V předchozím díle jsme si probrali nepodmíněné a podmíněné podněty a nepodmíněné a podmíněné reflexy. Ani pochopení těchto důležitých pojmů nám nestačí k úplnému pochopení základů výcviku. V tomto článku (dílu) uvedeme a zároveň si vysvětlíme další velmi důležité pojmy, kterými jsou vzruchy (podráždění) a útlumy. Zatím jsme tyto pojmy v předchozích dílech nepoužili. Takže co to vlastně je a k čemu je to dobré znát? Uveďme si to nejlépe na příkladu. Učíme psa cvik „sedni“. Po vyslovení zvukového povelu „sedni“ (podmíněný podnět) a následným trhnutím vodítkem a tlakem ruky (nepodmíněný podnět) vyvoláme v organismu psa proces podráždění – vzruch v pohybovém centru mozku. Mozek „vydá pokyn“ příslušnému pohybovému aparátu, aby se snažil uhnout před uvedenými nepříjemnými mechanickými podněty. Tímto postupem donutíme psa, třeba i proti jeho vůli, zaujmout polohu vsedě. Pes zaujme polohu vsedě, aniž by to tedy bylo jakkoli závislé na dalších okolnostech či podmínkách. Po zaujetí polohy vsedě přestane na psa působit nepodmíněný podnět (trhnutí vodítkem a tlak ruky na záď). To znamená, že přestal na psa působit podnět vyvolávající podráždění – vzruch v centrální nervové soustavě. Vzruch v centrální nervové soustavě postupně přestává působit - uhasíná. Proces uhasínání nazýváme útlumem.

Procesy vzruchu a útlumu by měly být v ideálním případě v rovnováze. To znamená, že stejně silnému procesu podráždění – vzruchu by měl odpovídat stejně silný proces útlumu. Samozřejmě, že ideální případy se vyskytují velmi zřídka a tak existuje celá řada odchylek od tohoto ideálního, tzv. rovnovážného stavu. Akademik I.P.Pavlov se podrobně zabýval vzájemnými vztahy podráždění - vzruchu a útlumu v centrální nervové soustavě, které se projevují různým chováním organismu. A právě vztahy mezi vzruchem a útlumem a reakce organizmu na ně nazval teorií vyšší nervové činnosti. Takže teď konečně už víme, co to ve skutečnosti je ta „teorie vyšší nervové činnosti“. Dříve používaným pojmem „teorie vyšší nervové činnosti“ se z hlediska dnešní terminologie rozumí klasické podmiňování, čili učení prvního typu. Praktický význam vzájemné vazby procesu vzruchu a útlumu je velký, což si postupně ukážeme v následujícím textu.

Pojďme si opět vysvětlit jednotlivé body – kritéria. Síla procesů podráždění – vzruchu a útlumu je nejdůležitějším hlediskem pro určování typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Na síle podráždění – vzruchu a útlumu závisí pracovní schopnost centrální nervové soustavy psa a její odolnost. To je velmi důležité pro stanovení míry zatížitelnosti a odolnosti organismu konkrétního psa. Pokud bychom měli k dispozici několik psů a pokud bychom je vystavili působení stejně silných podnětů, např. trhnutí vodítkem, el. impulsů nebo silnému hluku (např. chůze kolem pracujícího kompresoru) zjistíme, že každý pes na uvedené podněty stejné síly reaguje rozdílně. Některý pes na tyto podněty reaguje normálně a my si ani nevšimneme ničeho neobvyklého. Jiný pes na stejné podněty reaguje velmi intenzivně např. tím, že kolem pracujícího kompresoru nepůjde a v extrémním případě ho tam ani násilím nedonutíme projít. Pes může také na silné podněty reagovat aktivní či pasivní obrannou reakcí či jiným mezním projevem, jako je např. ochranný útlum nebo přeskokové jednání. U některých psů se i při použití poměrně silných podnětů podaří vybudovat podmíněný reflex. Při použití stejně silných podnětů se ale zase u jiných psů tento podmíněný reflex však nejenom nepodaří vypracovat, ale může dojít k dočasnému či dokonce trvalému poškození nervové soustavy. U těchto citlivějších psů se velmi často objeví i tzv. ochranný útlum (nadhraniční útlum), který může vyústit, jak již bylo uvedeno až v tzv. přeskokové jednání.

