Nová stránka 1

Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance

Úvod

Jedním z hlavních úkolů odborně vedených tréninků obrany by mělo být, kromě zvládnutí techniky jednotlivých cviků, vychovat ze psa sebevědomého odvážného obranáře, který se bude k figurantovi za všech okolností chovat dominantně.

Než se pustím do těchto témat, rád bych se nejprve zmínil o důležitých požadavcích na provádění obrany, které se buď úplně přehlíží, nebo jim není věnovaná pozornost, kterou si zaslouží, a to nejen ze strany nemalé části psovodů, figurantů, ale bohužel i rozhodčích.

Možná se podivujete nad tím, proč jsem použil formulaci „bohužel i rozhodčích“. Úroveň obrany (a nejen obrany, ale i ostatních oddílů) významně ovlivňují svým verdiktem především rozhodčí. Pokud rozhodčí ohodnotí náš výkon známkou výborně a nevytkne nám žádnou chybu či nedostatek, logicky nemáme důvod k tomu, abychom v tréninku něco měnili.

Jiná situace nastane v případě, že nám rozhodčí na zkoušce či soutěži vytkne nedostatky nebo chyby a zároveň nám nezadá plný počet bodů. V tomto případě máme v podstatě tři možnosti, jak na verdikt rozhodčího zareagovat:

1. S hodnocením a zadanými body budeme spokojení a proto logicky nebudeme mít žádný důvod ke změně v tréninku.

2. S hodnocením a zadanými body budeme sice nespokojeni, ale … Nedokážeme si však připustit, že náš výkon nebyl bezproblémový a začneme hledat chyby tam, kde obvykle nejsou. Nezřídka chybu vidíme v rozhodčím nebo figurantovi. Tím v žádném případě však nechci říct, že tomu tak nemůže být, ale …

3. S hodnocením a zadaným i body nejsme spokojeni a budeme se snažit změnit trénink tak, abychom příště předvedli výkon, ke kterému rozhodčí nebude mít žádné výhrady a zadá nám plný počet bodů.

Postřehy z MČR IGP CMC 2024

První říjnový víkend se v Třeboni konalo Mistrovství ČR belgických ovčáků. V obraně jsme mohli vidět výkony výborné, ale i výkony o poznání slabší. Nechci se rozepisovat o jednotlivých výkonech, ale soustředím se především na požadavky na provádění, které rozhodčí hodnotil a které řadu psovodů a diváků překvapily, a to přesto, že jsou uvedeny ve zkušebním řádu IGP.

Rozhodčí, kromě naprosto standardních požadavků na obranu hodnotil také:

a) sebevědomí,

b) přechodovou fázi,

c) klid v zákusu.

Pro úplnost podotknu, že uvedené požadavky jsou uvedeny ve ZŘ IGP. V oddíl C – Obrana čl. 4.4 nazvaném Základní požadavky na chování psa v průběhu obrany je uvedeno:

„Instinktivní chování, sebevědomí, schopnost vyrovnat se stlakem, kvalita zákusu a poslušnost psa se posuzuje v průběhu celé obrany. Pes musí předvádět rychlá a přesvědčivá zadržení, bojovné, plné a klidné zákusy až do fáze pouštění, po kterém musí vykazovat pozorné a těsné dohlídání. Pes musí taktéž při každém střetnutí s figurantem vykazovat sebevědomí a obranyschopnost.“

Jak už vyplývá z názvu článku, uvedené požadavky jsou základní. Každý pes by mněl být, kromě specifických požadavků na jednotlivé cviky, posuzován s ohledem na zmíněné základní požadavky.

Ad a) Sebevědomí

Jak vidíte, tak požadavek na sebevědomí je základním požadavkem, který je na výkon psa v obraně kladen. Problémem však je, že ne všichni máme jasnou představu o tom, co to sebevědomí vlastně je, resp. jak se v obraně projevuje. Nemalá část psovodů,figurantů a bohužel i rozhodčích si myslí, že každý pes, který kouše je už z principu sebevědomý. Jak si později ukážeme, tak to bohužel ale není.

