Jak ze štěněte vychovat psa obranáře

Obrana je jedním ze tří oddílů všestranných zkoušek, a to ať už se jedná o Národní zkušební řád nebo Mezinárodní zkušební řád IGP. Obrana, bez ohledu na zkušební řád, podle kterého se provádí, je pro diváky velice atraktivní a bývá ozdobou soutěží. To samozřejmě za předpokladu, že výkony psů, psovodů i figurantů jsou na požadované úrovni – viz obr. 1.

      U termínu „na požadované úrovni“ bych se rád zastavil. Čím dál tím víc nabývám přesvědčení, že ani pořádně nevíme jak má obrana podle ZŘ IGP vypadat. Co je v ní zásadní – důležité, a co jsou jen drobné nebo nepodstatné chyby či nedostatky.

       Chápu, že uvedené konstatování některé z vás nadzvedlo ze židle a nabyli jste přesvědčení, že notně přeháním. Je sice pravdou, že přeháním, ale jak sami uvidíte, ne zas tolik, jak se na první pohled může zdát. Záměrně jsem použil expresivnější vyjádření, protože si myslím, že bychom se měli nad tím, jak má vypadat práce psa a psovoda v obraně dle ZŘ IGP, zamyslet a ujasnit si to.

      Při výcviku a v neposlední řadě i při posuzování na zkouškách či soutěžích je nutné vědět, co je při provádění a hodnocení obrany naprosto zásadní, co je v požadavcích ZŘ IGP méně podstatné a co je naprosto nepodstatné. Samozřejmě, že pro soutěžící, kteří chtějí obstát v konkurenci těch nejlepších, musí být všechno, co požaduje ZŘ IGP, důležité nebo aspoň hodné zřetele.

       Pokud by psi předváděli obranu podle všech požadavků ZŘ IGP bez jakýchkoliv chyb a nedostatků, pochybnosti o tom, co je v obraně více či méně důležité, by logicky nebyly. Žádný pes však nepředvádí v průběhu celé obrany dokonalý výkon, který beze zbytku splňuje všechny požadavky ZŘ IGP. Potom mohou vznikat někdy i velmi rozdílné názory na to, zda odchylku od ideálního výkonu je možné přehlížet, je drobným nedostatkem, nebo zda se jedná o chybu závažnější či dokonce zásadní – viz obr. 2.

     Chápu, že každý rozhodčí může mít poněkud odlišný názor na předvedený výkon, ale ... V důležitých aspektech a základních požadavcích na provedení jednotlivých cviků by však rozdíly v názorech a hodnocení měly být jen minimální. Bohužel tomu tak v minulosti nebylo a není tomu jinak ani v současnosti. Obávám se, že pokud si neujasníme, co je při provádění a hodnocení obrany zcela zásadní, pak zlepšení současného stavu logicky lze jen stěží očekávat. Samozřejmě, že někteří jednotlivci předvádějí výborné výkony a dosahují významných úspěchů i v mezinárodním srovnání, ale …

    Abych podpořil to, co píšu, uvedu jen pár příkladů. Loni na vrcholových soutěžích jsme mohli vidět rozhodčí, kteří jako jedno z důležitých posuzovaných kritérií viděli v tom, zda:

a)  u cviku Vyhledání figuranta při vyslání psa k prvnímu úkrytu stojí psovod v základním postoji a nepředklání se.

b)  při odvolání psa z vyštěkání, před začátkem nebo ukončení zadního doprovodu se v okamžiku sedání psa psovod hlavou případně tělem nenatáčí směrem ke psovi a tím mu nedovoleně nepomáhá k usednutí.

c)  psovod při zadním doprovodu má či nemá levou ruku „mrtvou“ – zda nemá levou ruku pevně u těla (zda s ní v rytmu chůze pohybuje či nepohybuje podobně jako s pravou),

 ad a) Někteří z vás určitě namítnou, že ve ZŘ IGP v čl. 4.9 Vyhledání figuranta je napsáno: „Cvik začíná v základním postoji ve směru k rozhodčímu. Zvednutím paže podává psovod rozhodčímu znamení, že je připraven zahájit cvik. Poté psovod zaujímá nový základní postoj ve směru k danému úkrytu. Na krátký zvukový povel „Revír“ a posuňkový povel napřažením pravé nebo levé paže směrem k úkrytu, který může být opakován, musí pes rychle vyběhnout od psovoda k úkrytu a ten cílevědomě, těsně a soustředěně oběhnout.“

     Máte samozřejmě pravdu, ale … Pokud se rozhodčí rozhodne trvat na formalismu – na všem, co je ve ZŘ IGP uvedeno a jakoukoli, i drobnou odchylku od ustanovení ZŘ IGP penalizovat, nic proti tomu, ale… A tady se dostáváme k jádru pudla.

      Logicky by se však dalo očekávat, že rozhodčí bude trvat i na všech dalších ustanoveních ZŘ IGP.  Citovaný článek 4.9 uvádí další požadavky na provádění tohoto cviku: “Jakmile pes úkryt oběhne, zavolá jej psovod zvukovým povelem „Ke mně“ nebo „Zpět“ a za pohybu je vysílá dalším zvukovým povelem „Revír“ k dalším úkrytům... Psovod se pohybuje po dobu vyhledávání normálním krokem po pomyslné středové ose prohledávaného prostoru, který nesmí opustit.“

     I na vrcholových soutěžích jen naprosto výjimečně můžeme vidět psovoda, který „se pohybuje po dobu vyhledávání normálním krokem“. Standardně to vypadá tak, že psovod jde chvilku normální chůzí a pak popoběhne. Změna rychlosti postupu psovoda  po ose postupu se pravidelně opakuje. Někteří psovodi se v průběhu cviku dokonce zastavují.

     Logicky bychom si měli položit otázku: Proč rozhodčí, který trvá na přesném základním postoji i v okamžiku vysílání psa, netrvá i na splnění požadavku pohybu normálním krokem – viz obr. 3?! Překvapující je to i proto, že ZŘ IGP uvádí u tohoto cviku mezi vyjmenovanými chybami „nedodržení normálního rytmu chůze při postupu psovoda“.

    Když už jsme u toho trvání na všem, co ZŘ IGP požaduje, tak se u toho cviku ještě na chvíli zastavme. ZŘ IGP mezi chybami také uvádí „samostatné revírování bez reakce na zvukové povely psovoda“. Z uvedeného textu vyplývá, že by pes, po povelu psovoda „Ke mně“ nebo „Zpět“, měl běžet přímo k psovodovi – viz obr. 4. Teprve po povelu „Revír“, který psovod vydává ještě před přiběhnutím psa k němu, by pes měl běžet k dalšímu úkrytu. Běžně však vídáme psy, kteří nejenže nereagují na povel psovoda (tzv. nenabíhají na psovoda), ale běhají samostatně daleko před psovodem.

     Nevím o žádném rozhodčím, který by pohyb psovoda po ose postupu a zároveň reakci psa na povely při revírování posuzoval. Oba uvedené opomíjené požadavky ZŘ IGP považuji přitom za podstatně závažnější prohřešek než naklonění se v okamžiku vyslání psa k prvnímu úkrytu. Vím, že natrénovat a hlavně provádět na soutěžích normální chůzi během revírování a zároveň docílit toho, aby pes během revírování nabíhal na psovoda, není úplně jednoduché, ale …

       Skutečnost, že uvedené požadavky ZŘ IGP nesplňuje převážná většina psovodů a jejich psů však nemůže být důvodem k tomu, aby tyto požadavky nebyly rozhodčími vyžadovány a hodnoceny. A to nemluvím o dalších požadavcích na provádění tohoto cviku. Článek 4.9 ZŘ IGP dále požaduje: „…musí pes rychle vyběhnout od psovoda k úkrytu a ten cílevědomě, těsně a soustředěně oběhnout“ - viz obr. 5.

      Na každé soutěži můžeme vidět, že ne všichni psi provádějí cvik rychle, obíhání provádějí cílevědomě a úkryty obíhají těsně. Jsem názoru, že těsné oběhnutí úkrytu znamená, že pes obíhá těsně kolem celého úkrytu a nikoli pouze na jedné straně. Nevšiml jsem si, že by se při hodnocení cviku bralo v potaz také pomalejší tempo běhu mezi úkryty, různé chaotické pobíhání, rozhlížení se, poštěkávání apod. Bez povšimnutí bývá i zabíhání několik kroků za úkryty vč. té poslední – vyštěkávací atd.

      Když se uvedenou optikou podíváme na výkony i na vrcholových soutěžích, tak dojdeme k závěru, že všechny požadavky ZŘ IGP na cvik „Vyhledání figuranta“ nesplňuje naprostá většina psovodů a jejich psů, i když podle bodového hodnocení tomu tak není.

ad b) V principu nic proti tomu, když se rozhodčí soustředí také na nedovolenou pomoc psovoda. Navíc v čl. 1.5 ZŘ IGP (str. 11)je napsáno: "Pomoc poskytnutou psovi psovodem musí rozhodčí rozpoznat a ohodnotit srážkou bodů". V této souvislosti mě však překvapuje, že při provádění poslušnosti podle oddílu B) Poslušnost rozhodčí nedovolenou pomoc (např. v okamžiku odkládání psa za pohybu – připozastavení, pohyb rukou, sklonění hlavy, kontrola zaujetí polohy, držení zaťaté pěsti u hlavy psa atd.), bez níž by pes s největší pravděpodobnosti správně nereagoval a v řadě případů by dokonce vůbec nezaujal požadovanou polohu (zvláště to platí pro cvik Odložení za pohybu vsedě), až na křiklavé případy, se nehodnotí!  Jen tak mimochodem; je prokázáno, že pes reaguje především a zejména na vizuální vjemy – pomoc psovoda tělem než na zvukové povely.

     U poslušnosti i u obrany jsou dle ZŘ IGP povoleny zásadně jen zvukové povely (kromě cviku Vyhledání figuranta). Penalizování nedovolené pomoci podle bodu b) chápu do jisté míry jako opodstatněné a správné. Většina rozhodčích však nedovolenou pomoc psovi při odvolání z vyštěkání nebo při příchodu ke psovi vůbec nehodnotí. Ještě horší situace je před začátkem a při ukončení bočního doprovodu, kdy při zastavení psovoda má pes samostatně, bez povelu usednout - viz obr. 6. Psovod se nejen výrazně natáčí ke psovi, ale nezřídka udělá i půlkrok zpátky a tím psa v podstatě psa „donutí“ usednout.

     Ještě kritičtější situace, která může vést až k ukončení obrany nastává při začátku nebo ukončení bočního doprovodu. Prakticky na každé soutěži se stává, že některý ze psů se místo zařazení nebo setrvání u nohy psovoda, odeběhne a zastaví se před figurantem nebo se přiřadí k jeho levé noze. V této situaci by měl rozhodčí postupovat tak, že by měl upozornit psovoda, že musí zůstat stát na místě a dát psovodovi 3 pokusy na to, aby psa přivolal k noze. Pokud se pes ani na třetí povel nezařadí zpět k noze psovoda, je obrana ukončena pro neovladatelnost. Ne všichni rozhodčí tak postupují. Většina rozhodčích nechá psovoda, aby odcházel od figuranta a teprve poté psa za pohybu přivolával. Samozřejmě, že odchod psovoda je významná pomoc psovi, bez níž jen málokterý pes opustí pozici u figuranta a vrátí se k noze psovoda. Na soutěžích, zvláště vrcholových, by k podobné benevolenci ze strany rozhodčích rozhodně nemělo docházet. Touto benevolencí může významným způsobem ovlivnit celou soutěž.

     Dost dobře však nechápu penalizování chyb uvedených pod bodem a) a c), a to přesto, že penalizování chyby v základním postoji má oporu ve ZŘ IGP. To jsou chyby psovoda, které však neovlivňují výkon a chování psa. Pes je soustředěný na vyslání do 1. makety (revír) nebo na figuranta (zadní doprovod), takže zmíněná „nepřípustná“ chování psovoda nemůže vnímat, natož aby ho ovlivňovala!

        Někteří rozhodčí považují nedostatky – uvedené pod písmenem a) a c) za chybu, která se ale musí za všech okolností penalizovat, bez ohledu na ostatní, byť i nadprůměrně splněné části cviku. Ale to by ještě nebylo to nejhorší. Za překvapující však považuji to, když se rozhodčí zaměřuje převážně na uvedený formalizmus a důležitým parametrům a projevům psů, které tvoří podstatu obrany, věnují jen velmi malou nebo dokonce žádnou pozornost!

    Pokud by většina psů nadstandardně splňovala všechny důležité parametry a požadavky ZŘ a rozhodčí potřebovali rozlišit předváděné výkony, pak bych chápal, že by se posuzovaly i další drobnosti, např. uváděné pod písmenem a) a c).

      Myslím si, že by se rozhodčí neměli soustřeďovat na nepodstatné věci, ale měli by se soustředit především na základní požadavky, které jsou kladeny na chování psa při provádění obrany. Jsem názoru, že na obraně by se měl především posuzovat výkon psa! K práci a chování psovoda by se mělo přihlédnout jen v případě, kdy jeho počínání je ve ZŘ IGP mezi vyjmenovanými chybami, nebo které nedovoleně ovlivnilo chování nebo výkon psa.

