Bojovnost, agresivita

Bojovnost

 Ve ZŘ IGP  je kvalitní zákus v odd. C) Základní požadavky na chování psa v průběhu obrany požadován jako „bojovný, plný, pevný a klidný až do fáze pouštění“. V článku Zákus jsme se věnovali všem uvedeným parametrům, kromě bojovnosti. Bojovnost je základním předpokladem kvalitní obrany.  Pes, který nebojuje, nemůže být nikdy dobrým obranářem. Dobrá bojovnost je, resp. měla by být i dle ZŘ IGP, jedním ze základních kritérií pro hodnocení psa při obraně. Aby pes bojoval, musí mít důvod – motivaci. Bojovnost se může projevit při:

      -  loveckém chování - pes loví kořist  - viz obr. 1,

b)  -   obranném chování – pes se brání útoku nepřítele – figuranta  - viz obr. 2.

Bojovnost se dělí na bojovnost:

       a)  vrozenou,

       b)  získanou.

Jak víme, povaha se formuje po celý život. Základem jsou vrozené (zděděné) instinkty nebo povahové vlohy. Vlivem životních zkušeností se instinkty i povahové vlohy formují – rozvíjejí nebo potlačují.

ad a) Bojovnost vrozená – je rozpoznatelná již v mládí při hrách. Štěňata s kořistí (kusem masa, hračkou, hadrem apod.) silně lomcují. Ne všichni psi mají stejnou míru vrozené bojovnosti.

ad b) Bojovnost získaná – správnou systematickou výchovou a výcvikem můžeme docílit významného posílení bojovnosti. Pes, u kterého systematicky rozvíjíme a posilujeme lovecký pud, má v dospělosti také výraznější bojovnost, a to i bez dalšího cíleného výcviku.  Hned na úvod bychom si měli říci důležitou skutečnost:

U psů, u kterých primárně cíleně neposilujeme lovecké chování, ale vybuzujeme u nich jen obranné chování (figurant stojí čelně proti psovi a útočí na něj) se vyšší míra bojovnosti projeví pouze v situaci, kdy se pes cítí figurantem výrazně ohrožen – viz také kniha Der Schutzhund  (1978) od Dr. Helmuta Raisera.

       To samozřejmě platí za předpokladu, že tlak figuranta na psa nepřesáhne hranici, kterou je nervová soustava psa schopna bez problému snášet. Pokud se pes necítí figurantem ohrožen do té míry, aby musel „bojovat o život“, jeho bojovnost je výrazně nižší. Nezřídka se stává, že pes v takových situacích prakticky žádnou bojovnost neprojevuje. Může být v rukávu sice zakousnutý, ale  bez jakékoli aktivity – na rukávu pouze visí.

       V současnosti velká část figurantů začne nacvičovat obranu místo kousáním z loveckého pudu přímým ohrožováním psa. V praxi to vypadá tak, že figurant stojí čelně před štěnětem nebo mladým psem (dále jen „pes“), rychle, chaoticky mává rukama, švihá bičem  a nezřídka ho bičem fyzicky atakuje. Protože se pes cítí figurantem silně ohrožen, aktivuje se u něj pud sebezáchovy, který psa přiměje, nebo spíše bychom měli říci donutí, na toto ohrožení reagovat.

          Když pominu výjimečný stav, kdy pes úplně ztuhne (pasivní obranná reakce), pes má jen dvě možnosti, jak na situaci může reagovat:

       Může buď utéci, nebo bojovat!

Jinou možnost v podstatě nemá. Pes se rozhoduje mezi útěkem (únikem) nebo bojem (útokem) v závislosti na okolní situaci, vlastních schopnostech (povaze) a v neposlední řadě na míře ohrožení. Pokud tedy pes nezvolí útěk, musí začít bojovat. Jak již víte z článku Jak ze štěněte vychovat psa obranáře, v tomto případě pes kouše z obranného pudu - brání se útoku figuranta. Pokud figurant přitom ještě doslova vráží peška nebo rukáv psovi do mordy, což se dnes prakticky stalo pravidlem, tím figurant ještě umocní intenzitu a důraz svého útoku. Takový postup figuranta pes vnímá jako intenzivní ohrožení. Instinkty (pud sebezáchovy a následně pud obranný) psa nutí k tomu, aby začal „bojovat o život“.

