Začínáme cvičit

Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 8. díl

Pokud jste se dokázali „prokousat“ předchozími díly výše uvedeného seriálu, tak určitě víte, že výcvik psa není až tak jednoduchou záležitostí, jak by se na první pohled mohlo zdát. Chceme-li úspěšně vycvičit svého psa, měli bychom si uvědomovat i skutečnosti, které nám mohou ulehčit, ale také ztížit dosažení očekávaných výsledků našeho snažení.
Pokusme se v následujících řádcích podívat na to, čím vším působíme při výcviku na našeho psa, jakým způsobem spolu komunikujeme. Možná někteří namítnou, že je to zcela jasné a jednoduché – povely. Ono to ale zase tak úplně jasné a jednoduché není. Se psem nekomunikujeme a nepůsobíme na něj jen slovně - povely, ale mnoha jinými způsoby a faktory, aniž bychom si to uvědomovali. Pro našeho psa představujeme jeden jediný komplexní podnět, kterým na něho působíme. Se psem neustále komunikujeme, a to i v době, kdy si myslíme, že nic neděláme. Pes nás totiž neustále vnímá, a to prakticky všemi svými smysly. Jediným smyslem, kterým nás nevnímá je chuť (pokud nás však už nechce zrovna zakousnout). Stačí např. drobná změna našeho chování, rytmu dýchání či výrazu v očích a již se psem komunikujeme. Nejprve si udělejme takový přehled způsobů a faktorů, kterými, mnohdy nevědomky, působíme na svého psa, a které slouží k vzájemné komunikací.

Na psa působíme zejména:
a) hlasem,
b) pachem,
c) oblečením,
d) pohyby a polohou těla,
e) mimikou,
f) dotykem.

Protože pro náš úspěšný výcvik je uvedené konstatování velmi důležité, rozeberme si jednotlivé položky tohoto výčtu - dílčí podněty a faktory, kterými se psem komunikujeme.

a) Hlasu přikládáme při výcviku dle ZŘ IPO největší důraz. Je to zejména proto, že veškerá povelová technika je, až na dvě výjimky, pouze hlasová. Těmito výjimkami je pouze cvik „vysílání vpřed s odložením“ a „vyhledání figuranta“, kde se používá nejen zvukový, ale i pokynový povel, a to současně se zvukovým. Jen pro úplnost připomenu všeobecně známou věc; pes nerozumí významu našich slov, ale vnímá náš hlas pouze jako souhrn tónů. Náš povel vnímá asi tak, jako my vnímáme v hudbě melodii; tzn., že na našem hlasu vnímá jeho zabarvení, délku tónů, intonaci, výšku i sílu hlasu. Proto chceme-li, aby nám náš pes prováděl jednotlivé cviky spolehlivě, musíme se také naučit správně používat svůj hlas. Chceme-li mít tedy dobře vycvičeného psa, měli bychom se naučit svůj hlas dobře ovládat, aby pes rozeznal, kdy vydáváme povel, kdy psovi něco zakazujeme, kdy ho povzbuzujeme, kdy jsme nespokojeni a naopak, kdy psa chválíme apod. To vše bychom měli provádět tak, aby náš pes jasně rozeznával rozdíly mezi jednotlivými sděleními. Tedy nejenom nezdrobňovat povely nebo je jakkoli modifikovat či měnit, ale vydávat je ve stále stejné „melodii“. Naučit se dokonale ovládat svůj hlas je hodně důležité, i když mnoha psovody velmi podceňované.
Do našeho hlasového projevu bychom měli zařadit i různé zvuky, které vydáváme při dýchání, smrkání, kašlání a pod. I těmito zvuky - hlasovými projevy můžeme komunikovat se psem a ovlivňovat jeho reakce. Pokud některý z těchto projevů používáme záměrně k ovlivnění výkonu psa, tak takováto forma komunikace není samozřejmě přípustná.
Jak jsem již uvedl, považuji používání hlasu za velmi důležitý faktor významně ovlivňující výcvik a komunikaci se psem. K používání hlasu se ještě vrátíme později, až budeme podrobněji pojednávat o povelech a o pochvale.

