Elektronický obojek a týrání

        Začátkem srpna se dostalo na veřejnost video, na kterém je zachycen německý ovčák při „výcviku“. Na první pohled bylo zřejmé, že „výcvik“ byl prováděn za použití el. obojku. Není snad mezi námi nikdo, kdo by s uvedeným způsobem „výcviku“ souhlasil. Ba právě naopak; zvedla se velká vlna nevole a rozhořčení. Jenomže … Tak jak se dalo očekávat současná pozornost části  veřejnosti, a to ať už laické, tak i kynologické, není zaměřena na konkrétní jednání konkrétního člověka, ale na elektronické obojky jako takové. V el. obojku mnozí z nás vidí prapůvod všeho zla a občas zaznívají hlasy, že jakékoli používání el. obojku je týráním. Ti méně radikální tvrdí, že kdo neumí psa vycvičit bez el. obojku, nerozumí psům, a používáním el. obojků psy stresuje a oni cvičí se strachem atd.

Dlouho mě podobné názory nechávaly chladným, ale vzhledem k tomu, že se stále více objevují radikální názory na používání uvedeného obojku, rozhodl jsem se, že k uvedené problematice napíši pár řádků. Obávám se, že se některými extrémními názory mohou inspirovat někteří horliví ochránci zvířat a používání el. obojků u nás zakázat. Taktéž uvedené „téma“ může být nosným programem pro některé horlivé poslance, tak jak jsme toho byli v minulosti svědky (kupírování uší, bojová plemena, provádění obran a další).

Řada majitelů psů si myslí, že el. obojek je samospásný a že jim pomůže rychle vycvičit psa a že jeho používání je jednoduché. Svým způsobem je jeho používání opravdu jednoduché, ale … Jednoduché je to proto, že stisknutím příslušného tlačítka vyšlete do obojku el. impulz o velikosti, kterou si nastavíte jiným tlačítkem, ale… Opět jsem záměrně použil slůvko „ale“, protože aby nedošlo k týrání psa je potřeba k tomu el. obojku ještě člověk, který je nejen citlivý, ale který především ví, kdy a jak el. obojek lze použít. A v tom je ten největší problém!! El. obojek je dnes svým způsobem módní záležitostí, ale sáhněme si všichni do svědomí a položme si otázku, umíme ho správně používat, máme dostatečné znalosti o metodách výcviku, o podmíněných a nepodmíněných reflexech, podmíněných a nepodmíněných podnětech, útlumech, přeskokovém jednání?? Umíme svého psa správně motivovat a odměňovat?? Na tuto poslední otázku určitě téměř všichni odpovědí ANO. Tím jsem si jist, ale nemyslím si, že je to úplně pravda.

Když si pořizujeme psa, měli bychom vědět, proč si ho pořizujeme. Pokud se rozhodneme už před jeho pořízením, že se budeme se svým psem věnovat např. sportovní kynologii, měli bychom z tohoto faktu vycházet a podle toho se chovat. V případě, že si však chceme pořídit psa pod pláštíkem výcviku a přitom víme, že pravým důvodem, který si třeba bojíme sami přiznat, je převážně hojení si svých mindráků a špatných nálad, pak si psa určitě nepořizujme!!! Pes určitě nepatří do rukou člověku nevyrovnanému, který neudrží ve styku se psem nervy na uzdě. Většina majitelů má psa jako kamaráda, se kterým rádi tráví čas. Ani tento pozitivní vztah ke psovi nevylučuje možnost vycvičit svého psa, a to i do vrcholové úrovně. Ani vrcholový výcvik nemusí mít nutně za následek zhoršení vzájemných vztahů se psem. Pokud jste pozorně četli předchozí větu, tak jste si určitě všimli podmiňovacího slůvka „nemusí“. Právě toto slůvko je velmi důležité. Vždy záleží na způsobu, jakým svého psa cvičíme. Narušit vztah se psem můžeme snadno i jen nesprávným způsobem výcviku, a to i bez použití el. obojku. A na druhou stranu správným a racionálním použitím el. obojku vzájemný vztah se psem a důvěru nejen nenarušíme, ale i upevníme. Vždy záleží na psovodovi, na jeho „hlavě“ jaký zvolí způsob výcviku; zda psa bude výcvik doslova bavit a nebo, zda bude v permanentním stresu a bude hledat každou příležitost, jak „zdrhnout“ z placu. Je pravdou, že mnozí z nás si neuvědomují jak takový, nesprávně vyslaný el. impulz značné velikosti a délky trvání, působí na psa. Doporučuji, aby si každý kdo chce použít el. obojek k výcviku, vyzkoušel jeho účinky nejprve na sobě. Vhodné je si obojek upnout na krk a postupně zvyšovat stupeň impulzu a jeho délku. A ještě než ho poprvé psovi upevníte na krk, tak si nezapomeňte uvědomit, že pes je na elektrické impulzy mnohonásobně citlivější než vy. Možná, že uvedené vyzkoušení a fakt o citlivosti psa Vás přiměje k větší rozvaze při jeho používání a volbě případů, kdy jej budete používat. Nechtěl bych na tomto místě do detailů popisovat svůj názor, jak správně el. obojek používat. O tom jsem již psal dříve a článek si můžete přečíst zde.

