Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 5. díl

 

           V předchozích článcích - dílech jste si mohli přečíst mimo jiné o procesech vzruchu a útlumu a dalších okolnostech, které mají vliv na tyto procesy. A právě podle základních vlastností těchto procesů, tedy:

-         síle vzruchu a útlumu,

-         vyrovnanosti vzruchu a útlumu,

-         pohyblivosti vzruchu a útlumu,

určujeme typy psů (mimochodem obdobně určujeme i typy lidí). Čili určujeme typy psů podle vyšší nervové činnosti. I.P.Pavlov provedl základní dělení psů, a to na typ slabý a typ silný. Typ silný dále dělí na psy nevyrovnané – choleriky a na psy vyrovnané – sangviniky a flegmatiky. Lepší představu o zatřídění do jednotlivých kategorií – typů získáme z přiloženého nákresu.

Slabý typ – nazývaný melancholik je představitelem psů, kde oba nervové procesy – vzruch i útlum jsou slabé, nevýrazné. U výcviku těchto psů musíme vyloučit silnější podněty, protože centrální nervová soustava na uvedené podněty často reaguje ochranným (nadhraničním) útlumem. U psů tohoto typu se těžko vytvářejí podmíněné reflexy, zvláště v rušivých podmínkách. Psi tohoto typu silně reagují na jakékoli vnější podněty. V cizím prostředí jsou neklidní, chvějí se, ocas mají neustále stažený. Silně projevují bázlivost už při sebemenším fyzickém nebo psychickém tlaku. Pro náš výcvik jsou nevhodní.

        Silný typ dělíme dále na nevyrovnaný a vyrovnaný. Silný nevyrovnaný typ je typ psa, u kterého procesy vzruchu převažují nad procesy útlumu (proto spadá do kategorie „typ nevyrovnaný“). Tyto psy nazýváme choleriky. U těchto psů se proto logicky hůře budují podmíněné útlumy, a to především diferenciační a zpožďovací. Cholerici rychle a silně reagují na podněty, ale jak již bylo uvedeno výše, hůře se uklidňují. Jsou také značně fyzicky pohybliví. Pro výcvik jsou vhodní, ale musí se věnovat velká pozornost právě cvikům, u kterých jsou klidové fáze a výdrže (odkládání psa, dohlídání apod.). Největší pozornost ve výcviku tedy musíme věnovat cvikům, u kterých se střídají akce s klidovými fázemi (především obrana).

Silný vyrovnaný typ dělíme dále na typ živý a typ klidný. Klidný typ psa nazýváme flegmatikem. U tohoto typu psa je síla procesů vzruchu a útlumu dobrá a vyrovnaná (proto spadá do kategorie „typ vyrovnaný“), ale pohyblivost těchto procesů je menší než u typu živého – sangvinika. U flegmatika se podmíněné reflexy budují pomaleji než u sangvinika. Také reakce na podněty je u flegmatika pomalejší než u sangvinika. Jak sangvinik tak i flegmatik jsou vhodní pro výcvik, i když … Zkušební řád IPO požaduje v poslušnosti okamžité reakce na povel, rychlý pohyb vpřed (aport, vysílání vpřed apod.). V obraně klade IPO důraz na rychlé a okamžité reakce psa. Závěr si z toho logicky dovodíte sami.

Rozdělení psů z hlediska vyšší nervové činnosti do čtyřech základních typů je poněkud zjednodušené a čistě teoretické. V praxi se vyskytuje spousta mezitypů, protože málokterého psa můžeme zařadit do některého takto vyhraněného výše uvedeného základního typu. Přitom nesmíme zapomenout na jednu hodně důležitou věc. Obraz chování psa je podmíněn nejen vrozenými vlastnostmi nervové soustavy, ale také vnějšími vlivy, které působí na psa po celý jeho život, tedy i na výchově a výcviku. Ještě bych připomněl jeden experiment, který provedl I.P.Pavlov se svým týmem. Jeden vrh štěňat rozdělili na dvě poloviny. Jednu polovinu štěňat drželi izolovaně v kleci, zatímco druhou polovina štěňat ponechali volně. Ukázalo se, že všechna zvířata první skupiny byla neobyčejně bojácná, i nejmenší změny prostředí vyvolávaly u nich útlum, kdežto u druhých zvířat tomu tak nebylo. Bylo zřejmé, že štěňata, která se poprvé objevila ve vnějším prostředí byla obdařena specielním reflexem, který se někdy nazývá reflexem panickým. I když se jedná o podmíněný reflex, tak byl natolik silný, že zastíral skutečnou sílu a stav nervové soustavy. Z toho vyplývá, že nesmíme u štěňat podcenit ani otázku socializace a vtiskávání. Ale to je zase jiné téma.

