Začínáme cvičit

Začínáme cvičit( nejen ) IPO – 2. díl
Psovod, který chce úspěšně vycvičit psa, musí mít alespoň základní znalosti teorie výcviku. A co je nejdůležitější? Této teorii nejenom dobře rozumět, ale umět ji aplikovat v praxi. Porozumět teorii a umět ji aplikovat v praxi je nezbytným předpokladem správného a úspěšného výcviku. Tady nám nepomůže žádné našprtání pouček. Každý pes je individualitou, a proto je zapotřebí k výcviku každého psa přistupovat individuelně. Toto je také velmi důležité konstatování. Nelze všechny psy cvičit naprosto stejným způsobem. Možná se vám to bude jevit jako jasná a samozřejmá věc, ale ono tomu tak bohužel většinou není. Psovod by měl jednoznačně přizpůsobit způsob výcviku individualitě svého psa. Místo toho někteří psovodi cvičí pořád stejným stylem všechny své psy; stylem, který se kdysi naučili. A ještě ke všemu se většinou jedná o psovody, kteří cvičí psy dost hrubým způsobem. Nový pes je schopen takový způsob výcviku buď snášet a nebo, a to se stává nezřídka, schopen toho není. Pokud následně nový pes uvedený způsob výcviku nevydrží nebo nepodává požadované výkony, psovod obvykle prohlásí, že dotyčný pes není dostatečně odolný a že se k výcviku nehodí. Takového psa pak prodají a pořídí si psa nového. Takto se to opakuje do doby než budou mít štěstí na psa, který je schopen uvedený způsob výcviku snášet. Mnohdy však štěstí nemají a na tak odolného psa však již nenarazí. Proto by se každý psovod měl naučit a dobře chápat proces učení a jeho podstatu.
V posledních letech se přestalo hovořit a hlavně psát o teorii výcviku. Pozornost je věnována jen jakýmsi „kuchařkám“, ve kterých nám vysvětlují, kdy máme psa pochválit, kdy pokárat, kdy trhnout vodítkem apod. Zásadně nám však nevysvětlují podstatu výcviku psa. Je pravdou, že tyto knihy jsou psány spíš jen pro majitele psích mazlíčků, ale ne pro psovody, kteří chtějí použít psy ke sportovnímu výcviku. Mám za to, že v současnosti není na trhu žádná kniha, která by nás zasvětila i do teoretických základů výcviku.
Teorie výcviku psa je v současnosti mnohem širší a propracovanější než byla dříve. Ještě nedávno se myslelo, že pes cvičí pouze na základě reflexů. Tato klasická metoda je v současnosti také někdy nazývaná metodou klasického podmiňování nebo metodou prvního typu. Postupně se přišlo na to, že pes je schopen učit se i jiným způsobem - vyšší formou učení, tzv. operantním (někdy se také používá výraz „operačním“) podmiňováním. Protože mám za to, že základ sportovního výcviku se provádí především klasickou metodou učení, soustředím se zpočátku na základní teorii, tedy teorii o klasickém podmiňování, které se dříve říkalo „teorie o vyšší nervové činnosti“. Teorii o operantním (operačním) podmiňování si probereme až následně, protože svým způsobem tvoří nadstavbu teorie klasické.
Teorie klasického podmiňování, založená na podmíněných a nepodmíněných reflexech je stará již více než 100let. Představitelem této teorie je ruský vědec akademik I.P.Pavlov. V posledních letech se objevují i další teorie výcviku. Největší publicitu na „Západě“ zatím má německý aktivní výcvikář Dr. Helmut Raiser. Dr. Raiser používá ve své teorii termíny „funkční oblast, aktivační nátlak, technický pasivní nátlak, nátlakový pressing, konflikt“ a další. Protože u nás nebyla dosud vydána žádná jeho kniha, seznámil jsem se s jeho teorii jen částečně. Nemohu tedy srovnávat jeho teorii s teorií klasickou, nicméně ta klasická teorie I.P.Pavlova se mi jeví stále jednodušší a logičtější. Samozřejmě, že je potřeba na tuto základní teorii nahlížet v trochu modernějším pojetí.