Protože jsem některými kynology podezírán, že propaguji používání el. obojků a článek píši proto, že je prodávám apod., napíši pár řádku na téma, které by se případně dalo shrnout do fiktivního titulku „Mach a el. obojek“. Aby význam mých slov nemohl být zpochybňován a zlehčován, předem konstatuji, že el. obojky neprodávám, ani nejsem jejich dealerem.

El. obojek jsem se rozhodl pořídit v lednu 2005. V té době byly našemu Oskarovi přesně 2 roky. Myslím si, že už v té době měl solidní poslušnost a ovladatelnost. Logicky se nabízí otázka: Tak proč jsem si ho pořídil? Oskar je velmi dominantní samec, který psy opravdu „nemusí“. Když byl ještě hodně mladý, tak s ostatními psy se nechtěl družit a v případě, že ho některý příliš obtěžoval, tak i významně starším a větším ukázal, že si na něj dovolovat nikdo nebude. Protože jsem nechtěl, aby Oskarovi nějaký pes ublížil, a také jsem nechtěl, aby Oskar ublížil jinému psovi, přímý kontakt s ostatními psy jsem musel omezit. Jenomže… Připravovali jsme se na zkoušky, kde je mj. dlouhodobé odložení. S tímto cvikem jsme sice neměli žádné problémy, ale to jen do okamžiku, než jiný pes začal cvičit. Zejména provádění aportů jiným psem byla pro Oskara velmi silná vábnička, která jej nutila vstát z odložení, rozeběhnout se sebrat si ho dřív než tam cizí pes doběhne. I když jsem měl (a mám dodneška) psa při tomto cviku na šňůře, tak stejně jsem se vždy bál, že Oskar jednou vyběhne bojovat o tento aport. A samozřejmě, že v počátcích se o to i několikrát pokusil. Tak to byl ten prvotní a hlavní důvod, proč jsem si pořídil el. obojek. Postupně jsem pomocí tohoto el. obojku řešil i jednu situaci  v obraně.  S pouštěním jsme nikdy neměli problém, ale vždy jsme ukončovali sérii zákusů a pouštěček tím, že si Oskar odnesl rukáv do auta. Až jednoho dne jsem si říkal, že psa odvolám k noze a navážeme doprovod, který jsme cvičili odděleně.  Jenomže v okamžiku odvolání k noze následoval okamžitý razantní zákus do rukávu. Klasické metody s vodítkem ani jiné metody nezabíraly, takže i v tomto případě jsem nakonec použil el. obojek. Raději jsem volil el. obojek, než aby figurant Oskarovi „vysvětloval“ , že to se nesmí. Jen pro úplnost uvedu, že jsem toho názoru, že dobrým obranářem může být jen pes, který v tréninku „neprohrává“ s figurantem, ale naopak.