       Figurantovi i mnohým z nás se líbí, jak pes v těchto situacích intenzivně bojuje. My ale nezřídka chceme, aby bojoval ještě více a intenzivněji. Proto figurant začne psa ještě více ohrožovat a útočit na něj. Začne psa ještě intenzivněji dráždit a fyzicky ho ohrožovat bičem. Začne do něj šťouchat a šlehat přes nohy nebo tělo, případně do něj bičem píchat.

       Abychom si uvedli všechny možnosti "moderních metod", musím se také zmínit o další, často používané metodě, a tou je tzv.  stůl. Psovod přiváže psa na úvaz na „stůl“ - vyvýšené místo. Figurant přistoupí k okraji "stolu" a intenzivně dráždí psa, přičemž  hlavním prvkem ke dráždění slouží bič, který se převážně používá ke šlehání přes tělo a nohy. A to by bylo, aby k velké bojovnosti pes nepřidal i velkou agresivitu. Jenomže … Figurantovi i psovodům, jejichž psi jsou podrobení této "moderní metodě", unikla podstata jejich velké bojovnosti a agresivity. Jak již víte, pes ve skutečnosti jen „bojuje o život“! Pokud před figurantem neutekl, útoku figuranta se musí začít bránit! V této situaci, jak jsme si již řekli, mu ani nic jiného nezbývá!

        Enormní tlak na nervovou soustavu psa není způsoben jen použití biče k fyzickému ataku, ale i tím, že figurant stojí před psem neúměrně dlouho. Čelní pozice figuranta v jeho blízkosti a také intenzivní dráždění, psa psychicky významně zatěžuje, a to tím více čím blíže je figurant  a čím déle to celé déle trvá.

       Zpočátku se figurantovi i nám může zdát, že to je správný způsob nácviku a tak v něm pokračujeme. Snadno se ale stane, že figurant ani my si nevšimneme, že pes už delší dobu svými projevy a chováním signalizuje, že jeho nervová soustava nezvládá nadměrný tlak – nadměrný stres, kterému je opakovaně vystavován. Začne čím dál tím víc vykazovat vyšší míru stresu, než je schopen bez problému snášet. Začne se u něho projevovat nervozita, v zákusu začne vrčet, intenzivně překusovat, vykazovat vyhýbavou reakci atp. Tohle však v žádném případě není to, co bychom měli chtít!

       U většiny takto trénovaných psů se negativní reakce psa vč. nejistoty (snížení sebevědomí) a nadměrného stresu mohou projevit v kterékoli části obrany, a to i později. Protože popsané způsob nácviku kousání se obecně považuje za moderní a účinný, praktikuje se v poměrně širokém měřítku. Dle mého názoru to je, když se vyjádřím eufemisticky, nedobrá cesta jak ze psa chtít udělat sebevědomého obranáře, chovajícího se v průběhu obrany k figurantovi dominantně, jak požaduje ZŘ IGP! Jak jsem již uvedl, v situaci, kdy se pes již nebude cítit figurantem ohrožen, dříve projevovanou bojovnost stejně nepředvede!

       Aby velkou bojovnost takto trénovaný pes předváděl i na zkoušce nebo soutěži, musel by být pes v každém tréninku při zákusu i v přechodové fázi prakticky neustále figurantem významně ohrožován. Jenomže, tahle praktika znamená pro nervovou soustavu psa velký psychický tlak – velký stres. Výsledky tohoto způsobu tréninku nám však mohou na soutěžích přinést velké zklamání. Nejenom, že se pes k figurantovi nebude chovat dominantně, jak mj. požaduje ZŘ IGP, ale nezřídka bude v důsledku nadměrného stresu projevovat tzv. vyhýbavou reakci, což je také známka sníženého sebevědomí a respektu z figuranta - viz obr. 3, 4!

