Postřehy (nejen) ze Svojanova?

            V srpnu jsem přijal pozvání zúčastnit se jako host tradičního výcvikového tábora ve Svojanově. Přislíbil jsem účast na této akci, ale pouze na dva dny. Jelikož se mi však líbila atmosféra vládnoucí na tomto táboře, zůstal jsem nakonec ještě o jeden den déle. Musím říci, že do Svojanova jsem jel s určitými obavami, obavami z toho, jak mě, jako člověka věnujícímu se sportovní kynologii, účastníci tábora a v podstatě i vedoucí výcvikáři přijmou. Jen pro dokreslení uvedu, že ve Svojanově se sešli majitelé všech možných plemen i různých „oříšků“, kteří se buď povětšinou věnují jinému sportu (agility, flyballu, dogfrisbee nebo jiným), nebo mají svého psa jen pro svoji potěchu. Zástupci sportovní kynologie byli zastoupeni ve výrazné menšině. Protože jsem se setkal s několika zajímavými skutečnostmi, rozhodl jsem se některé z nich vám přiblížit. Jsou to sice poznatky a střípky z uvedené akce, ale myslím si, že uváděné postřehy či nedostatky mají obecnou platnost a mohou některé z vás inspirovat, případně vám pomoci při práci se psem.

Největším překvapením pro mě bylo zjištění, že někteří majitelů psů, a to i těch, kteří mají psa jen jako svého miláčka, si vůbec neumí se svým psem hrát!! Neumějí si hrát a ani svého psa zaujmout natolik, aby byl ochotný si s nimi vůbec začít hrát! Ano, čtete dobře, někteří majitelů psů si se svým psem prostě neumějí hrát. Tohle bylo pro mě velké překvapení, i když svým způsobem nepříliš příjemné. Kdyby mi tohle předtím někdo vyprávěl, tak bych dotyčnému snad ani nevěřil! Vůbec mě to nenapadlo a to tím spíše, že většina přítomných psů byli domácími mazlíčky. Toto vyšlo na „světlo boží“ v okamžiku, kdy měli svého psa odměnit za žádoucí chování hrou s nějakým oblíbeným předmětem. Bylo zajímavé, jak majitelé reagovali na mé překvapení, že si se svým psem hrát neumějí. Většinou následovalo vysvětlování, že jejich pes si vůbec hrát nechce. Je pravdou, že když jsem viděl přístup některých majitelů k této činnosti, tak jsem se zase až tak moc nedivil. Nejhorší na tom bylo, že s podobným vysvětlením přicházeli i majitelé štěňat a psů hodně mladých! Protože jsem jejich vysvětlování bral jen jako výmluvu, nezbylo mi nic jiného než se chopit jejich hraček či balónků a pokusit se o hru s jejich psy sám. Myslím, že všichni přítomní viděli, že psi si najednou chtějí a umějí hrát, ale že to jsou jen a právě majitelé psů, kteří si hrát neumějí a neumějí ke hře svého psa vyprovokovat. U několika majitelů spíše vyzařovala nechuť si se psem hrát!! Skoro to vypadalo, že hraní se psem je pro některé majitele snad něco nepatřičného. Jen pro úplnost uvedu, že u každého mláděte, a to nejen u psů, je vrozená přirozená hravost. Samozřejmě, že tuhle schopnost (vrozený pud) je třeba podpořit a systematicky rozvíjet, tak jako ostatní vlohy. V případě, že se hravost nepodporuje a nerozvíjí, tak se časem více a více utlumuje, až se v pozdějším věku v podstatě úplně vytratí. Podporuje-li se však, hravost nejen přetrvává i do pozdního věku, ale je také výbornou motivací a odměnou pro jakékoli učení a upevňování vztahu psovod (majitel psa) – pes. Určitě některé z vás napadne otázka: Jak si se psem správně hrát? Na toto neexistuje žádný přesně propracovaný návod nebo odpověď. U většiny psů má při hře velký úspěch využívání loveckého pudu, kdy pes loví nějaký předmět (honí se za ním) - většinou balónek, kolečko či něco, co se kutálí nebo skáče (dále jen „balónek“). Není však vyjímkou, že se štěněti líbí „mordovat“ nějakou plyšovou hračku. Ale… ale tak jako všechno, tak i správné používání balónku či jiné hračky se musí člověk naučit. V každém případě je potřeba vycházet z individuality svého psa. Některého psa baví nejvíc, když utíká za hozeným balónkem, zatímco jiný se o balónek na šňůrce nejraději jenom přetahuje. Jiný pes se s oblibou přetahuje o plyšáka či koženou rukavici apod. Chce to vyzkoušet všechny možné způsoby a formy hry a vybrat si ty nejlepší, které našemu psovi nejvíce vyhovují a které dělá s největším nadšením a zápalem. Jen připomenu, že do hry je zapotřebí se „položit“; tzn. provádět ji se zájmem a s nadšením a tím ještě více strhnout svého psa k intenzivnějšímu zapojení do hry. A pokud se vám to přesto nebude dařit, nestyďte se a požádejte jiného psovoda či majitele psa, aby to s vaším psem zkusil on a inspirujte se tím.