Jak jsem již psal dříve, používal jsem stupně 1 až 3, při obraně vyjímečně stupeň 4. Pro „mé účely“ se mi zdály rozdíly v intenzitě impulzů mezi jednotlivými stupni příliš velké (jsou prakticky vždy dvojnásobné). V určitém specifickém případě aplikace se mi např. jevil 1. stupeň malý, ale 2. stupeň zase příliš silný a pod. Proto jsem se  obrátil na ing. Huška, od jehož firmy jsem zakoupil el. obojek, s dotazem možnosti jiného nastavení jednotlivých stupňů. Musím říci, že z počátku byl z mého přání opravdu zděšen; domníval se, že chci „silnější“ el. obojek. Když zjistil, že mé přání je zcela opačné, pookřál. Po proměření jednotlivých stupňů na osciloskopu jsme se dohodli na tom, že ing. Hušek se pokusí nechat u výrobce el. obojek přeprogramovat, a to podle mých představ. Zdálo se nemožné, že by mi ve Francii obojek přeprogramovali. Nemožné se však stalo skutkem a mám el. obojek tzv. na míru. El. obojek má hodně plochou křivku, takže rozdíl mezi jednotlivými stupni je podstatně menší, než jsem původně měl. To znamená, že na úkor nejvyšších (nejsilnějších) stupňů bylo vloženo několik dalších mezistupňů (celkový počet 15 musel být zachován) mezi původní stupně 1 a 4. Od této chvíle mi el. obojek umožnil daleko jemněji volit velikost případného impulzu. Jak už z předchozího textu vyplývá, používám různé stupně – velikosti impulzu, a to v závislosti na tom, kdy, resp. při jaké činnosti jej hodlám použít. Rozdílné je to jak v poslušnosti, tak samozřejmě i v obraně. Použil jsem sloveso „používám“, ale ono to není tak docela pravda. Abych to vysvětlil, tak se musím trochu „rozpovídat“.

Pokud jste pozorně četli předchozí řádky a přemýšleli o tom, tak jste určitě dospěli k závěru, že jsem si pořídil el. obojek k tomu, abych psovi zabránil v nežádoucí činnosti, a to v situaci, kdy je ode mě vzdálen a nebo abych mu zamezil v nežádoucí činnosti, když ostatními racionálními způsoby a metodami nelze dosáhnout odpovídajícího výsledku. Tohle konstatování považuji za velmi důležité a podstatné!! Protože všichni víme, nebo bychom měli vědět, že základ výcviku je mj. v důslednosti a ve správném „vysvětlení psovi co po něm chceme“. Psovi bychom měli tzv. stanovit také jasná pravidla – určit „mantinely“, kdy je to správně a kdy nikoli. (Poznámka: K tomuto tématu bych se ještě rád vrátil, ale vzhledem k tomu, že článek píšu na etapy – každý den kousek, tak nevím, jestli se v textu postupně „neztratím“). Za podstatné také považuji skutečnost, že el. obojek mi v žádném případě neslouží k trestání psa, ale pouze k upozornění a zamezení nežádoucí činnosti. Výstižně to charakterizuje přirovnání el. obojku k mé prodloužené ruce.

Když mluvíme o důslednosti, tak při cvičení vždy počítám s tím, že pes požadovaný cvik nebo požadované chování neprovede tak jak má a já budu muset u psa provést korekci. To je jeden z důvodů, proč má Oskar při každém tréninku na sobě vždy el. obojek a já musím mít navolený ten správný stupeň. Pokud by tomu tak nebylo a nebyl bych na tuto situaci připraven, pak pes velmi brzy zjistí, že ty „mantinely“ nejsou jasně stanovené a že nemusí na moje povely či situace vždy bezpodmínečně reagovat tak jak má atd. Podobné situace jsou začátkem konce co se týče spolehlivosti provádění jednotlivých cviků či výkonů.Tím, že vaše reakce na stejnou situaci je pokaždé jiná (jednou použijete el. impulz a jindy nikoli a nebo pokaždé jiný stupeň či jinak zareagujete nebo nezareagujete apod.),  psa přivádíte také do stresů - do nervů. Psa přivedete do stresů, nejenom nepřiměřeně silným impulzem, ale i impulzem sice „správné“ velikosti, ale opožděně provedeným. Ještě horší situace nastane, pokud vyšlete impulz nespravedlivě, tedy bezdůvodně.

            Ale abych se vrátil k onomu výše uvedenému slovesu „používám“. Jak jsem již napsal, Oskar má el. obojek na krku po celou dobu každého tréninku, ale el. impulz vyšlu zcela vyjímečně; nezřídka ho nepoužiji několik týdnů. Pokud se mi však vyjímečně stane, že např. zapomenu ovladač, tak ani nezačnu provádět cviky či činnosti, kde „používám“ el. obojek. Vždy si položím otázku: Machu, co budeš dělat, kdyby náhodou nastala situace, kde bys měl použít el. impulz a ty nebudeš připraven? A hned mám jasno – necvičím! S klidným svědomím můžu prohlásit, že Oskara el. obojek nejenom nestresuje, ale na jeho nasazení se doslova těší. Nasazování el. obojku je pro něho signálem, že jdeme cvičit, což se rovná významu jdeme si hrát a vyblbnout se!!