    Každý rozhodčí při posuzování prosazuje svůj pohled na to, co je podstatné a co méně nebo co vůbec nebude posuzovat. Některý rozhodčí při hodnocení preferuje obranu, při které pes kouše skoro jen z poslušnosti, ale zato předvádí výbornou ovladatelnost. Jiný rozhodčí preferuje tvrdou dominantní obranu a drobné chyby nebo nedostatky v ovladatelnosti považuje za natolik okrajové, že k nim přihlíží jen okrajově. To vše u psovodů a figurantů logicky musí vyvolávat nejistotu, jakou pozornost mají té které části obrany v tréninku věnovat. 

     V již několikrát citovaném čl. 4.4 oddílu C) Obrana s názvem Základní požadavky na chování psa v průběhu obrany jsou specifikované požadavky na práci psa. Z logiky věci i z názvu článku jasně vyplývá, že požadavky specifikované v tomto článku jsou vskutku základní. Každý posuzovaný pes by je měl splňovat po celou dobu provádění obrany. Rozhodčí by je tedy měl vyžadovat a hodnotit. Měl by hodnotit, do jaké míry je pes splnil.

     U jednotlivých cviků jsou samozřejmě uváděny ještě další důležité požadavky na provádění. Protože požadavky uvedené ve zmíněném čl. 4.4 platí pro celou obranu, u jednotlivých cviků se již logicky neuvádějí!

      Nebudu uvedený článek znovu citovat a rozebírat ho, protože tomuto tématu jsme se podrobně věnovali v článku Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance. Jen se zmíním o chování psů, které mnozí rozhodčí přehlížejí nebo jim přikládají jen malou důležitost. Jedná se zejména o chování, které nekoresponduje s uvedenými základními požadavky; zejména s požadavkem na „sebevědomí a schopnost vyrovnat se s tlakem“. Např. když pes:

a)  po pouštění nezůstává těsně u figuranta - viz obr. 7,

b)  figuranta „velmi pozorně nestřeží“, jak požaduje ZŘ IGP - viz   obr. 8.

c)  v průběhu boje vykazuje nervozitu (neklid) – v zákusu vrčí nebo   poštěkává,

d)  při vyštěkání, v boji, nebo po pouštění nevykazuje sebevědomí a instinktivní chování, ale vykazuje vyhýbavou  reakci – viz obr. 9

e)  projevuje vysokou úroveň stresu, např. provádí otočku kolem své osy, odbíhá od figuranta apod.

Dalším problematickým prvkem při posuzování je kvalita zákusu. Požadavky na kvalitu zákusu jsou uvedeny v již mnohokrát zmíněném čl. 4.4. Někteří rozhodčí se soustředí jen na plnost zákusu. Přitom v uvedeném článku jsou specifikovány požadavky na provádění a tedy i na hodnocení kvality zákusu takto: „bojovné, plné, pevné a klidné zákusy až do fáze pouštění“ – viz obr. 10.

    Není mnoho psů, kteří mají bojovný, plný, pevný a klidný zákus až do fáze pouštění, jak požaduje ZŘ IGP. Vzhledem k tomu, jak se dnes nacvičuje kousání a hlavně pouštění, nemálo psů se ještě před povelem psovoda na pouštění předčasně připravuje na pouštění. V poslední fázi tlaku figuranta (ukončení bočního přesunu)  nejen nebojují, ale pevnost zákusu se při začátku zastavování pohybu figuranta snižuje, což je samozřejmě chybou.            

        Rozhodčí by se měli více soustředit i na to, zda pes před každým pouštěním provádí požadovanou přechodovou fázi (tj. doba mezi úplným klidem figuranta a pouštěním – má trvat minimálně 1 vteřinu) – viz obr. 11. Vyžadování a posuzování přechodové fáze je velmi důležité. Právě při ní velmi často dochází ke změně kvality zákusu, a to ať už se jedná o překusy, povolování síly (zmenšení pevnosti) nebo změnu plnosti zákusu atd. Psovodi, kteří dobře nenacvičili přechodovou fázi, mnohdy nečekají ani na úplné zastavení figuranta a už vydávají povel pro pouštění. Tím se snaží eliminovat chyby, které by se v přechodové fázi bezesporu projevily a které by znamenaly bodovou ztrátu.

       Požadavek na provádění přechodové fáze byl již i v české verzi ZŘ IGP z roku 2012 - viz např. str. 82 cvik Obrana psa při hlídání. Nejen, že v té době tuto přechodovou fázi žádný z rozhodčích nevyžadoval, valná většina rozhodčích ji bohužel nevyžaduje ani v současnosti!

     Právě v přechodové fázi, při pouštění a střežení se nejmarkantněji projeví rozdíly v připravenosti a výkonu jednotlivých psů – viz obr. 12, 13. Základním úkolem rozhodčího je, aby svým bodovým hodnocením správně určil, do jaké míry psovodi se svými psy nejlépe splnili požadavky ZŘ IGP.   

     Za Svazarmu, kdy zkoušky a soutěže probíhaly převáženě podle NZŘ, byla v roce 1984 pro rozhodčí vydána brožura s názvem „Kritéria pro hodnocení práce psovodů a činnosti při zkouškách“. V této brožuře byly upřesněny požadavky na provádění a uváděny nejčastější chyby. Chyby byly řazeny do 3 základních skupin. Jedna skupina byla „drobná chyba“, druhá „hrubá chyba“ a v poslední skupině byly uvedeny chyby, které znamenaly „nesplnění cviku – ztrátu všech bodů“.

      Jak jsme si ukázali na několika příkladech, až na výjimky, neexistuje žádné jasné určení, co je pro hodnocení podstatné (analogie hrubé chyby) a co není významnou chybou (analogie drobné chyby). Samozřejmě, že výkony podle NZŘ a výkony podle ZŘ IGP se hodnotí, resp. měly by se hodnotit, jinak. Když se podíváme do ZŘ IGP, v čl. 1.26 se praví: „Hodnocení předváděných výkonů se provádí výcvikovými známkami a body. Známka a k ní náležící body musí odpovídat provedení cviků.“ Z toho plyne, že u IGP se má každý cvik hodnotit jako celek. Není to tedy tak, že se srážkové body za jednotlivé chyby sčítají a z toho vyplyne počet bodů za uvedený cvik.  

       A nyní se dostáváme k meritu věci. Aby rozhodčí mohl správně zadat „výcvikovou známku a k ní náležící body“, měl by mít jasnou představu o tom, jak mají vypadat jednotlivé cviky. Nejen jak má vypadat ideální výkon, ale měl by mít jasnou představu o provedení cviků podle jednotlivých výcvikových známek a bodů.

      Ještě bych se chtěl zmínit o jedné důležité záležitosti, a tou je nevyžadování dominance psa vůči figurantovi. Podstatou obrany je dominance psa vůči figurantovi. Při každém střetu s figurantem má pes vykazovat převahu a odhodlání nad figurantem zvítězit - pes se má po celou obranu chovat k figurantovi dominantně – viz obr. 14.         

     Možná někteří z vás budou namítat, že ve ZŘ IGP o dominanci není žádná zmínka. Svým způsobem máte pravdu, i když ... Důležité je, zda se díváme do platného anglického originálu ZŘ IGP nebo do jeho českého překladu. Mezi originálem a českým překladem jsou bohužel disproporce. Některá ustanovení nejsou vůbec uvedena - přeložena! Např.  v dosud platném anglickém originálu ZŘ IGP oddíl C - Obrana v čl. Kritéria hodnocení (str. 41) se uvádějí příklady, kdy rozhodčí má snižovat bodového hodnocení. Bodové hodnocení má být sníženo v případě, že: „The dog is not dominant …“. V překladu to znamená „Pes není dominantní …“.

      V české verzi však překlad citovaného požadavku na dominanci zcela chybí! Požadavek na dominanci psa není v české verzi ZŘ IGP nikde uveden, a to přesto, že v anglickém originálu je slovo „dominant“ – v překladu „dominantní“ - uvedeno i v několika dalších částech ZŘ IGP; např. u cviku „Vystavení a vyštěkání“!

      U cviků, na které navazuje hlídání figuranta je v originálu pro hlídání figuranta dokonce použit termín „confidence with high dominance“, což v překladu znamená „sebevědomí s vysokou dominancí“ - viz obr. 15!

      Od 1.1.2025 bude v platnosti nový ZŘ IGP, ve kterém je požadavek na dominanci psa vůči figurantovi opět uváděn. Doufejme, že český překlad tohoto řádu už bude v souladu s anglickým originálem.     

      Požadavek na dominanci psa vůči figurantovi během provádění obrany znamená zvýšený nárok na chování a projev psa. V současnosti na soutěžích, vč. vrcholových, nemalá část psů však uvedené požadavky na dominanci nesplňuje!

      Pokud budou rozhodčí vyžadovat a hodnotit dominanci psa vůči figurantovi a také penalizovat projevy nadměrné úrovně stresu, bude muset řada psovodů a jejich figurantů, pokud budou chtít uspět, změnit nejen některé metody a postupy v nácviku obrany, ale i přístup k ní! 

Než začneme cvičit      

     Samozřejmě, že neexistuje jen jeden jediný správný postup jak trénovat obranu. Za velmi důležité však považuji, aby psovod a v neposlední řadě i figurant dělali vše pro to, aby pes při obraně zvládl nejen technickou část obrany, ale aby především získával čím dál tím větší sebevědomí a odvahu. Tyto vlastnosti považuji u psa obranáře za zcela nezbytné! Myslím, že nebude od věci, když si připomeneme, co má být hlavním cílem nácviku obrany.

      Hlavním cílem nácviku obrany by mělo být, aby se pes v průběhu celé obrany k figurantovi choval dominantně!

       Díky vrozenému instinktivnímu chování prakticky každý pes plemene, běžně používaného k obraně, kouše. Ale není kousání jako kousání! Mnozí kynologové mají za to, že pes, který na figuranta kouše, je dostatečně sebevědomý. Tak to samozřejmě není. Kousání a chování dominantního psa v průběhu obrany je odlišné od kousání a chování méně sebevědomých psů. Proto je třeba si uvědomit důležitou skutečnost:

Pes s menším sebevědomím, zvláště v kombinaci s projevem nadměrného stresu, se z těchto důvodů nikdy nemůže k figurantovi chovat dominantně.

      Ale vraťme se k meritu věci. Postupně vás seznámím s postupy a metodami, které jsme, jak můžete poznat i z přiložených instruktážních fotek, praktikovali u mých psů nebo u psů, na jejichž výcviku jsem se nějakým způsobem podílel.  Možná se někomu z vás postupně uváděné metody a postupy budou zdát zastaralé. Může se vám i zdát, že optikou dnešní praxe se bude jednat o metody, které nejsou moderní a trendy. Mnozí z vás mohou považovat uváděný postup v obraně i za příliš pomalý. Zřejmě i nemalá část figurantů bude některé popsané základní metody a postupy  odmítat už z toho důvodu, že by pro ně byly fyzicky náročnější, než když používají „moderní metody“. 

     V tom budete mít do jisté míry pravdu, ale … Jak již víte z předchozích článků v časopisu Pes přítel člověka, ne vždy dnes běžně praktikované „moderní metody“ vedou k zamýšlenému cíli  – vycvičit sebevědomého psa obranáře, který se v průběhu celé obrany k figurantovi chová dominantně – viz také čl. Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominace.

     Jisté však je, že následně uváděné metody a postupy spolehlivě fungují prakticky u všech psů, a to bez jakýchkoli negativních důsledků. Když říkám „prakticky u všech psů“, mám na mysli i psy plemen, které běžně nevídáme na soutěžích - viz obr. 16. Výsledkem jsou sebevědomí a důrazní obranáři, kteří jsou nejen schopni splnit všechny požadavky ZŘ IGP, ale kteří mohou s úspěchem soutěžit s těmi nejlepšími.

Nyní uvedu důležitou zásadu, kterou by se měl řídit každý psovod i figurant a která zní:

Když něco děláme, vždy bychom měli vědět, proč to děláme právě tak a ne jinak.

Abychom tuto zásadu mohli splnit, měli bychom mít mj. i dobré teoretické znalosti z oboru. Bez toho jen těžko budeme schopni poznat a pochopit, zda to co děláme, děláme správně. Proto u uváděných metod a postupů se budu mj. snažit vysvětlovat, proč používat zrovna popisovanou metodu nebo postup.

       Bohužel, většina psovodů a především figurantů žije v přesvědčení, že metody, které používá některý úspěšný psovod nebo svazový figurant, musejí být už z principu správné. Tato víra ve správnost počínání zkušených kynologů může být někdy i hodně zavádějící…

       Ale vraťme se k tématu. Při tréninku jsme vždy postupovali tak, aby nejen nemohlo dojít k tomu, že by pes s figurantem tzv. prohrál – dostal se do submisivního (podřízeného) postavení vůči figurantovi, ale ani aby nezaváhal. Vždy jsme postupovali od jednoduššího ke složitějšímu. Podle toho, jak štěně nebo mladý pes (dále jen „pes“) reagovali na jednotlivé fáze nácviku, jsme volili rychlost dalšího postupu.

      Pokud jsme viděli, že pes „na to má“, všechny uváděné fáze jsme sice prováděli, ale méně významné fáze jen krátce. Důležité fáze jsme nejen nevynechávali, ale prováděli je po delší dobu. Vždy jsme vycházeli ze zásady, že nejdůležitější jsou kvalitní základy. Na kvalitních základech se dá dobře a přitom rychle vystavět celá obrana. Pokud nejsou dobré základy, není na čem stavět, nehledě k tomu, že později se chyby v základech objeví v plné nahotě. Náprava případných chyb ve výcviku trvá podstatně déle než postupný promyšlený nácvik. V některých případech dokonce náprava nemusí být zcela úspěšná.

