Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 6. díl 

         Na začátek tohoto dílu si pro úplnost zopakujme co to je výcvik psa. Pod pojmem výcvik psa rozumíme metodicky správnou, systematickou a pravidelnou výcvikovou činnost psovoda, jejímž cílem je naučit psa jednoduchým i složitým cvikům, prováděných za normálních i za ztížených podmínek. Uvedená formulace není úplně vyčerpávající, protože bychom do pojmu výcvik měli zařadit např. i učení přizpůsobení psa vnějším podmínkám, tedy přivykání na různé prostředí atd. Nebojte, nebudeme se znovu vracet do teorie, kterou jsme si již probrali. Věřím, že pro ty z vás, které předchozí články opravdu zaujaly, není nutné probranou teorii již znovu opakovat, protože ji dobře znáte a orientujete se v ní. Věřím, že pro ty z vás, které předchozí články opravdu zaujaly, není nutné probranou teorii již znovu opakovat, protože ji dobře znáte a orientujete se v ní. Formulace pojmu „výcvik psa“ je ale důležitá pro navození dnešního tématu, kterým budou způsoby nebo také formy učení, a na to navazující metody výcviku.

Učení psa lze v podstatě rozdělit do šesti způsobů - forem. V druhém dílu tohoto článku jsme si uvedli dva základní způsoby učení, kterými je:

a) klasické podmiňování neboli také metoda prvního typu (podmíněné reflexy dle I.P.Pavlova).

Zároveň jsme se jen okrajově zmínili a dalším způsobu učení, kterým je:

b)   operantní (operační) podmiňování neboli také metoda druhého typu.

Tyto uvedené způsoby učení jsou pro nás určitě nejdůležitější, avšak nejsou jediné. Měli bychom si uvést i některé další, které mohou být pro nás také důležité, i když se s nimi v naši výcvikářské praxi budeme setkávat méně často. Dalšími způsoby učení jsou:

c)     vtiskávání,

d)     habituace (česky znamená přivykání),

e)     vyhasínání,

f)      latentní (skryté) učení.

  

Způsob učení klasickým podmiňováním (jinak také učení prvního typu – podmíněné reflexy) jsme si již teoreticky probrali, a to docela vyčerpávajícím způsobem (doufám však, že tento článek vás  příliš nevyčerpal) v druhém dílu tohoto článku. Pojďme se nyní podívat na výcvikové metody, které vycházejí z tohoto způsobu učení.

Z teorie o klasickém podmiňování (reflexy) jsou odvozeny čtyři klasické metody výcviku, tak jak je známe ze starších knih a z období Svazarmu. Základní výcvikové metody jsou:

·        chuťově dráždivá,

·        mechanická,

·        napodobovací,

·        kontrastní.

   Metoda chuťově dráždivá je metoda, při které působíme na psa povelem (podmíněným podnětem) a jako nepodmíněný podnět využíváme pamlsek. Nejčastěji se této metody využívá při nácviku stopování, kdy psovi klademe na stopu pamlsky. Výhodou této metody je aktivita a zájem psa. Používáním této metody se pes rychle učí. Zároveň prohlubujeme pozitivní vztah se psem. Nevýhodou této metody je nepevnost vybudovaných návyků, zvláště v rušivých podmínkách a také v závislost na sytosti a chuti psa.

    Metoda mechanická je metoda, při které působíme na psa povelem (podmíněným podnětem) a jako nepodmíněného podnětu používáme mechanického působení na psa (nepodmíněné podněty), kterým fyzicky donutíme psa ke splnění požadovaného úkonu nebo cviku. Pes cvičí jenom proto, aby se vyhnul našim velmi nepříjemným mechanickým podnětům. Při této metodě se sice rychle vybudují příslušné návyky, ale jinak má tato metoda samá negativa. Metodu nelze použít u mladých psů, silně se narušuje kontakt mezi psem a psovodem, snadno dochází k ochranným útlumům atd. Touto metodou se cvičívalo kdysi dávno. Pro výcvik dle ZŘ IPO absolutně nepřipadá v úvahu. Zmiňuji ji jen proto, abychom věděli, že existuje.

Metoda napodobovací je metoda, při které používáme s mladým psem zároveň již vycvičeného psa, se kterým náš mladý pes provádí požadované cviky – mladý pes napodobuje již vycvičeného psa. Použití této metody se dříve silně přeceňovalo a musím říci, že i dnes někteří psovodi této metodě věří. Dle mého názoru její uplatnění lze opodstatnit pouze tam, kde jde o přenos tzv. emočního ladění, o strhnutí psa k nějaké činnosti, která je podpořena příslušným instinktem. Přeloženo do řeči srozumitelné; např. při nácviku obrany v tzv. kruhovce. Ještě bych si ji dokázal představit spolu s metodou pozitivního posilování, ale k tomu se ještě dostaneme. Důvodem mého tvrzení je skutečnost, že učení napodobováním patří do nejvyššího typu učení a vyžaduje vysoce vyvinutou inteligenci, což u psa samozřejmě není. Jinak se s učením psa napodobováním setkáváme nechtěně tehdy, když např. chodíme s několika psy najednou na procházku. Pokud jeden ze psů vyběhne za zvěří, ostatní jej zcela jistě a spolehlivě začnou napodobovat – samozřejmě k naší velké nelibosti.

Metoda kontrastní je metoda, při které psovod po vydaném povelu (podmíněného podnětu) psa donutí nepodmíněným podnětem (fyzickým působením) k požadovanému výkonu, aby ho vzápětí, po splnění cviku, pochválil. Kontrastní metoda byla donedávna, a mnohde ještě je, tou nejpoužívanější výcvikovou metodou. Kladem této metody je rychlé budování požadovaných návyků – podmíněných reflexů. Takto vybudované podmíněné reflexy jsou poměrně trvalé a pevné. Oproti mechanické metodě nedochází k tak dramatickému narušování kontaktu mezi psovodem a psem. Mezi hlavní nevýhody patří zejména skutečnost, že její správná aplikace klade velké nároky na odbornost a cit psovoda. Jak jsme již dříve poznali, tak při budování podmíněného reflexu (naučení cviku) je jednou z podmínek použití podnětů odpovídající síly. Tím je sice řečeno vše, ale každý si určitě pod touto formulací představujeme něco zcela jiného. Používáme-li u této metody silnější nepodmíněné podněty, než by odpovídalo typu psa (mám na mysli typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti), pak se nám začnou objevovat všechna negativa metody mechanické.