Velmi častou chybou je přesvědčení psovodů, že chyby se neopravují, ale cvik se začíná znovu. Jako příklad si uveďme např. „běžný“ postup při učení nějaké polohy; řekněme třeba zaujetí polohy „lehni“. Pes sedí u nohy a na povel psovoda si pes rychleji či pomaleji lehne, ale rozvalí se při tom na kýtu. A reakce většiny majitelů psů?? Řeknou slůvko „NE“, psa povelem posadí a cvik provádějí znovu. A to vše v přesvědčení, že je to správný způsob výcviku. Nevím, kdo s tímto názorem přišel jako první, ale dle mého názoru je tento postup naprosto špatný a důsledky tohoto přístupu se dřív nebo později zcela jistě projeví. Slůvkem „NE“, dalšími povely a novým prováděním cviku dáváme psovi najevo nejen naši nespokojenost, ale především to, že až tak netrváme na okamžitém a bezpodmínečném splnění našeho příkazu. Zároveň utvrdíme psa v přesvědčení, že po vyslovení slůvka „NE“ budeme povel a cvik znovu opakovat. Jsem toho názoru, že bychom si místo "kouzelného slůvka NE" měli okamžitě prosadit splnění námi požadovaného příkazu - cviku nebo požadovaného chování.  Z toho plyne další závěr: Když víme, že nejsme schopni učinit taková opatření, abychom byli schopni prosadit svoji vůli (v žádném případě ale nemám na mysli nějaké hrubé nebo dokonce brutálním násilím) a zajistit splnění našeho požadavku, tak žádný povel zásadně nevydáváme!! Nutno podotknout, že po splnění cviku (prosazení naší vůle) musí následovat pochvala a odměna, a to v intenzitě jen o málo menší, než kdyby požadovaný cvik pes provedl sám a na první povel! Chtěl bych zdůraznit, že hlavním motivačním prvkem má být následná pochvala a odměna a nikoli případné fyzické upravení do žádoucí polohy a pod. Pokud nebudeme klást důraz na následnou kvalitu pochvaly a odměny, nemusí nám pes provádět cvik, u kterého došlo k "prosazení naší vůle" s chutí a radostí! Prosazení naší vůle platí především pro psy, kteří námi vydanému povelu dobře "rozumějí" a jde u nich jen o nedisciplinovanost a nebo o rušivé vlivy, které brání psovi soustředit se na požadovaný cvik - požadované chování. Samozřejmě, že pokud cvičíte metodou pozitivního posilování, prosadíte si svoji vůli pomocí vámi používané odměny - pamlskem, balónkem a pod.

Na tomto místě je potřeba připomenout, že pes by měl cvičit – provádět žádoucí chování okamžitě, a to na jeden povel! Uveďme si takovou pomocnou formulku: Na jeden povel jeden cvik. Výše uvedeným postupem (se slůvkem „NE“ a okamžitým neopravením chyby) nenaučíme svého psa, aby po vydání povelu „lehni“ pes okamžitě a bezpodmínečně zaujal tu správnou polohu. Nenaučíme jej, aby se v případě, že si lehne na kýtu, sám upravil do správné polohy, ale bude čekat na to, až ho dalšími povely a mezipolohami upravíme do té správné polohy. Určitě mnozí z vás namítnou, že takto postupují i mnozí zkušení výcvikáři. Musím říci, že sice máte pravdu, ale určitě to není správný postup.