      Protože není možné podrobně popisovat každý trénink, budu uvádět jen jednotlivé postupné (navazující) fáze výcviku. Kromě vysvětlení podstaty toho kterého kroku vás zároveň seznámím i s kritickými místy toho kterého postupu nebo metody, které rozhodují o tom, zda se podaří cvik úspěšně nacvičit a následně předvést i na soutěžích.

      Musím říct, že mi je mnohdy smutno, když vidím na soutěži psa - kvalitního obranáře, kterému brání k výbornému hodnocení řada drobných a svým způsobem zbytečných chyb. Za takovou chybu považuji např. samostatné neusednutí psa před začátkem nebo při ukončení bočního doprovodu, apod.   

     Postupně si ukážeme, jak se podobných chyb nejen vyvarovat, ale také jak podobné chyby snadno napravit. Uvidíte, že lze nacvičit vše, co požaduje ZŘ IGP, a to bez hrubého násilí a bez nadměrného zatěžování nervové soustavy psů. Ukážeme si, že lze bez problému nacvičit i cviky nebo jejich části, které většina psů a jejich psovodů nepředvádí buď vůbec, nebo nikoli v  kvalitě požadované zkušebním řádem. Jako příklad bych uvedl správnou práci psa při cviku Vyhledání figuranta vč. normální rovnoměrné chůze psovoda při revírování, reagování psa na povel „Ke mně“ atd., o kterých jsem se zmiňoval v předchozím článku - viz obr. 17.

        Možná si někteří z vás kladou otázku: „Proč bychom měli na revíru chodit normální chůzí nebo proč by měl pes na mě nabíhat, když uvádím, že to zatím žádný rozhodčí nepožadoval?“ Svým způsobem máte pravdu, ale … Ačkoli to do dnešního dne rozhodčí nepožadovali, to ještě neznamená, že tomu "zítra" nemůže být jinak. Příště vás může posuzovat rozhodčí, který i dosud opomíjené požadavky bude vyžadovat a hodnotit. Pokud chcete uspět na soutěžích a chcete si udržet šanci umísťovat se na předních místech nejen v jedné sezóně, nelze jinak než nacvičit vše, co je ve ZŘ IGP uvedeno.

      Nezapomeňme také, že každým rokem se objevují nějaké nové požadavky, nebo se některá činnost či cvik posuzují přísněji, než tomu bylo v minulosti. Výkon, který je v současnosti hodnocen plnými body, v příštích letech na plný počet bodů již stačit nemusí.

        Aby toho nebylo málo, tak vám, kteří chcete mít šanci na umístění na stupních vítězů vrcholových soutěží, doporučuji trénovat tak, abyste vy i váš pes v tréninku předváděli výkony na 130 %!

      Už vidím, jak nad tímto konstatováním nevěřícně kroutíte hlavou a myslíte si, že jsem se minimálně překlepl. Ano, čtete dobře - na 130 %! Jedině tak budete mít velkou šanci uspět nejen na jedné jediné soutěži, ale i po dobu několika sezón, a to bez ohledu na to, kdo bude figurovat a který rozhodčí bude soutěž posuzovat.

       Těch 130 % jsem použil jako synonymum pro výkon, který je nadstandardní – viz obr. 18. Výkon na 130% znamená výkon, který je výrazně lepší, než výkon, za který rozhodčí v současnosti zadávají známku výborně a udělují plný počet bodů.

       Pokusím se vám to lépe přiblížit. Oněch 130% bude např. při dříve zmíněném cviku Vyhledání figuranta představovat vše, co je požadováno ZŘ IGP. Tzn., že i při vyslání psa k první maketě budete stát v korektním základním postoji. Po celou dobu postupu po ose postupu se budete pohybovat normální chůzí. Pes bude nejen běhat rychle, systematicky prohledávat všechny úkryty, ale bude nabíhat a vybíhat těsně na kraji úkrytu. V neposlední řadě bude reagovat na váš povel „Ke mně“ a nabíhat na vás – viz obr. 19. Teprve na váš povel „Revír“ bude rychle (dychtivě) a bez rozhlížení běžet k dalšímu úkrytu - maketě atd.

       U přechodové fáze si výkon na 130% představuji tak, že tato fáze nebude trvat dle ZŘ IGP požadovanou 1 vteřinu, ale 2 až 3 vteřiny – viz obr. 20. Potom se nejen nemůže stát, že by  bylo možné trvání této fáze zpochybňovat, ale diváci výkon vás i vašeho psa zcela jistě ocení velkým potleskem.

       Ještě než se konečně ponoříme do vlastního nácviku, rád bych se zmínil ještě o jedné důležité záležitosti. Pokud již máte psa a figurant vám o něm řekne, že nestojí za nic, že není na obranu vhodný (podobné výroky nebývají ojedinělé) a že ho máte dát pryč a pořídit si jiného, nezoufejte! Každý pes povahově dozrává jinak. Je řada případů, kdy i z „pomalejšího psa“ se stane výborný obranář. Je také docela možné, že si figurant s vaším psem jen neví rady a nechce to přiznat. Možná, že změnou figuranta problém vyřešíte a z vašeho psa se stane skvělý obranář.

Poznámka:

      V tomto článku budu popisovat trénink obrany - kousání. Dalším nezbytným dovednostem, kterou jsou nezbytné pro obranu, jako je ovladatelnost, kvalita zákusu nebo pouštění se budeme věnovat později v samostatných článcích. V samostatných článcích se také budeme věnovat nácviku jednotlivých cviků ze ZŘ IGP. Zároveň se budeme zabývat i tím, jak odstranit chyby, které se v nácviku objevily.

Máme štěně

       Pokud chceme ze štěněte vychovat výborného obranáře, je nanejvýš vhodné s ním pracovat na nácviku obrany co možná nejdříve. Základním předpokladem psa obranáře je, že musí být odvážný, sebevědomý, dobře socializovaný, zvyklý na různá prostředí a povrchy. A právě na těchto důležitých povahových vlastnostech a chování je třeba cíleně pracovat.

       Jak již víme z předchozích článků, pes kouše na základě instinktů – pudů, které jsou psovi vrozené. Také víme, že většinu těchto důležitých instinktů můžeme významným způsobem posílit. K tomu nám mohou výborně sloužit cílené hry, které budeme se štěnětem provádět.

        Praktikování cílených her má navíc mnoho výhod. Hry jednak posilují vzájemný vztah psovod - pes a jednak delší dobu nebudeme potřebovat figuranta. V mládí se instinkty a povahové vlohy intenzivněji posilují. Štěně si naučené chování lépe a trvaleji vtiskne do paměti.

        Začít v podstatě můžeme hned po navázání dobrého kontaktu se štěnětem. Promyšlenými hrami budeme štěně systematicky připravovat na dráhu výborného obranáře. Zároveň tím štěněti výrazně usnadníme přechod na provádění obrany s figurantem.  

       Začneme rozvíjením a posilováním loveckého pudu. Víme, že pro psa je přirozené lovit pohybující se předmět - kořist. Štěněti budeme házet balónek, kolečko nebo jiný vhodný předmět (dále jen „balónek“), který bude představovat kořist. Podstata spočívá v tom, že hozený balónek štěně dohoní, uchopí a vrací se s ním k nám – viz obr. 21. Protože balónek, který štěněti házíme, není živý, nemůže štěněti uniknout. Po přinesení balónku štěně pochválíme – viz obr. 22. Po povelu „Pusť“ balónek štěněti odebereme a znovu mu jej hodíme. Tuto hru několikrát opakujeme. Hru ukončíme dřív, než štěně přestane bavit pro balónek běhat. Po posledním odebírání balónku dáme štěněti pamlsek a balónek uklidíme.  

      Balónek můžeme také přivázat na klacek a vytvořit jakousi udičku – viz obr. 23. Výhodou je, že balónek - kořist - je v pohybu více variabilní, což štěně jednak silněji motivuje k lovení a k delšímu nasazení.    

      Tím, že štěně unikající kořist dohoní a může se ji zmocnit, se u něj posiluje lovecký pud i zájem o kořist. Jak již víme, dobře rozvíjený lovecký pud je také předpokladem pro zdárný rozvoj bojovnosti a agresivity v obraně.

      Nezávisle na procvičování loveckého pudu začneme rozvíjet a posilovat kořistnický pud a bojovnost. Předpokladem pro tuto hru však je, že nám štěně s kořistí neuteče. Ke hře si vybereme vhodnou kořist. Nedoporučuji používat balónek, který používáme pro rozvíjení loveckého pudu.  S největší pravděpodobností bude tento balónek také sloužit jako odměna při nácviku poslušnosti. V důsledku kořistnických her s balónkem by nám pes později nemusel chtít kořist - balónek - ochotně pouštět a chtěl by s námi o něj bojovat. Proto doporučuji použít spíš plyšovou hračku nebo něco měkkého (dále jen „plyšák“), co může štěně  a zároveň i my, snadno uchopit a dobře držet – viz obr. 24.  

      Začneme tím, že štěněti nabídneme plyšáka - spolu s povelem „Drž“ - k uchopení. Plyšáka však stále (i po uchopení štěnětem) držíme v ruce. Poté, co se štěně do plyšáka zakousne, lehce a krátce za něj zatáhneme. Pro začátek bude úspěchem, když štěně plyšáka uchopí a, i přes naše krátké a lehké zatažení, jej bude stále držet.      

       Zpočátku ihned i po nepatrném zabojování (zatažení) plyšáka štěněti pustíme a necháme ho si kořist užít. Pokud se štěně s plyšákem vzdálilo, přivoláme jej. Poté plyšáka znovu uchopíme a opět jej krátce zatáhneme. Po několikerém opakování plyšáka jednou rukou uchopíme a přestaneme se o něj tahat. Zároveň zavelíme „Pusť“. Vzápětí štěněti druhou rukou nabídneme pamlsek.      

     Pokud nám štěně nechce kořist pustit ani po nabídnutí pamlsku, musíme najít jiným způsob, jak štěně přimět kořist pustit. Buď mu nabídneme jiný - lahodnější pamlsek, případně jinou - druhou kořist.

    Po puštění štěně pochválíme a hru s uchopení, potaháním a následným pouštěním několikrát opakujeme. Samozřejmě, že hru ukončíme dřív, než hra přestane štěně bavit.

      Doporučuji hru opakovat maximálně 3 až 4; klidně několikrát denně. Až štěně pochopí, že si plyšáka (kořist) může vybojovat, bude se čím dál tím víc snažit ho získat, a to přesto že ho postupně podržíme v ruce o chviličku déle. Není podstatné, zda při boji bude třepat hlavou (imitace smrtelného třesu), nebo couvat dozadu a tzv. strhávat kořist. Pokud bude chtít v boji ustupovat dozadu, ruku postupně povolujeme, až mu nakonec plyšáka pustíme. Štěně při žádoucím chování (držení, bojování, přinášení atd.) nezapomínáme chválit. Emotivním chválením štěněti jasně sdělujeme, jaké chování je žádoucí.

      Tím, že je štěně při těchto hrách úspěšné, rozvíjíme nejen jeho lovecký, ale i kořistnický pud a bojovnost.  Cílem těchto her je, aby štěně pochopilo, že svoji aktivitou si hračku – kořist může vybojovat a užít si ji. V neposlední řadě štěně zároveň učíme na povel okamžité a ochotné pouštění kořisti, což později oceníme.

      Zvládnutím a rozvíjením těchto her bude štěně nebo mladý pes velmi dobře připraven na rozvoj obrany s figurantem. Později nám tyto hry významně pomohou i v intenzivnějším rozvoji agresivity a bojovnosti. Pes nejen, že bude chtít za každou cenu získat kořist, ale již bude vědět, jakým způsobem ji získá. Nemalou výhodu spatřuji i v tom, že pro prvotní rozvoj žádoucího chování v obraně nepotřebujeme žádného figuranta.

      Při této příležitosti bych chtěl znovu připomenout zásadní konstatování, které je důležité pro výcvik ve všech oddílech ZŘ:

Pes se učí především z úspěchů!

Rčení „Chybami se člověk učí“ může částečně fungovat u lidí, ale u psů rozhodně neplatí!“ Po zvládnutí prvotních základů držení, bojovnosti a pouštění s plyšákem, si pořídíme pomůcku - peška Puppy, se kterým budeme pokračovat nejen v rozvoji kořistnického pudu, bojovnosti a pouštění na povel. Spolu s tím začneme nacvičovat i kvalitní zákus. Ideální je, pokud máme rodinného příslušníka nebo kamaráda (dále jen „asistent“), kterého štěně zná a který nám bude asistovat. Důležité je, aby štěně neřešilo osobu, která ho drží na vodítku a plně se soustředilo na naše hry.

       Asistent se štěnětem na vodítku nám pomůže, abychom se mohli metodicky posunout dál. Pokud hru budeme provádět bez asistenta a štěně bude na volno, hrozí, že se štěně bude špatně učit kvalitnímu zákusu. Může začít překusovat. Může se také stát, že pešek bude pro něj tak cenná kořist, že se k nám nebude chtít vracet a bude si kořist užívat v ústraní.