Navíc Zkušební řád IPO požaduje mimo jiné, aby pes cvičil nejen přesně, a rychle, ale také ochotně a radostně. Při používání silnějších nepodmíněných podnětů než by optimálně mělo být, posledně jmenované požadavky náš pes zřejmě nebude splňovat. Použijeme-li však slabé nepodmíněné podněty (mechanické působení), podmíněné reflexy se budou budovat dlouho a obtížně. Pes se mimo jiné začne bránit tomuto slabému mechanickému působení. Klasickým příkladem může být učení cviku sedni u nohy. Pokud tlak naší levé ruky na záď psa bude menší než je zapotřebí, pes se tlaku naší ruky bude bránit a začne se vzpírat …

            Z výše uvedeného můžete mít dojem, že ani jedna z uvedených klasických metod není univerzální a vhodná pro celý rozsah požadovaných cviků IPO. Svým způsobem máte pravdu, i když pro nácvik stopování se metoda chuťově dráždivá nanejvýš vhodná. Jisté však je, že např. kontrastní metodu bychom neměli již dopředu úplně zatracovat, protože ji s úspěchem můžeme také používat, i když v omezeném rozsahu. Příklad použití kontrastní metody můžeme najít při nácviku obrany, a to konkrétně např. tam, kde potřebujeme usměrňovat činnost chtivého psa. Nejnázornějším a nejjednodušším příkladem použití kontrastní metody může být doprovod figuranta. Pes chce kousat na figuranta a tak je mnohdy větší či menší problém udržet psa u nohy psovoda. A právě v těchto a dalších podobných situacích nebudeme schopni jinými výcvikovými metodami přimět psa, aby šel správně u nohy a nepředbíhal.

            Takže nyní jsme již zvládli (aspoň doufám) tu nejdůležitější základní teoretickou část spojenou s teorií vyšší nervové činnosti. Mnozí z vás určitě řeknou „no konečně“, ale … My jsme si probrali klasický proces učení, kterému se nově říká klasické podmiňování. V psychologii se tomu říká učení prvního řádu (nebo také prvního typu). Kromě klasického podmiňování existuje také tzv. operantní (někdy nazývané také operační) podmiňování, tedy učení druhého řádu (nebo také druhého typu).

 

b) Operantní podmiňování

Již v druhém díle tohoto článku jsem se jen tak lehce zmínil o druhém způsobu - formě učení, kterým je operantní podmiňování (někdy také nazývané jako operační podmiňování) nebo také metoda druhého typu. Operantní podmiňování je proces učení, kdy se pes učí spojovat svoje chování s následky tohoto chování. Metodu poprvé popsal americký vědec B. F . Skinner a běžně se užívá i v klasické humánní psychologii.

Určitě se někteří z vás okamžitě zeptají, jaký je rozdíl mezi klasickým podmiňováním (podmíněné reflexy – podle I.P.Pavlova) a operantním podmiňováním, protože na první pohled to nemusí být úplně zřejmé. Základním rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním je ten, že zatímco u klasického podmiňování je zpevňujícím prvkem nepodmíněný podnět (většinou se jedná o mechanické působení), u operantního podmiňování je zpevňujícím prvkem následek chování (většinou odměna nebo negativní působení na psa - trest). Pro lepší pochopení se pokusím rozdíl, mezi oběma způsoby - formami učení formulovat také jinak. Takže základní rozdíl mezi klasickým a operantním podmiňováním spočívá v aktivitě organismu. Při klasickém podmiňování je organismus psa zpočátku pasivní a nervová soustava je vystavena jen působení vnějších podmíněných a nepodmíněných podnětů. Při operantním podmiňování je organizmus psa již od počátku aktivní. Operantní podmiňování je definováno jako chování, které je posilováno svými důsledky. Klasické i operantní podmiňování mají však i mnoho společného – obě vykazují vyhasínání, vnější útlum a řadu jiných podobných jevů a reakcí centrální nervové soustavy, tak jak jsme si je již popsali v předchozích dílech. Pro lepší pochopení operantního podmiňování a rozdílu mezi nimi se podívejme na přiložený obrázek.

Záměrně uvádím pojem „požadované chování“, protože mnohdy má činnost nebo chování psa ke cviku jako takovému ještě dost daleko. Podle důsledků chování psa rozlišujeme hned dvě základní výcvikové metody.

Pozitivní posilováni. Jedná se o metodu učení, kdy odměna následuje jako přímý důsledek požadovaného chování. Požadovaného chování je tedy zpevňováno bezprostředně následující odměnou (pamlskem, hrou s oblíbeným předmětem, pochvalou apod.). Odměna, která následuje po požadovaném chování, je tedy hlavní a jedinou motivací pro provádění požadovaného chování našeho psa. Když píšeme, že odměna musí následovat bezprostředně po provedení žádoucího chování, pak je tím míněna doba maximálně do 3 sekund. Čím dříve však následuje odměna, tím dříve nám tato metoda přinese požadované výsledky.

         Výhodou této metody je rychlost, s jakou se pes učí, velká aktivita psa, jeho ochota, pozornost a koncentrace na psovoda a v neposlední řadě, radost z provádění cvičení. Silně se upevňuje a prohlubuje pozitivní vztah k psovodovi, pes se stává hravým a také se zvyšuje intelekt psa. Aby použití této metody však bylo účinné, musí si psovod také dobře osvojit praktické používání, z čehož nejdůležitější je správné načasování odměny. Je prokázáno, že při správně prováděném odměňování požadovaného chování, se toto žádoucí chování objevuje častěji a častěji. Podstatné je, že nežádoucí chování se neodměňuje, ignoruje se. Pokud se začíná požadované chování objevovat často, „přidáme“ v těchto okamžicích povel a v zápětí odměníme.