Ale vraťme se k meritu věci. V uvedeném čl. 4.4 je i požadavek na instinktivní chování. Sebevědomý pes se mj. instinktivně chová tak, že při vyštěkání a po popuštění vůči figurantovi okamžitě zaujímá čelní pozici. Někdy se používá termín, dominantní nebo také frontální pozice. V Třeboni rozhodčí používal termín „pozice psa vůči figurantovi by měla být přímější“. Při hodnocení těmito slovy sděloval, že pes při hodnoceném cviku více či méně nesplnil požadavek na sebevědomí a instinktivní chování.

Ad b) Přechodová fáze

Ve ZŘ IGP je u každého cviku s kousáním požadavek na provádění tzv. přechodové fáze. Např. v čl. 4.11 u cviku Pokus o útěk je uvedeno:

„Na pokyn rozhodčího se figurant pokusí o útěk. Ve stejnou dobu vydává psovod zvukový povel„drž“ a pes musí bez zaváhání figurantovi energickým a silným zákusem v útěku zabránit… Na pokyn rozhodčího zůstává figurant klidně stát a předvedení přechodové fáze před pouštěním (cca 1 vteřina) jej musí na povel nebo samostatně pustit.“

Pro vysvětlení, přechodová fáze je doba mezí úplným zastavením figuranta (a zaujetím tzv. pevného klidu) a pouštěním. Ačkoli už předchozí ZŘ IGP požadoval přechodovou fázi, ne všichni (psovodi, tréninkoví figuranti a v neposlední řadě i rozhodčí) vzali tento požadavek ZŘ na vědomí.

Ad c) Klid v zákusu

Jak jsme si již uvedli, v čl. 4.4 je mj. požadavek na kvalitu zákusu. Kvalitní zákus je mj. definován i klidem na rukávu. Opakem klidu je neklid – nervozita. Nervozita (nadměrný stres) psa se průběhu obrany může projevovat několika způsoby. Nejčastěji:

· celkovým neklidem,

· překusy, a to ať už v boji a ještě častěji právě v přechodové fázi,

· zvukovými projevy v zákusu,

· štěkáním ve fázi obrany, kde to není povoleno,

· otočkami kolem své osy, a to buď při vyštěkání, při odvolání od makety, po pouštění a v neposlední řadě napadání klidně stojícího figuranta.

Motivace

Pes, a nejen pes, aby něco konal, musí k tomu mít motivaci - vnitřní pohnutku. To samozřejmě platí i pro obranu, resp. pro kousání. Nyní si řekněme velmi důležitou skutečnost:

Pes kouše proto, aby uspokojil svoje pudové (instinktivní) potřeby, kterými jsou lovecký, kořistnický nebo pud obranný.

To znamená, že každý pes plemen, která byla vyšlechtěna na ochranu člověka nebo stáda - dříve zvaná služební plemena psů - je schopen provádět obranu – kousat. Samozřejmě, že tuto schopnost mohou mít i některá další plemena. Uvedení psi tedy mají důležité předpoklady pro provádění obrany - kousání na figuranta.

O tom, zda z konkrétního psa vyroste výborný obranář rozhoduje řada faktorů a skutečností, z nichž nejdůležitější je:

síla vrozených pudů (instinktů) - loveckého, kořistnického a obranného
kvalita dalších povahových vlastnosti - zejména sebevědomí, odvaha, odolnost (psychická i fyzická),
odbornost výcviku - kvalita práce figurantů a psovodů.