       Při kousání na tohoto peška postupujeme shodně jako u plyšáka s tím, že štěněti musíme peška nabídnout takovým způsobem, aby mělo šanci uskutečnit plný zákus – viz obr. 25. Po nabídnutí peška k zákusu zavelíme „Drž“. Asistent vzápětí povolí vodítko. Tím štěněti umožní uskutečnit plný zákus – viz obr. 26.

        Zákusy a "boj o kořist" můžeme provádět v podřepu. Štěně nás bude vnímat jako menšího soupeře. Tato skutečnost zvyšuje nejen jeho sebevědomí, ale i bojovnost – viz obr. 27.

Rozhodně bych nedoporučoval vrážet štěněti peška do mordy, tak jak se to běžně praktikuje. Nevrážení peška do mordy považuji za velice důležité. Důvod je  zřejmý a logický. Vycházím z filozofie, že pokud pes chce kousat, musí si pro kořist (peška, rukáv) tzv. dojít, resp. doskočit. Tím se štěně od samého počátku naučí být aktivním a nebude čekat, až mu figurant peška nebo rukáv vrazí do mordy.

      Viděl jsem několik psů, zvyklých na vrážení peška a následně rukávu do mordy, kteří si v případě nastavení rukávu k zákusu (bez vrážení do mordy), napoprvé vůbec nekousli! Nevěděli, co mají dělat.

      Po zabojování peška okamžitě pouštíme. Aby si štěně kořist patřičně užilo a zároveň se nenaučilo překusovat, pomocník se  štěnětem, držícím peška, dokola proběhne – viz obr. 28. Tím, že je štěně zaměstnáno pohybem a zároveň musí s plnou mordou dýchat, překusovat nebude.

      Poté znovu uchopíme peška (štěně ho stále pevně drží), lehce se o něj se štěnětem potaháme a opět mu ho po zabojování pouštíme. Teprve po 3. nebo 4. návratu a uchopení peška zavelíme „Pusť“ a štěně následně odměníme pamlskem. Pamlsek, který držíme v druhé ruce, štěněti ukážeme, resp. nabídneme až poté, co zavelíme "Pusť". Jedině tak štěně postupně naučíme pouštět na povel. Pokud bude štěně vidět pamlsek a teprve poté vydáme povel k pouštění, štěně bude pouštět pouze za situace, kdy bude vidět pamlsek. Celý postup ještě jednou či dvakrát opakujeme. 

      Postupně - úměrně velikostí štěněte - přejdeme z peška Puppy na velikost Baby a později případně na klínového peška.

Při těchto hrách nezapomínáme štěně ve správný okamžik emotivně chválit; obdobně jako při poslušnosti. Tím štěněti jasně sdělujeme, které chování je žádoucí.

Než začneme navštěvovat figuranta

       Vím, že většina psovodů chce začít obranu s figurantem co možná nejdříve. Doporučoval bych ale nespěchat. Nebojte se, určitě vám nejen nic neuteče, ale je velice  pravděpodobné, že vašemu psovi pozdější kontakt s figurantem dokonce prospěje. Jsem toho názoru, že spěch není ve výcviku dobrým rádcem. V obraně to platí dvojnásob.

      Doporučuji hodně procvičovat výše zmíněné lovení kořisti, boj o kořist, kvalitní zákus do peška s následným pouštěním.  Zároveň bych doporučoval zabývat se nácvikem revírování - viz obr. 29. O nácviku revírování si však povíme později v některém z dalších článků.

      Figuranta bych rozhodně nenavštívil dříve, než po kompletní výměně chrupu. U psa měnícího zuby může neuváženým zatáháním za peška nebo zabojováním dojít k bolesti. Následkem nepříjemné bolesti může dojít ke zhoršení zájmu o kousání.

        Pokud chceme začít kousat na figuranta, musíme nejprve najít vhodného tréninkového figuranta, což v dnešní době nemusí být úplně snadné. Jak jsem už psal, ne každý figurant s kvalifikací, byť i tou nejvyšší, je zárukou kvalitní práce. Vím, že někdy jenom najít nějakého figuranta, ochotného se nám věnovat, nemusí být lehký úkol. Pokud však máte na výběr, doporučuji se jít podívat na jejich styl práce a způsob výcviku. Zvolte si figuranta, ke kterému budete mít větší důvěru a který vám bude více vyhovovat.

Začínáme kousat na figuranta

        Nácvik obrany – kousání - zahájíme vybuzením nejsilnějšího instinktu psa, kterým je lovecký a kořistnický pud (dále jen „lovecký pud“). Při tomto způsobu kousání pes nepotřebuje velkou odvahu ani sebevědomí.

 Začít a poměrně dlouhou dobu setrvat u kousání pouze z loveckého pudu považuji za zcela zásadní!

          Přestože z předchozích článků již víte, jaká je podstata kousání z loveckého pudu, přesto ji raději v krátkosti znovu uvedu. Zásadní charakteristikou kousání z loveckého pudu je, že figurant na psa nejen neutočí, ale zásadně se pohybuje od psa! Pes se tedy nebrání útoku figuranta, ale aktivně loví kořist (kůži, peška, klínové kousadlo nebo rukáv), která se pohybuje od psa.

       Pokud figurant správně provádí tuto techniku, naučíme psa nejen kousat, ale zároveň významně zvyšujeme jeho sebevědomí, bojovnost a celkovou chuť a odhodlání k provádění obrany. V neposlední řadě při tomto způsobu kousání psovi poskytujeme čas, aby jeho nervová soustava dozrála – stala se odolnější a pevnější. Tím eliminujeme riziko, že nervová soustava štěněte nebo mladého psa (dále  jen „pes“) nebude velkou psychickou zátěž, kterou provádění obrany bezesporu je, dobře snášet. Psychická zátěž je významně větší v případě, pokud figurant zvolí jinou techniku nácviku kousání než lov kořisti – když ohrožuje psa nebo dokonce na něj útočí!

      Začneme tím, že nejprve nastartujeme nervovou soustavu psa na obranu – vydráždíme jej. Se psem na vodítku stojíme poblíž nějakého porostu – např. křoví. Figurant, s kabátem přes hlavu, vystoupí z úkrytu a zvukově na sebe upozorní; např. hlomozem větví, zadupáním, zakašláním apod. Následně lehce shrbený se nejistým krokem přibližuje k nám.  Nestojí ke psovi čelně, ale bokem – viz obr. 30. Při spatření figuranta zavelíme „Pozor dej!“ a začneme psa povzbuzovat.  Při aktivním chování psa chválíme. Po dosažení vzdálenosti cca 2 m od psa se figurant otočí a pomalu utíká pryč – viz obr. 31.   

     Vzdálenost figuranta od psa závisí na chování psa, jeho odvaze a reakci. Útěk figuranta psa ještě víc povzbudí k větší aktivitě a snaze se za ním vydat. Za utíkajícím figurantem vyběhneme a figuranta „lovíme“. Samozřejmě, že figuranta hned napoprvé nedohoníme.

       Nahrbený figurant s kabátem přes hlavu, pohybující se nejistým krokem a vydávající neobvyklé zvuky, je pro našeho psa natolik překvapivý, že jeho nervovou soustavu okamžitě nastartuje – dojde k silnému vzruchu. Útěk figuranta je pro psa jasným signálem, že má kořist okamžitě lovit.

Koušeme na kůži

Po útěku figuranta celou situaci znovu opakujeme s tím rozdílem, že při opakování figurant již na sobě nemusí mít kabát. V ruce však drží za jeden konec kůži – měkkou jelenici. Vzdalováním se od psa a pohybem jelenice psa dráždí – viz obr. 32. Po krátkém lovení – pronásledování figuranta - figuranta společně se psem dohoníme. Figurant dá psovi šanci se do kůže dobře zakousnout.

      Aby pes měl možnost se dobře zakousnout, figurant kůži vhodně nastaví k uchopení – viz obr. 33. Důležité je, aby figurant byl stále v pohybu od psa a byl ke psovi bočně. Tímto svým chováním figurant psovi jasně sděluje, že je vůči němu v submisivním (podřízeném) postavení.

Submisivní chování figuranta je velice důležité pro posilování sebevědomí, odvahy a bojovnosti.

Neustálé posilování těchto vlastností vytváří významný předpoklad pro dominantní chování psa při pozdějších střetech s figurantem.

      Při prvním kousání figurant prakticky hned po zákusu psovi kůži pouští a odbíhá. Psa chválíme a o získanou kořist se se psem potaháme. Výsledkem mj. je, že pes poznal, že aktivním, odvážným a sebevědomým chováním figuranta zažene a současně získá kořist. Zároveň poznal, že jsme mu v jeho úsilí oporou, na kterou se může spolehnout.

        Pokud pes kůži dobře držel, figurant při opakovaném kousání kůži psovi hned nepouští. Snaží se mírným tahem psa přimět k tomu, aby o kořist zabojoval. Pokud jste posilovali kořistnický pud hrou s plyšákem, pes zcela jistě zabojuje. V okamžiku prvního zabojování figurant kůži pouští a odbíhá.

         Často můžeme vidět, že figurant drží peška (kůži používá, bohužel, jen velmi málo figurantů) podstatně déle, než by měl. Snaží se o to, aby pes více a déle bojoval. V tomto případě se snadno může stát, že pes zpočátku sice zabojuje, ale … Pokud pes kořist, v bezprostřední souvislosti se zabojováním, nezíská kořist, jeho bojovnost se sníží nebo spíš ustane. Zřejmě sice zůstane  v zákusu, ale bez jakékoli aktivity – bez bojovnosti. Aby pes bojoval i v této situaci, většina figurantů přistoupí ke zbytečnému používání biče! A přitom jen stačí submisivní chování figuranta a správné načasování pouštění kořisti – peška nebo rukávu (dále jen „rukáv“)!

Pes musí získat zkušenost, že získání kořisti je odměnou za jeho bojovnost!

Je to stejné jako při poslušnosti. Aby odměna plnila svoji funkci, musí být správně načasovaná - musí časově bezprostředně souviset s odměňovaným chováním. Kůže pouštěná v okamžiku, když už pes několik vteřin nebojuje (později pešek, klínové kousadlo nebo rukáv) již není odměnou za bojovnost!

     Neměli bychom zapomenout, že obranu provádí dva – pes a psovod. Psovi bychom měli být za každých okolností oporou. Zároveň bychom se měli chovat tak, abychom psovi pomáhali zvyšovat odvahu a sebevědomí. V neposlední řadě emotivním chválením psovi jasně sdělujeme jaké chování je žádoucí.

      Výrazná většina figurantů stimuluje nervovou soustavu (vydráždí) mladého psa práskáním bičem. Navíc hned od počátku začnou kousat nikoli z loveckého pudu, ale pudu obranného. Dnes se v podstatě jen zřídka setkáme s figurantem, který v ruce nedrží bič, který používá k nejen k dráždění, ale i k fyzickému ataku na psa. Dráždění bičem, zvláště pokud figurant ho zároveň používá k fyzickému ataku na psa (švihání psa přes nohy nebo tělo), příliš zatěžuje nervovou soustavu a nezřídka snižuje jeho sebevědomí. U psa se dřív nebo později začne projevovat nadměrný stres. Proto nedoporučuji, aby figurant, zvláště u štěňat a mladých psů, používal bič k dráždění psa natož k fyzickému ataku na psa.

         K vydráždění psa zcela postačuje nejistý pohyb figuranta, jeho submisivita a v neposlední řadě odbíhání od psa. Dráždění a stimulace k obraně je velké téma, kterým se zabýváme v samostatném článku.

      Figurant zásadně nenabíhá ke psovi přímo - čelně, ale vždy z boku. V poslední fázi (těsně před psem) se na zlomek vteřiny zastaví a naznačí pohyb směrem od psa – viz obr. 34. Aby bylo technicky možné zajistit nabíhání figuranta z boku, držíme kromě vodítka psa za široký obojek nebo postroj. Navíc psa držíme tak, aby jeho tělo bylo mezi našima nohama. V okamžiku náběhu figuranta obojek nebo postroj pouštíme a psovi umožníme provést zákus.

      Protože by čelní pozice figuranta a soustředěný pohled do očí nemusely vybuzovat lovecký pud, ale spíš obrannou reakci, prozatím nedoporučuji, aby figurant tuto pozici vůči psovi zaujímal, ale aby k mladému psovi vždy zaujímal pozici boční. Zároveň by neměl psa provokovat upřeným pohledem do očí.  Tím, že figurant stojí k psovi bočně, je přikrčený a provokativně mu nehledí do očí, pes ho nevnímá jako příliš velkou a sebevědomou kořist, která by ho ohrožovala a které by se měl obávat.

      Figurant dlouhodobě nabíhá ke psovi vždy z boku šikmo (nikdy neběží přímo – čelně ke psovi). Ideální je, pokud nabíhá trhavým nejistým pohybem - psa tím významně stimuluje ke kousání. Při zahájení obrany by figurant měl psa vydráždit nejistým pohybem a aspoň jednou před aktivním psem utéci – viz obr. 35. Těmito postupy figurant dává psovi najevo nejistotu, submisivitu a následnou prohru.  Uvedenými praktikami významným způsobem podporujeme odvahu, sebevědomí a posilujeme jeho chuť kořist lovit. Čím rychleji se figurant od psa vzdaluje, tím silněji se u psa posiluje chuť kořist lovit.