Protože jsem již dříve psal, že teoretická část výcviku není až tak záživná, pokusím se v následujících řádcích a navazujících článcích, pokud možno co nejjednodušší formou, vysvětlit ty nezbytné teoretické základy. Pro lepší pochopení budu zároveň uvádět řadu praktických příkladů.

Nervová soustava
Každý živý organismus reaguje na různé vnitřní i vnější podněty. Vnitřními podněty může být např. přeplněný močový měchyř, bolesti v žaludku, bolesti zubů, hlad, žízeň apod. Vnějšími podněty je např.: trhnutí vodítkem, pach stopy, zvukový povel, pohyb prchající zvěře, el. impuls nebo chuť pamlsku apod. V dalším textu se soustředíme dále jen na podněty vnější, protože ty jsou pro nás při výcviku nejdůležitější. Vnější podněty pes vnímá pomocí svých smyslů. Věřím, že dokážete všechny smysly rychle vyjmenovat, ale pro osvěžení uvedu, že pes má tyto smysly: zrak, čich, sluch, hmat a chuť. Jak vidíte, pes má úplně stejné smysly jako člověk. Čili smysly psa registrují podněty z vnějšku, které předávají pomocí periferní (obvodové) nervové soustavy do centrální nervové soustavy ( mozek a mícha) a odtud po jejich vyhodnocení do výkonných orgánů (žlázy, svaly). Uveďme si příklady. Zavoláme na vycvičeného psa. Pes registruje naše zavolání sluchem; centrální nervová soustava vyhodnotí toto zavolání a dá impuls určeným svalům k tomu, aby k nám pes rychle přiběhl. Jiným příkladem může být podání kosti. Pes registruje podanou kost jak čichem tak i chuťovými receptory (čidly - buňkami) a centrální nervová soustava dá impuls žvýkacím svalům a zároveň slinným žlázám k produkci dostatečného množství slin. Z toho vidíme, že nervová soustava je hlavním činitelem, který umožňuje, aby nám pes na daný povel mohl vykonat požadovaný úkon nebo cvik. Takže pokusme se uvedené shrnout.
Periferní ( obvodová ) nervová soustava je tvořena nervovou tkání a vede z centrální nervové soustavy ( mozku a míchy ) do celého organismu psa. Hlavním úkolem této periferní nervové soustavy je přivést podráždění ( podněty od jednotlivých smyslů ) do mozku a míchy a odtud, po jeho vyhodnocení, vést zpětně pokyny pohybovému aparátu ( svalům ) nebo žlázám.

Reflexy
Působí-li na organizmus nějaký podnět odpovídající síly, hovoříme o podráždění organizmu. Podráždění organizmu vyvolá vždy určitou reakci tohoto organizmu na uvedený podnět. Reakci organizmu na podráždění nazýváme reflexem. Uvedl jsem „podnět odpovídající síly“. Je logické, že pokud na organizmus psa bude působit podnět malé či nepatrné síly, odpověď organizmu nemusí být žádná. Vezmeme si např. začátek nácviku „sedni“. Psovi dáme povel sedni, ale protože jsme psovi dosud nikdy nezatlačili na záď, tak samotný slovní povel nevyvolá žádné podráždění organizmu a tedy nemůžeme očekávat požadovanou odpověď organizmu. Pes si v tomto případě prostě nesedne. Jiná situace je u již vycvičeného psa. Ten samý povel sedni vyvolá potřebné podráždění organizmu s následnou požadovanou reakcí, tedy pes si sedne. Podobně lze takto postupovat a vysvětlit důvody, proč se např. u mladých psů na stopě používají pamlsky. Pamlsky pokládané na stopě zajistí, aby byly „podnětem dostatečné síly“, na které organizmus psa pak může správně reagovat – pes začne se zájmem hledat pamlsky. A to je vlastně začátek stopování.