b) Náš pach musíme považovat za další silný podnět - faktor, kterým při výcviku působíme na psa a kterým nevědomky komunikujeme s naším psem. Jak všichni víme, každá osoba má svůj typický a osobitý pach. Pes si náš typický - individuální pach velmi rychle zapamatuje a je schopen jej rozlišit mezi mnoha dalšími. Tato schopnost má pro nás ve výcviku obrovský význam, např. při zahájení nácviku stopování. Proto se provádí počáteční nácvik stopování na vlastních stopách; tedy nejenom proto, že bychom si měli dobře pamatovat průběh vlastní stopy, ale především proto, že pes si dobře pamatuje náš pach a nácvik je potom pro něho snazší. Jenomže …. Pes nevnímá náš pach jenom při nácviku pachových prací, ale vnímá náš pach neustále, tedy i při trénování cviků poslušnosti a obrany. Jestli si vzpomínáte, tak toto téma jsme nakousli již v 1. dílu, když jsme se zaobírali sami sebou, resp. důležitými vlastnostmi psovoda. Takže všichni již víme, že náš pach pes velmi dobře vnímá a podle našeho pachu je okamžitě schopen rozpoznat naše duševní rozpoložení a nálady. Náš pach se mění v závislosti na našem duševním rozpoložení, na našich náladách a pocitech. Jak může být důležitá změna našeho pachu ve výcviku si ukažme na příkladu. Jeden psovod měl psa, se kterým měl potíže při přivolání. A tak jak to bývá, nechal si poradit od jednoho zkušenějšího psovoda, kterému násilí při výcviku nebylo úplně cizí. Ten tvrdil, že nejlepší metodou jak zlepšit přivolání je psa pořádně vycukat. Samozřejmě až v okamžiku, kdy nakonec pes přece jenom přijde k psovodovi. Dotyčný psovod si nenechal vysvětlit, že tohle není ta správná cesta k úspěšnému nácviku přivolání. Protože onen zkušenější psovod byl v očích dotyčného psovoda „Mistr“, tak se vydal zlepšit přivolání touto metodou. Když psa vycukal poprvé i podruhé, vypadalo to na první pohled docela nadějně. Psovod si dokonce liboval, jak snadno naučil svého psa přivolání, jak to bylo jednoduché. Když však další den pes opět nechtěl přijít na přivolání, tak psa znovu vycukal. Místo přiřazení k noze však pes odeběhl a už nechtěl přijít. A když se psovod vydal k němu, pes neustále odbíhal a udržoval si vzdálenost cca 5 m. Držel si od psovoda tzv. bezpečnou vzdálenost. Protože onen psovod byl vždy v okamžiku, kdy jeho pes nechtěl přijít na přivolání, značně rozrušený, pes si onen typický pach nervózního psovoda dobře zapamatoval. A kdykoli začal být psovod z nějakého důvodu nervózní nebo rozrušený, pes to podle pachu spolehlivě poznal a okamžitě se vzdálil od psovoda na onu bezpečnou vzdálenost cca 5 metrů a tuto vzdálenost si neustále udržoval. Jedinou záchranou pro psovoda bylo, že měl u cvičáku auto. Když otevřel psovi auto, pes do něj naskočil a tímto jediným způsobem byl psovod schopen psa odchytit. Pes žil ještě více než 5 let, ale už nikdy se psovodovi nepodařilo napravit uvedenou hrubou při nácviku přivolání. Jak jsem již uvedl, změna pachu u psovoda byla jasným podnětem – signálem pro psa, co bude následovat.