Vyrovnanost procesu podráždění a útlumu je důležitá nejen při výcviku, ale i při vlastní soutěži. Běžně se např. stává, že nastupujeme na soutěži na provádění poslušnosti v okamžiku, kdy pes soutěžící před námi ještě dokončuje obranu. Pokud budeme mít psa, u kterého procesy vzruchu jsou rychlé a silné, zatímco procesy útlumu nastávají pomalu a jsou slabší, pak můžeme mít v dané situaci dost velké potíže. V podobné situaci nebudeme schopni psa uklidnit a plně jej koncentrovat na následující cviky poslušnosti. To ale neznamená, že takový pes není vhodný pro výcvik, to určitě ne. Jenom to znamená to, že si musíme být vědomi těchto skutečností, počítat s nimi a vhodně přizpůsobit výcvik takového psa. V tréninku budeme vyhledávat plánovitě podobné situace, zatímco při vlastní soutěži bychom se měli chovat zcela opačně. Tam bychom již neměli psa zbytečně vystavovat podobným mezním situacím. V našem případě je např. potřeba připravovat se na nástup k provádění poslušnosti až skutečně na poslední chvíli, kdy se již neprovádí u předchozího psa žádné kousání, ale pouze hodnocení předvedeného výkonu. Jinou možností je snažit se odvádět pozornost psa od ještě probíhající obrany oblíbenou hračkou, pamlskem či jiným vhodným způsobem. S uvedeným psem budeme mít zcela určitě potíže s koncentrací při oficielním tréninku, který se koná před každou významnou soutěží. Nejednou se stává, že i když pořadatel stanoví rozpis tréninku samostatně pro poslušnost a samostatně pro obranu (např. při výběrové soutěži v Krchlebech), tak se vždy najdou někteří bezohlední kolegové, kteří si i v době provádění tréninku poslušnosti klidně nacvičují vyštěkání apod. Většinou ale ani není oddělený trénink poslušnosti od obrany. V těchto případech je prakticky beznadějné chtít si např. zkusit „vysílačku“. Bez vzájemného respektování jeden druhého si s takovým psem prostě nezatrénujeme.

Opačným případem je pes, u kterého útlumy jsou silnější než vzruchy. Takového psa podobná situace absolutně nevyvede z míry. S uvedeným psem ale budeme mít zase jisté potíže tam, kde potřebujeme rychlé vzruchy. Příkladem podobné situace je cvik „pokus o útěk figuranta“. Pes musí zadržet utíkajícího figuranta rychle a bez povelu, aby tento figurant nedoběhl do mezní vzdálenosti 20-ti kroků, znamenající nesplnění cviku a tím i ukončení obrany. I když však figurant nepřekoná tuto hranici, tak to ještě neznamená, že automaticky dostaneme známku výborně. Jedním z požadavků na hodnocení tohoto cviku je „rychlá a energická reakce na prchajícího figuranta“ a to u psů, kde útlumy významně převyšují vzruchy těžko docílíme.

Třetím neméně důležitým kritériem je míra pohyblivosti procesů vzruchu a útlumu. Na nervovou soustavu psa neustále působí změny z prostředí, které ho obklopuje. Tyto změny jsou mnohdy rychlé, a to jak při probíhajícím výcviku, tak i na soutěžích. Stačí se podívat např. na obranu, na cviky „pokus o útěk figuranta“ a navazující „obranu psa při hlídání“. Pes nejprve hlídá figuranta (převažuje útlum), následně se figurant pokusí o útěk (musí nastat rychlý vzruch), po relativně dlouhém boji figurant zůstane stát, pes musí samostatně nebo na povel pustit (nastává útlum), následuje přepad psa (musí nastat rychlý vzruch) a opět následuje pouštění (nastává útlum) atd. Z uvedeného je také patrné, že i kritérium pohyblivosti vzruchů a útlumů je pro nás velmi důležité. Pokud by pes neměl dostatečnou pohyblivost vzruchů a útlumů, pak by nebyl vhodný pro cvičeni IPO v té vrcholné podobě. Tady vás trochu musí uklidnit, protože pohyblivost těchto procesů - vzruchu a útlumu lze do značné míry ovlivnit správně prováděným výcvikem. Je však nutné o této problematice vědět a podle toho volit způsob výcviku. Jako příklad uvedu psa, se kterým psovod dlouho nemohl v tréninku provádět přepady při doprovodu. Procesy útlumu byly u tohoto psa oproti vzruchům tak slabé a nepohyblivé, že pes nebyl schopen jít u nohy ani za použití velmi silných nepodmíněných podnětů (všichni si určitě již pamatujeme co je nepodmíněný podnět). Až postupem času a intenzivním promyšleným tréninkem se tuto situaci podařilo zvládnout natolik, že uvedený pes je již schopen tento cvik trénovat.

