Jak jsme soutěžili na MS BO 2007

          Ve dnech 10. až 13.5.2007 se ve francouzském přímořském městečku Le Touquet konalo Mistrovství světa belgických ovčáků. Účast na něm jsme si zajistili svými loňskými výsledky. Měla to být naše první účast na MS belgičáků. Mistrovství se konalo jen necelé 3 týdny po našem neslavném vystoupení v Krchlebech a zbývalo tedy hodně málo času na nápravu chyb a nedostatků, které se nám objevily. Času bylo málo , přesto jsme se do tréninků pustili s velkým elánem, chutí a nadějí.

        Ve středu 9. května v půl páté ráno se vydal náš realizační team (Oskar, manželka, Honza Hovad a já) do místa konání. Cesta, „zpestřená“ v Belgii několika notnými zácpami, to byla dlouhá, celkem 1.220 km. Nakonec jsme do místa konání přece jenom dorazili, a to krátce po osmnácté hodině.  Již cestou do místa ubytování jsme obdivovali toto městečko, a to především pro spoustu zeleně - stromů, ve které by v případě teplých a slunečných dnů nebyl problém umístit auto i se psem do stínu. Po ubytování jsme se zašli podívat přímo do místa konání, na jezdecký areál. Nic se nám nejevilo nezvyklé či mimořádné. Večer, po skončení porady vedoucích jednotlivých družstvech jsme se dověděli, že stopy budou na hlíně. Tato informace nás rozhodně nepotěšila. Na čtvrtek dopoledne byla naplánovaná veterinární přejímka. Na rozdíl od účasti ve  Slovinsku, kde veterinární přejímka byla dlouhá a velmi důkladná, nás nyní překvapila velmi krátká doba na přejímku jednoho psa – pouhé 2 minuty. Přejímka se omezila pouze na předložení zdravotního průkazu a kontrolu tetovacího čísla. Protože kontrolu tetovacího čísla jsme trénovali a číslo máme hezky čitelné, ani plánovaných dvou minut jsme nevyužili.

          Náš team měl plánovaný oficielní trénink na čtvrtek odpoledne. Po zkušenostech ze Slovinska, kde jsme si na oficielním tréninku pokazili všechno co se dalo, jsme netrénovali ani poslušnost ani obranu. Pouze jsme s Oskarem na vodítku procházeli po kraji „placu“. Následně se opět ukázalo, že jsme opět volili chybný postup. Po skončení našeho tréninku jsme odjeli za město najít nějaký kus pole s „hlínou“, kde jsme si chtěli vyzkoušet, jak se na to bude Oskar „tvářit“. Času na to mnoho nebylo, protože jsme chtěli ještě stihnout představení práce figurantů na zkušebním psovi. Žádný vhodný terén, který by aspoň částečně odpovídal skutečnému terénu, na kterém zřejmě budou položeny stopy, jsme dlouho nemohli najít a když, tak byl čerstvě pohnojen chlévskou mrvou. Nakonec jsme kousek políčka našli  a stopu si udělali; Jen s jedním lomem a půl hodiny starou. Oskar nás příjemně překvapil, jakým způsobem a chutí stopu vypracoval. To nás částečně uklidnilo. Náš klid však netrval dlouho, jen do okamžiku než jsme shlédli práci figurantů. O práci figurantů se raději dále nebudu rozepisovat, už jsem tak učinil v jiném článku. V 17 hodin mělo být slavnostní zahájení, spojené s nástupy všech účastníků se psy. Záměrně píši mělo být, protože organizátoři buď po celé Mistrovství neměli hodinky a nebo časový rozpis ani nečetli. Postupně jsem přestal sledovat hodinky, nemělo to žádný smysl. Nakonec s téměř hodinovým zpožděním se povedlo akci zahájit. Shromáždění tolika psů na malé ploše je pro nás a především pro našeho Oskara nezapomenutelným zážitkem. Oskar je velmi sebevědomý a dominantní samec, nestrpící těsnou blízkost žádného psa. Musíme být pořád ve střehu, protože vždy se najde někdo, kdo chce lehkomyslně projít kolem nás a nebo kdo popustí svého psa na celou délku vodítka a nestará se o něj. Po ukončení nástupu jsme si konečně mohli oddechnou.