            Pojďme si vysvětlit požití této metody na nějakém praktickém příkladu. Použil bych opět klasický příklad, ovladatelnost bez vodítka (zjednodušeně: chůze u nohy). Jak již víme, u tohoto cviku potřebujeme mimo jiné u psa docílit tzv. oční kontakt. Nebudu zde popisovat všechny možné způsoby nácviku tohoto očního kontaktu, k tomu se dostaneme v některém z dalších dílů, ale soustřeďme se na princip učení metodou pozitivního posilování.

Psa (a může to být pochopitelně i malinké štěně) se snažíme upoutat tak, aby se nám podíval do očí. Např. na něj vlídně promluvíme nebo upoutáme nějakým zvukem, ukázáním pamlsku apod. Jakmile se pes podívá do našich očí, okamžitě následuje velká pochvala spolu s odměnou (pamlsek, balónek apod.). Po dostatečné odměně se snažíme znovu navodit podobnou situaci, aby se nám pes opět podíval do očí, a opět okamžitě musí následovat odměna atd. Nejdůležitější však je, aby ta odměna byla pro psa nejen lákavá, ale  hlavně aby tato odměna byla použita v době, kdy pes ještě provádí již zmíněné žádoucí chování. Pokud psa odměníte až v okamžiku, kdy již neprovádí ono žádoucí chování, pak tato metoda nemůže fungovat. Naopak si postupně kazíte to, čeho jste dosud dosáhli. V našem případě nesmíte psa odměnit až v okamžiku, kdy pes již neprovádí pohled do vašich očí, čili až poleví v koncentraci, ale naopak ho musíte odměnit v době, kdy vám pes provádí žádoucí činnost, tzn., kdy vás pozorně sleduje a hledí vám do očí. Metodu pozitivního posilování mnozí z vás zřejmě nevědomky uplatňují, ale možná bez dostatečných znalosti její podstaty. To je zřejmě jeden z hlavních důvodů, proč se při jejím používání objevuje řada metodických chyb, které vám zabrání dosáhnout kýžených výsledků. Podrobný praktický popis a užití této metody a analýzy chyb si probereme později (v některém z dalších dílů seriálu), při popisu nácviku jednotlivých cviků.

          Poslední dobou se o metodě pozitivního posilování začíná poměrně dost hovořit, ale v našem sportovním výcviku je vědomé a cílené používání této metody zatím v „plenkách“. Tato metoda je dle mého názoru vhodná zejména pro cviky, kde se vyžaduje především velká pohybová aktivita psa a nikoli cvičení převážně statické (odkládání psa za pohybu apod.). Při nácviku obrany je její použití jen omezené; lze ji však s úspěchem uplatnit např. při nácviku „revíru“ čili cviku „vyhledání figuranta“.

Pozitivní trest. Metoda pozitivního trestu je opakem metody pozitivního posilování. Princip je ten, že jestliže na psa působí negativní (nepříjemný) podnět jako okamžitý a přímý důsledek nežádoucího chování, bude se takové nežádoucí chování objevovat méně často. Slovo „trest“ nesmíme vnímat jako trest ve smyslu lidského chápání, kdy se jedná spíš o pomstu, ale spíše jen jako jakousi korekci chování.

Ještě se ale vraťme k době, kdy lze pozitivní trest - korekci uplatnit. U pozitivního posilování jsme připustili časovou prodlevu až do třech vteřin. U metody pozitivního trestu - korekce bychom neměli použít podnět déle než po jedné až dvou vteřinách od začátku nežádoucího chování. Tuto hranici bych považoval za mezní. Čím dříve korekci uplatníme, tím dříve u psa vybudujeme vzájemnou souvislost mezi jeho chováním a korekcí. Tím také hrozí menší riziko negativních reakcí psa na použití této metody. Čím delší bude časová prodleva mezi nežádoucím chováním psa a naší korekcí, tím větší je riziko, že se nejenom nepodaří u psa utvrdit žádoucí chování, ale že se u psa objeví nejistota, která může přerůst v bázlivost či dokonce v agresivitu vůči psovodovi a pod.

Abychom si lépe představili praktickou možnost použití této metody, ukažme si situaci např. při cvičení aportu u psů, kteří se na aportování velmi těší. Odhodíme aport a pes se při jeho odhazování přizvedává. Co teď máme dělat, jak máme reagovat? Žádná zde dosud uvedená metoda nejde dost dobře použít. V okamžiku přizvednutí či bezprostředně po něm trhneme vodítkem či šňůrkou šikmo dolů a směrem dozadu. Pro úplnost uvedu, že u této metody se nepoužívá povel jako podmíněný podnět, takže na psa nekřičíme „sedni“, ale bezprostředně po přizvednutí pouze trhneme vodítkem či šňůrkou. Když se na vzniklou situaci podíváme z té teoretické stránky, pak jsme právě použili metodu pozitivního trestu. Pokud budeme opravdu důslední a metodu budeme používat správně, výsledek se jistě dostaví. Pes brzy pochopí, že po každém přizvednutí následuje nepříjemný pocit a přestane se přizvedávat.