      Přesto se řada figurantů a vyspělých psovodů touto cestou vydává. Jen málokterý takto trénovaný pes je schopen předvést velkou bojovnost bez doprovodných negativních reakcí souvisejících s nadměrným stresem. Více o tomto tématu se dočtete v připravovaném článku nazvaném Odolnost a stres.

      Chtěl bych zdůraznit, že bojovnost se zvyšuje i přirozeně (samovolně), a to v souvislosti s dospíváním, vzrůstajícím sebevědomím a především s neustálými významnými úspěchy při střetech s figurantem. Chtít u mladého psa nebo dokonce u štěněte bojovnost jako u dospělého jedince za každou cenu je přinejmenším nerozumné. Tím víc, pokud štěně nebo mladý pes kouše jenom z obranného pudu.

      Při nácviku jednotlivých částí obrany to funguje prakticky stejně jako např. při nácviku poslušnosti. Aby pes něco vykonal, potřebuje mít k tomu motivaci. To znamená, že i při nácviku bojovnosti musíme psa motivovat. V podstatě jsou jen dvě základní motivace, a to:

   a)  pes musí bojovat,

   b)  pes chce bojovat.

ad a) Tím, že pomocí „moderních metod“ nacvičujeme zvyšování bojovnosti, psa dostáváme do situací, kdy bojovat musí. Figurant psa při obraně neustále ohrožuje a z čelního postoje na něj útočí, již mnohokrát zmíněným bičem, vrážením rukávu do mordy apod. Pokud pes neuteče, nemá na výběr. Jak jsme si již řekli, bojovat prostě musí. Není-li pes pod velkým tlakem figuranta, jeho boj bude významně méně intenzivní.

ad b) Aby se u psa přirozeným způsobem zvyšovala bojovnost a hlavně, aby chtěl bojovat, musíme volit jiné metody nácviku, než o kterých jsem se v tomto příspěvku zmínil. Především od samého počátku nácviku kousání figurant nesmí psa ohrožovat nebo dokonce na něj útočit! Pes nesmí kousat z obranného pudu, ale z pudu loveckého a kořistnického – viz čl. Jak ze štěněte vychovat psa obranáře.   

       Protože tuto zásadu považuji za velice důležitou, pro jistotu znovu připomenu rozdíl mezi těmito způsoby kousání. Základním rozdílem je, že při kousání z loveckého a kořistnického pudu figurant na psa neútočí, ale pohybuje od něj – viz obr. 5, zatímco u kousání z obranného pudu figurant psa ohrožuje a útočí na něj – viz obr. 6!

Pozn.: Jen pro představu, s Kačenkou jsme až cca do 16 měsíců kousali pouze z loveckého pudu! Přímý útok na ní figurant poprvé uskutečnil až o několik měsíců později.

       Při začátku kousání, a to ať už jste začali se štěnětem kousat formou hry - viz čl. Jak ze štěněte vychovat psa obranáře - nebo později při kousání na figuranta, je důležité dodržet mj. tři důležité zásady, které mají zásadní vliv na jeho bojovnost:

1) neustále posilovat sebevědomí a odvahu psa,

2) figurant musí se psem včas prohrát,

3) v pozdější fázi výcviku musí mít pes ve figurantovi zdatného soupeře.

ad 1) Měli bychom používat metody a postupy ve výcviku, které u psa neustále podporují a zvyšují jeho sebevědomí. To znamená vyvarovat se situacím nebo metodám, které snižují sebevědomí psa a mající za následek respekt z figuranta.

ad 2) V počátcích nácviku je nezbytné při sebemenším projevu bojovnosti, okamžitě štěněti nebo mladému psovi (dále jen "psovi") přenechat kořist - peška nebo klínové kousadlo (dále jen "pešek"). Pes postupně získává zkušenost, že svoji aktivitou, odvahou, bojovností a dostatečnou agresivitou je možné figuranta přemoci a získat kořist - viz obr. 7. Pokud figurant nepouští peška včas - pouští mu peška  až v okamžicích, kdy pes už není aktivní (nebojuje), není to metodicky dobře. Pes nepochopí souvislost, že zabojování je cesta k vítězství nad figurantem a získání kořisti.