            Často se objevují názory, že s el. obojkem se pes snadno vycvičí. Dokonce to někdo prezentuje jako výcvikovou metodu. Tohle může tvrdit pouze kynologický analfabet. Je to absolutní nesmysl!! Je řada výcvikových metod, které lze použít k výcviku – výčet a popis najdete zde. Rozhodně není žádná „elektricky obojková“. Dále se velmi často objevuje názor, že el. obojkem se urychlí výcvik. Samozřejmě, že tohoto lze za jistých okolnosti dosáhnout, jenomže… Výcvik psa, má-li vést k úspěchu, a to ať už kteroukoli metodou (viz dřívější odkaz), má určitá jasná pravidla a zákonitosti, které je nutno si osvojit a dodržovat. Pokud tato pravidla a zákonitosti nedodržujeme, např. proto, že výcviku dostatečně nerozumíme a cvičit psa neumíme, potom nám nejenom nepomůže žádný el. obojek, ale naopak; rychleji psa zkazíme. Někdy bohužel i nenávratně. A to tím dříve, čím častěji budeme tisknout tlačítka ovladače el. obojku!! Při používání vyšších stupňů dokonce zřejmě budeme svého psa skutečně i týrat. Týrání může být nejenom fyzické - velká bolest, ale i psychické – nejistota a strach psa. Samozřejmě, že týrat psa při výcviku lze různými způsoby, tedy i bez použití el. obojku. Při nesprávném používání el. obojku, je však hranice možného týrání snáze překročitelná. Když psa např. praštíte rukou (absolutně s těmito praktikami nesouhlasím a určitě nepatří do racionálního výcviku), tak si jednak lépe dokážete představit, jak to asi psa bolí a jednak vás z toho samotného bolí ruka. U el. obojku tu představu o prahu bolesti vesměs nemáme, a proto jeho zneužití k týrání je snadněji možné.

Ti z vás, kteří mají solidní teoretické základy výcviku, tak vědí, že el. impulz není nic jiného než nepodmíněný podnět – pro ty z vás, kteří to nevědí, doporučuji přečíst si pár řádku zde. Při správném výcviku nepodmíněný podnět musí být přiměřené síly. V případě slabého nepodmíněného podnětu (pro jednoduchost si představte např. tlak ruky psovi na záď při cviku „sedni“) se podmíněný reflex (určitě si řeknete: Zase ta teorie…) buď nevytvoří a nebo se bude vytvářet dlouho. Převedeno do řeči srozumitelné všem - pes nebude na náš povel dlouho správně reagovat. Pokud je nepodmíněný podnět opak příliš silný, pes nám sice bude cvičit na povel, ale se strachem a bude ve stresu. Stejná je situace při použití el. obojku. Pokud ve snaze urychlit výcvik použijete silnější el. impulzy, dosáhnete toho samého, jak jsem již popsal – pes se bude bát a bude cvičit se strachem a v napětí. A pokud použijete ještě silnější impulzy, tak docílíte přesně toho, co jste viděli na tom videu, které bylo „spouštěčem“ diskuse o tom, že každé používání el. obojků při výcviku je týráním psa apod. Pes vám nejenom nebude cvičit, ale bude se projevovat tak, jak se týraní psy projevují!! (Ani to nechci detailněji popisovat, protože předpokládám, že to každý normální člověk snadno pozná) Proto zapomeňte na myšlenku a názor, že el. obojkem urychlíte výcvik psa!! Tomu, kdo opravdu rozumí výcviku a umí to se psy, se může určitý cvik skutečně urychlit, ale obávám se, že běžnému kynologovi se to v žádném případě nemůže podařit. Určitě se někdo z vás v duchu škodolibě ptá, jestli mně se to podařilo. Na to je jednoduchá odpověď: Nikdy jsem se o to nesnažil a psa cvičím metodami, které jsem popsal ve svých článcích o výcviku. Samozřejmě, že ne všemi. U poslušnosti a u obrany cvičím především metodou pozitivního posilování a pozitivního posilování s korekcí. V začátcích to byla také metoda motivační – viz dřívější odkaz.