I když to může být pro mnoho z vás naprosto jasné, nicméně si dovolím připomenout charakteristiky zmíněných pudů (instinktů), protože to považuji za důležité.

a) Při stimulaci (vybuzení) loveckého pudu a kořistnického pudu pes loví kořist, kterou představuje vzdalující se figurant s rukávem nebo jinou pomůckou, kterou figurant na obraně používá k nácviku kousání (dále jen „rukáv“) – viz obr. 1. Pudového cíle (uspokojení potřeby) je dosaženo v okamžiku, kdy pes kořist dostihne a získá ji. Od tohoto okamžiku již pes logicky nemá potřebu (motivaci – vnitřní pohnutku) pokračovat v lovení kořisti.

b) b) Při stimulaci (vybuzení) obranného pudu pes brání sebe nebo své zájmy. Ke stimulaci tohoto obranného pudu dochází v situaci, kdy se pes cítí ohrožen nebo jsou ohroženy jeho zájmy (ztráta kořisti, ohrožení členů smečky atd.) a samozřejmě i v okamžiku útoku nepřítele – viz obr. 2.

V našem případě nepřítele představuje figurant s rukávem nebo jinou pomůckou, na kterou pes kouše. Pudového cíle (uspokojení potřeby) je dosaženo v okamžiku, kdy figurant v boji se psem prohraje. Prohra figuranta je charakterizovaná především ukončením útoku (boje figuranta se psem) a ztrátou kořisti, kdy figurant rukáv pustí a přenechá ho psovi. Dalšími důležitými znaky prohry figuranta je přechod figuranta z dominantního chování vůči psovi do chování submisivního. Submisivní chování figuranta, může být charakterizováno jedním nebo několika projevy nebo chováním. Mezi typické projevy submisivního chování figuranta patří zejména ukončení očního kontaktu se psem, odvrácení hlavy, otočení se ke psovi bokem a ještě lépe zády. Mezi další projevy submisivního chování (prohry) figuranta patří zmenšení siluety (přikrčení se) a okamžitý odchod od psa, kterému pouští rukáv apod. - viz obr. 3.

Každý uvedený projev submisivity figuranta pes vnímá s jinou intenzitou. Méně intenzivněji vnímá ztrátu očního kontaktu. Intenzivněji vnímá boční postoj nebo otočení hlavy figuranta. Nejintenztivněji pes vnímá ukončení boje, ztrátu kořisti s navazujícím vzdálením se figuranta.

Určitě si někteří z vás kladou otázku, proč tom tak je? Odpověď je poměrně jednoduchá. Odpověď najdeme v přirozeném chování psů ve smečce nebo mezi sebou.

Ukažme si typický příklad. Potkají se dva cizí sebevědomí psi - samci. Co nastane? Samozřejmě, že může dojít k nelítostnému vzájemnému napadení. K tomu však dochází jen zcela výjimečně. Oba psi si uvědomují, že by mohlo dojít ke zranění nebo dokonce smrti. Proto se snaží situaci vyřešit tak, aby k tomu nedošlo. Ve valné většině případů psi začnou jen demonstrovat svoji sílu, a to různými způsoby (upřeným pohledem do očí protivníka, zježením srsti na hřbetě, vrčením, ukázáním zubů atd. atd.). Situace se většinou vyřeší tak, že méně sebevědomý pes začne projevovat submisivní - podřízenecké chování vůči sokovi. Přestane se mu soustředěně dívat do očí, odvrátí od něj hlavu, kterou zároveň skloní, z čelního postoje přejde do boční pozice a nabídne soupeři krk atd. a na závěr se pomaleji či rychleji vzdálí.

Je škoda, že si tréninkoví figuranti neberou příklad z přirozeného chování psů a v okamžiku ukončení boje nepoužívají výše uvedené projevy submisivního chování. Těmto projevům psi nejen velmi dobře rozumí, ale závěrečná submisivita figuranta významným způsobem posiluje sebevědomí psa a v neposlední řadě i jeho bojovnost!

Stimulace

V úvodním odstavci jsme si vysvětlili motivaci (důvody, pohnutky), proč je pes na obraně schopen kousat. Aby pes kousal, musí však nejprve dojít ke stimulaci (podněcování, vybuzování) uvedených pudů, na základě kterých kouše, pomocí podnětů, nejčastěji vnějších – tzv. stimulů.