        Boj s figurantem je pro psa fyzicky namáhavé a pokud pes nevnímá souvislost mezi zabojováním a získáním kořisti, prakticky nemá žádný důvod - pokud ho figurant významně neohrožuje - k boji. Pokud se dosud aspoň trochu snažil být aktivní, tak přestane - bojovat nebude.

       Tuto situaci, která sice vznikla neodborným postupem, figurant vyhodnotí tak, že chyba je ve psovi - pes bojovat nechce. Aby psa přiměl bojovat, vezme do ruky bič a ... A to by bylo, aby pes nebojoval!

ad 3) Rozvoj bojovnosti později podpoříme i tím, že figurant se postupně stane pro  psa zdatným soupeřem, který svým nasazením psa "donutí", pokud chce nad figurantem zvítězit a získat kořist - rukáv, intenzivně bojovat - viz obr. 8. Figurant však musí ve správný okamžik - ještě před vrcholem fyzických a hlavně psychických schopností psa -  jasně prohrát!

       Jasnou prohru figuranta pes vnímá tehdy, pokud figurant z dominance přejde do submisivity (podřízenosti) - přestane se psem bojovat, otočí hlavu, poté psovi pustí rukáv a postaví se ke psovi bokem. Pokud je pes na vodítku, vzdálí se nebo aspoň poodstoupí - viz obr. 9.  Tomuto chování pes dobře rozumí a intenzivně ho vnímá.

        Submisivita ve smečce je přirozené chování, která umožňuje vyhnout se konfliktům a udržet harmonii ve smečce. Je škoda, že ve výcviku, a to nejen obrany, více nevyužíváme přirozeného chování psů. Výcvik bychom nejen zefektivnili, ale i zkvalitnili.

      Neustálá významná vítězství nad figurantem a získávání kořisti jsou pro psa velkou motivací ke zvyšování bojovnosti a agresivity.

Způsoby bojovnosti

Při obraně se bojovnost může projevovat dvěma různými způsoby, a to buď:

a) tzv. strháváním kořisti nebo

b) tzv. smrtelným třesem.

ad a) Podstata toho způsobu boje - strhávání kořisti - je, že pes aktivně brání figurantovi v pohybu. Uvedený způsob boje je přirozené instinktivní chování psů; tedy chování, kterému se pes nemusí učit - je vrozené. V přírodě tímto způsobem predátor loví kořist, která se před ním vzdaluje a snaží se uniknout. Podobným způsobem by měl pes lovit figuranta a bránit mu v pohybu, a to jak u cviku Pokus o útěk figuranta, tak při boji, při kterém figurant dle ZŘ IGP přemísťuje psa na určené místo – viz obr. 10.

ad b) Způsob boje - smrtelný třes - je technika, kterou některá zvířata, vč. psovitých šelem, používají k rychlému a efektivnímu zabití své kořisti, která se již nepohybuje - nevzdaluje se. Je to rychlá metoda usmrcení kořisti, která minimalizuje nejen čas boje, ale i snižuje riziko zranění predátora. Podstatou tohoto způsobu boje je, že pes prudce škube hlavou ze strany na stranu – viz obr. 11. Je to, podobně jako u varianty a) přirozené instinktivní chování; tedy chování, kterému se pes nemusí učit.

               Oba způsoby bojovnosti představují přirozené instinktivní chování. Pokud psi nejsou ovlivněni nesprávným způsobem nácviku, při pohybu figuranta se psi snaží bránit figurantovi v pohybu způsobem "strháváním kořisti". V případě zastavení figuranta se psi snaží "usmrtit" kořist - figuranta - bojem "smrtelným třesem".