Pojďme si tyto útlumy trochu vysvětlit. Vnější útlum vzniká např. tehdy, když při výcviku působí na organizmus psa jiný silný vnější podnět, který vyvolá v centrální nervové soustavě další ohnisko vzruchu. Pokud se nad touto větou trochu zamyslíme, tak zjistíme, že na psa působí prakticky neustále řada vnějších podnětů, tedy vznikají neustále nová a nová ohniska vzruchu, ale různé síly. Pokud v organizmu psa vznikají pouze slabá ohniska vzruchu, náš výcvik psa to v podstatě nepoznamená. Z předchozích vět logicky plyne, že vnější útlum se u psa objevuje často. Patří to k normálnímu životu a bez vnějších útlumů by jinak ani nebyl schopen normálně žít. A právě o tomto, pro nás velmi důležitém útlumu potřebujeme vědět více a naučit se s ním pracovat. Protože je to možná málo srozumitelné, tak funkci vnějšího útlumu si ukažme na praktickém příkladu. Klasickým a nejnázornějším příkladem je práce psa na stopě. Psa jsme uvedli na stopu v prostředí které zná, kde pravidelně stopujeme. Stopu vypracovává přesně tak, jak si představujeme. Najednou však před ním vyběhne zajíc. V tomto okamžiku začne působit na nervovou soustavu psa silný vnější podnět. Co se dál stane dál?

a)   Pes na povel psovoda „hledej – stopa“ nereaguje a nemá nejmenší snahu pokračovat ve sledování stopy. Naopak se snaží za zajícem vyběhnout. Zajíc je pro psa silnějším vnějším podnětem než vytvořený podmíněný reflex na sledování stopy a náš povel. Psovod se sice může pokusit psa uklidnit, ale většinou podobná situace má za následek ukončení práce psa na stopě. Ani silnější nepodmíněné podněty (trhání šňůrou, fyzický nátlak apod.) nebudou mít žádný pozitivní výsledek. Naopak, budeme si kazit to, co  jsme psa při stopování již naučili. Vnější útlum vyvolaný vyběhnuvším zajícem byl příliš silný.

               Z příkladu je patrné, že při výcviku je potřeba o těchto záležitostech mít dostatečné znalosti a tyto a další podobné situace trénovat. Ale jak jsme si uvedli již dříve – výcvik musíme provádět systematicky; od jednoduššího ke složitějšímu. V našem případě záměrně chodíme se psem do prostoru, kde se vyskytuje zvěř. Zprvu ale samozřejmě nestopujeme, ale jdeme třeba jen na procházku. Pokud si nejsme stoprocentně jisti, že nám pes neuteče za zvěří, tak máme psa pro jistotu na vodítku nebo na šňůře. Postupně si se psem v tomto prostoru hrajeme. V další fázi v tomto prostoru cvičíme poslušnost, ale raději na vodítku, abychom zabránili psovi v případném následování zvěře a zároveň abychom byli schopni použitím nepodmíněného podnětu (např. trhnutí vodítkem) budovat podmíněný reflex i za ztížených podmínek.

         Jak již bylo uvedeno, vnější útlum může u psa způsobit jakýkoli vnější podnět; kromě již zmíněné zvěře např. přítomnost jiného psa, háravé feny, někoho z rodiny, cizí člověk, silná střelba, atd atd. Vnější útlum může dokonce u psa vyvolat i přítomnost psovoda, pokud se psem nezachází dobře a používá při výcviku silné podněty. Z uvedeného vyplývá, že o existenci a funkci vnějších útlumů bychom měli vědět a při výcviku na ně umět správně reagovat. Je logické, že správným výcvikem lze tyto nežádoucí vnější útlumy do značné míry potlačit.