Ještě se zmíním o dalším příkladu, kde někteří psovodi tuto metodu nevědomky uplatňují, aniž by zřejmě znali její podstatu. Příklad je to typický. Při vyštěkání pes napadne figuranta, který většinou okamžitě buď psa sekne leaderem, praští pěstí, sekne bičem nebo jiným negativním podnětem působí na psa a tímto se jej snaží odradit od napadání figuranta (to samozřejmě za předpokladu, že je metoda aplikovaná správně, což bohužel nebývá vždy pravidlem – k tomu se ale dostaneme později). Při používání této metody musíme, podobně jako u metody kontrastní, pečlivě zvažovat sílu nepříjemných podnětů, kterým psa vystavujeme. Pokud bychom používali příliš silné podněty, bude použití metody pozitivního trestu - korekce kontraproduktivní, protože u psa potlačíme aktivitu, chuť do práce, radost a ochotu atd. Pes se může stát pasivním až bázlivým, protože bude mít strach z následků svého chování a to tím dříve, čím neodborněji budeme tuto metodu používat.

Jak při metodě pozitivního posilování, tak také při používání metody pozitivního trestu - korekce ovlivňujeme pouze poslední chování (v literatuře se používá termín „operant“ – proto se způsob učení jmenuje „operantní“) a žádné jiné. Možná si říkáte: No dobře a proč se o tom autor vůbec zmiňuje? Zmiňuji to proto, protože toto konstatování je také velmi důležité a je zapotřebí si tuto skutečnost silně zafixovat do paměti. V této souvislosti si ukažme nesprávné používání metody pozitivního trestu - korekce na praktickém příkladu ze života. Odložíme psa. Najednou před ním vyběhne zajíc. Co se stane dál, je většinou celkem jasné. Pes opustí určené místo a rozeběhne se za zajícem. My voláme a ono nic; pes okamžitě nepřestane honit zajíce a nevrátí se k nám. Až pes zjistí, že zajíce nedohoní a dostatečně se proběhne, vrátí se k nám. A co uděláme my?? Většina z nás psa fyzicky potrestá, tedy na psa zapůsobíme silným podnětem - trestem. Takže právě jsme použili metodu pozitivním trestem. Jenomže … Pojďme si rozebrat to, co se vlastně stalo:

-         pes svévolně opustil přikázané místo pro odložení,

-         štval zajíce,

-         nereagoval na přivolání,

-         vrátil se k nám.

V našem příkladu máme čtyři činnosti (odborně tedy operanty), z nichž první tři jsou zcela určitě nežádoucí a zasluhovaly by použití metody pozitivního trestu, tedy provést korekci chování. To znamená, že v okamžiku zahájení nežádoucího chování bychom měli našeho psa okamžitě vystavit působení korekce, tedy měli bychom našeho psa okamžitě „potrestat“. Čtvrtá činnost, tedy návrat k nám, však patří mezi žádoucí chování. Jestliže my „potrestáme“ psa až po návratu k nám, pes bude vnímat pouze návrat k nám jako nežádoucí chování!! Není schopen totiž „pochopit“, že ho trestáme za první tři činnosti a nikoli za návrat k nám!! Násilí, kterého se dopustíme na psovi po jeho návratu k nám, nejenže neodstraní předcházející tři nežádoucí činnosti (opuštění místa odložení, štvaní zajíce, nereagování na přivolání), ale zcela jistě bude mít za následek to, že se pes, po případném dalším útěku za zvěří, bude pouze obávat návratu k nám. Stejným způsobem postupuje bohužel hodně psovodů, a to jak při útěku psa za zvěří, tak i v případě, kdy pes nereaguje na přivolání. Po příchodu se na psovi dopustí fyzického násilí v domnění, že pes pochopí, že má na povel rychle přiběhnout k pánovi. Pokud se to stane poprvé, tak se může lehce stát, že reakce psa může v nás vzbudit i zdání, že to pes „pochopil“ a že jeho potrestání dobře zabralo. Opakuje-li se stejná situace v krátké době podruhé, budeme mít daleko větší problémy s přivoláním než předtím. Zamyslíme-li se nad principem metody pozitivního trestu, pak reakce psa na náš nesprávný postup – trestání psa po příchodu k nám – je zcela logická a zákonitá!!

Nesprávným používáním této metody může u psa snadno vyvolat nedůvěru k psovodovi nebo figurantovi, potlačuje jeho aktivitu a ochotu ke cvičení a dokonce může vést k projevu bázlivosti nebo naopak k agresivitě vůči nám apod.

Vyspělí psovodi mohou využívat také spojení obou uvedených metod v jednu výcvikovou metodu, tedy spojení pozitivního posilování i pozitivního trestu - korekce i při nácviku jednoho jediného cviku. Spojení obou metod v jednu se často používá u zde  uváděného cviku „chůze u nohy“. Protože bychom však měli používat u psa jako motivaci zejména pozitivní upevňovač - odměnu, můžeme si uvedený postup nazvat jako metodu pozitivního posilování s korekcí.                                        

Kromě pozitivního posilování a pozitivního trestu - korekce máme ještě metodu negativního posilování a negativního trestu.

Metoda negativního posilování znamená odstranění něčeho nepříjemného či bolestivého, čemu se chce pes vyhnout a proto provede určitý úkon nebo cvik. Typickým příkladem této metody je nácvik aportu tzv. parforsní metodou. Tuto metodu však častěji používají myslivečtí kynologové než kynologové zabývající se sportovní kynologií. Již jenom z názvu je zřejmé, o jakou metodu se jedná. Název je odvozen od francouzského výrazu „par force“, který znamená sílu nebo násilí. Kdysi byla považována tato metoda za nezbytnou, zvláště pro nácvik aportování. I v současnosti se najde ještě několik psovodů, především ti dříve narození, kteří si nedovedou představit jinou metodu pro nácvik aportování. Princip metody spočívá v tom, že např. u aportu vydáme povel „aport“ a psovi okamžitě působíme bolest (kroutí mu např. ucho nebo ho "drtíme" ostnáčem)  a tato bolest pomine až v okamžiku, kdy otevře mordu a uchopí činku. Po uchopení aportu psem bolest ustává…. Používání této metody hraničí s týráním psa, nehledě k tomu, že akutně hrozí nebezpečí rychlého a někdy i nevratného zkažení psa. Při používání této metody nemůžeme také očekávat radostný projev psa a jeho ochotu k práci, takže ani není vhodná pro výcvik dle řádu IPO!