       V případech, kdy se stojící figurant snaží psa přimět k větší bojovnosti např. fyzickým atakem biče, dochází ke zvláštní situaci. Pes na základě přirozeného instinktivní chování je sice v zákusu, ale technikou "smrtelný třes" nebojuje; bojuje jiným způsobem. Důvod je zřejmý. Opakované ataky bičem do těla jsou psovi natolik nepříjemné, že se sice snaží ataku bičem vyhnout, ale na základě instinktivního chování zároveň nechce přijít o kořist - rukáv. Psi se v této situaci snaží vyhnout ataku bičem dvěma možnými způsoby boje, a to:

c) nejčastěji se snaží při boji dostat až za záda figuranta. Nezřídka se předníma nohama opírají o figuranta, což zároveň vyvolá tendenci figurantem otáčet. Aby pes figurantem neotáčel, musí figurant vynaložit velké úsilí a tím logicky už nemá možnost psa bičem atakovat a způsobit mu, vyjádřeno eufemisticky, diskomfort.

d) se snaží dostat z dosahu biče tím, že se  snaží intenzivně couvat. Opticky to vypadá, že bojuje způsobem připomínající  "strhávání kořisti".

 Psi sice mají v zákusu bojovat, ale ...

Boje podle písmene c) nebo d)  nejsou přirozeným bojem sebevědomého psa, ale je to jen tzv. vyhýbavá reakce! 

       Vyhýbavou reakcí se pes jen snaží vyhnout diskomfortu (nepříjemným pocitům nebo bolesti), které mu způsoboval figurant ataky bičem!  Je logické a přirozené, že se pes chce vyhnout nepříjemným pocitům nebo bolesti, kterou mu v tréninku způsobuje figurant.

       V důsledku nesprávného rozvoje bojovnosti (ataky bičem) vykazují vyhýbavou reakci i někteří psi, kteří by za normálních okolností byli sebevědomí a chovali by se k figurantovi po celou dobu obrany dominantně. Svým chováním však přesto vykazují snížené sebevědomí a větší či menší respekt z figuranta!

        Tuto skutečnost si psovodi, figuranti a bohužel ani rozhodčí neuvědomují a považují "boj" podle písmene c) nebo d) za plnohodnotný boj. Je logické, že pes předvádějící boj podle písmene c) a d) by neměl být hodnocen ve známce výborně, protože nesplnil základní požadavky uvedené ve ZŘ IGP, a to "instinktivní chování, sebevědomí a schopnost zvládat stres"!

         Pro úplnost se podívejme do anglického originálu ZŘ IGP, platného od 1.1.2025. V Základních požadavcích na práci psa v obraně je uvedeno:

"Assessing the instinctive behaviour, self-confidence, ability to cope with stress, grip performance and obedience is done over the entire protection phase. The dog must be self-confident and dominate to the helper during the entire protection routine..."

Uvedený text v překladu znamená:

"Posuzuje se instinktivní chování, sebevědomí, schopnost zvládat stres, kvalita zákusu a poslušnost v průběhu celé obrany. Pes musí být sebevědomý a dominantní vůči pomocníkovi po celou dobu obrany..."

Agresivita

Pod pojmem agresivita si nemalá část lidí představí zuřivě štěkajícího psa s pěnou u mordy. Možná i proto se řada figurantů snaží psy neustále intenzivně dráždit bičem a útočit na ně. Zřejmě se tímto způsobem snaží docílit u psů podobného projevu.

       Zvyšování agresivity tímto způsobem sice může být do jisté míry úspěšné, ale … Intenzivní dráždění, ataky bičem, významně zatěžuje nervovou soustavu psa. Psi se při tom nezřídka dostávají do stavu, kterému se v hantýrce říká, že se pes „přetáčí“! To znamená, že pes se dostává do nadměrného stresu se všemi negativními důsledky, z toho plynoucími.

       Nejdříve si však řekněme co to ta agresivita je. Agresivita je sklon k nepřátelskému, útočnému chování. Agresivita je součástí sociálního chování. Agresivitu můžeme zjednodušeně rozdělit na:

a)  obrannou,

b)  útočnou.

ad a) Obranná agresivita je agresivita, která se u psa může projevit např. za těchto okolností:

          - cítí se ohrožen nebo je napaden.