Reflex je tedy odpovědí organizmu na vnější nebo vnitřní podráždění (podněty). Všechny reflexy dělíme na dvě skupiny :
- reflexy nepodmíněné
- reflexy podmíněné.
Nepodmíněné reflexy jsou reflexy, které jsou psovi vrozeny a které jsou předávány dědičností. Nepodmíněné reflexy ještě dělíme na jednoduché a složité. Složité nepodmíněné reflexy označujeme jako instinkty a nebo také pudy. Některé nepodmíněnými reflexy se projevují hned po narození (kálení, močení, sání a další), zatímco jiné se objevují u psa postupně s přibývajícím věkem psa (orientační reflex, rozmnožovací pud, obranný pud, kořistnický pud a další). Těmito nepodmíněnými reflexy je zajištěn vývin narozeného jedince. Nepodmíněné reflexy provázejí psa po celou dobu jeho života a zajišťují jeho existenci. Nepodmíněné reflexy mají pro výcvik nesmírný význam. Jejich význam spočívá zejména v tom, že na základě těchto nepodmíněných reflexů se budují reflexy podmíněné. Reflexy podmíněné tvoří základ výcviku psa. Příkladem jednoduchého nepodmíněného reflexu je trhnutí nohou, mrknutí víčka, dýchání, tlukot srdce a další. Příkladem složitého nepodmíněného reflexu je např. činnost feny při porodu, zahrabávání potravy. Dělení nepodmíněných reflexů na jednoduché a složité nemá pro výcvik podstatný význam a dále se tomuto členění nebudeme věnovat
Do nepodmíněných reflexů patří také velmi důležitý orientační reflex, který je někdy nazýván také jako reflex „co je to“. Orientační reflex je reakcí nervové soustavy na novost prostředí, předmětů, jevů a událostí. Projevuje se ve zvýšené míře u mladých psů. Tento reflex je pro výcvik psa natolik důležitý, že se k němu ještě v dalším textu vrátíme. Dalšími významnými nepodmíněnými reflexy, který budeme využívat při výcviku jsou kořistnický, obranný, ale také hravost ( hravý pud ). Posledně jmenovaný bude pro nás důležitý především pro výchovu štěněte a nácvik poslušnosti.
Podmíněné reflexy jsou reflexy, které nejsou psovi vrozeny, ale jsou získávány na základě působení vnějšího prostředí. Pes získává během života určité zkušenosti, které, pokud se opakují nebo jsou-li silně vnímány, tvoří základ pro vytváření podmíněných reflexů. Pod pojmem podmíněný reflex rozumíme dočasné nervové spojení, které vzniká v mozkové kůře psa na základě nepodmíněných reflexů. Jde o nové nervové spojení (není vrozené), které je dočasné. Pokusím se vysvětlit to, co jsme si dosud řekli. Učíme-li psa cviku sedni, vydáme zvukový povel a trhnutím vodítkem vzhůru a současným tlakem na záď přinutíme psa k zaujetí požadované polohy. Po zaujetí správné polohy psa odměníme např. pamlskem. Pokud se bude tento postup několikrát opakovat, pak se vytvoří podmíněný reflex, kdy pes po našem vydání zvukového povelu „sedni“, zaujme polohu vsedě. Jak vidíme, tak aby nám pes cvičil, musíme budovat podmíněné reflexy. Protože však podmíněné reflexy nejsou trvalé, bez průběžného opakování – tréninku podmíněné reflexy časem tzv. vyhasnou a pes přestává adekvátně reagovat na naše povely. Proto je tak důležitý pravidelný trénink – to je proto, aby ona potřebná nervová spojení, která jsou dočasná, se neustále obnovovala a posilovala.

Podněty
Již výše jsme několikrát použili termín „podnět“. Podnět je všechno, co působí na organizmus psa. Podněty dělíme do dvou skupin, a to na podněty nepodmíněné a podněty podmíněné.