Stimulace je činnost, která podněcuje či povzbuzuje psa k nějaké reakci, chování nebo činnosti, a to pomocí stimulů (podnětů).

V obraně se jedná o podněty, které u psa vyvolají potřebu lovit kořist (figuranta) nebo se bránit ohrožení či útoku ze strany figuranta.

Stimulovat psa k obraně, resp. ke kousání můžeme mnoha způsoby. Nejběžnějším stimulem, který se dnes nejčastěji používá je dráždění – viz obr. 4. Dalšími stimuly může být např. útěk figuranta, hození kořisti – rukávu v blízkosti psa, ohrožování nebo útok na psa atd.

Máme ale i celou škálu dalších stimulů, kterými můžeme chování psa - lovení kořisti nebo bránění se útoku figuranta - ještě více stimulovat (vybudit) a docílit kvalitnějšího a přesvědčivější

ho výkonu.

Některé stimuly (podněty) psy povzbuzují k provádění obrany silněji než jiné. Větší stimulace psa ke kousání dosáhneme např. zvýšeným nasazením figuranta (větší rychlostí útěku – viz obr. 5, větším nasazením v boji se psem), výrazně submisivním chováním figuranta, povzbuzením a pochvalou od psovoda a v neposlední řadě mnoha předchozími „významnými vítězstvími ve střetu s figurantem“ – viz obr. 6 a pod.

Pro srozumitelnější vysvětlení pojmu „stimulace“ si ukažme příklad ze života. Procházíme kolem vesnického stavení. Ze dvora vyběhne pes a se štěkotem běží k nám. Pokud se zastavíme a stojíme ke psu čelem, pes nás nenapadne, a to přesto, že jeho chování a výraz nesvědčí o přátelském naladění. Naše chování psovi však nezavdává důvod (stimul – podnět) k tomu, aby nás kousnul. Pokud se ale otočíme a začneme se od něj vzdalovat, situace se ve valné většině případů náhle změní. Otočením a vzdalováním se psa stimulujeme (podněcujeme) k tomu, aby nás začal lovit a snažil se nás kousnout. Síla stimulu (podnětu) k tomu, aby nás kousnul, závisí také na tom, jak rychle se budeme vzdalovat; případně jak se psa bojíme (pes silně vnímá naši submisivitu). Čím rychleji se budeme vzdalovat nebo budeme projevovat intenzivní strach, tím více bude pes odhodlán – stimulován – k tomu, aby nás kousnul.

V úvodu jsem uvedl hlavní úkol odborně vedeného tréninku obrany. Nyní se dostávám k dalšímu úkolu odborně vedených tréninků obrany, o kterém se nehovoří. Druhým hlavním úkolem, resp. výsledkem tréninků obrany by měla být velká stimulace (připravenost) psa k provádění obrany už v okamžiku:

a) - příchodu psa do prostoru, kde bude provádět obranu,

b) - vyběhnutí figuranta z úkrytu (při kontroláku).

Určitě někteří z vás budou namítat, že ve stejném prostoru (na stejném hřišti) se provádí nejen obrana, ale i poslušnost, takže splnění tohoto požadavku může být kontraproduktivní. Samozřejmě, že se dá nacvičit, aby pes neomylně poznal, zda jde na poslušnost nebo na obranu. Podrobně to vysvětlím v článku, ve kterém budeme probírat nácvik prohledávání úkrytů – revír.

Psa v tréninku stimulujeme k provádění obrany, aniž bychom si to mnohdy uvědomovali. Klasickou stimulací bývá např. nasazení postroje nebo širokého obojku, pokud je pravidelně nasazujeme těsně před nácvikem obrany, resp. před kousáním. Už okamžikem nasazování širokého obojku nebo postroje by měla být nervová soustava a organismus psa dostatečně připravena - stimulována k obraně. Tato stimulace je však účinná až po určité době, a to ještě v případě, že nasazování bylo bezprostředně doprovázeno jinou – účinnější stimulací, např. drážděním.