          - chrání své území (teritorium), členy smečky nebo svoje zájmy - kořist.

ad b) Útočná agresivita je agresivita, která se může u psa projevit např. za těchto okolností:

          - prožívá-li  intenzivní strach - když je tzv. zahnán do kouta.

          - pokud je dostatečně odvážný a sebevědomý a zároveň chce získat kořist.

          - je-li zraněný či cítí-li velkou bolest.

          - chce-li ulovit pohybující se kořist - zvěř, jiné psy, lidi nebo předměty - v našem případě figuranta nebo kousací pomůcky

             ( peška nebo rukáv).

          - v případě tvrdého a zároveň nesprávného výcviku.

          - je-li pes vystaven silně stresující situaci.

       Intenzivním drážděním, zvláště bičem a útočením na psa figurant rychle zvyšuje u psa agresivitu, a to jak agresivitu obrannou tak útočnou. Jaká míra útočné nebo obranné agresivity se projeví, záleží na mnoha okolnostech. Záleží nejen na povaze psa, ale i na okolnostech, průběhu výcviku a životních zkušenostech. Agresivita útočná se vyznačuje především tím, že pes útočí bez zjevné příčiny.

       Abych byl přesný, tak do útočné agresivity sice patří také lovení kořisti, kterou využíváme u cviku Pokus o útěk figuranta, ale ... Ale vzhledem k tomu, že psa cíleně učíme "lovit figuranta" a zároveň pes reaguje až na jasný povel psovoda a nikoli spontánně, z důvodu přehlednosti asrozumitelnosti textu ji nebudeme do útočné agresivity počítat.  

      Pro sportovní kynologii i pro normální soužití ve společnosti je útočná agresivita nežádoucí. Naším cílem je zvyšovat agresivitu obrannou, při které pes útočí až v okamžiku útoku figuranta.

       Ukažme si rozdíl mezi obrannou a útočnou agresivitou na reálném příkladu. Po pouštění má pes figuranta pozorně hlídat. V případě, že jsme u psa vybudovali pouze obrannou agresivitu, pes na klidně stojícího figuranta zásadně neútočí – viz obr. 12. Teprve v okamžiku zahájení útoku figuranta na psa se u něj okamžitě projeví agresivita obranná. Pes se útoku figuranta brání útokem (správné by bylo to nazvat protiútokem). Bez povelu psovoda okamžitě zaútočí na figuranta a provede důrazný zákrok se zákusem a velkou bojovností – viz obr. 13.

          V případě, že se po pouštění u psa projeví útočná agresivita, pes bez zjevné příčiny klidně stojícího figuranta razantně napadne. Příčin útočné agresivity může být několik. Někteří psi mají k útočné agresivitě větší sklon než ostatní. Je to mj. otázka povahy a pevnosti nervové soustavy. Další příčinou může být intenzivní používání „moderních metod“, které psa opakovaně přivádějí do nadměrného stresu.

       Kdo sledoval WUSV 2023 v Maďarsku, tak si určitě všimnul, že několik psů po pouštění tvrdě napadlo klidně stojícího figuranta – projevila se u nich útočná agresivita. Příčin, proč se tak stalo, může být samozřejmě několik. Společného jmenovatele vidím zejména v tom, jak je v poslední době organizován a prováděn výcvik.  Ve většině případů vč. „vrcholovců“ se provádí trénink tzv. projížděním celé obrany v celku, a to přesně podle pořadí uvedeném ve ZŘ IGP. Důsledkem tohoto způsobu tréninku je, že pes přesně ví, co bude v jednotlivých částech obrany následovat. Na jednu stranu se může zdát, že to může být i prospěšné.