V západní Evropě se někteří psovodi pokoušejí cvičit metodou, připomínající svoji podstatou metodu parforsní. Používá se u ní většinou el. obojek, který působí psovi nepříjemný pocit nebo slabou bolest, a to až do doby, než bude správně reagovat a začne provádět požadované chování. To znamená, že psa vystavíme nepříjemnému až bolestivému působení el. obojku po delší dobu a tyto nepříjemné až bolestivé pocity má pes tedy až do doby, než správně zareaguje. Touto metodou se někteří psovodi pokoušejí také zlepšit práci na stopě. Nepříjemný pocit nebo bolest pes nepociťuje pouze tehdy, pokud nevybočí mimo stopu. Říkají tomu, že pouze na stopě je tzv. „bezpečná zóna“. Tuto metodu rozhodně nedoporučuji, protože bychom si měli uvědomit, že pes je především náš kamarád a nikoli prostředek k ukájení našich ambicí za každou cenu, nehledě k tomu, že při nesprávné aplikaci této metody může být pes pro další výcvik již nepoužitelný.

Tuto metodu sice uvádím, ale jsem přesvědčen o tom, že pokud máme svého psa rádi, tak bychom se k této metodě nikdy neměli nikdy uchýlit.

Metoda negativního trestu znamená odstranění něčeho příjemného co psa těší a tím se potlačí - sníží frekvence nežádoucího chování. Typickým příkladem je práce v pachových čtvercích, kdy při ztrátě koncentrace - zvednutí hlavy psa stáhnete a již mu nedovolíte pokračovat ve vyhledávání pamlsků a odvádíte jej pryč. Další možným negativním trestem je např. odepření pozornosti, které se pes dožaduje např. v situaci, kdy štěká nebo na nás  skáče.

Na první pohled jsou názvy použitých metod: pozitivní posilování, pozitivní trest, negativní posilování a negativní trest dost málo pochopitelné a srozumitelné. V tomto případě nelze vnímat první část metod - tedy slovo pozitivní jako "kladné - žádoucí" a negativní jako "záporné - nežádoucí"! Tak to rozhodně není. V našem případě slovo "pozitivní" znamená, že jako důsledek chování psa "něco přidáváme", zatímco v případě slova "negativní" znamená, že důsledkem chování psa "něco odebíráme"!! Ideální je, když si při výcviku vystačíme s metodou pozitivního posilování a metodou negativního trestu. Obě metody posilují vzájemný vztah se psovodem, pes je aktivní a důsledkem aplikace těchto není nebezpečí bázlivosti psa či jeho neochota jako u použití metody pozitivního trestu nebo negativního posilování!

Metoda cvičení pomocí klikru. V souvislosti s používáním metody pozitivního posilování k nám „přišla“ zhruba před 5 lety metoda cvičení pomocí klikru. Pro úplnost si ještě vysvětleme, co to klikr je. Klikr je malé cvakátko, kterému se dříve říkalo „žabka“. Podstatou je plíšek, jenž přecvaknutím do opačné polohy vydá jasný zvuk – cvaknutí. Autorství metody se přiznává cvičitelce delfínů Karen Pryor. Při této metodě používá psovod tzv. klikr, kterým psovi signalizuje nejen splnění požadovaného chování, ale hlavně je ono cvaknutí pro psa signálem, že okamžitě po tomto kliknutí následuje odměna ve formě pamlsku, oblíbené hračky apod. Zároveň cvaknutí klikrem je pro psa signálem potvrzujícím požadované chování.

V počátcích nácviku touto metodou začínáme u jednoduchých cviků nebo činností, u kterých je předpoklad, že pes brzy pochopí, co po něm vlastně vyžadujeme. Jako příklad uveďme např. tzv. oční kontakt, kdy vyžadujeme, aby se nám pes díval do očí. Pes se nám podívá do očí, klikneme a následuje odměna. Pokud pes plní naše požadavky, říkáme, že pes provádí „požadované chování“. Tento termín je důležitý pro pochopení metodiky. Protože většinu cviku učíme po určitých fázích, nelze z počátku tedy hovořit o tom, že pes provede cvik, ale plní požadované chování. Až postupně lze dát rovnítko mezi požadované chování a provedení cviku. Vlastní kliknutí musí přijít ještě v okamžiku plnění požadovaného chování a nikoli až následně. Pro lepší pochopení si tuto důležitou zásadu ukažme na již zmíněném cvičení očního kontaktu. Kliknutí a odměna musí přijít ještě v době, kdy se nám pes dívá soustředěně do očí. Pokud by kliknutí a odměna následovala až v okamžiku, kdy pes poleví v očním kontaktu, pes už se na nás soustředěně nedívá, tak je to špatně. Nejenom, že psa tento cvik budeme cvičit hodně dlouho, ale je pravděpodobné, že se nám to ani nikdy nepovede. Psovi totiž vlastně jasně a srozumitelně nevysvětlíme, co po něm chceme! Požadavek na „jasné a srozumitelné vysvětlení“ je velmi důležitý a stěžejní při aplikaci všech výcvikových metod, ale u metody pomocí klikru, která vychází z pozitivního posilování, je to nejmarkantnější. Výhoda klikru spočívá především v tom, že si můžeme lépe načasovat označení požadovaného chování. Samozřejmě, že jako každá metoda, tak i metoda cvičení pomocí klikru má také nevýhody. Nevýhodu spatřuji mimo jiné i v tom, že držení klikru nám mnohdy bude vadit při nácviku jednotlivých úkonů, zvláště pokud používáme vodítko. Myslím si, že metodu pomocí klikru jen stěží můžeme považovat za základní výcvikovou metodu, ale pouze za jakousi modifikaci metody pozitivního posilování. Metoda se u nás využívá především v jiných kynologických sportech než je naše sportovní kynologie.