          Večer následovalo losování startovních čísel. Losovalo se v nějaké spustošené a špinavé konírně, kde opadávala špinavá omítka a celkově působila silně neutěšeným dojmem. Navíc se do ní nevešli ani všichni účastnící a jejich doprovod. Zahájení losování se opět neustále oddalovalo, až konečně přece jenom začalo. Po vylosování družstev agiliti se začaly losovat startovní čísla pro IPO. Náš team losoval jako čtvrtý. Doufal jsem, že aspoň tady si konečně vylosuji dobré číslo, které by nás hned na úvod neznevýhodňovalo, tak jako tomu bylo na obou našich letošních výběrových soutěžích. Vylosoval jsem si číslo 69, což znamenalo stopu v sobotu ve 14 hodin, poslušnost v neděli v 9,30 hod. a obranu taktéž v neděli, a to ve 12,46 hod. Ačkoli na všech letošních soutěžích jsem si vždy vylosoval stopu na sobotu, na dobu mezi 13. a 14. hodinou, přesto jsem byl nyní s losem spokojen. Počasí nebylo příliš teplé, takže to šlo, i když … Zvláště jsem byl rád za to, že v poslušnosti nejdříve cvičím a pak odkládám. Oskarovi to lépe vyhovuje systém - nejprve cvičit a pak odkládat.

         V noci se strhla, tak jako ostatně každou noc, bouřka, doprovázená velmi silným větrem. Pátek jsme tedy měli celý volný a tak jsme se šli hned po ránu podívat na stadion na první soutěžící. Poslušnost posuzoval francouzský rozhodčí, který nikoho nenechal na pochybách, že ví jak má vypadat IPO a co má hodnotit. Hodně si všímal radosti a ochoty psa cvičit a preferoval rychlost psa při provádění cviku. Na absenci těchto projevů psa upozorňoval v závěrečném hodnocení jednotlivých soutěžících a také je samozřejmě významně zohledňoval při zadávání bodů za jednotlivé cviky. Samozřejmě, že také viděl každou nepřesnost, a to i při předsednutí či přiřazení k noze, pomocné pohyby a posunky psovodů a další chyby, které mohly leckomu uniknout. Rozhodčímu však rozhodně neunikly, což u mnohých soutěžících vedlo k rozčarování ze zadaného hodnocení. Pes, který cvičil sice přesně, ale necvičil s radostí, neměl šanci získat ani známku velmi dobře, to znamená že v celkovém hodnocení musel počítat s méně než 90-ti body. Nakonec se ukázaly dvě novoty, které nás přece jenom znepokojovaly. Již notnou chvíli před závěrečným nástupem dvojice na vyhodnocení musela být další dvojice nastoupena u pomocného rozhodčího před stadionem a připravená k dalšímu nástupu na stadion. Po zahájení hodnocení předchozí dvojice se následující dvojice přemístila na začátek stadionu a tam opět čekala nastoupena do doby, než rozhodčí provede závěrečné hodnocení. Protože rozhodčí popisoval jednotlivé předvedené výkony dost podrobně, doba to byla poměrně dlouhá. Požadavek na tak časné nástupy nás hodně zneklidňoval. Tohle jsme netrénovali, protože zatím nikde toto nebylo požadováno a prováděno. Další okolností, která nás také částečně zneklidňovala, bylo to, že pomocný rozhodčí stál v blízkosti odloženého psa a sledoval jeho klid při odložení. Jakékoli zavrtění či hnutí zadkem znamenalo ztrátu několika bodů. Jen málo psů vyšlo z dlouhodobého odložení s čistým štítem, tedy s plným počtem bodů. Ale protože do naší poslušnosti zbývalo spoustu času, naše pocity a pochybnosti poměrně brzy ustoupily do pozadí. Body, které zadávali rozhodčí na poslušnosti a v obraně byly také vesměs nízké, takže bylo všem jasné, že „zadarmo“ žádné body nebudou. Hodnocení poslušnosti nebo obrany bylo vinou špatného ozvučení pro většinu diváků nesrozumitelné. Zatímco u rozhodčího u poslušnosti se všichni shodli na tom, že je sice přísný, ale jeho posuzování má logiku, že rozhodčí ví co chce, tak u rozhodčího obrany tomu tak úplně nebylo. Nikdo nevěděl co vlastně píská a co preferuje. Když zadal body u Wolfganga Schmidta (viz článek MS BO trochu jinak), tak bylo jasné, že se ještě dočkáme překvapení. A dočkali jsme se. Rozhodčí diskvalifikoval řadu soutěžících jenom proto, že jejich pes se u zadního doprovodu dostal ocasem na úroveň psovoda. A také pokud psovod vydal při zadním doprovodu navíc ještě jeden povel, tak byl také okamžitě diskvalifikován. I když přece jenom jsme si všimli jedné věci, kterou významně hodnotil, a tou byla razance. Pokud pes nebyl opravdu hodně razantní a přesvědčivý, tak ani v případě plných zákusů nedostal známku výborně. Mnohdy nedosáhl ani na známku velmi dobře.