      Při druhém bočním náběhu figurant psovi již nastaví kůži k zákusu. Pro úplnost podotknu jednu důležitou zásadu. Vždy po zákusu a zabojování figurant pouští psovi kůži – kořist, kterou ho necháme si společně patřičně užít. O získanou kůži se se psem potaháme.

     Možná se ptáte: „Proč kousat zrovna na kůži?“ Kousání na kůži považuji za nejvhodnější pomůcku pro prvotní nácvik kousání. Jelenice je měkká a po prvním zákusu se stává kluzkou. Pokud si pes chce kořist vybojovat, musí ji při zákusu okamžitě silně stisknout. V případě slabšího stisku psovi kůže – kořist „uteče“.

      Výsledkem kousání na kůži je hned od počátku nácviku klidný silný zákus, což u použití hadru nebo peška nebývá pravidlem. Špičáky proniknou do látky, takže i při slabším zákusu hadr nebo pešek z mordy nevyklouzává. S přibývajícími pokroky figurant začne kůži nastavovat výše. Tímto způsobem přimějeme psa k tomu, aby se naučil do zákusu naskakovat.

      Je-li náš pes v zákusu klidný a nejeví-li známky nervozity, postupně jej zvykáme na fyzický kontakt s figurantem.  V zákusu figurant na psa klidným hlasem promluví a vzápětí jej pohladí. Totéž provedeme i my. Při fyzickém kontaktu s figurantem (hlazení) psa chválíme – viz obr. 36. Při kontaktu musíme postupovat opatrně a obezřetně. Při kontaktu s figurantem sledujeme reakci psa. Pes by se měl chovat neutrálně - na kontakt s figurantem by neměl nijak reagovat. Vrčení, a to i slabý projev, nebo zvýšená bojovnost je neklamnou známkou toho, že psovi se to nelíbí - je ve větším či menším stresu. Je to známkou toho, že jsme tuto fázi uspěchali. Proto na určitou dobu podobný kontakt s figurantem vyloučíme a vrátíme se k němu později a opatrněji. Důležitou roli v této fázi výcviku hraje i podpora psovoda.

 Koušeme na plochého peška

     Po zvládnutí kvalitního (plného, pevného a klidného) zákusu do kůže, můžeme začít kousat na plochého peška. Postup je analogický jako při kousání na kůži – jedná se o techniku, kterou jsme nazývali Kousání na místě. Protože pešek je plochý, figurant musí dbát na to, aby peška správně nastavil. Jedině tak bude mít pes šanci uskutečnit kvalitní zákus – viz obr. 37.

    Po dobrém zvládnutí této fáze můžeme v tréninku postupně zvyšovat náročnost např. tím, že figurant si psa v zákusu krátce natáhne na tělo. Natažením na tělo figuranta si pes zvyká na intenzivnější tělesný kontakt s figurantem. Figurant zároveň provádí nápřah rukou. Z nápřahu psa pohladí – viz obr. 38. Po zabojování, figurant psovi peška pouští a odbíhá.

     Dosavadní činnost figuranta byla taková, aby pes pochopil, že figurant (zatím) není nepřítel, který ho ohrožuje. Figurant se chová vůči psovi submisivně a pohybuje se nejistým krokem. Zatím je jen jakýmsi držákem kořisti - kůže nebo peška. Důvod je zřejmý. Naším cílem je naučit mladého psa techniku kousání a přitom nezatěžovat jeho nervovou soustavu velkým tlakem figuranta.

           Konstatování „figurant (zatím) není nepřítel“ bych chtěl zdůraznit, protože později (resp. hodně později, abych byl přesný) figurant bude psa ohrožovat a stane se z něj nepřítel. Ale nepředbíhejme - k tomu se dostaneme později. I když říkám, že figurant (zatím) není nepřítel, nedoporučuji, aby figurant se se psem mazlil nebo s ním navázal přátelský kontakt. Měl by se ke psovi chovat neutrálně.

Koušeme na klínové kousadlo      Po zvládnutí kousání na peška začneme kousat na klínové kousadlo (dále jen „kousadlo“). Kousadlo se liší od peška především tím, že je tvrdší, objemnější a má jasně definovanou zákusovou hranu. Kousáním na kousadlo si vytváříme předpoklady pro plynulý a bezproblémový přechod na používání rukávu.

     Figurant, tak jako tomu bylo dosud, ke psu stále nabíhá zásadně z boku. Opět se jedná o Kousání na místě, jako v předchozích případech. Rozdílem je však to, že figurant již nenabíhá tak blízko, jako v předchozích případech. Nabíhá o krok dál od psa.  Zároveň s vypouštěním psa k zákusu figurant, tak jak dosud, naznačí pohyb od psa – viz obr. 39.

Uvedený postup kromě jiného nutí psa k tomu, aby se učil na kousadlo (a později na rukáv) si nejen naskočit, ale aby se i naučil předvídat správný okamžik pro skok i zákus.

     Figurant se stále snaží být ke psovi spíše bokem a nečinit na psa vetší psychický tlak, např. upřeným pohledem do očí nebo výhružným postojem. Zároveň pokračujeme ve zvykání psa na fyzický kontakt s figurantem - viz obr. 40.

    I když je to z dřívějšího textu logické, znovu uvedu, že figurant zatím vždy ukončí kousání tím, že psovi kořist po zabojování okamžitě pustí a odchází nebo odbíhá - viz obr. 41.

      Po získání kořisti - kůže, peška nebo klínu (dále jen „pešek“) psa nezapomínáme chválit. Kořist po vybojování uchopíme a se psem se o ní potaháme. Společně se psem se radujeme z vybojované kořisti. Chválením a pohráním se získanou kořistí psovi, jemu srozumitelným způsobem, sdělujeme, jaké chování je žádoucí. Důsledkem je, že pes kouše s větším nasazením – je více stimulován k zákusu!

    Nezřídka vidíme, že po získání kořisti pes figurantovi opětovně nabízí peška nebo rukáv, aby se s ním o něj potahal. Nechci tvrdit, že je to vysloveně špatně, ale:

Osobní znalost (přátelský kontakt) psa s figurantem potlačuje agresivitu.

Z tohoto důvodu považuji za mnohem lepší variantu, když se pes o kořist tahá s psovodem a nikoli s figurantem.

      I když zatím cíleně neposilujeme agresivitu, později by nám byl přátelský kontakt mezi figurantem a psem na překážku právě v rozvoji agresivity a bojovnosti. Dalším důvodem, proč by pes neměl mít s figurantem přátelský vztah a opětovně mu nenabízet rukáv k potahání – hrát si s ním, najdeme ve ZŘ IGP. Podle ZŘ IGP má pes vyštěkávat nebo velmi pozorně střežit figuranta a nikoli rukáv! Pokud pro psa budou figuranti představovat přítele, se kterým je zábava, pes nemusí provádět obranu způsobem, jaký se vyžaduje; resp. jaký by se měl dle ZŘ IGP vyžadovat!

       Určitě jste si všimnuli, že jsem se dosud nezmínil o kvalitě zákusu a pouštění. O těchto tématech jsem se nezmiňoval záměrně. Zákus a pouštění jsou jedny ze základních parametrů obrany a důležitými hodnotícími kritérii. Proto je třeba se těmto tématu věnovat podrobně a nelze je odbít několika řádky. Kvalitě zákusu a také pouštění se proto budeme věnovat později, v samostatných článcích.

Než přejdeme na rukáv

    Po zvládnutí kousání na klínové kousadlo přejdeme na kousání na rukáv. S přechodem na rukáv se mj. dostáváme k zásadní změny chování figuranta oproti předchozím fázím nácviku. Dosud jsme prováděli obranu tak, abychom u štěněte nebo mladého psa (dále jen „pes“) neustále a systematicky zvyšovali sebevědomí, odvahu, lovecký pud a kořistnický pud a v neposlední řadě i bojovnost - viz obr. 42. Současně jsme psa učili správnou techniku kousání. Uvedeným postupem jsme docílili zároveň relativního klidu psa. Figurant psovi dosud nezavdával žádný důvod, proč by měl být nejistý, nebo v nadměrném stresu, což považuji za jeden z hlavních cílů dosud uvedeného postupu nácviku.

      Figurant dosud nepředstavoval pro psa žádnou hrozbu. Byl jen jakýmsi držákem kořisti, který psa žádným způsobem neohrožoval. Pes proto neměl důvod být vůči figurantovi agresivní. Při přechodu na rukáv se figurant začíná chovat jinak než dosud. Mezi hlavní změny patří zejména:

a) figurant na počátku obrany již nepředstírá výraznou nejistotu a strach, ale postupně se začne chovat sebevědoměji a dominantněji.

b)  pohyb figuranta bude postupně rychlejší než dosud a jeho pohyby energické.

c)  figurant již bude pro psa představovat protivníka – soupeře, který bude se psem bojovat.

Ad a) Figurant se dosud vůči psovi choval po celou dobu obrany submisivně. Prováděl nejisté trhavé pohyby, nekoukal psovi provokativně do očí, ani nezaujímal výhružné postoje. Ke psovi se pořád stavěl bočně. Na psa vytvářel prakticky jen minimální psychický tlak - viz obr. 43. Po přenechání kořisti se od psa ihned vzdaloval.

     Při přechodu na kousání na rukáv se figurant začne chovat jinak. Začne se chovat tzv. ambivalentně. To znamená, že v úvodních fázích se figurant chová vůči psovi sebevědomě, dominantně. Po aktivitním chování psa -  po zákusu a zabojování - figurant změní svoje chování. Z dominantního (nadřazeného) chování přejde do chování submisivního (podřízeného). Po zabojování psa s ním přestane bojovat, hlavu odvrátí stranou a psovi přenechá rukáv a odchází - viz obr. 44. Aby u psa nemohlo dojít k nejistotě, snížení sebevědomí nebo dokonce k selhání, změna chování figuranta ze submisivního do dominantního, by měla být postupná.  

Ad b) Figurant se v blízkosti psa dosud nepohyboval příliš rychle. Jeho pohyby byly nejisté. S kousacími pomůckami pohyboval sice plynule, ale nepříliš rychle a energicky. Nejen aby psa nezastrašil, ale především proto, aby psovi dal možnost se dobře zakousnout a také proto, aby kousací pomůcku mu nemohl vytrhnout z mordy. V neposlední řadě proto, aby pes měl velkou šanci si kořist vybojovat.

     Nyní figurant provádí pohyby po place i s rukávem sice energicky, ale se psem v zákusu plynule. Je třeba se vyvarovat prudkých trhavých pohybů s rukávem, které by mohli psa zabolet, a to především v oblasti krční páteře. V případě vytržení rukávu z mordy může také nastat bolest v čelistech nebo dokonce k ulomení některého špičáku.

Ad c) Figurant pro psa již nepředstavuje neškodný držák kořisti, ale soupeře – nepřítele. Abychom s úspěchem pokračovali v rozvoji bojovnosti a ve větší míře také v agresivitě, pes potřebuje spatřovat ve figurantovi zdatného soupeře - viz obr. 45 . Proto je třeba, aby figurant např. hned při prvním náznaku bojovnosti, rukáv nepouštěl, ale aby se psem o rukáv – kořist - ještě trochu zabojoval. Za samozřejmé považuji to, že figurant včas se psem prohraje a psovi přenechá kořist.

     Těmito změnami v chování figuranta budeme pokračovat v intenzivnějším rozvoji a posilování vlastností a schopností psa. Budeme významně posilovat instinktivní chování (lovecký a kořistnický pud), bojovnost i agresivitu, bez nichž se žádný pes obranář neobejde.

     Pokud pozorný čtenář postrádá zmínku o obranném pudu, tak má pravdu. Dosud, tedy i v první fázi kousání na rukáv postupujeme tak, aby hnacím motorem ke kousání byl lovecký a kořistnický pud a nikoli pud obranný!

Kousání na rukáv

      Často jsem psal o bojovnosti a agresivitě. Bojovnost je spolu s agresivitou projev, který v následujících trénincích budeme cíleně významně posilovat, proto nebude od věci pro lepší pochopení dalšího postupu ocitovat důležitou pasáž, kterou jsem uvedl v časopisu Pes přítel člověka  č. 12/2023:

    Začneme tím, že psovod se psem na vodítku stojí na place. Z libovolného úkrytu vyběhne figurant a snaží se nepravidelným pohybem psa vydráždit. Z rychlého pohybu přechází do pomalého, předstírá nejistotu atp. Pokud jste dříve postupovali, aspoň rámcově, podle uváděných postupů, je pes dobře připraven (stimulován) na obranu již při přibíhání figuranta.

     Figurant ke psovi stále nabíhá stejným způsobem jako dosud, tedy zásadně bočně. V okamžiku, kdy je figurant před psem, nastaví rukáv k zákusu a zároveň naznačí pohyb směrem od psa  – viz obr. 46. Aby přechod na rukáv nebyl pro některé psy příliš náročný, doporučuji, aby figurant neměl při prvním kousání rukáv navlečený na ruce, ale držel ho spíš jako peška – viz obr. 47. Po zákusu a krátkém boji se psem, figurant boj prohraje, psovi rukáv pustí – viz obr. 48.

     Z obrázku vidíte, že figurant při zastavení boje odvrátil hlavu, otočil se k odchodu a teprve poté pustil rukáv. Tomuto chování figuranta pes dobře rozumí. Ví, že nad soupeřem – figurantem - jasně zvítězil a získal kořist.