Pokud tedy máme ambice a chceme mít šanci dosáhnout vrcholných výkonů ve výcviku dle IPO, měli bychom výběru psa z hlediska typu vyšší nervové činnosti věnovat také patřičnou pozornost. Důležité je také přizpůsobit způsob výcviku typu psa, se kterým cvičíme.

         Když jsme ještě v té klasické teorii, tak bychom se ještě měli zmínit ještě o dvou pojmech, a to je dynamický stereotyp a nežádoucí spojitost. Existuje samozřejmě ještě řada dalších pojmů, jako např. kladná a záporná indukce, iradiace a koncentrace a další. Řekli jsme si ale, že si vysvětlíme jen to nezbytné, takže nechme také prostor případnému samostudiu.

Vlastností centrální nervové soustavy je spojovat několik opakujících se jednoduchých úkonů v jeden souhrnný úkon. Pokud je naším cílem při výcviku, aby pes na jeden  povel (podmíněný podnět) prováděl tento souhrnný úkon, pak hovoříme o tzv. kladném dynamické stereotypu. V opačném případě hovoříme o záporném dynamickém stereotypu. Uveďme si příklad kladného dynamického stereotypu, se kterým se každý z nás při výcviku setkává. Klasickým příkladem je např. aport skokem. Zkusme tento cvik rozebrat po jednotlivých fázích. Aport skokem začíná, ostatně tak jako všechny cviky poslušnosti, v základním postoji. To znamená, že pes sedí u nohy. Na pokyn rozhodčího odhodíme činku přes překážku a  pes čeká na náš povel. Na náš povel pes okamžitě vyběhne, skokem překoná překážku, uchopí aport, se kterým se rychle vrací zpět. Při zpáteční cestě opět přeskočí překážku, předsedne před nás a drží činku do doby, než mu ji spolu s dalším povelem odebereme. Po krátké přestávce, opět na další povel, se pes přiřazuje k noze. Fáze od vyběhnutí pro aport až po předsednutí činí pes na jediný povel (povel „vpřed“ a „aport“ beru jako jeden povel).

O záporný dynamický stereotyp půjde tam, kdy pes provádí na jeden povel další úkony či fáze cviku, při kterých je ale ona samostatnost v provádění (automatické provádění) nežádoucí. Ukažme si onen záporný dynamický stereotyp opět na typickém příkladu. Nemusíme poukazovat další cvik, klidně můžeme zůstat u aportu. Mnohdy se stává, že po odebrání aportu pes již nečeká na další povel psovoda a přiřazuje se automaticky k noze. V tomto případě je přímo nežádoucí, aby si pes s odebráním aportu spojil okamžité přiřazení k noze, tedy přiřazení k noze bez povelu. Shodou okolností uvedený příklad nežádoucího dynamického stereotypu je k vidění poměrně často, a to nejen při nižších stupních vycvičenosti. Již z názvu na první pohled vidíme, že podstata dynamického stereotypu, a to ať už kladného nebo záporného, tkví v jednotvárném, pravidelně se opakujícím cvičení. Pokud požadujeme kladný dynamický stereotyp, pak je uvedený postup při výcviku žádoucí. Abychom se však vyhnuli zápornému dynamickému stereotypu, pak musíme o výcviku více přemýšlet a neustále měnit jednotlivé fáze tak, aby pes byl „nucen“ opravdu čekat na náš další povel. Ukažme si jeden z mnoha jednoduchý postupů při nácviku již zmíněného aportu. Většinou postačí, když budeme neustále měnit dobu mezi odebráním aportu a přiřazením k noze. Zkušební řád požaduje, že mezi odebráním aportu a přiřazením k noze „musí být zachovány zřetelné přestávky (cca 3 vteřiny)“. To znamená, že při výcviku neustále měníme délku přestávky mezi odebráním aportu a přiřazením k noze, a to od 3 do cca 10 vteřin.

Z uvedených příkladů je zřejmé, že v určitých momentech  je stereotyp při výcviku dokonce žádoucí, ale v jiných fázích je nám případný náš výcvikový stereotyp  jenom na závadu. Proto je potřebné dobře znát teoretické základy; v našem případě podstatu dynamického stereotypu a jeho vytváření, protože jen tak se můžeme také vyvarovat řady zbytečných chyb ve výcviku. Pro úplnost ještě dodejme, že dynamickému výcviku se v posledních letech také říká „řetězení“.

Vysvětlení pojmu  nežádoucí spojitost si raději ponechme na pozdější pokračování našeho seriálu, ve kterém budeme probírat vlastní výcvik.

                                                            Ladislav Mach