            Náš čas se měl začít naplňovat v sobotu odjezdem na stopy, a to ve 12,30 hod. Celou noc a dopoledne jsme pozorovali počasí. V noci vanul velmi silný vítr, který se, na rozdíl od předchozích dnů, ani v průběhu dne neutišil. Čekali jsme na určeném místě raději už 20 minut předem, abychom se nedostali až na konec kolony (jelo vždy 6 závodníků najednou), kde hrozí nebezpečí, že na první semafory řízené křižovatce se kolona rozdělí a těžko se pak hledá správný směr. Takže čas se naplnil a ono nic. To nic bylo ještě dlouho. Pak přišla zpráva, že odjedeme za půl hodiny. Půl hodina uplynula a ono zase nic. Takže po více než hodině přijelo doprovodné vozidlo a my nakonec vyrazili do neznáma. Jeli jsme úzkými uličkami do kopců za město, necelých 35 km. A před námi se najednou objevila uválcovaná hlína, kde byly již našlápnuty 2 stopy a 3. se právě dokončovala. Vítr vanul nebývalou silou. Nikdo si nás nevšímal a my zase čekali a čekali. Konečně po více než 45-ti minutách přijel rozhodčí. První trojice, ve které jsem byl, losovala pořadí stop. Nechal jsem losování na ostatních a smiřoval se s tím „co na mě zbude“. Přál jsem si dvojku, abych viděl na první stopě, tvar stopy, jak jsou dlouhé úseky, kde jsou předměty apod. I když nesmíte ani v nejmenším ovlivňovat psa, a to ani hlasem natož šňůrou, přece jenom tyto informace Vám dodají jakýsi vnitřní klid. Zbyla na mě dvojka. Byl jsem sice rád, ale… Po dvou našich výběrových soutěžích, kdy jsme nedokončili stopu, jsme teď chtěli i sami sobě dokázat, že stopovat umíme. Na Oskarovi poznám, a to ještě před uvedením na stopu, jestli se na stopu těší a stopa tím pádem bude slušná či nikoli. Nyní jsem na něm viděl, že stopovat chce a to nám dávalo naději na to, že stopu slušně vypracujeme. Po uvedení na stopu se naše naděje postupně proměňovala ve skutečnost. Trochu ve mně zatrnulo na druhém lomu, když si Oskar začal lom ověřovat. Obdrželi jsme celkem 89 bodů. S vypracováním stopy i s dosaženými body jsme byli spokojeni, a to jak s ohledem na velmi přísné posuzování všech stop, tak i s ohledem na dosahované bodové výsledky favoritů. Mnozí z Vás se ptají, jak to, že jsme obdrželi za vypracování stopy jen 89, když tam kromě malého ověření u druhého lomu nebyla viditelná chyba. Jak jsem psal, tak rozhodčí posuzoval skutečně velmi přísně; sledoval a hodnotil každé sebemenší polevení v koncentraci. Za zmínku stojí ještě to, že rozhodčí také u psů hodnotil, jestli pes pracuje na stopě s radostí a nebo je pod tlakem. Psi, kteří pracovali sice přesně, ale pod tlakem psovoda, dostávali známku  na hranicí velmi dobré a dobré, to znamená, okolo 90-ti bodů.

Poznámka: Video s naší stopou je ke shlédnutí na těchto stránkách.