       Právě takováto jasná vítězství psa významně posilují a stimulují (povzbuzují, podněcují) k obraně. Možná se podivujete, proč je pes pořád na vodítku. Vodítko je takovou pupeční šňůrou a je součásti podpory psovoda ve zvyšování odvahy a sebevědomí. Právě různé, na první pohled nepodstatné detaily, v konečném důsledku vytvoří celek – sebevědomého obranáře, který se postupně začne chovat k figurantovi dominantně.

     Někomu se mohou zdát některé zásady, které uvádím jako nepodstatné, ale … Právě v některých, na první pohled nepodstatných detailech, spočívá tajemství úspěchu. Za takové „nepodstatné detaily“ považuji např. kousání na vodítku, povzbuzování a emotivní chválení, dlouhodobé kousání z loveckého pudu, nabíhání figuranta z boku psa, změna chování figuranta z dominance (nadřazenosti) do submisivity (podřízenosti), nepoužívání biče k ataku na psa, užívání si kořisti spolu s psovodem a další, dříve zdůrazňované chování figuranta nebo psovoda. O tom, zda jsme uvedené detaily podcenili či nikoli, poznáme později - až dojde k přímé konfrontaci s figurantem na zkoušce či soutěži.

       Při této příležitosti bych parafrázoval známé rčení „Ďábel se skrývá v detailu“ na Úspěch se skrývá v detailu.

        Ale vraťme se k meritu věci. Při dalším kousání figurant již může držet rukáv standardním způsobem – viz obr. 49. Případně si může rukáv, který v okamžiku zákusu držel obdobným způsobem jako na obr. 47, po zákusu navléci na ruku.

Probíhačka

Po zvládnutí Kousání na místě zvýšíme laťku náročnosti. Figurant k psovi sice stále nabíhá z boku a nikoli čelně, ale před psem se již nezastavuje – viz obr. 50. Míjí psa a pokračuje dál v pohybu.

       Psovod vypouští psa v okamžiku, kdy figurant již psa minul. Pokud psovod není dostatečně zkušený a neví, v který okamžik má psa pustit, může figurant dát psovodovi pokyn k vypuštění psa např. slůvkem „Teď“ apod. Nezřídka se stává, že psovod – začátečník, pustí psa dřív, než je figurant míjí. Jediným logickým důsledkem předčasného vypuštění psa je pád figuranta přes psa. Výsledkem může být nejen otřesený pes, ale i naštvaný figurant. To by se v žádném případě nemělo stát. Proto by figurant neměl nabíhat příliš rychle do doby, než si uvedenou techniku a spolupráci psovod dobře osvojí.

      S přibývajícími úspěchy a kvalitními zákusy, psovod psa postupně vypouští o zlomek vteřiny později. Tomuto způsobu nebo stylu kousání říkáme Probíhačka. S přibývající rychlostí figuranta a vzdáleností psa od nás již není možné držet psa na vodítku klasické délky. Můžeme buď současně se psem z ruky pustit vodítko, použít delší vodítko, případně pouštět psa na volno – bez vodítka – viz obr. 51.

     Aby bylo technicky možné uskutečnit tento styl kousání bez toho, že by hrozilo nebezpečí srážky s nabíhajícím figurantem,psovod má psa mezi nohama a drží ho za široký obojek nebo za postroj. Figurant postupně zvyšuje rychlost náběhu. Následně i nepravidelně prodlužujeme vzdálenost, než vypustíme psa k zákusu. Postupně figurant začne nepravidelně měnit nejen délku běhu, ale i intenzitu a délku boje – viz obr. 52. Figurant však musí vždy včas nakonec prohrát a psovi pustit rukáv.

      Reaguje-li pes správně a uvedenou techniku kousání má dobře zažitou, můžeme pokračovat v dalším postupu. Figurant dosud nabíhal ke psovi bočně a při kousání psa psychicky příliš nezatěžoval např. čelní polohou - nestál ke psovi čelně. Nyní nastal čas, aby figurant postupně začal psa více fyzicky a hlavně psychicky zatěžovat. Postupně bude figurant na psa působit dominantněji a výhružněji.

Ve vzdálenosti cca 1,5 m před psem se však figurant z přímého běhu rychle stočí šikmo do strany. Za pohybu dává psovi nám známým způsobem (Probíhačka) kousnout. Při boji se psem dva až třikrát provede změnu z odvrácené polohy (figurant je zády ke psovi) na čelní a obráceně – viz obr. 53. Mezi jednotlivými změnami může figurant se psem opět popoběhnout. Čelní poloha figuranta psa psychicky více zatěžuje než situace, kdy se figurant k zakousnutému psovi obrátí k němu zády. Proto je dobré boj, kdy je figurant čelem ke psovi, několikrát změnit do "útěku". Těmito změnami polohy figuranta ke psovi dochází k pozvolnému zatěžování psychiky psa a zvyšování jeho sebevědomí i bojovnosti.

      Tímto způsobem figurant začíná psa více psychicky zatěžovat. Změnami polohy figuranta vůči psovi (opakovaně ze zadní na čelní pozice) psa postupně připravujeme na čelní pozici figuranta, která je typická pro přesun psa a boj dle ZŘ IGP. V případě, že pes během čelní pozice zabojuje „smrtelným třesem“, což je nejvyšší kvalitativně možný stupeň bojovnosti a dominance – viz obr. 54, figurant odvrátí hlavu, psovi okamžitě pouští rukáv a odchází.

        Probíhačka je technika kousání, kterou jsme velmi často praktikovali u všech psů, a to až do konce jejich sportovní kariéry. Figurant nabíhal ke psovi čelně a na psa vyvíjel velký psychický tlak - útočil na psa. Pes na to reagoval obranným chováním. Tím, že figurant před psem náhle změnil směr pohybu - přešel z útoku do útěku, docházelo u psa k přechodu z obranného chování na lovení kořisti - figuranta. Těmito změnami jsme mj. zvyšovali psychickou odolnost, rychlost reakcí nervové soustavy, zvyšovali sebevědomí a v neposlední řadě posilovali bojovnost.

     Jak již víme, při loveckém chování kromě jiného významně posilujeme bojovnost, a to jak při vlastním útěku, tak po jeho zastavení. V neposlední řadě psychiku psa postupně zvykáme na hrozbu či útok sebevědomého figuranta. Pes zjistí, že počáteční velké hrozba od figuranta (běh proti psovi, nápřahy a křik) ještě neznamená, že dojde k jeho ohrožení či akutní hrozbě napadení.

     Při této technice kousání se kromě posilování sebevědomí, odvahy, bojovnosti, agresivity a dalších pes učí rychle reagovat na nastalé situace. Tím, že psovod pouští psa pokaždé v jiný okamžik, poloha a úhel rukávu jsou také pokaždé trochu jiné, pes se naučí odhadnout nejvhodnější okamžik ke skoku do zákusu. Zároveň se naučí najít si i správné místo a techniku pro kvalitní zákus – viz obr. 55.

    Pokud se Probíhačka provádí technicky správně a figurant je rychlý, pro psa je tato technika kousání velkým přínosem. Potom se nemůže stát, aby na soutěži při cviku Pokus o útěk, pes nedokázal figuranta dohonit nebo neměl kvalitní zákus. Samozřejmě za předpokladu, že jsme psa naučili mít při dosavadních kousáních plný zákus - více si o tom povíme v samostatném článku.

Pes musí mít ve figurantovi soupeře

 Několikrát jsem se zmínil o tom, že pokud chceme mít ze psa kvalitního sebevědomého obranáře, musí mít pes ve figurantovi zdatného soupeře. Figurant by měl být postupně rychlejší a energičtější – viz obr. 56. Zároveň by měl na psa působit dominantním dojmem s tím, že po aktivním chování a výrazném zabojování figurant nesmí zapomenout včas přejít do submisivity (podřízenosti) a se psem zcela evidentně prohrát.

      Uvedený způsob nácviku obrany je ověřený a skvěle funguje, ale … Pro figuranta je však fyzicky náročný. Možná i proto valná většina figurantů se snaží fyzicky náročnou práci (rychlý pohyb po place a energický boj se psem) nahradit nejen práskáním biče, ale i atakem biče na psa. Figurant psa švihá přes nohy nebo tělo, případně bičem píchá psa do těla. V počátcích se může zdát, že použití biče bezvadně funguje, ale … Ale o tom  jsem psal již mnohokrát.

Statika

      Po zvládnutí kousání formou Probíhaček je nervová soustava připravená k větší psychické zátěži, kterou představuje následující technika, pro kterou se vžil název Statika. Začneme však jednoduššívariantou, než která se běžně praktikuje. Jednodušší variantu volíme zejména proto, aby si pes zvykal na stupňující se tlak figuranta a nehrozilo žádné nebezpečí, že některý pes znejistí.

     Stojíme na place a psa držíme za obojek nebo za postroj. Zpočátku nemusíme trvat na tom, aby pes seděl u nohy. Nyní nám jde především o to, aby pes bez problému zvládl novou techniku a počáteční psychický tlak figuranta. Figurant vybíhá z úkrytu a běží přímo na psa. Asi  1 metr před psem se zastaví a začne couvat jeden až 2 kroky. Zároveň se postaví tak, aby stál ke psovi bočně. K zákusu nastaví vhodný polorukáv nebo klínové kousadlo (dále jen „polorukáv“) V okamžiku couvání vypouštíme psa k zadržení. Poloha figuranta i polorukávu je zřejmá z obr. 57.

    Protože figurant drží polorukáv jen za madlo, je třeba dbát zvýšenou pozornost správně nastavené poloze. Důležitý je příčný sklon polorukávu – správně nastavená hrana k zákusu. Pokud ho figurant nastaví do nesprávné polohy (klín bude skloněn příliš dolů nebo naopak nahoru), pes nebude mít šanci uskutečnit kvalitní zákus.

     Figurant musí madlo polorukávu v okamžiku zákusu držet opravdu pevně. Náskok psa bývá velice razantní – viz obr. 58. Odstředivá síla po náskoku psa je natolik velká, že by se snadno mohlo stát, že figurant polorukáv v ruce neudrží. Předčasným puštěním polorukávu hrozí reálné nebezpečí, že pes přejde do nekontrolovaného pádu. Důsledkem pádu může být nejen nepříjemná zkušenost, která v budoucnu může některé psy nejen odradit od dalších razantních náskoků, ale také může dojít ke zranění psa.

       Aby k tomu nemohlo dojít, je nezbytné, aby i v případě, že figurant cítí, že madlo v ruce už udrží, přesto ho nepouštěl. Tedy nepouštěl ho do doby, než psa postaví aspoň předníma nohama na zem a tím zajistí jeho dostatečnou stabilizaci – viz obr. 59. Teprve poté, pokud nadále nemůže udržet sevření madla, polorukáv pustil.

     Při razantním náskoku psa figurant nesmí psa také tzv. zaseknout  - silně se zapřít, aby jej pes nevyvedl z rovnováhy. Je nezbytné, aby  figurant pohybem těla ve směru letu psa ztlumil pohyb psa a tím minimalizoval velké namáhání krční páteře, ke kterému při tomto způsobu kousání dochází.

      Protože, jak jsem se již zmínil, dochází k razantnímu náskoku a velké odstředivé síle, nedoporučuji provádět Statiku na dlouhou vzdálenost. Statika je počátek nácviku tzv. Kontroláku. Nácvikem Kontroláku (ve ZŘ IGP se nazývá „Útok na psa z pohybu“) se budeme zabývat později, a to v samostatném článku. Abychom však v době, než se budeme plně věnovat nácviku Kontroláku, neudělali zbytečnou metodickou chybu, musím se zmínit o důležitém požadavku.

      Aby při Kontroláku nedocházelo k tvrdému střetu těla figuranta a psa, figurant musí psa tzv. prohodit. Ve ZŘ IGP je uvedeno: „Při zákusu psa musí provést zcela nezbytně obrat tělem tak, aby zachytil sílu útoku psa.“ V praxi to vypadá tak, že figurant pohybem těla a rukávu si naskakujícího psa pustí mimo své tělo. Figurant má v podstatě dvě možnosti. Buď psa tzv. prohodí buď po zápěstí, nebo po lokti. U figurantů s rukávem na levé ruce „po zápěstí“ znamená, že tělo psa míjí tělo figuranta vpravo. Při prohození „po lokti“ je to vlevo mimo své tělo.

      Ne všichni figuranti dokáží psy bez problému prohazovat psy na obě strany. Většina figurantů prohazuje psy většinou buď na jednu, nebo na druhou stranu. A nyní se dostáváme k meritu věci. Pokud náš figurant bude provádět Statiku stále na jednu stranu, je velká pravděpodobnost, že pes nebude nabíhat na útočícího figuranta na střed jeho těla, ale bude se vychylovat do té strany, kde tréninkový figurant pravidelně držel polorukáv. Při provádění obrany na soutěži potom může dojít k nepříjemné situaci. Pokud figurant bude chtít psa prohodit na jinou stranu, než kam byl pes zvyklý nabíhat, v řadě případů to nemůže skončit jinak než nekvalitním zákusem – neúplným nebo slabým zákusem, majícím v řadě případů za následek utržením z rukávu, v krajním případě tvrdou srážkou s figurantem.