 

c) Vtiskávání          

Vtiskávání je specifický proces učení, který se objevuje u štěňat v období od třetího (některé prameny uvádějí od čtvrtého) týdne a končí sedmým týdnem věku štěněte. V uvedeném období probíhá intenzivní učení, kterému se říká vtiskávání, a to proto, že v tomto období se veškeré vjemy a zkušenosti, se kterými se štěně setká, silně vtisknou (vryjí) do paměti tak, že důsledky těchto zkušeností se projevují i v chování dospělého psa. V tomto období vtiskávání je nezbytné, aby štěně mělo intenzivní kontakt nejen s ostatními štěňaty, ale také s lidmi. Nestačí však, aby štěně vidělo člověka při přinášení krmení, ale aby mělo s ním i dostatek fyzických kontaktů. Pokud v tomto období štěně nebude ve fyzickém kontaktu s lidmi, nevtiskne si člověka jako příslušníka svého druhu, své smečky a pod.. Z toho pramení závažné problémy v chování k lidem. Takový pes se chová k lidem nejistě a není schopen navázat ty správné sociální kontakty. V tomto období je také zapotřebí mimo jiné rozvíjet zájem o kousání do hadru a o aportování, a to vše pochopitelně hrou.

Již z uvedeného období od třetího do sedmého týdne je každému jasné, že velkou úlohu na formování povahy psů mají chovatelé. My výcvikáři dostaneme štěně již po ukončeném období vtiskávání, takže nám nezbývá nic jiného, než spoléhat na to, že štěně je správně připravené pro další život. Chovatelé by si měli být této důležité skutečnosti vědomi a měli by přistupovat k předvýchově štěněte zodpovědněji, protože ne všichni chovatelé se štěňatům správně a dostatečně věnují!! Ideálním případem by bylo spojení chovatele a výcvikáře v jedné osobě, ale ve skutečnosti tato situace nastává ojediněle.

 

d) Habituace (přivykání)

            Již z českého názvu (používá se ale především latinský výraz habituace) je patrné, o jaký způsob učení se bude jednat. Podstatou této formy učení je vymizení nebo potlačení reakce psa na podněty z vnějšího okolí, které nemají přímý dopad na psa. Protože uvedená formulace není příliš srozumitelná, uveďme si příklady. Typickým příkladem habituace (přivykání) je vymizení, resp. potlačení reakce psa např. na silný dopravní ruch. Pokud není pes od malička zvyklý na dopravní ruch, bude zpočátku na silný dopravní ruch reagovat. Reakce našeho psa mohou být v širokém rozsahu, a to od nejistoty až po bázlivost. Dalším příkladem, se kterým se setkáme při výcviku je chování psa při střelbě. V obou těchto příkladech je nutné postupně přivyknout našeho psa těmto silným zvukům. Prvotní reakce našeho psa na podobné podněty a doba přivykání (habituace) je závislá kromě síly podnětu také na typu psa z hlediska vyšší nervové činnosti. Je pochopitelné, že u slabého psa bude prvotní reakce v uvedených příkladech silná a doba přivykání delší než u psa typově silného. U slabého psa může dojít i k tomu, že jeho organizmus nebude schopen zcela přivyknout silným nárazovým zvukům ani za dlouhou dobu. Z toho vyplývá, že u opravdu silných psů stačí několikrát vystřelit z pistole a dále již toto není nutné trénovat, zatímco u slabších jedinců se musí přivykání na střelbu a nárazové zvuky přivykat často a poměrně pravidelně. I když je to určitě pro všechny jasné, jenom pro úplnost připomenu, že např. na zvuk střelby navykáme psa postupně. V počátcích jsme společně se psem dále od střelce a postupně, jak této střelbě pes přivyká, se přibližujeme blíže ke střelci. Také bychom neměli zapomínat, že naším cílem je přivyknout psa na střelbu i v situaci, kdy je pes nejenom v naší přítomnosti, ale i např. odložený a my jsme schovaní za maketou.

Uvedu ještě jeden odlišný příklad habituace (přivykání), ale pro náš výcvik důležitý a který může negativně ovlivnit naše výsledky na zkouškách nebo soutěžích. Pokud se psem provádíme např. stopování stále ve stejné době odpoledne (po příchodu z práce), pes si přivykne vypracovat stopu v uvedenou dobu. Pokud na zkoušce nebo soutěži máme vypracovat stopu ale brzy ráno, pes sice stopu může vypracovat, ale zcela jistě ji nevypracuje takovým způsobem jako v čase, ve kterém stopy dosud prováděl. Proto je zcela nezbytné provádět výcvik, a to tedy nejen stopování, v různou dobu, aby si pes přivykl pracovat nezávisle na denní době. Víme, že v dnešní době není mnohdy jednoduché cvičit v různou denní dobu, ale pokud chcete dosahovat kvalitních výkonů, tak není jiné řešení.

  

e) Vyhasínání

Vyhasínání je forma učení, kterou uplatňujeme vědomě a záměrně prakticky jen při přecvičování psa, tj. při odstraňování negativních následků našeho výcviků, tedy při odstraňování nebo potlačování nežádoucích podmíněných reflexů. Pro lepší názornost a pochopení si uvedeme několik příkladů. Štěně si zvyklo, že po našem příchodu z práce na nás skáče. Když bylo štěňátko malé a bylo sucho, tak nám to možná ani nevadilo; ba naopak nás jeho náklonnost těšila. S přibývajícím věkem štěněte a zhoršujícím se počasím nám však toto skákání začne vadit. Co teď? U štěněte je vytvořen podmíněný reflex, že na náš příchod reaguje vyskakováním na nás. Potřebujeme, aby pes toto nedělal, čili potřebujeme, aby tento podmíněný reflex vyhasl. Jednou z možností je trestat psa, čili použít metodu negativního posilování. Nevýhodou je, že postupně k nám štěně nebude chodit radostně a třeba se nás dokonce bude bát (záleží na síle nepodmíněných podnětů – mechanického působení, které použijeme). Lepším řešením je zajistit zamezení skákání – zajistit vyhasínání tohoto reflexu jiným nepodmíněným podnětem, kterým  může být např. pamlsek. Po přiběhnutí nabízíme štěněti pamlsek a tímto pamlskem zajišťujeme nenásilnou formou vyhasínání původního podmíněného reflexu, který se projevoval nežádoucím skákáním na nás. Navíc ještě upevňujeme pozitivní vztah štěněte k nám.