       Na jednu stranu je výhodou, že pes ví, co bude následovat a tak by ho logicky nemělo nic překvapit. Na druhou stranu, pokud se v určité části obrany objeví něco výrazně jiného, než na co je pes zvyklý, může být touto změnou zaskočen. Pokud pes navíc nemá pevnou nervovou soustavu, může zareagovat jinak, než předpokládáme. A právě to se na WUSV v několika případech stalo. Po kontroláku (ve ZŘ IGP se jmenuje „Útok na psa z pohybu“) následuje přepad psa (ve ZŘ IGP se cvik jmenuje “Obrana psa při hlídání“). Podle ZŘ IGP má tento přepad následovat po střežení, které trvá cca 5 vteřin. Na našich soutěžích a tím pádem i v tréninku figuranti provádějí přepad většinou ve významně  kraších intervalech než oněch zmíněných 5 vteřin; mnohdy přepad následuje za 1 až 2 vteřiny. Na WUSV figurant prováděl přepad psa v  časovém intervalu 5 až 10 vteřin. Na obranu figuranta musím říci, že přepad prováděl podle přímého pokynu rozhodčího.

       Nervová soustava některých psů nedokázala zvládnout delší soustředěné střežení figuranta. Soustředěné střežení po delší dobu, než na kterou byli zvyklí, znamenalo pro ně velké nervové vypětí - velký stres, který nedokázali zvládnout. Aby nedošlo k poškození nervové soustavy, muselo dojít k uvolnění jejího přetížení. Proto došlo k tomu, že pes přešel z tlumené agresivity – střežení figuranta - do agresivity útočné. Pes klidně stojícího figuranta tvrdě napadnul.

      Přetížení nervové soustavy lze přirovnat k nebezpečně natlakovanému parnímu kotli. Aby nedošlo k jeho výbuchu - k jeho roztržení, musí se tlak v kotli snížit. Z kotle se pára musí rychle odpustit. Přesně tak to funguje u nervové soustavy psa. Pes tím, že napadl figuranta, uvolnil nadměrný stres – snížil „tlak v parním kotli“. Jen pro doplnění; pokud si pes v době, kdy má hlídat, jen tak mimoděk ťukne do rukávu, tak se nejedná o útočnou agresivitu, ale spíš o špatně naučeného pouštění a střežení, případně to může být projev nejistoty.

       Aby pes mohl být útočícímu figurantovi minimálně rovnocenným soupeřem, musí být agresivní. Správně vedený pes s vysokou mírou agresivity a bojovnosti bude pokračovat v boji s figurantem i v situaci, kdy figurant se zakousnutým psem přestane bojovat. Na povel psovoda však pes musí rukáv okamžitě pustit a figuranta pozorně střežit. Aby pes na povel psovoda pustil rukáv, musí dojít k okamžitému potlačení agresivity (útočnosti) a bojovnosti. Zároveň nervová soustava psa musí být připravená na to, aby v případě potřeby – ohrožení nebo útoku ze strany figuranta, pes opět na figuranta okamžitě a tvrdě zaútočil - viz obr. 14.

         Čím větší agresivitou pes disponuje, tím obtížnější je, aby nervová soustava psa zvládla rychlé přechody z maximálního vzruchu - z maximální agrese do relativního klidu – do potlačené agresivity - viz obr. 15. U dominantních psů přechod z agresivity vůči figurantovi do klidu – hlídání, je pro jejich nervovou soustavu velice náročné. Proto skutečně kvalitní obranu zvládnou jen psi s pevnou a odolnou nervovou soustavou a samozřejmě také správně trénovaní.

       Agresivita roste nejen s věkem, ale i se zvyšujícím se sebevědomím, odvahou a především s počtem významných vítězství při střetu s figuranty. Proto je tak důležité, aby pes v tréninku s figurantem nikdy neprohrál. Agresivita patří k vlastnostem a projevům, které můžeme do značné míry buď potlačit, nebo posílit. Pro trénink obrany je proto také důležité vědět, že:

Osobní znalost (přátelský kontakt) psa s figurantem potlačuje jeho agresivitu.

       Pokud má figurant kamarádský vztah s naším psem, je důležité si ještě před soutěží ověřit reakce a chování psa v cizím prostředí. Později bychom měli obranu také trénovat i na jiné, jemu neznáme figuranty. Aby trénink obrany na cizího figuranta před soutěží měl smysl, je třeba, aby figurant prováděl obranu minimálně se stejným nasazením a způsobem, s jakým se pes setká na soutěžích. Jinak se nám snadno může stát, že se pes na soutěžích bude chovat a reagovat jinak, než jsme byli v tréninku zvyklí. Může se totiž stát, že pes nemusí být nejen dobře ovladatelný, ale nemusí ani správně reagovat na nastalé situace. Každý figurant působí na psa jiným způsobem. Někteří figuranti působí na psi příliš dominantně a někteří psi se s tím nedokáží úplně bez problému vyrovnat.