Ještě mi dovolte pár slov k onomu urychlování výcviku. Je jasné, že většina psovodů se snaží výcvik více či méně uspíšit. Těm zkušeným se to může i částečně podařit, ale za jakou cenu? Mnohdy i špičkoví výcvikáři se snaží vyjet na soutěže co možná nejdříve a dosáhnout úspěchů. Samotná touha po dosažení úspěchů ještě není nic špatného, ale při snaze o urychlení výcviku se psovodi uchylují k tzv. tlačení na pilu. To znamená, že cvičí velmi intenzivně a přitom používají silnější nepodmíněné podněty, než by mělo být. Při výcviku se potom pes dostává do velkého psychického tlaku. Je jen otázkou času, kdy nervová soustava psa začne být přetížená a pes začne mj. více a více chybovat. Jeho výkon bude klesat. Pokud psovod příčinu poklesu výkonnosti včas neodhalí a neodstraní ji, ale naopak tlak na psa zesílí (to je bohužel běžná situace), nemá šanci se vrátit do původní výkonnosti. O tom, jak kdo cvičí, resp. jestli cvičí správně či nikoli se lze snadno přesvědčit tím, že budete sledovat výkonnost na soutěžích; především jeho stabilitu – vyrovnanost výkonů, a to především v poslušnosti. Ten, kdo necvičí zcela správně a snaží se o urychlení výcviku, nepředvede solidní a vyrovnaný výkon déle než pár závodů, max. jednu sezónu. Nervová soustav psa ten neúměrný tlak, kterému jej soustavně vystavujeme, prostě není schopná snášet. V tom lepším případě jsou dosahované výsledky závod od závodu slabší a slabší. V horším případě dojde k útěkům psa z „placu“, a to obvykle při cviku, při kterém jsme ho nejvíce mordovali (nejčastěji aport). Sáhněme si tedy do svého svědomí, zda náš tlak na psa (a je jedno, zda el. obojkem či bez něho) není příliš velký a zda nervová soustava našeho psa je ještě schopná ten náš tlak udržet.

            Na internetu se objevily příspěvky (samozřejmě anonymní) s popisem zrychlování psa při přivolání, obíhání maket, návratů s aportem, zlepšování plnosti zákusů apod. právě s použitím el obojku. Princip je stejný jako u metody parforzní, kdy po povelu způsobujeme psovi tzv. diskomfort (velmi jemně řečeno; spíš bychom měli napsat stálou bolest různé intenzity) tím, že pes je vystaven nepřerušováné sérii el. impulzů, které pominou až v okamžiku požadované aktivity psa, např. při zrychlení návratu psa s aportem apod. Dál to raději popisovat nebudu, aby se toto nestalo pro někdo inspirací a neměl touhu podobné praktiky zkoušet a aplikovat je ve výcviku. Přiznám se, že dost dobře nechápu autora těchto příspěvků (příspěvky jsou pod nickem „třítečák“), proč to tam uvádí. Opravdu to nechápu!! Dle mého názoru jsou uvedené podobné praktiky sice teoreticky možné, ale v žádném případě bych nikomu nedoporučoval zkoušet něco podobného. Možná, že „třítečák“ namítne, že takto cvičí někteří špičkoví zahraniční psovodi. Možné to samozřejmě je, ale položme si otázku: Kolik psů při tom způsobu výcviku nenávratně zkazili a jak dlouho jim pes tento způsob výcviku vydrží? Má použití těchto metod ještě něco společného se sportovní kynologií? Domnívám se, že podobný způsob výcviku může být i týráním psa, a to i ve smyslu trestně právním.