 

            Před námi tedy byla až v neděli ráno poslušnost. Abychom měli lepší představu o naší formě, chtěli jsme si udělat malý trénink. Již v sobotu jsme si vyhlédli klidné místo blízko letiště. Tam jsme si těsně před zahájením poslušnosti lehce zatrénovali. Oskar cvičil jako při tréninku doma a možná ještě o trochu lépe. Nic nenasvědčovalo tomu, že nám Oskar v brzké době připraví překvapení. To překvapení nás čekalo již při řazení před nástupem na stadion. Začal dávat hlavu dolu a čuchat něco opravdu moc zajímavého. Protože pach to byl pro něj víc zajímavý a nebyla šance ho včas opravit (nástup u pomocného rozhodčího), bylo jasné, že poslušnost protrpím. A také ano! Oskar byl na náš vkus nekoncentrovaný a některé cviky neprováděl podle našich představ. Předvedli jsme nejhorší poslušnost, jakou jsme kdy předvedli a přitom jsme ještě před chvílí byli přesvědčeni o pravém opaku. Mysleli jsme, že Oskarova poslušnost bude patřit k tomu nejlepšímu, co kdy předvedl a nakonec to byl pravý opak. Celou poslušnost jsem neuvěřitelně trpěl. Tak jsem se na ni těšil a … Po vysílačce jsme šli na „odkládačku“. Kdybych chtěl zlidšťovat psa (což je samozřejmě nesmysl), tak napíšu, že si byl vědom toho co provedl a ležel jako přibitý a myslím, že pomocný rozhodčí mu prakticky neměl co vytknou. Obdrželi jsme za naši poslušnost celkem 91 bodů, což ve světle předvedeného resp. nepředvedeného výkonu považujeme za dobré body. Po poslušnosti jsme měli v součtu (stopa a obrana) celkem 180 bodů. Nebylo to sice moc, ale vzhledem k celkově nízkým zadávaným bodům byla pořád ještě šance dobré umístění. Předvedením obrany, tak jak ji Oskar poslední týden před odjezdem předváděl, jsme měli reálnou šanci na umístění na konci první desítky.