   Dalším důležitým nepodmíněným útlumem je tzv. ochranný útlum nebo také se mu mnohdy říká nadhraniční útlum. Tento útlum je vyvolán velmi silnými podněty nebo také silnými podněty, které však trvají delší dobu. Centrální nervová soustava je přetížena těmito podněty a pes přestává nejen na tyto podněty, ale ani na podněty jiné, reagovat. Přirovnal bych to k přetíženému počítači. Tak jako přestává správně pracovat přetížený počítač, přestává správně pracovat i přetížený organizmus psa.. Je to obranný mechanismus centrální nervové soustavy před jejím dočasným nebo v extrémním případě nevratným poškozením.

    K tomuto ochrannému útlumu se např. nechtíc dopracujeme i tehdy, když se psem provádíme delší dobu stále stejný cvik nebo skupinu cviků. Tato chyba se objevuje často u začínajících psovodů nebo v situacích, kdy nám „prasknou nervy“ a použijeme silných podnětů. A to ať už podmíněných (např. křičíme na psa) nebo nepodmíněných (hrubost, silné el. impulsy apod.). Ochranný (nadhraniční) útlum se vyskytuje za stejných podmínek i stejně silných podnětech mnohem častěji u psů s tzv. slabší povahou (k vysvětlení se dostaneme později). Vyvoláním každého ochranného útlumu poškozujeme, a to ať už dočasně nebo v extrémním případě i trvale, nervovou soustavu psa a tím bráníme budování příslušných podmíněných reflexů. Klasickým nejnázornějším příkladem ochranného útlumu může být vypracování dlouhé, časově a technicky náročné stopy bez dostatečné průpravy psa. Dalším příkladem může být také např. dlouhá chůze se psem na vodítku s neustálým silným cukáním vodítkem apod. V obraně se tento útlum může objevit při dlouhém dráždění, pokud pes nemá možnost ono vzrušení vybít (uvolnit) provedením zákusu a pod. Myslím si, že každý z vás najde další a další příklady z vašeho okolí či praxe. A co dělat, když se ochranný útlum objeví? V každém případě musíme okamžitě ukončit výcvik, nechat psa dostatečně odpočinout od výcviku a hlavně nesmí být vystaven dalšímu působení podnětu, který ochranný útlum způsobil. Délka odpočinku samozřejmě závisí jednak na povaze psa a jednak na síle podnětů, které vyvolaly ochranný útlum. V každém případě bychom se nad nastalou situací měli vážně zamyslet a výcvik nadále provádět tak, aby k podobné situaci již nikdy nedošlo. Nemám však na mysli jen výše zmíněnou konkrétní situaci, ale to, že výcvik je zapotřebí nadále provádět tak, aby se pes již nikdy do ochranného útlumu nedostával! Např. při obraně musíme psy pozvolna zvykat na delší a intenzivnější dráždění atd.. Pokud se pes dostává do útlumu při nácviku obrany, mezi kynology se říká, že je pes "přetočený". Teď tedy víme, že se nejedná vlastně o žádné „přetočení“, ale o ochranný (nadhraniční) útlum.

    Posledním nepodmíněným útlumem je spánkový útlum. Tento útlum vzniká tehdy, když centrální nervová soustava je v relativním klidu, a to třeba i po velké námaze. Mnohdy spánkový útlum také navazuje na ochranný útlum. Při normálním výcviku bychom se s tímto útlumem neměli setkávat, takže se tímto útlumem již dále nebudeme zabývat.

    Podmíněné útlumy se vytvářejí a upevňují během života psa, působením vnějšího prostředí. Pokud chceme mít dobře vycvičeného psa, tak se bez cílevědomého rozvíjení a procvičování těchto podmíněných útlumů neobejdeme. Podmíněné útlumy dělíme na:

1)     vyhasínající,

2)     zpožďovací

3)  diferenciační.