V předchozích dílech jsem radil, že pokud psovod „není ve své kůži“, že by neměl cvičit, ale místo cvičení by měl jít spíše se psem na procházku. To je sice pravda, ale … ale ne stoprocentní. Vyspělý psovod, který se však umí dokonale ovládat, by naopak měl vyhledávat situace, kdy je nervózní a rozrušený měl by jít se psem cvičit. Pes si zvykne na to, že i když se u psovoda v důsledku nervozity mění jeho pach, že pro psa z toho neplyne nic negativního; že není trestán a nejsou používány pro něj nepříjemné či dokonce bolestivé podněty. Když jdete na zkoušku či na soutěž, tak se vždy mění váš pach a pes toto velmi dobře vnímá. Čím více chcete uspět, tím více jste nervóznější a rozrušenější. A mohu říci, že se to týká všech psovodů bez vyjímky; tedy i těch, kteří startují i na těch nejprestižnějších mezinárodních soutěžích. A je docela možné, že tito špičkoví psovodi mohou být daleko nervóznější než ostatní psovodi. Jisté však je, že se dokážou lépe ovládat a skrývat tuto svoji nervozitu než ostatní psovodi, takže na první pohled není pro oko diváka zřejmá. Ovšem ani oni nejsou schopni svoje skutečné rozpoložení skrýt před svým psem. Ale jak jsem již předeslal, cvičení v rozrušení si může dovolit jen psovod, který se umí dokonale ovládat a který se nenechá za žádných okolností strhnout k nepřiměřenému násilí nebo nějaké nespravedlnosti vůči svému psovi. Při této příležitosti bych rád uvedl jedno moc hezké moudro:

c) Jiným podnětem – komunikačním prostředkem pro psa může být i naše oblečení. Pokud používáme při tréninku stále stejné oblečení, pak toto oblečení bude velmi brzy signálem pro psa, že bude následovat cvičení. Pes má totiž neobyčejnou schopnost asociace. Význam stejného oblečení bude mít největší význam ve dvou krajních polohách, a to když se pes buď těší na cvičení a nebo naopak, když cvičení je pro něho stresující. Stále stejné oblečení může být pro nás mnohdy výhodou, ale jsou případy, kdy se to může jevit jako nevýhoda. Proto je zapotřebí v tréninku občas měnit druh oblečení, aby ta přílišná spojitost na stejný druh oblečení nebyla na závadu. To se může stát v případě, kdy neustále trénujeme např. jen v kombinéze a na soutěž si připravíme parádní dvoudílný komplet, ve kterém (a nebo jemu podobném oblečení) jsme nikdy netrénovali. Potom se může stát, že náš pes nebude dostatečně koncentrovaný a předváděný výkon může být o poznání horší. Spojitost na druh oblečení, ale může mít i pozitivní dopad na výkon psa. Pokud máme možnost nastoupit na zkoušku či soutěž v oblečení, které požíváme v tréninku, bere pes naše oblečení jako signál, že se bude cvičit a bude lépe koncentrovaný. Použití tréninkového oblečení je výhodou ovšem jen v případě, že si naše oblečení pes spojuje s příjemnými zážitky.

d) Dalším velmi důležitým způsobem, kterým komunikujeme se psem, jsou naše různé pohyby a polohy těla. Nemám teď na mysli žádné mechanické působení na psa při výcviku pomocí vodítka, rukou a nebo u některých psovodů dokonce i nohou – k tomu se dostaneme později, ale něco naprosto odlišného. Při cvičení IPO, a to ať už při tréninku nebo při předvádění psa na zkoušce či soutěži, vykonáváme logicky určité pohyby tělem, a to ať už vědomě či nevědomky. Vezměme si např. cvik ovladatelnost bez vodítka. Provádíme se psem pohyb normální chůzí, poklusem, pomalou chůzí, děláme obraty a také se zastavujeme. A tady právě mohou vznikat docela velké potíže.Chceme-li, aby pes cvičil perfektně a s jistotou, pak náš pohyb a držení těla musí být, stejně jako náš hlasový projev, prakticky pořád stejné. Pro našeho psa musíme být řečí těla, jak se vzletně říká, jasně čitelní a předvídatelní! Uvědomme si, že např. při zmíněném cviku ovladatelnosti bez vodítka nás pes musí po celou dobu sledovat přesně, a to i při obratech a bez jediného povelu se také zastavit a sednou si k naší noze. Slovní povel je povolen pouze při vykročení ze základního postoje a při změně způsobu (rytmu) pohybu. Aby nás pes mohl přesně sledovat i při obratech, musíme naším pohybem a držením těla psovi vysílat jasný signál, kdy budeme provádět obrat vlevo, kdy vpravo, kdy čelem vzad a kdy se zastavíme. Přiznám se, že nemám na mysli takové ty různé nepovolené pomocné pohyby těla. To určitě ne, protože tyto pomocné pohyby oko diváka a hlavně rozhodčího okamžitě vidí, resp. mělo by vidět. O tom, že správné a stále stejné pohyby těla psovoda jsou důležité se např. přesvědčil na MS FCI 2006 finský psovod, jehož pes při obratu vlevo prováděl obrat čelem vzad. Důvod byl jasný. Na této soutěži psovod se určitě pohyboval jinak než v tréninku a najednou byl pohyb psovoda pro psa „nečitelný“, resp. pohyb tělem při obratu vlevo vyhodnotil jako obrat čelem vzad. Protože pes prováděl obrat čelem vzad západním stylem (obíháním psovoda), logickým důsledkem tohoto nedorozumění bylo, že pes se připletl psovodovi pod nohy. Bylo jenom velkým štěstím, že psovod přes psa úplně nepřepadl. Pochopitelně toto zaváhání znamenalo pro psovoda hodně citelnou ztrátu.