     Problematické se nezřídka stává pouštění na povel, a to především na soutěžích, kde figurant provádí velký fyzický nebo psychický tlak na psa - viz obr. 16. Situace je ještě významně horší v případě, pokud se figurant při zastavení výrazně předklání a psovi upřeně kouká do očí. Takové chování figuranta pes vnímá jako pokračování útoku a nadále se jím cítí významně ohrožen. Je logické, že v podobné situaci nemálo psů špatně zvládá přechody z agresivity do potlačené agresivity. Na povely k pouštění nereagují vůbec nebo neochotně.

      Rád bych se zmínil o jednom nešvaru, který u psa snižuje agresivitu a bojovnost. Často se stává, že psovod se v průběhu tréninku obrany, přímo na place domlouvá s figurantem na dalším postupu. Pes vnímá přátelský tón mezi psovodem a figurantem. To má samozřejmě za následek zklidnění nervové soustavy psa s následnou menší agresivitou a bojovností. Abychom tomu jako psovodi zabránili, je třeba se s figurantem podrobně domluvit na postupu tréninku ještě před tím, než psa přivedeme do prostoru, kde se provádí obrana.

     Jak jsme si řekli, agresivita je sklon neboli připravenost k nepřátelskému útočnému chování. Pokud by pes neměl téměř žádnou agresivitu nebo ji měl výrazně potlačenou, nereagoval by rychle a adekvátně na zahájení útoku figurantem. A to ani v případě, že by se jednalo o sebevědomého jedince. Pes, který je schopen při útoku figuranta provést zákus, má vždy nějaký stupeň agresivity. Každý pes má však agresivitu různě vyvinutou. Pokud chceme mít ze psa výborného obranáře, tak kromě dobrého sebevědomí, odvahy musí mít pes také na dobré úrovni vyvinutou agresivitu.

       Psa s menším stupněm agresivity poznáme mj. podle stylu kousání. Sebevědomý pes s dobrou agresivitou naskakuje na rukáv figuranta rychle, přímočaře a s velkým důrazem. Pes s menší agresivitou v okamžiku útoku figuranta reaguje pomaleji s menším důrazem a energií. Náskok na rukáv figuranta sice může provádět z větší vzdálenosti než dominantní pes, ale skok nebývá přímočarý (opisuje mírný oblouk) a je s menším důrazem.

       V souvislosti s tím, že se v médiích občas objeví informace o napadení člověka psem, se pojem "agresivita" stal prakticky "sprostým" slovem a dostal se na "seznam zakázaných slov". Rozhodčí nyní např. místo "agresivní vyštěkávání" používají termín "dominantní vyštěkávání". Samozřejmě, že význam slova agresivní je zcela jiný než dominantní, ale ...

        Ale vraťme vraťme se k meritu věci. Je nutno si znovu připomenout, že pes bez agresivity by nekousal. Pokud tedy píšu o obraně, pak se tématu agresivity nelze vyhnout. Každý pes při provádění obrany, tedy ve sportovní kynologii, musí projevit určitý stupeň agresivity.

      Pokud přesto i nadále někdo zpochybňuje moje slova o nezbytnosti agresivity ve sportovní kynologii, doporučuji si přečíst odbornou literaturu, zabývající se výcvikem obrany. Doporučuji např. knihu „Der Schutzhund“  (1978) od Dr. Helmuta Raisera nebo knihu „Výcvik ochranného psa“ od Manfréda Müllera (2009). V posledně jmenované knize autor uvádí:

„Nejdůležitější složkou bojového chování psa je agresivita. Ta je tak říkajíc hnací silou nebo motorem bojovnosti správného ochranného psa.“