Nedostatkem bývá také náš hlasový projev, kterým komunikujeme se psem. Povely jsou nezřídka vydávány ve stejné intonaci jako pochvala. Nejednou jsem u některých psovodů nevěděl, zda majitel svého psa chválí nebo ho „peskuje“ a vyjadřuje svoji nelibost s činností psa. U jiných zase jejich pochvala zněla podobně nevýrazně jako povely a tak jsem si říkal, jak ten chudák pes se v tom má vyznat. Účelem tohoto článku není podrobný popis všech způsobů, kterými komunikujeme se svým psem, ale jen nástin nejběžnější formy. Nejběžnější formou, kterou komunikujeme se svým psem, je hlas. Všichni víme, že pes nerozumí významu našich slov, ale náš hlas vnímá pouze jako soubor tónů. Náš povel vnímá asi tak, jako my vnímáme v hudbě melodii; tzn., že na našem hlasu vnímá jeho zabarvení, délku tónů, intonaci, výšku i sílu hlasu. Proto chceme-li, aby nám náš pes prováděl jednotlivé cviky spolehlivě, měli bychom se také naučit správně svůj hlas používat. Chceme-li mít tedy dobře vychovaného nebo vycvičeného psa, měli bychom se naučit svůj hlas dobře ovládat, aby pes rozeznal, kdy vydáváme povel, kdy psovi něco zakazujeme, kdy jej povzbuzujeme, kdy jsme nespokojeni a naopak, kdy psa chválíme apod. To vše bychom měli provádět tak, aby náš pes jasně rozeznával rozdíly mezi jednotlivými sděleními. Neměli bychom tedy nejenom zdrobňovat povely nebo je jakkoli modifikovat či měnit, ale vydávat je ve stále stejné „melodii“. Naučit se dokonale ovládat svůj hlas je hodně důležité, i když mnoha psovody a majiteli psů velmi podceňované. Jen pro úplnost uveďme, že nejdůležitější faktorem našeho hlasu, kterou pes vnímá, je intonace. Rozeznáváme 4 základní intonace, a to intonaci rozkazovací (povely), zakazující, povzbuzující a intonace pro pochvalu. Povely (intonace rozkazovací) se vyslovují krátce, pevným hlasem s přiměřeným důrazem, obvykle na první slabiku. Pochvala (intonace pro pochvalu) by měla znít až mazlivě. Myslím si, že zde máme ještě docela velké rezervy. Málo využíváme možnosti hlasovým projevem vyjádřit stupeň naší spokojenosti s provedeným cvikem nebo činností. Pes by měl z našeho hlasu cítit míru spokojenosti; měl by okamžitě poznat, kdy provedl cvik nebo požadované chování dobře, kdy lépe, kdy ještě lépe a kdy dokonale. Zvláště pokud chceme, aby pes pracoval přesně, rychle, ochotně, radostně a maximálně koncentrovaně, pak správná pochvala ve správný okamžik je jednou z nezbytných podmínek, která nám může výrazným způsobem zefektivnit a urychlit výchovu či výcvik. Pro pochvalu je vhodné volit hlas spíše s vyššími tóny. Psi si instinktivně spojují vyšší tóny s pochvalou a odměnou. Ve smečce totiž vyšší tóny znamenají, že druhý pes je neohrožuje a je klidný. Čím větší je naše spokojenost s předvedeným výkonem, tím vyšší tóny by měly znít z našeho hlasu. Náš „šťastný hlas“ by měl být také melodický; jako když zpíváme. Protože psi výborně vnímají naše vnitřní rozpoložení a emoce, pochvala by měla být také upřímná a plná pozitivních emocí!! Správná pochvala by měla být tedy odrazem našich pocitů a emocí!! Zvláště ve sportovní kynologii si zatím nechceme příliš připouštět, že pes není „tupý stroj“, ale citlivý tvor, který velmi dobře vnímá naše emoce a dokáže na ně rychle reagovat, a to ať v pozitivním, tak bohužel i v tom negativním slova smyslu. Zvláště u psů, se kterými trávíme více času a kteří znají víc, než jen kotec, vozík a cvičák, je vyjádření pozitivních emocí při výchově a výcviku výborný motivační nástroj!! A nyní si položme otázku: Kdo z nás umí svého psa skutečně správně pochválit a využít našich pozitivních emocí při výcviku? Proto doporučuji jako jednu z prvních věcí - dovedností, kterou bychom se měli naučit, je správné chválení psa. Pokud se vydáte „uvedenou cestou“ měli byste ale počítat i s  počátečním nepochopením okolí. Možná si i někteří přítomní budou ťukat na čelo a budou vás odrazovat od tohoto způsobu pochvaly. Tím byste se ale neměli nechat odradit. Vězte, že upřímnou pochvalou plnou pozitivních emocí dokážete nejen utužit pozitivní vztah se psem, ale lze jí i urychlit a zefektivnit výchovu nebo výcvik. Uvedený způsob chválení používám s úspěchem už hodně dlouho a to přesto, že v počátcích jsem také narážel na značné nepochopení svého okolí.