      Aby k tomu nemohlo dojít, je třeba, aby figurant střídal strany, na které bude polorukáv připraven k zákusu  – viz obr. 60. Měněním rukou, ve kterých figurant bude držet polorukáv a také bočním postojem figuranta zajistíme, aby se pes nenaučil na figuranta nabíhat mimo jeho osu – mimo střed těla figuranta.

       V další fázi figurant již nebude stát ke psovi bočně, ale čelně. Také už po náběhu ke psovi nebude couvat nebo odbíhat, ale zůstane stát. Při náběhu může postupně stupňovat psychický tlak nápřahy obuškem a křikem.

      Při této příležitosti bych chtěl znovu připomenout, že bychom ve zvyšování náročnosti neměli příliš spěchat. Především je třeba příliš rychle nezvyšovat vzdálenost, na kterou pes kouše. To platí jak při Probíhačce, tzv. Hladkém zadržení dle NZŘ – viz obr. 61, tak i při Statice. Snadno se totiž může stát, že pes nebo figurant situaci nezvládne. V tom „lepším“ případě půjde pes do pádu, v tom horším případě figurant náskok psa neustojí a spadne přímo na psa.

      U kousání na větší vzdálenost se také může stát, že psovi se nepodaří provést kvalitní – plný silný zákus a neudrží se na rukávu. Při utržení se ze zákusu psovi hrozí kromě nekontrolovaného pádu i bolest v čelisti. A to ani nemluvím o tom, že psovi může prasknout špičák. To vše může psa psychicky poznamenat a odradit ho od provádění razantního náskoku a kvalitního zákusu. Proto doporučuji zvyšovat vzdálenost, na kterou bude pes kousat, velmi pozvolna. Provádět kousání na delší vzdálenost než cca 10 až 15 kroků zatím nedoporučuji.

Obranné chování

Pes dosud kousal jen z loveckého  a kořistnického pudu (dále jen „lovecký pud“). Pokud pes výše uvedené způsoby kousání zvládá nejen technicky, ale vykazuje i vysoké sebevědomí a dobrou bojovnost, můžeme pokračovat v náročnosti.

       Nastal vhodný čas, aby pes začal kousat také i z jiného důvodu než dosud, a to z tzv. obranného pudu. Když se podíváte na cviky obrany ve ZŘ IGP tak uvidíte, že při většině cviků pes kouše převážně z tzv. obranného pudu – brání se útoku figuranta.

      Obranný pud je opakem pudu loveckého. Obranné chování se u psa projeví nejen v okamžiku ohrožení, přímého útoku - agrese figuranta – viz obr. 62, ale také i při silné bolesti, velkém strachu a v neposlední řadě při ochraně svých zájmů, jako je např. narušení teritoria, napadení členů smečky, hrozící ztrátě kořisti nebo sexuálního partnera.

      V současnosti figuranti čím dál tím častěji začnou štěňata nebo mladé psy (dále jen „pes“) učit obranu (kousání) tím, že na něj začnou útočit, a to bez jakékoli předchozí průpravy. Nezdržují tím, aby pes nejprve delší dobu kousal z loveckého pudu. Jak již víte, při kousání z loveckého a kořistnického pudu pes postupně získává mj. velké sebevědomí a odvahu. Zvyšuje svoji bojovnost a přitom nedochází k většímu zatěžování nervové soustavy.

       V dnešní praxi to vypadá tak, že figurant se nejprve snaží psa (obvykle se jedná o mladého psa nebo dokonce ještě štěně) vydráždit práskáním biče. Následně se postaví před psa a začne nad hlavou chaoticky šermovat rukama. Aby zvýšili agresi psa, nejeden figurant navíc psa nejméně jednou šlehne bičem přes nohy nebo tělo. Po chvíli dá psovi kousnout na peška nebo rukáv (dále jen „rukáv“) a to tak, že mu rukáv razantně vrazí přímo do mordy.

      Zkusme se na tento postup podíváte čistě logicky. Porovnejme si velikost štěněte a figuranta, zvedajícího ruce nad hlavu a poskakujícího před ním. Štěně vnímá figuranta jako nepřiměřeně velkého soupeře, který na něj bez jakékoli důvodu útočí. Nervová soustava štěněte je při tomto způsobu nácviku výrazně zatěžovaná. Ne každý jedinec se s tímto způsobem nácviku dokáže dobře popasovat, aniž by se u něj objevil nadměrný stres a nesnižovalo to jeho sebevědomí. Tento „moderní způsob nácviku“, byť i se v současnosti ve velké míře praktikuje, rozhodně nedoporučuji!

       Čelní pozice figuranta v blízkosti psa, upřený pohled do očí, práskání bičem a samozřejmě také šlehnutí bičem pes intenzivně vnímá jako své ohrožení. V této situaci se významně cítí doslova ohrožen „na životě“. Pes na tuto situaci musí, ať chce nebo nechce, reagovat.

U psa se objeví buď:

• pasivní obranná reakce, nebo

• aktivní obranná reakce.

Jak vyplývá už z názvu, při pasivní obranné reakci je pes strachem ochromen natolik, že ztuhne a nijak nereaguje – je pasivní. Při aktivní obranné reakci může na ohrožení nebo útok figuranta zareagovat dvěma způsoby:

• utéci, nebo

• bojovat.

Každý pes reaguje na ohrožení nebo útok rozdílně – individuálně. Reakce psů na útok figuranta bych rozdělil do dvou krajních skupin; pokud nepočítám psy, kteří hned selžou – couvnou nebo dokonce utečou.

• Prvotní (počáteční) ohrožení nebo útok figuranta pes sice „přežije“, ale při opakovaných útocích začne pomalu ztrácet jistotu a sebevědomí. Začne se u něj objevovat jeden nebo několik projevů nadměrného stresu.

• Sebevědomého, psychicky i fyzicky odolného psa může zvýšený tlak figuranta formou útoku naopak motivovat ke zvýšení bojovnosti a nasazení. Těchto psů však není mnoho.

Chování valné většiny psů při takto uspěchaném výcviku (figurant začíná nácvik obrany útokem na psa) se pohybuje někde mezi těmito krajními mezemi. Neměli bychom proto spoléhat, že zrovna náš pes je ten výjimečný, který uvedený uspěchaný způsob výcviku zvládne bez problému.

        Neklamnými znameními, že pes uvedený způsob kousání, při kterém figurant na psa vyvíjí velký tlak, psychicky dobře nezvládá a projevuje se u něj nadměrný stres, jsou zejména:

-   nervozita – neklid,

-   vrčení v zákusu,

-   překusy,

-   povolování pevnosti zákusu,

-   kousání na kraj rukávu (na špičku rukávu nebo naopak na jeho loket),

-   při boji se snaží tělem uhýbat do strany a tím se snaží vyhnout tlaku figuranta; zejména fyzickému ataku biče - tomuto chování říkáme vyhýbavá reakce,

-   po pouštění se vyhýbá čelní pozici s figurantem, není v jeho těsné blízkosti, případně je stranou od figuranta - i tomuto chování říkáme vyhýbavá reakce,

-   odbíhání od figuranta, otočka kolem své osy - to jsou projevy vysokého stresu, který se nazývá přeskokové jednání.

      Dopředu určit, jak velký tlak od figuranta konkrétní pes bude bez problému snášet, není vůbec jednoduché. Přirovnal bych to k věštění z křišťálové koule. Nezřídka se také stává, že pes zpočátku větší tlak figuranta snáší relativně dobře. Na první pohled si nemusíme všimnout, že figurant svým počínáním přivádí psa až na samou hranici odolnosti, kterou je pes ještě schopen snášet bez ztráty sebevědomí a jistoty. Provádí-li figurant stejný tlak opakovaně, pes již uvedený tlak není schopen bez problému snášet. U psa se pomalu začne projevovat čím dál tím větší nejistota, doprovázená jedním nebo více příznaky nadměrného stresu. Pro tento případ platí výstižně přísloví: „Stokrát nic umořilo osla!“ Ještě horší situace nastane, pokud si figuranta ani psovod včas nevšimnou, že pes je již na hranici odolnosti a figurant tlak ještě zvýší.

     Jak velký tlak figuranta je pes schopen snášet, bohužel většinou zjistíme až dodatečně - až když se projeví větší příznaky nejistoty, sníženého sebevědomí a nadměrného stresu; v krajním případě až selže - nekousne si nebo před figurantem couvne či uteče. To už je ale samozřejmě příliš pozdě. Náprava nejistoty, sníženého sebevědomí  a projevů nadměrného stresu nebývá vůbec jednoduchá záležitost, nehledě k tomu, že se jedná o dlouhodobý proces s nejistým výsledkem.

      Proto bych rozhodně nedoporučoval uvedeným způsobem (figurant útočí na psa) začínat trénovat obranu - kousání. Jak jsem již dříve uvedl, v obraně je podstatně lepší a jistější pomalu budovat dobré základy a neustále zvyšovat jeho sebevědomí. Teprve následně lze postupně psa zatěžovat větším tlakem figuranta – viz obr. 63.

       Pokud jste aspoň rámcově postupovali podle metod, které jsem popisoval v předchozím textu, váš pes má zcela jistě výborné základy, na kterých se dá s úspěchem dále stavět – pokračovat v obraně. Teoreticky figurant může na vašeho psa již podnikat podobné útoky, tak jak běžně vídáme na našich cvičištích. Přesto vám toto nedoporučuji. Důvodů, proč to nedoporučuji, je celá řada.

       Předchozí techniky, kterými jsme se zabývaly, dokázaly i z povahově slabších psů vychovat sebevědomé a chtivé obranáře, kteří bezproblémově zvládají dříve popisované techniky a způsoby kousání. Náhlý přechod na kousání, při kterém figurant intenzivně útočí na psa, nemusí být u některých psů bezproblémový a nemusí dopadnout úplně dobře. Proto bych doporučoval postupovat i nadále systémem od jednoduchého ke složitějšímu a v postupu nespěchat .

       Při pomalejším metodicky promyšleném postupu psa pomalu zvykáme na zvyšující se tlak ze strany figuranta. Protože pes by měl i nadále ze střetů s figurantem vždy odcházet jako vítěz, bude si tím i nadále posilovat sebevědomí, odvahu a odolnost bez rizika nežádoucích reakcí.

Obrana kořisti

     Jak jsme si již dříve řekli, spouštěčem obranného chování psa je ochrana sebe sama, svých zájmů (např. kořisti), případně strach nebo leknutí. A právě na zmíněné ochraně kořisti začneme kousání z obranného pudu nacvičovat -  formovat obranné chování.

      Podstata této techniky spočívá v tom, že figurant neutočí přímo na psa, ale „snaží se" psovi odebrat jeho kořist – rukáv – viz obr. 64. Při aplikaci této techniky se u psa probouzí obranná reakce jako při přímém útoku figuranta. Protože se však pes necítí figurantem přímo ohrožen, jeho nervová soustava není vystavena tak velkému tlaku ze strany figuranta, jako tomu je při přímém útoku na psa. Obranu kořisti, pokud se provádí správně, zvládnou všichni psi, tedy i ti se slabší povahou, bez problému.

       Už u malého štěněte jsme cílenými hrami posilovali kořistnický pud. Nyní nastává čas naši práci zúročit. Doposud figurant psovi ve „správný okamžik“ pouštěl kůži, peška, klínové kousadlo nebo rukáv. Tyto pomůcky (dále jen „rukáv“) pro psa znamenaly kořist, kterou si za přispění psovoda patřičně užíval a posiloval si kořistnický pud. A právě rukáv bude představovat kořist, kterou si pes bude muset před figurantem, který mu ji bude chtít odebrat, ubránit.    

         Do této doby si figurant během tréninku obrany rukáv v blízkosti psa běžně bral ze země. My jsme psa vždy stáhli dozadu a psa nepodporovali v tom, aby si rukáv bránil. Nyní nastává změna a my budeme chtít, aby si pes rukáv - kořist bránil.

         Figurant v blízkosti psa hodí rukáv. Rukáv hodí podélně kousek od psa – viz obr. 65. Hozením rukávu figurant u psa vybudí lovecký pud a zároveň zájem získat kořist. Protože psovi kořist unikla, snaží se dotáhnout svého psovoda (pes je pochopitelně na vodítku) ke kořisti – pohozenému rukávu. Psovod se psem za stálého povzbuzování pomalu postupuje k pohozené kořisti. Zastaví se však cca 1 krok před ním. Dosud opodál stojící figurant v předklonu a nejistými pohyby nepřímo dojde až do těsné blízkosti pohozené kořisti. Nejistými pohyby předstírá svoje odhodlání rukáv – kořist uchopit a odnést si ji pryč – viz obr. 66.

       Přikrčený figurant trhavými nejistými pohyby se přiblíží k pohozenému rukávu. Rukáv neodebírá, ale jen to předstírá. Svým postojem, trhavými nejistými pohyby a náznakem odebrání kořisti psa vydráždí. Psa povzbuzujeme v jeho aktivitě bránit rukáv. Na poprvé se snadno může stát, že hned napoprvé si pes kořist - rukáv aktivně bránit nebude. Figurant musí na tuto situaci rychle zareagovat. Měl by se začít chovat ještě více submisivněji a nejistě. Zároveň musí psa svými pohyby vyprovokovat k obraně kořisti, což by však neměl být žádný velký problém.