      Vyhasínající útlum začíná u psa působit samovolně, když budovaný nebo již vybudovaný podmíněný reflex přestaneme upevňovat pravidelným tréninkem. Projevuje se nám tak, že pes postupně přestává správně reagovat na naše povely nebo na naučené situace. Pokud včas nezpozorujeme působení vyhasínajícího útlumu a nezačneme podmíněný reflex znovu upevňovat, pak nám příslušný podmíněný reflex postupně úplně vyhasne a pes na naše povely již nebude reagovat vůbec. Nelze zevšeobecnit, po jaké době se na psovi plně projeví vyhasínající útlum. Tato věc je zcela individuelní, a to nejen mezi různými psy, ale i mezi jednotlivými cviky. Každý cvik byl vybudován za rozdílných podmínek, s jinou silou podnětů atd. Abychom působení vyhasínajícího útlumu spolehlivě předešli, pravidelně procvičujeme naučené cviky.

           Dalším neméně důležitým útlumem je zpožďovací útlum. To je útlum, který má již dříve vybudovaný podmíněný reflex poněkud pozdržet. Nejlépe bude, když si opět tento termín ukážeme na praktickém příkladu. Nejlepším a nejnázornějším příkladem může být cvik aportování. Psa již od štěněte učíme, aby nám co možná nejrychleji běžel pro odhozený předmět - aport. Postupně však požadujeme, aby pro odhozený aport pes běžel až na náš povel. A tady právě potřebujeme vybudovat onen zpožďovací útlum. Bez něho nám pes vždy vyběhne pro odhozený aport okamžitě, pokud samozřejmě není upoután na vodítku. Tento zpožďovací útlum potřebujeme ve výcviku  velmi často, a to jak na stopě, tak při poslušnosti a samozřejmě i v obraně. Na stopě např. po označení nalezeného předmětu může pes pokračovat ve sledování stopy až na pokyn psovoda. V poslušnosti požaduje zkušební řád „zřetelné přestávky (cca 3 vteřiny)“ mezi jednotlivými fázemi složených cviků – např. mezi přesednutí a přisednutím k noze. V obraně zpožďovací útlum potřebujeme vybudovat prakticky u každého cviku. Např. u pokusu o útěk figuranta musí pes ležet do doby, než se figurant pokusí o útěk. Po zaujetí klidové polohy musí pes pustit a hlídat, a to až do doby, než figurant provede přepad psa atd atd.

      Posledním, ale opět neméně důležitým útlumem je útlum diferenciační. Vybudování a upevňování tohoto útlumu má pro výcvik psa také obrovský význam. Tento útlum rozvíjíme již u malého štěněte. Všichni si pamatujeme situace, kdy naše štěně reagovalo na povely a signály od jiných psovodů; běhalo za každým, kdo na něho zavolal a pod. To bylo období, kdy ještě nebyl vybudován již zmíněný diferenciační útlum. Teprve systematickou výcvikovou činností psa začne pes rozlišovat povely od vlastního psovoda a psovodů či osob jiných. Diferenciační útlum se neuplatňuje jenom při nácviku poslušnosti. Diferenciační útlum potřebujeme i při práci psa na stopě. Psa potřebujeme naučit rozlišovat pach na který je uveden, od pachů jiných, se kterými se v průběhu práce na stopě setká, a to ať už se jedná o pach zvěře nebo jiného člověka než je kladeč, který nám položil stopu. A teď si položme kontrolní otázku; potřebujeme diferenciační útlum i v obraně? Samozřejmě, že potřebujeme. Psa musíme naučit rozlišovat, kdy např.figurant provádí útok na psa a kdy si jen upravuje svůj postoj. Zkušební řád totiž připouští, že si figurant může po ukončení cviku pomalými netrhavými pohyby upravit postoj. A podobných situací v obraně je celá řada – pes musí např. poznat, že se figurant pohnul proto, aby byl zahájen zadní doprovod a nikoli proto, aby psa napadl atd atd.

     Z výše uvedeného vidíme, že problematika vzruchů a útlumů je pro správný výcvik psa natolik důležitá, že bychom ji měli věnovat zvýšenou pozornost.

                                                                                              Ladislav Mach