Důležitá je také rychlost našeho pohybu. Pokud chceme, aby práce psa byla rychlá, musíme také my provádět rychlé, ale ne zase zbrklé, pohyby. Na první pohled se vám to může jevit jako samozřejmé a logické, ale ne vždy si toto uvědomujeme a takto cvičíme.
Zatím jsme si řekli o žádoucích pohybech. Výcvik také ovlivňují i nežádoucí pohyby, kterými se snažíme vědomky či nevědomky pomoci psovi. Bohužel takové ty různé úkroky, nakrucování a další pohyby tělem jsou velmi časté nejen v tréninku, ale i na soutěžích, a to i na vrcholové úrovni. Dříve toto rozhodčí přehlíželi a příliš nepenalizovali. V současnosti se na soutěžích na nepovolené pomocné pohyby psovoda a tím nepovolenou pomoc psovi začíná klást daleko větší důraz než před pár lety a začínají se více penalizovat. Možná, že si někteří z vás řeknou, že tohle se vás netýká, ale… Ale obávám se, že opak je pravdou. Na základě zkušeností mohu zodpovědně prohlásit, že až na naprosto ojedinělé vyjímky, všichni dělají vědomky či nevědomky různé nestandardní a pomocné pohyby. Tyto pomocné pohyby nelze vnímat a posuzovat jinak, než jako nepovolený pomocný povel a tudíž jako chybu psovoda!! Logickým důsledkem by mělo být snížení bodového ohodnocení a při významné pomoci ze strany psovoda by cvik měl být dokonce anulován. Nejčastější chybou je různé natáčení, a to jak při pohybu, tak při obratech či zastavení. Při odložení za pohybu připozastavení nebo pohyb hlavou, kterými si kontrolujeme zaujetí správné polohy psem. Při „odkládačkách“ za pohybu používáme také různé pohyby rukou. To vše je nutno posuzovat jako nedovolenou pomoc. Při aportech a při předsedání psa se jedná o různá naklánění dopředu či dozadu. Při přiřazování psa k noze z předsednutí jde o různá nakrucování a vlnění tělem, kterými pomáháme psovi zaujmout správnou polohu. Pokud mému konstatování nevěříte, nechte si váš trénink natočit na video a pak se na něj v klidu podívejte. Sami nejlépe uvidíte, zda vaše vystupování, držení a poloha těla je po celou dobu cvičení korektní a nebo do jaké míry používáte nepovolené pomocné pohyby a polohy těla. Velkou chybou je, když psovodi, kteří v tréninku používají tyto pomocné pohyby těla, si tohle uvědomí a na zkoušce nebo soutěži si tuhle nectnost „odpustí“ a jejich vystupování je najednou jiné - korektní. Na první pohled se může zdát, že je vše v pořádku, ale… Ale svého psa najednou dostaneme do situace, kterou nezná a kdy nejsme pro něj dostatečně čitelní a předvídatelní. Najednou pes neví, co po něm vlastně chceme, protože takovéto chování psovoda z tréninku vůbec nezná. Náhlé korektní vystupování psovoda bez pomocných pohybů má za následek, že se pes zachová jinak než bychom chtěli a neprovede cvik vůbec a nebo provedení cviku není takové, jaké bychom si přáli a jaké předvádí v tréninku. Nejtypičtějším příkladem důsledků rozdílného vystupování psovoda v tréninku a na soutěži můžeme vidět zejména při cvicích odložení za pohybu vsedě nebo ve stoje. Hlavně odložení za pohybu vsedě bývá kritickým místem, kde nejeden pes selže, a to i na vrcholových soutěžích. Důvodem je především rozdílnost chování psovoda v tréninku a při vlastní soutěži – špatná komunikace se psem. V tréninku si většina psovodů kontroluje zaujetí správné polohy pootočením hlavy. Obvykle i v okamžiku odložení mění tempo pohybu. Samozřejmě, že tyto pomocné pohyby jsou pro psa součástí povelu. A protože na soutěži tyto pohyby psovod neprovádí, pes nemůže reagovat úplně správně. Důvod je jasný – nesprávná komunikace se psem. Při této příležitosti je nutné si uvědomit, že psi více vnímají „řeč těla“ než slovní povely !! Pokud psovi dáme dva navzájem si odporující signály, pes bude reagovat především na „řeč těla“. Ukažme si příklad: Se psem, který je vycvičen podle národního zkušebního řádu, provádíme odložení za pochodu vsedě. Pro odložení dáme psovi slovní povel „sedni“ a přitom zároveň mávneme rukou jako u cviku „lehni“. Možná budete překvapení, ale pes si nesedne, ale lehne. Proto si zapamatujme důležitou skutečnost; pes vnímá signály těla intenzivněji a přikládá jim větší význam než povelům slovním !! Proto bychom v tréninku měli věnovat daleko větší pozornost těm vědomým či nevědomým pomocným pohybům a polohám těla a snažit se jim vyvarovat.