      Jakmile pes aspoň trochu aktivně zareaguje, figurant bez rukávu odbíhá. Psovod během akce psa povzbuzuje a při sebemenší aktivitě psa chválí. Tím, že pes svým aktivním chování ubránil kořista figuranta zahnal, dosáhl svého pudového cíle. Aby odměna pro psa byla větší, po odeběhnutí figuranta, psovod psovi podá rukáv k úchopu a společně si kořist užijí. Při opakování již pes bude vědět, že si kořist má bránit a také jaký způsobem.

       Při následných opakováních nejistý figurant pohozený rukáv psovi nakonec sebere. Rychle si jej navlékne na ruku a naznačí odbíhání. V ten okamžik vypouštíme psa. Figurant umožní psovi se do rukávu zakousnout – viz obr. 67. Po zákusu figurant po krátkém boji pustí rukáv a vzdálí se. Psa chválíme a společně si kořist patřičně užijeme.

       Důvody, proč se běžně nezačíná nacvičovat obranné chování variantou Obrana kořisti, mohou být v podstatě tři. Buď figuranti o této možnosti nevědí, spěchají v postupu nebo to nepovažují za důležité. Jak jsem již uvedl, spěch v obraně je sice možný, ale … Snadno se pak může stát, že přeceníme schopnosti psa a odolnost jeho nervové soustavy do té míry, že vytčených cílů jen stěží dosáhneme, případně psa může přílišný spěch navždy poznamenat.

Obrana v případě ohrožení

        Ale vraťme se k meritu věci. Zvládá-li pes dobře uvedený způsob kousání a uvedenou techniku bez problému, můžeme zvýšit laťku náročnosti. Psa budeme učit se bránil v případě ohrožení.  Se psem na vodítku stojíme na place. Psa držíme kromě vodítka zároveň i za obojek nebo postroj. Figurant nejistými pohyby dráždí psa a zároveň se čelně přibližuje ke psovi. Ve vzdálenosti cca 1 kroku figurant nastaví rukáv k zákusu a případně provede nápřah obuškem. Ve stejný okamžik velíme „Drž“ a psovi umožníme provést zákus – viz obr. 68.

        Když už se zabýváme nácvikem metodou od jednoduššího ke složitějšímu, rád bych se při této příležitosti zmínil o práci figuranta s rukávem. Styl práce figuranta u nácviku kousání, při kterém figurant útočí na psa, může mít velký vliv na práci psa. Figurant může:

      a) rukáv držet kousek od těla a v okamžiku útoku (nápřahu obušku) rukáv přitáhne k tělu – viz obr. 69,

        b) rukáv nehybně držet před tělem – viz obr. 70,

        c) rukávem zaútočit na psa – vrazit psovi rukáv přímo do mordy.

       d) s rukávem přitisknutým na břicho zaútočit přímo na psa – viz    obr. 71.

Varianta a) je nejjednodušší a pro psa nejméně zatěžující. Rukáv se v okamžiku vypuštění psa pohybuje směrem od psa. Při této variantě může být pohyb rukávu k tělu nahrazen pohybem figuranta směrem dozadu – provede úkrok dozadu.

Variantu b) bych doporučoval praktikovat až po dobrém procvičení předchozí varianty. 

Variantu c) bych vůbec nedoporučoval provádět. Pokud se pozorně podíváte na práci tréninkových figurantů, tak uvidíte, že prakticky všichni tímto způsobem dávají psovi kousnout - rukáv mu doslova vrážejí do mordy. Přiznám se, že s nejčastějším argumentem figurantů „aby pes měl plný zákus“ – se rozhodně neztotožňuji!

      Těch důvodů, proč se s vrážením rukávu do mordy v žádném případě neztotožňuji, je několik:

•  Tím, že figurant vráží rukáv do mordy, může psovi, zvláště je-li rukáv tvrdý, natrhnout koutky a tím mu způsobit bolest. Potom se snadno může stát, že se některý pes bude snažit vyhnout bolesti tím, že stiskne čelisti dřív, než mu figurant rukáv narazí do koutku. Výsledkem jsou neúplné zákusy.

• Prudkým pohybem rukávu proti psovi figurant zesiluje intenzitu svého útok. Tím zbytečně zatěžuje nervovou soustavu psa.

• V neposlední řadě se pes nenaučí, resp. odnaučuje se být v okamžiku útoku figuranta aktivní a razantní. Většina psů bude pasivně čekat, až mu figurant do mordy vrazí. Při této příležitosti bych uvedl svoji zkušenost. Za figurantem přijeli psovodi z jednoho cvičáku se svými mladými psy. Figurant je v kruhovce vydráždil a snažil se jednom,u po druhém dát kousnout. Naběhl před psa, nastavil rukáv k zákusu a … A nic! Ani jeden pes si napoprvé nekousnul - nesnažil se na rukáv si naskočit! Nejdříve z toho byli všichni nemile překvapeni. A proč si psi nekousli? Následně se ukázalo, že jejich tréninkový figurant psům vždy rukáv vrážel přímo do mordy.

Dříve se vrážení rukávu do mordy říkalo „dát kosu“. V minulosti byl figurant, který „dával psům kosu“ hodně kritizován.

Varianta d) je pro psa nejnáročnější. S tímto způsobem práce figuranta se však i na vrcholových soutěžích setkáváme jen zřídka. Je to škoda, protože po zrušení úderů obuškem, reakce psa na nekompromisní přímý útok figuranta, dává rozhodčímu jednu z možností jak posoudit sebevědomí a odolnost psa.

      Jenom pro ilustraci a představu uvedu naši praxi z tréninků. Začínali jsme variantou a) a později jsme praktikovali převážně variantu b). Útok spočíval v razantním nápřahu a velkém psychickém tlaku. Samozřejmě, že bylo nutné také vyzkoušet, jak pes bude na zkoušce reagovat na útok, který se provádí u cviku Obrana psa při hlídání. Při tomto cviku zaútočí figurant s rukávem přitisknutým na těle na psa – varianta d). Před zkouškou jsme útok na psa vyzkoušeli jen dvakrát. V dalších trénincích figurant již nikdy na psy tímto způsobem neútočil. Tím jsme dosáhli kromě okamžité reakce také velkou rychlost i razanci v okamžiku zahájení útoku figuranta.

      Při popsaném i dalších následujících způsobech kousání je samozřejmě důležité, aby figurant držel rukáv ve správné poloze. Aby pes měl šanci uskutečnit kvalitní zákus, musí příčná osa rukávu směřovat k hlavě (mordě) psa – viz obr. 72 .

Podsedačka

       Při dalším postupu jde figurant ke psovi, kterého máme na vodítku. Psa žádným způsobem figurant nedráždí ani na sebe nijak neupozorňuje – viz obr. 73. Těsně před zastavením se psovi zadívá do očí a současně provede razantní nápřah obuškem. V ten okamžik psovi velíme „Drž“ a psoviumožníme provést zákus – viz obr. 74. Pro posílení sebevědomí a bojovnosti se v počátcích nácviku může figurant k zakousnutému psovi otočit bokem a uhnout pohledem. Poté se opět může postavit k psovi čelně atp. Pokud pes aspoň trochu zabojuje, figurant okamžitě uvolní rukáv a přenechá jej psovi jako kořist.

      V dalším postupu můžeme provádět tzv. Podsedačku, při které pes v klidu sedí před figurantem. Ve vhodný okamžik figurant nastaví psovi rukáv k zákusu a zároveň naznačí útok na psa – rychle zvedne ruku s obuškem. Může psa upozornit na začátek „útoku“ i hlasově.

         V praxi to vypadá tak, že figurant stojí na place. Ještě než přijdeme se psem, zaujme typickou pozici pro tento cvik. Psa posadíme před figuranta a necháme jej sedět - viz obr. 75 Po několika vteřinách figurant provede razantní nápřah, který pro psa znamená útok. Pes by měl bez povelu rychle zareagovat a provést razantní zákus do rukávu - viz obr. 76. Pokud pes nereaguje dostatečně rychle a razantně, psovod může psovi pomoci povelem „Drž“. Tento povel může samozřejmě používat i v počátku nácviku bez toho, že by čekal na reakci psa.

      Podsedačku doporučuji vždy zahajovat tak, že figurant stojí na place a teprve poté přijde psovod se psem na vodítku a psa posadí před figuranta. Pokud by tomu bylo obráceně a figurant by přicházel k sedícímu psovi. U některého chtivého psa by mohl být problém udržet psa v klidu sedět. Psovod by musel k usměrnění psa do sedu použít výraznější korekci, a to není žádoucí.

        Samozřejmě, že pes musí být ovladatelný, ale … Podsedačka je průpravou pro cvik Obrana psa při hlídání. Tento cvik vždy bezprostředně navazuje na jiný cvik, takže není nutné u Podsedačky procvičovat variantus příchodem figuranta ke psovi. Na zkoušce ani soutěži se s příchodem figuranta ke psovi nikdy nesetkáme. Důvodem, proč není nutné, či spíše není žádoucí, trénovat příchod figuranta ke psovi, je především skutečnost, že jakákoli případná výrazná korekce chování psa v blízkosti figuranta odvádí jeho pozornost. Pes se pak plně nesoustředí na figuranta, protože současně nebo především monitoruje  chování psovoda.

     Naším cílem by mělo být, kromě kvalitního zákusu, aby pes byl po celou dobu plně koncentrovaný na figuranta. Proto bychom měli používat metody a postupy, při kterých bude pes sice dobře ovladatelný, ale přitom abychom nemuseli chování psa v bezprostřední blízkosti figuranta výrazným způsobem korigovat. Tím, že přijdeme se psem ke stojícímu figurantovi, se vyhneme případné korekci, která by bránila psovi v plném soustředění se na figuranta.

       Jak jsem uvedl, u Podsedačky doporučuji, aby figurant postupně, ale samozřejmě s citem, u psa zvyšoval psychickou zátěž. Měl by také nepravidelně měnit dobu mezi posazením psa a zahájením přepadu - útoku. V neposlední řadě by měl postupně stupňovat intenzitu boje spolu s psychickým i fyzickým tlakem. V konečné fázi by si měl psa přitáhnout doslova pod sebe, nadklánět se nad ním, zintenzivnit tlak kolen na tělo psa a v neposlední řadě zvýšit rychlost pohybu i délku boje – viz obr. 77.

      Pro zvýšení rychlosti reakce psa a soustředěnější hlídání může figurant při nápřahu udělat současně i úkrok dozadu. Úkrok dozadu ale není možné provádět často. Pes by začal předpokládat, že figurant vždy provede úkrok dozadu a v případě, že by tak figurant neučinil, pes se nemusel přesně trefit do zákusu – zákus by nemusel být plný.

     Podsedačkou jsme pro tuto chvíli ukončili kousání z obranného pudu, při které figurant útočí na psa. V dalších pokračováních nácviku kousání bude následovat v navazujících článcích, ve kterých se budeme přímo zaobírat jednotlivými cviky, uvedenými ve ZŘ IGP.

Změna náročnosti

       Pokud jste byli pozornými čtenáři, tak jste si určitě všimli, že jsme v nácviku kousání sice postupovali pomalu, ale neustále jsme zvyšovali laťku náročnosti. Tak to ale v reálu nevypadá. Vždy nastávají situace, kdy je víc než vhodné se metodicky vrátit o krok či více kroků zpátky. Takže např. i když jsme již začali kousat na klínové kousadlo, tak to neznamená, že se nemůžeme vrátit na kousání na peška či dokonce kůži. Důvodů k tomuto postupu může být několik.

      Důvodem může být např. snaha o utvrzení některých technik, které jsme nedostaečně procvičili, a pes náročnější způsob kousání nezvládá úplně podle našich představ.

       Důležitým důvodem k návratu k jednodušší variantě kousání může být také změna figuranta. Každý figurant působí na psa jiným dojmem. Na některé figuranty psi koušou bezproblémově, zatímco s jinými figuranty mají někteří psi jisté problémy. Je to především otázkou toho, jak sebevědomě a dominantně figurant vystupuje a jak ho pes vnímá. Ideální je, pokud můžete alespoň začátky obrany nacvičovat na stejného figuranta. Někteří si myslí, že častá změna figuranta je pro psa přínosem - že mu prospěje. Nemyslím si to.  Výjimkou může být případ, kdy si zajedeme na jiného figuranta, který však, aspoň zpočátku, provádí obranu stejným způsobem jako náš dvorní figurant.

      Také jsme se několikrát vraceli v postupu k jednodušší variantě. Hlavně v začátcích kousání jsme se několikrát vraceli z kousání na peška či kousadlo na kousání na kůži. V tomto případě byla důvodem snaha o preventivní upevňování síly a klidu zákusu.

       Při každé změně figuranta jsme začali obranu Kousáním na místě – viz obr. 78 nebo Podsedačkou s tím, že jsem měl psa na vodítku – viz obr. 79. A teprve, když jsem viděl, že psovi změna figuranta nedělá žádný problém a že kouše stejně jako na našeho tréninkového figuranta, postupně jsme zvyšovali laťku náročnosti.

        Vracení se metodicky o několik kroků zpět není žádnou ostudou, jak si možná někteří myslí. Rozhodně je lepší se v tréninku vracet o několik kroků zpět, než zažít na zkoušce nebo soutěži velké zklamání z horšího výkonu, než jsme předpokládali. V tréninku můžeme kdykoli cvik nebo prováděnou techniku udělat jednodušší, opakovat ji či včas trénink ukončit. Na zkoušce nebo soutěži již tu možnost nemáme. Proto je nanejvýš dobré v obraně nespěchat a důležité techniky nebo fáze nácviku řádně procvičit.