Jako další názorný příklad uveďme situaci přímo z výcviku. Uveďme si např. častou chybu , které se dopouštíme při cviku „pokus o útěk figuranta“. Po vystoupení figuranta z makety odejde psovod se psem na určené místo. Po zastavení psovoda pes má automaticky zaujmout základní polohu – posadit se k noze psovoda. Teprve na následný povel psovoda pes zaujme polohu vleže. Při stereotypním provádění výcviku psi automaticky (bez povelu psovoda) při zastavení zaujmou polohu vleže. Protože toto je nežádoucí reakce psa (nesprávným výcvikem je ale již vypracován podmíněný reflex), musíme zajistit vyhasnutí tohoto reflexu. Vyhasnutí tohoto reflexu provedeme tak, že okamžitě po zastavení a snaze psa zaujmout polohu vleže dáme povel „sedni“ a v zápětí trhneme vodítkem směrem vzhůru. Logicky nesmíme zapomenout pochválit  a případně odměnit psa v okamžiku, kdy zůstane sedět. Při správném provádění si pes přestane sám lehat.

Pro úplnost si ale zopakujme, že jsme si už dříve uvedli, že nežádoucí reakce psa – nežádoucí podmíněné reflexy, mohou vyhasnout i samovolně (tzv. vyhasínajícím útlumem), pokud uvedený nežádoucí reflex přestaneme upevňovat tréninkem nebo opakováním nežádoucího chování psa.  Pokud se však jedná o přecvičování určitého cviku nebo chování psa (změnu podmíněného reflexu), pak samovolné vyhasínání prakticky nepřipadá v úvahu, protože to je proces dlouhodobý.

 

f) Latentní (skryté) učení

Již z názvu způsobu učení je zřejmé, že se jedná o skryté učení. Pes se učí jaksi samovolně, nezávisle na naši vůli. Až si uvedeme aspoň nějaký příklad, tak bude hned jasno, o jakou formu učení se jedná. Klasickým příkladem je situace, kdy jdeme se psem nakoupit a u krámu psa uvážeme. Druhý den půjdeme okolo tohoto krámu a pes nás již vede k místu, kde byl uvázán. Určitě si řeknete, proč tu uvádím tuto formu učení, když pro výcvik nemá žádný zřejmý význam. Jaký to může mít význam, si ukážeme na dalším praktickém příkladu, který se opravdu stal. Psovod si v tréninku před soutěží proběhl se psem všechny makety, a protože neměl figuranta do poslední makety, nechal si v zápětí psa vydráždit kamarádem v davu lidí, kteří stáli na konci cvičebního prostoru. Odpoledne nastupoval obranu. Pes oběhl pět maket a místo k poslední šesté maketě zamířil do davu a hledal kamaráda v místech, kde byl ráno vydrážděn. Následovalo pochopitelně ukončení a anulování obrany. Z uvedených příkladů vidíme, že latentního učení nepoužíváme cíleně, ale naopak bychom měli dávat pozor, aby naším nedomyšleným výcvikem nebo chováním nedošlo k vybudování špatných návyků – reflexů.

 

Metoda motivační

    Zdálo by se, že výčet metod výcviku je vyčerpán. Jsem toho názoru, že nikoli. Dnes se při výcviku běžně používá balónek jako odměny za splnění cviku nebo požadovaného chování. Všichni jsme se s tímto způsobem cvičení již setkali. Dokážeme však toto naše cvičení s použitím balónku zařadit do některé výše uvedené metody? Myslím si, že nikoli. Při nácviku některého cviku se zdá, že jde o metodu pozitivního posilování (třeba nácvik ovladatelnosti bez vodítka) a jindy zase o kontrastní metodu (nácvik sednutí, při kterém také používáme nepodmíněné podněty – trhnutí vodítkem a tlaku ruky na záď). Jakmile však používáme místo pochvaly a pamlsku k motivaci chování psa balónek apod., tak už to, dle mého názoru, není typická kontrastní metoda. Jak již bylo uvedeno výše, v posledních letech nejsou na našem trhu knihy o výcviku, které by rozebíraly výcvik po té teoretické stránce (nebo aspoň o nich nevím). Takže ani nevíme, jak podobnou metodu nazvat. Ale protože se občas na ni budu v dalším pokračování článku odvolávat, je zapotřebí ji nějak výstižně nazvat. Vzhledem k tomu, že při ní klademe důraz na motivaci, dovolím si ji nazývat metodou motivační. Pro lepší pochopení se pokusme postup podle této metody vyjádřit graficky

 

podmíněný podnět (povel)

↓

nepodmíněný podnět (převážně mechanické působení)

↓

požadované chování (provedení cviku)

↓

pochvala

↓

motivační odměna (balónek apod.)