e) Také naše mimika může ovlivňovat výcvik a výkon psa a je důležitým komunikačním prostředkem. Mimikou můžeme sice psa ovlivňovat, ale v daleko menší míře, než třeba řečí našeho těla. A to ještě jen v situacích, kdy nám pes vidí přímo do tváře a nebo pokud nás pozorně sleduje tzv. očním kontaktem. Mimikou obvykle nevědomky vyjadřujeme naše vnitřní pocity a hnutí mysli. A protože pes je velmi vnímavý tvor a i malé změny naši mimiky je schopen zachytit a případně na ně reagovat. Do mimiky bych zařadil i pohled z očí do očí, tzv. oční kontakt. Zvláště psi, se kterými jsme v častém kontaktu a se kterými „prožíváme“ víc než jen vlastní cvičení na cvičáku, jsou velmi vnímaví. Oční kontakt přímo vyhledávají a berou ho jako důležitou součást vzájemné komunikace. Z našeho pohledu mnohdy dokážou vyčíst daleko více než bychom si přáli. Psi reagují nejen na změnu výrazu očí, ale i na změnu rytmu našeho dechu. Nezřídka říkáme, že psi dokážou číst naše myšlenky. Někdy nám tato schopnost může při výcviku pomoci, jindy však může být ale spíše na škodu. Někteří psovodi využívají mimiky např. při zastavení psa při přivolání. Aby pes včas zastavil a nečekal rozkročení psovoda a prohození balónku, psovod se např. v posledním okamžiku (několik metrů před psovodem) zadívá do země, zvedne obočí, vykulí oči apod.
Při této příležitosti bych si dovolil osobní příklad. S Oskarem trávíme prakticky veškerý volný čas a i z tohoto důvodu je jeho schopnost „číst naše myšlenky“ je obdivuhodná. Ale… Nejednou jsem na tuto jeho schopnost doplatil. Ačkoli se snažím při cvičení neustále zachovávat „indiánskou tvář“ a nedávat na sobě znát co chci cvičit, přesto on většinou stejně ví, co v nejbližším okamžiku udělám. A protože cvičí rád a s chutí, snaží se mi splnit „moje přání ještě dřív, než ho vyslovím“. Na soutěžích pak nejednou začal cvičit dřív, než jsem dal povel a nebo naznačil pohyb tělem. Rozhodčí si toho samozřejmě všimli a my ztráceli body za cvičení před povelem. Proto nám v současnosti v tréninku hodně času zabere právě procvičování ovládání mysli, svého těla i mimiky, abych Oskara „oklamal“ a aby on nebyl příliš aktivní a necvičil před povelem.
Cviky poslušnosti uvedené ve zkušebním řádu IPO nejsou samy o sobě příliš těžké. Aby se však jejich provádění ztížilo, kladou se na jejich provádění přísná kritéria a požadavky. V posledních letech se nejen nedovolují žádné pomocné povely - pohyby tělem, ale nesmí se provádět ani komunikace očima – oční kontakt. Proto se psovod při chůzi se psem u nohy, a nejen u tohoto cviku, nesmí koukat na psa a do jeho očí a tím ovlivňovat jeho výkon. Tímto požadavkem se některé cviky (zejména však cvik ovladatelnost bez vodítka, zvaný chůze u nohy) dostaly do úplně jiné dimenze.