Podnětem podmíněným je např. zvukový povel, posunek, pach apod.
Podnětem nepodmíněným je především mechanické působení (tlak rukou, trhnutí vodítkem, úder rukou, el. impuls, působení obojku apod.). Mezi nepodmíněné podněty však také patří chuťové působení (pamlsky). Pokusme se vysvětlit nějakým jednoduchým způsobem tyto dva pojmy, protože tyto pojmy jsou pro nás jako psovody životně důležité. Na nepodmíněný podnět, pokud je dostatečné síly, musí pes vždy reagovat. Např. při nácviku polohy „sedni“ pes na tlak ruky na záď se současným trhnutí vodítkem vždy reaguje. Pokud postupujeme metodicky dobře, pes zaujme na náš povel ( podmíněný podnět ) polohu vsedě. Pokud nepostupujeme metodicky správně, pes se tlaku ruky brání a do polohy vsedě ho buď neupravíme nebo s určitými obtížemi. Takže jednoduchá pomůcka na rozlišení podnětů. Představte si např., že nepodmíněný podnět je trhnutí vodítkem (na trhnutí vodítkem pes vždy reaguje) a podmíněný podnět je zvukový nebo posunkový povel (na tento povel může a nemusí reagovat – reaguje podmínečně). Aby došlo ke vzniku podmíněného reflexu, musí být splněno pět základních podmínek:
1. Podmíněný a nepodmíněný podnět musí působit společně, ale podmíněný podnět (např. zvukový povel) musí o 1 až 2 vteřiny předcházet podnět nepodmíněný (např. trhnutí vodítkem).
2. Nepodmíněný podnět musí být silnější než podmíněný podnět.
3. Nepodmíněný reflex, na jehož základě vypracováváme podmíněný reflex, musí být v dostatečném stavu dráždivosti.
4. Pozornost psa nesmí být odváděna vedlejšími silnějšími podněty.
5. Působení podmíněných a nepodmíněných podnětů musí být opakované.
Pokusme se vysvětlit uvedené podmínky na praktickém příkladě, např. na cviku sedni.
1. podmínka – Nejprve vydáme zvukový povel „sedni“ a za 1 až 2 vteřiny zatlačíme psovi na záď a trhneme vodítkem směrem vzhůru. Bohužel nezřídka jsme na cvičácích svědky, že podmíněný a nepodmíněný podnět (už určitě víte o čem mluvím) přicházejí současně či dokonce nejdříve je nepodmíněný podnět a až následně povel. Uvedený nesprávný postup se nejčastěji objevuje u nácviku chůze u nohy, kdy psovod nejprve trhne vodítkem a následně, byť i s malou časovou prodlevou, vydá povel „k noze“.
2. podmínka – Tlak ruky na záď psa a trhnutí vodítkem musí být dostatečně silné. V opačném případě se pes tlaku bude bránit, nesedne si a podmíněný reflex na povel nebude vznikat. Podobně neúspěšní budeme u nácviku stopování na žrádlo, pokud je pes tzv. nežravý.
3. podmínka – Pes nesmí být unavený nebo ospalý. Nejnázornější je nesplnění této podmínky u provádění stopování, kdy pes uváděný na stopu je nasycený. Nesplnění této podmínky nastává i v případě, když se pes dostává do ochranného útlumu (vysvětlíme si později) např. z přemíry souvislého cvičení nebo z velkého psychického tlaku na psa.
4. podmínka – Při začínajícím nácviku nového cviku nesmí být v blízkosti např. jiný pes, háravá fena nebo někdo blízký z rodiny, pokud máme psa „závisláka“, silný dopravní ruch apod.
5. podmínka – Nelze očekávat vybudování reflexu např. na povel „sedni“, když nácvik tohoto cviku nebudeme několikrát za sebou opakovat.

Ladislav Mach