        Protože motivaci a odměnu považuji za jeden ze stěžejních pilířů výchovy a výcviku, pro osvěžení bych proto znovu připomněl několik důležitých zásad. Je pravděpodobné, že většině z vás budou připadat jako samozřejmost, ale … Zmiňované zásady platí samozřejmě i pro pochvalu nebo se k ní bezprostředně váží, takže stojí za to si je znovu připomenout.

         U cviků, kde je požadované chování splněno jednorázově, např. zaujetím požadované polohy, pak samozřejmě pochvala by měla následovat až po splnění cviku nebo požadovaného chování (dále jen "cvik"). Pochvala však musí přijít těsně po splnění cviku. Když uvádím „těsně po splnění cviku“, tak to musí být skutečně ihned po splnění cviku, jinak tato pochvala ztrácí:

           a) svoji funkci jako prostředku, kterým psovi vyjadřujeme míru naši spokojenosti.

           b) svůj motivační efekt jako zpevňující prvek.

Pokud bych měl pojem „těsně po splnění cviku“ vyjádřit exaktně, tak v žádném případě by interval mezi splněním cviku a pochvalou neměl být delší než 3 vteřiny. Tato hranice je však mezní a i na tuto třívteřinovou prodlevu musí být pes postupně naučený. Logické je, že čím kratší je časová prodleva mezi splněním požadovaného chování, např. zaujetím požadované polohy, a pochvalou, tím je efekt docílený správnou pochvalou mnohem větší než při časové prodlevě delší.

            Na závěr povídání o pochvale bych chtěl připomenout zásadní věc: Pochvala má být pro psa signálem - předzvěstí, že vzápětí přijde odměna!! Pochvala sama o sobě není pro psa zdaleka tak motivující jako odměna. Pokud tedy po pochvale psa přestaneme po určitou dobu psa odměňovat, musíme počítat s tím, že samotná pochvala postupně ztratí onen motivační efekt – motivační sílu jako zpevňující prvek. A co to znamená v praxi? V praxi to znamená, že pes už nemusí provádět jednotlivé cviky rychle, radostně a ochotně. V krajním případě přestane některé cviky provádět úplně, a to proto, že nedochází ke zpevňování naučeného cviku! Proto bychom neměli zapomínat, že i vycvičený pes by měl být v tréninku nejen chválen, ale i dostatečně, a pokud možno často odměňován!

           Pochvala spojená s odměnou představuje tu správnou hnací sílu pro to, aby nám pes cvičil ochotně, rychle a přitom radostně!! Navíc je vědecky prokázáno, že pes odměňovaný za „správné chování“ se učí významně rychleji a lépe si pamatuje naučené „správné chování“, než pes, pro kterého je jedinou motivací pro „správného chování“ snaha vyhnout se trestu za „nesprávné chování“ – vyhnout se nepříjemnému psychickému nebo fyzickému tlaku! Pes se snadněji učí z úspěchů, kdy je chválen a odměňován za „správné chování“ než z neúspěchů, kdy je za „nesprávné chování“ trestán!! Proto cvičte tak, aby váš pes byl neustále schopen plnit vaše požadavky a tím mohl být často chválen a odměňován. Pokud se stane, že pes neprovede „správné chování“, měli byste okamžitě snížit svoji laťku náročnosti, aby váš pes v následném opravném pokusu mohl bez problému uspět a mohl být opět chválen a odměňován. Náročnost zvyšujte pozvolna, a to v závislosti na momentální výkonnosti psa. Příliš nespěchejte s náročností – neklaďte na psa požadavky, které není schopen splnit. Opravdový výcvikář se pozná právě podle toho, že na psa neklade požadavky, které pes nemůže splnit.