f) Posledním uvedeným způsobem, kterým můžeme komunikovat se svým psem, je dotyk. Možná, že vás tento uvedený způsob vzájemné komunikace mezi psovodem a psem překvapil. Někteří jej možná používají, aniž by si to však uvědomovali. Nejtypičtější situace, kdy můžeme ovlivňovat svého psa dotykem, nastává v obraně při zadním doprovodu a při přechodu od makety na výchozí polohu pro útěk. U těchto cviků má jít pes po celou dobu volně u nohy psovoda a přitom pozorně sledovat figuranta. Jenomže jak to provést, aby pes mohl dokonale splnit oba tyto požadavky; tedy aby byl pes plně soustředěný na figuranta a přitom si dokázal kontrolovat správnou polohu u nohy svého psovoda?! Pokud nechceme, aby pes těkal pohledem z figuranta na vás (to je samozřejmě chybou), pak jediným řešením je kontrola polohy dotykem svého těla o nohu psovoda. Pes se přimáčkne k noze psovoda a tím spolehlivě kontroluje svoji polohu. Pochopitelně se nesmí na psovoda nalepit natolik, aby psovoda omezoval v pohybu. Pokud chceme plnou koncentraci na figuranta, pak jediným racionálním řešením je naučit svého psa, aby se nohy psovoda jen jemně dotýkal a tak vlastně kontroloval svoji správnou polohu.
Do uvedeného způsobu ovlivňování psa by bylo možné zařadit i ovlivňování vodítkem. Tím nemám na mysli různá cukání nebo tahání vodítkem, ale způsob komunikace se psem přes napnuté vodítko. Zdá se to neuvěřitelné, ale pes dokáže poznat naše hnutí mysli i přes napnuté vodítko. Dokáže rozeznat drobnou změnu napětí ve vodítku, způsobeným změnou našeho vnitřního rozpoložení. Ukažme si praktický příklad.
Vidíme cizího psa a máme obavu, aby nepřišel k nám a aby nedošlo ke vzájemnému napadení psů. Pes naše obavy pozná i podle změny napětí ve vodítku a podle toho reaguje. V případě, že máme agresivního jedince, tak bude okamžitě připraven k agresivnímu chování. Pokud se však dokážeme oprostit od této obavy, tak ve stejné situaci bude většinou náš pes reagovat úplně jinak; nebude reagovat přípravou k agresivnímu chování.
Poslední dobou, zřejmě pod vlivem pořadu „Znalec psí duše“, se často hovoří o přenosu energie mezi majitelem a jeho psem. Jedná se o přenos pozitivní či negativní energie. Pod pojem ovládání psa svojí energií je vlastně zahrnuto komplexní působení na psa – komunikace se psem, a to všemi výše uvedenými způsoby a faktory. I když mlčíme, tak přesto ke svému okolí vysíláme určité signály; komunikujeme tzv. nonverbální (mimoslovní) komunikací. Naši psi jsou velmi vnímaví k těmto signálům. Signály tvoří kombinace postojů, posunků, mimiky, mimoslovních hlasových projevů, dýchání a pachů, které vydává - vysílá do svého okolí neustále každý člověk a které prozrazují, v jakém jste vnitřním rozpoložení a dokonce jaké máte bezprostřední záměry. Se psem tedy neustále komunikujeme, aniž bychom si to uvědomovali. O tom, jak důležitá je nonverbální komunikace či energie, kterou vyzařujeme, svědčí i následující příklad.
Psovod si stěžoval, že jeho pes již neprovádí "odkládačky" za pohybu tak rychle jako dříve a ne vždy spolehlivě zaujme požadovanou polohu. A to vše přesto, že ještě nedávno tyto cviky pes prováděl rychle a požadované polohy zaujímal naprosto spolehlivě. Jak se později ukázalo, jednou pes neprovedl tyto cviky dobře a psovod znejistěl. A v dalších trénincích začal už předem pochybovat o tom, zda jeho pes provede uvedené cviky správně. Ačkoli na psovodovi nebylo na první pohled nic patrného, jeho vnitřní nejistotu a pochybování pes poznal naprosto neomylně a problémy s uvedenými cviky se opakovaly i v dalších trénincích. Stačila však jen přítomnost kouče, který dodal psovodovi trochu psychologické podpory a pes cvičil jako dříve. Polohy zaujímal rychle a spolehlivě. Proto než začne hledat odpověď na otázku: Proč vám pes necvičí tak jako dříve, tak se nejprve zamyslete nad tím, zda vaše vnitřní rozpoložení a energie, kterou vysíláte do okolí, nejsou jiné než dřív; jestli vaše pochybnost a nejistota ohledně správného splnění požadovaného cviku negativně neovlivňuje chování a předváděný výkon vašeho psa.