                                                                                            

Při této motivační metodě se spojují výhody klasické kontrastní metody s výhodami metody pozitivního posilování. Pro úplnost je potřeba se podívat na zde uvedené metody z hlediska síly podnětů a vlivu na psa. Při cvičení klasickou kontrastní metodou používáme silné nepodmíněné podněty a po provedení cviku pochvalu. Občas někdo použil i pamlsek. V tom nejlepším případě byla síla nepodmíněných podnětů (většinou mechanického působení) v rovnováze s pochvalou a pamlskem, pokud ho psovod používal (za dob Svazarmu pamlsky používalo jen velmi málo psovodů a ještě k tomu nepravidelně). Při používání této klasické kontrastní metody psi ochotou příliš neoplývají a o radosti lze jen těžko hovořit. Pokud jde o sílu podnětů a působení na psa u metody pozitivního posilování, tak tam je situace rozdílná. Na psa působíme odměnou, která musí psa dostatečně motivovat k provádění požadovaného chování. Při použití metody pozitivního posilování psi sice cvičí s velkou ochotou, radostí, ale okruh cviků, kde tuto metodu lze s úspěchem použít je poměrně velmi úzký. O tom jsem se zmínil v předchozím textu. A u metody motivační jsme na tom podstatně lépe; můžeme ji použít nejenom při nácviku velkého množství cviků, ale při správném používání docílíme u ní všechny výhody metody kontrastní i metody pozitivního posilování. Ale aby nám tato metoda přinesla požadovaný výsledek, je nutné si důkladně osvojit její principy a správný způsob jejího provádění. Pokud jde o sílu podnětů a působení na psa, tak nepodmíněný podnět musí být vždy výrazně slabší než motivační odměna. Zároveň je zapotřebí velmi pečlivě vybírat motivační odměnu. Samo o sobě používání balónku nemusí být pro psa dostatečnou motivační odměnou. Důležité je, jak a kdy tento balónek používáme, aby se stal opravdu silnou motivační odměnou!! A tady si myslím jsou velké rezervy. Ale o motivaci si něco řekneme v dalším pokračování našeho seriálu článků.

            Tak jsme si probrali řadu metod učení a výcviku psa a pozorný čtenář si určitě položí otázku: J, jak tedy mám správně  cvičit, když u každé metody jsou nějaká pro a proti. Nelze se divit, pokud jste po přečtení předchozích řádků poněkud znejistěli. Jednoznačná odpověď na tuto otázku samozřejmě neexistuje. Tak jako jsme si rozdělili typy psů z hlediska vyšší nervové činnosti do čtyř základních typů a přitom dobře víme, že téměř žádný pes se přesně nevejde do našeho rozškatulkování, tak s výběrem vhodné metody výcviku je to, dle mého názoru, obdobné. Volba metody je závislá na mnoho okolnostech. Především na tom, jaký cvik či skupinu cviků potřebujeme naučit; tzn. zda učíme psa stopovat, učíme cviky poslušnosti nebo práci v obraně. Zároveň bychom měli rozlišit, zda máme štěně, psa tzv. syrového, nezkaženého nebo zda cvičíme psa, u kterého jsme se my nebo jeho předchozí majitel, dopustil určitých chyb ve výcviku. A samozřejmě dalším neméně důležitým faktorem je typ psa z hlediska vyšší nervové činnosti. A abychom nezapomněli na to nejdůležitější, to znamená naši odbornost, a to jak teoretickou, tak praktickou. Určitě znáte ze svého okolí  několik psovodů, kteří jsou po teoretické stránce odborně na výši, ale když vezmou do ruky vodítko, tak máte pocit, že vodítko drží poprvé v ruce …

Vidíte sami, že těch činitelů a podmínek, které ovlivňují nebo mohou ovlivnit výběr správné metody je celá řada, a to jsem ještě nevyjmenoval všechny. Budeme-li řešit cvičení v obraně a začneme-li do výčtu uvedených činitelů zahrnovat ještě odbornost a zdatnost našich pomocníků v obraně – figurantů, pak volba správné metody může být vskutku pro některé tvrdým oříškem. Ale nebojte, jednoznačný a zásadní závěr z toho všeho určitě uděláme. A ten je takový, že k výcviku každého psa musíme přistupovat individuelně!! Toto je jedno z nejdůležitějších konstatování, které tady bylo učiněno. Je potřeba, aby si každý z nás našel vhodné výcvikové metody pro nácvik, které vyhovují jemu, psovi i našim pomocníkům - figurantům. A v případě, že průběžné výsledky výcviku se vám nebudou jevit uspokojivé, je zapotřebí, po předchozí důkladné analýze problémů, změnit nebo jenom korigovat používanou metodu. Metodu výcviku svého psa volte s velkým rozmyslem. Vždy nejprve dobře zvažte, co se stane, když se vámi zvolenou metodou nepodaří docílit požadovaného výsledku. Než ji začnete uplatňovat, položte si tedy nejprve otázku: Zanechá mnou zvolená metoda v případě neúspěchu na psovi negativní následky nebo ne, a jaké? A tady bych doporučil, abyste volili v případě několika možných metod pro určitý cvik nejprve takovou metodu, která na psovi nezanechá žádné negativní následky a nebo jen minimální. Jít hned na začátku sice do "rychlých", ale rizikových (násilných) metod, nepovažuji za racionální. Zvláště pokud nejste dostatečně zkušení psovodi. Jako příklad uvedu názor jednoho kynologa, který říká (a myslí to přitom vážně): „Nejprve to do psa nakopu, ta radost tam pak přijde.“ Předpokládám, že nemusím vysvětlovat, že s touto filozofií v IPO (a nejen v IPO) nemáte nejmenší šanci dobře vycvičit psa. I kdyby vám pes nějakým zázrakem cvičil, tak ta radost „potom“ zcela určitě nepřijde.

Zároveň bych vás chtěl všechny předem varovat před použitím metody parforsní a metod podobných této parforsní metodě. Je možné, že se některému velmi zkušenému psovodovi může těmito metodami podařit dosáhnout dílčích výsledků, ale nezapomínejme na to, kolik psů bylo a je navždy zkaženo. O tom samozřejmě všichni mlčí. A to ani nemluvím o skutečnosti, že se použitím podobných metod můžete dopustit porušení zákona na ochranu zvířat proti týrání!  Mám za to, že bychom neměli ani při výcviku zapomínat, že pes by měl především náš kamarád a ne abychom si na něm hojili naše neukojené ambice, svoje ego nebo nálady. Výcvik by měl být pro nás i pro našeho psa především zábava a příjemně strávený čas.

                                                                                            

                                                                                                                   Ladislav Mach