           Mezi poslušností a obranou jsme měli několik hodin času. Ten jsme trávili na pokoji, kde jsme „meditovali“. Najednou z našeho tábora přišla zpráva, že časový harmonogram se mění a my nastupujeme o 45 minut dříve. Tak na tohle jsme nebyli připraveni, protože jsme počítali ještě s tréninkem. Před obranou musíme dát Oskarovi několikrát kousnout, protože jinak má totálně „zatmíno“ a vůbec nevnímá. Rychle jsme jeli na letiště, kdy Honzík se za jízdy oblékal do figurantského a v ohromném stresu jsme provedli trénink, aspoň v minimálním rozsahu. Po příjezdu na stadion se ukázalo, že se jedná jen o nepříjemný „šum“ a dezinformaci. Nakonec jsme nastupovali na vlastní obranu ještě o něco později. Už když jsme nastupovali, bylo jasné, že jsme Oskara málo „vybili“. Makety nebyly rozestaveny pravidelně, jak jsme na to zvyklí, ale první a druhá maketa byla téměř proti sobě. Taktéž třetí a čtvrtá. Řadě psů takto uspořádané makety činily potíže. Zvláště těm, kteří dělají větší oblouky. Ve velké rychlosti začal obíhat makety. Od nástupu na plac bylo vidět, že Oskar je plný energie a že ho budu jen těžko usměrňovat. Jak by řekl kolega z teamu, bylo na Oskarovi vidět, že je „narvanej“. Musel jsem, po oběhnutí druhé makety hodně rychle postupovat, abych Oskarovu tempu stačil. Makety obíhal neskutečně rychle a s velkým nasazením. Po přiběhnutí do šesté makety následovalo okamžité a dlouhé vyštěkání, kdy si rozhodčí dával na čas s pokynem soutěžícím k příchodu ke psovi. Tohle nám ale nevadilo.  Oskar štěkal agresivně, pravidelně a vytrvale. Po odvolání k noze následoval přesun na útěk figuranta. Tady rozhodčí trval na pauze 3 vteřin mezi zastavením u vyznačené výseče a povelem k položení psa. V rychlém sledu následoval útěk figuranta, pouštěčka, útok na psa a zase pouštěčka. Oskar do „kousaček“ chodil velmi razantně, jeho zákusy byly plné (měl to až tzv. na mandlích), silné a klidné až do pouštění a přitom hodně bojoval. Na povel spolehlivě pouštěl a vzorně dohlídával. Prostě srdce nám všem plesalo, jak se nám obrana daří. Oskar pracoval bez evidentní chyby. Ty nectnosti, co ukázal v Krchlebech po pouštění byly zcela odstraněny. S ohledem na počáteční průběh obrany bylo jasné, že pokud se nestane něco mimořádného, tak rozhodčí bude mít velkou práci, aby našel něco, za co by nám mohl strhnout aspoň nějaký bod. Následoval zadní doprovod, který je pro nás velmi obtížný, protože udržet Oskara vzorně u nohy, to je nadlidský úkol. I to se ukázalo, že jsme zvládli na výbornou. Do přepadu při doprovodu šel opět velmi razantně a s plným zákusem. Následovala pouštěčka a dohlídání. Teprve teď jsem si všimnul, že má Oskar křečovitě zvednutou nohu. Oskar dál vzorně plnil „svoje úkoly“, a to přesto, že bolest ze zranění musela být ohromná. To vše jsme pochopili až v okamžiku, kdy jsme zjistili co se mu vlastně stalo. V tomto okamžiku už ale bylo všechno ostatní nepodstatné. Už nás nezajímali žádné body ani to kdyby. Cítili jsme jen jednu velkou bolest a strach o Oskara, o to co se mu vlastně stalo. Nikdo z nás ani z diváků zpočátku nevěděl co se přihodilo. Zpočátku jsme si všichni mysleli, že mu figurant jen bolestivě šlápnul na nohu, i když víme, že nějaké přišlápnutí by Oskar vůbec neřešil. Někdo zase říkal, že se srazili s figurantem koleny. Ještě štěstí, že si veškerá naše vystoupení natáčíme. Promítnutím posledních záběrů bylo jasné, že se Oskarova zadní noha dostala mezi nohy figuranta a ten ji svým dalším pohybem v hlezenním kloubu zcela vyvrátil a vážně poškodil. Již cestou se zraněným psem (Oskar skákal po třech) z placu jsem nahlas vyjadřoval svůj názor na práci figurantů apod. Jak jsem se následně dozvěděl, chtěli mě diskvalifikovat a dát distanc na 5 let!! Místo aby řešili podstatu, proč ke zranění došlo, tak chtěli potrestat mě!! Bylo to všechno neuvěřitelné. Připadalo mi to jako zlý sen. Bohužel to zlý sen nebyl, byla to tvrdá realita. Ani do odjezdu z Francie se nikdo z pořadatelů nebo z figurantů nezeptal co se mu stalo a natož aby se nepřišel omluvit. Bylo to všechno neuvěřitelné a bolestné…  Jak to vyjádřil jeden z kolegů v reprezentaci, je otázkou, zda zařazení do reprezentace bylo a je odměnou nebo trestem.

         Naše „mise“ skončila fiaskem a velkou hořkostí. Samozřejmě, že si také neustále vyčítám, že jsem v sobě nenašel tu odvahu, tu vnitřní sílu a že jsem neřekl: „Tak dost, nenastupuji, bojím se o svého psa.“ Uvažoval jsem o tom, ale tu sílu jsem v sobě nenašel, bohužel. Věřil a doufal jsem, že se Oskarovi nic nestane. Budu si to pořád vyčítat.  Je zbytečné se snažit vysvětlovat, proč jsem to neudělal. Ať bych napsal cokoli, vždycky by to někdo zpochybnil a říkal, že je to jenom trapná výmluva. Proto se snažím, aby se učinila taková opatření, která by zabránila dalším zraněním psů. Oskarovi to sice už zdraví nevrátí, ale může to uchránit jiné psy od podobných zranění. Vaše ohlasy na průběh Mistrovství nás utvrzují v tom, že je to cesta správná. Zároveň nám svými e-maily a zápisy v knize návštěv dodáváte vnitřní sílu při prosazování těchto opatření.