          A když už jsme zabrousili na téma odměny, tak považuji za dobré se zmínit o mimořádné odměně, tzv. jackpotu. Pokud náš pes předvede u nového cviku naprosto mimořádný výkon, je dobré naši maximální spokojenost sdělit psovi nejen upřímnou a bouřlivou pochvalou plnou pozitivních emocí, ale i mimořádnou odměnou. Mimořádná odměna musí pro psa znamenat něco, co pro něho není běžné a co mu udělá obzvlášť velkou radost. Může to být např. nějaká vhodná delikatesa, hodně oblíbená hračka nebo spíš mimořádně oblíbená hra se psem, při které se oba (psovod i pes) doslova vyblbnou a tento okamžik se stane pro psa nezapomenutelným zážitkem. To co jsme si řekli u pochvaly - že by měla být odrazem naši spokojenosti s předvedeným výkonem, tak i druh a forma odměny by měla být také v přímé závislosti na předvedeném výkonu; za průměrný výkon průměrná odměna, za kvalitní výkon lepší odměna a za špičkový výkon špičková odměna – jackpot!

Ale vraťme se k našemu původnímu tématu, a to k povelové technice. Tak jako v jiných oblastech výcviku, tak i v povelové technice se chybuje. Mezi nejčastější chyby patří zejména:

a)  nestejnost intonace a síly povelu pro konkrétní cvik nebo činnost.

b) nesrozumitelnost a nejednoznačnost povelů; pes nemůže jednoznačně rozeznat o jaký cvik se jedná; např. zda se jedná o povel sedni či lehni.

c)  špatná intonace, takže pes těžko rozeznává, zda psovod vyslovil povel, zákaz nebo zda jde o povzbuzení, pochvalu nebo dokonce o vyjádření nespokojenosti psovoda!

d)  vyslovování povelu vícekrát za sebou.

e)  měnění povelu nebo spojování povelu s kratším či delším slovním doprovodem. Např. psovod vydá povel „sedni“. Když si pes nesedne, psovod vydá další povel s dovětkem „no tak už si konečně sedni“ nebo „lepší“ či „NE“ apod.

f)  vydávání několik rozdílných povelů najednou nebo postupně, ale ještě před tím, než pes splnil „požadované chování“ na předchozí povel. Pro lepší pochopení si uveďme názorný (častý) příklad z praxe: Pes přináší aport a ještě než stačí předsednout před psovoda už mu s povelem „pusť“ doslova rveme psovi aport z mordy a velíme k noze. Ještě než se pes stačí přiřadit k noze a dosednout, tak opět velíme „k noze“ a odcházíme dát činku do stojanu. Logickým důsledkem podobného počínání je, že se pes i s aportem okamžitě řadí k naší noze, aniž by předtím předsedl před psovoda a čekal na další pokyny či povely. Nejhorší na tom všem je, že téměř všichni vidíme chybu ve psovi, místo abychom se zamysleli nad svým počínáním a hledali chybu v sobě, ve způsobu nácviku a v chybné povelové technice.

        Samozřejmě, že v běžném životě nastává řada situací, kdy potřebujeme, aby pes něco vykonal (přišel k nám, sedl si a podobně) a přitom nejsme schopni zabezpečit prosazení své vůle nebo není možné psa patřičně odměnit apod. Důvodem může být i to, že nám připadá zbytečné psa neustále „buzerovat“. Pro tyto případy doporučuji naučit psa na tzv. druhou řadu povelů, které jsou naprosto odlišné od povelů, které používáme při výcviku. Z vlastní zkušenosti mohu toto doporučit. Termín „druhá řada povelů“ je ale poněkud nadsazený. Spíš by byl výstižný termín „pokyny“, protože netrvám na jejich okamžitém splnění a jsem v tomto ohledu k Oskarovi hodně benevolentní. V „běžném životě“ používám povely – pokyny jako „hačni si“, „hajni si“ nebo „pocem“ apod. Oskar samozřejmě na tyto povely - pokyny, dá-li se to tak vůbec nazvat, sice reaguje, ale pomalu a s menší ochotou. Určitě někoho napadne otázka, zda netrvání na rychlém a přesném splnění „druhé řady povelů“ se neodrazí na výkonu psa při tréninku nebo soutěži. Pokud na cvičišti používáte jen „první řadu povelů“, jste důslední a v případě neposlušnosti si vždy okamžitě prosadíte svoji vůli, pak výše zmíněná benevolence s „druhou řadou povelů“ v „běžném životě“ nebude mít žádný vliv na předváděný výkon na soutěži či zkoušce!

                                                                                                                                    Ladislav Mach