            Setkal jsem se i s názorem, že el. obojkem psa donutíte projevovat radost. Předpokládám, že autor názoru toto nemyslel až tak vážně. Psa určitě nelze přinutit, aby projevoval radost. Pes projevuje radost několika možnými způsoby a mj. také vrtěním ocasu. Jenomže samotné vrtění ocasem ještě nemusí vždy znamenat radost. Samotným vrtěním ocasu pes dává najevo jen vzrušení. A pes může projevovat vzrušení, aniž by měl radost. Oko zkušeného rozhodčího pozná, resp. by mělo poznat, zda pes cvičí s radostí či nikoli a při zadávání známky toto zohlednit. V případě zřejmého projevu bázlivosti by mělo dokonce dojít k ukončení zkoušky či soutěže diskvalifikací. Bohužel k tomuto kroku se odhodlá jen málokdo, pokud vůbec někdo. Nekompromisním postojem k projevu bázlivosti by zcela zákonitě došlo i k útlumu brutálnějších metod, majících za následek projev bázlivosti u psa. Myslím, že  i odborné časopisy by měly hrát důležitou roli při formování názorů majitelů psů na výcvik. Píši „měly“, ale přiznám se, že jsem mnohdy dost rozpačitý z toho, co se někdy dočtu. Např. když čtu návod na provádění cviku sedni, kde se místo klasického tlaku ruky používá vidlička či křížový šroubovák – viz Pes přítel člověka 4/2009 str. 21. Co k tomu dodat?!

            I u nás se konají různé semináře o používání el. obojků. Myslím si, že je vždy důležité náplň podobných seminářů přizpůsobit lidem, kteří se těchto seminářů zúčastní, resp. pozvánka na seminář by měla jasně určit pro koho je ten seminář určen. Určitě je rozdíl, zda se podobného semináře zúčastní jen majitelé psa – kynologičtí laici, a nebo zkušenější výcvikáři, kteří již mají solidní znalosti o metodice výcviku. Obě skupiny by se určitě neměli školit zároveň. U laiků by se měla, kromě popisu vlastní funkce el. obojku a účinku na psa, věnovat větší část semináře věnovat především nezbytným základům výcviku a popisovat jen jednoduché možné příklady použití tohoto obojku – např. zamezení honění zvěře, žraní nalezených odpadků apod. Popisovat a podrobně vysvětlovat jen příklady, kdy el. obojek lze použít jen k přerušení nežádoucí činnosti a max. k upevnění přivolání za ztížených podmínek. U vyspělejších psovodů je možné vysvětlovat irší použití, tedy při vlastní sportovní kynologii atd. Pokud tomu tak není, pak je velké riziko, že právě ti největší laici se při používání el. obojků dopustí fatálních chyb. Tím nejen mohou nenávratně zkazit svého psa, ale zneváží a znegují na veřejnosti používání el. obojků jako takových. Málokdo z laiků je natolik sebekritický, aby sám uznal, že další probírané techniky použití el. obojku (vykládáno zkušeným výcvikářům) jsou pro něj zatím tabu, a to i v případech, když instruktor básní o tom, jak je to všechno jednoduché a spolehlivé.

            Myslím si, že téměř každý, kdo se rozhodne intenzivněji věnovat sportovní kynologii, chce dosahovat co možná nejlepších výsledků a na soutěžích vyhrávat. Soutěživost a snaha být nejlepší je přirozená lidská vlastnost. Ani při své snaze o dosažení nejlepších výsledků bychom však neměli zapomínat, že pes je živý tvor a měl by být především náš kamarád. Pokud si toto vždy uvědomíme, pak ani výcvik s el. obojkem nemusí být pro psa stresující. Považuji však za podstatné, aby el. obojek používali majitelé psů přiměřeně ke svým rozumovým schopnostem a odborným kynologickým znalostem. Než se tedy rozhodnete použít el. obojek k výcviku, pečlivě si tento krok promyslete. Berte to tak, že samotné používání el. obojku vám psa v žádném případě nevycvičí. El. obojek berte až jako krajní řešení a nikoli jako základní pomůcku při výcviku. Pečlivě zvažte, zda máte dostatečné teoretické znalosti o výcviku, o jeho metodikách a také jestli se dokážete při výcviku ovládat apod. El. obojek vám může pomoci při výcviku, ale pouze tehdy, když pochopíte jeho základní smysl – el. obojek je pouze vaše prodloužená ruka, ale ta ruka by měla být především citlivá. Na závěr bych si dovolil parafrázi: Elektronický obojek je dobrý sluha, ale zlý pán.

Poznámka na závěr: Pokud i nadále budou odpůrci el. obojků trvat na tom, že každé použití el. obojku je týráním, pak vězte, že pes na 5. obrázku je jeden z těch týraných.