Pokud si uvědomíme důležitost tohoto úkolu, můžeme psa systematicky na tuto finální část obrany lépe připravit, než když budeme podvědomě spoléhat na to, že pes „to dá“ i bez cíleného tréninku.

Spouštěč chování

V předchozím textu jsme si řekli pár slov o motivaci a stimulaci. Také jsme si ukázali několik příkladů, jak a čím můžeme psa stimulovat, aby se u psa objevila motivace (důvod) k provádění obrany - kousání. Nyní nám zbývá vysvětlit poslední důležitý termín, kterým je spouštěč chování. Spouštěčem chování je vnější podnět, na který pes zareaguje určitým okamžitým chováním; v našem případě zejména kousáním.

Pokud jste byli pozornými čtenáři seriálu článků o obraně, které vycházely v časopisu Pes přítel člověka, tak již víte, že při lovení kořisti (figurant utíká směrem od psa) je spouštěčem chování (lovení kořisti) zahájení útěku figuranta (pohyb směrem od psa) – viz obr. 7. Při kousání, kdy figurant stojí před psem nebo se pohybuje přímo k němu, je spouštěčem obranného chování psa pocit ohrožení nebo útok figuranta na něj – viz obr. 8.

Chápu, že použité termíny a jejich vysvětlení nemusí být pro všechny čtenáře snadno uchopitelné a srozumitelné. Zvláště ne všem musí být na první pohled rozdíl mezi stimulací a spouštěčem chování. Rozdíl se pokusím jasněji vysvětlit. Stimulací provádíme naladění (vybuzení) organismu psa na určitou činnost, kterou bude pes provádět. V našem případě stimulací (např. drážděním) naladíme psa na provádění části obrany, která bezprostředně navazuje na zmíněnou stimulaci - dráždění. Na dráždění nejčastěji navazuje kousání. Na dráždění pochopitelně někdy může navazovat i nácvik vyštěkání.

Spouštěčem jsou situace nebo podněty, při kterých se spustí požadované chování psa. Stimulací (např. drážděním) psa sice naladíme na provádění obrany - kousání, ale pes přesto ještě nekouše. Jeho nervová soustava je však připravena (naladěna) na obranu – na kousání. K této činnosti je pes sice připraven (naladěn), ale zatím žádnou aktivitu, např. lovení kořisti (figuranta), obvykle neprovádí. Teprve v okamžiku, kdy se objeví určitý (specifický) spouštěč chování, pes začne obranu provádět - začne např. lovit kořist nebo se začne bránit ohrožení či útoku ze strany figuranta atp.

Pro jistotu a lepší pochopení použiji nejnázornější příklad. Pes vidí na pasece stojící srnku. Pohled na stojící (nehybnou) srnku u psa stimuloval lovecký a kořistnický pud. Pes je připraven lovit, ale protože se srnka nehýbe, pes nehybně stojí. Srnku zatím jen pozoruje. Je však připraven (stimulován) srnku (kořist) lovit. V okamžiku, kdy se srnka začne vzdalovat, se pes rozeběhne (samozřejmě, pokud mu to dovolíme) a začne srnku lovit.

Spouštěčem chování, v našem případě lovení, byl okamžik, kdy se srnka dala do pohybu. A nyní si zároveň na tomto příkladu ukažme i další stimulaci, která psa přiměje ke zvýšení výkonu. Tou stimulací, která povede ke zvýšení výkonu psa – k větší snaze ulovit kořist - je rychlost běhu srnky nebo figuranta. Čím rychleji srnka (nebo figurant) poběží, tím silněji se vybudí (stimuluje) instinktivní (vrozené) chování psa – lovecký a kořistnický pud, který psa podnítí k maximálně možné rychlosti běhu a nasazení – viz obr. 9.

Nejčastějším spouštěčem k zahájení obrany - kousání, je tedy buď:

a) pohyb figuranta směrem od psa – útěk nebo

b) bezprostřední hrozba útoku (nepřátelské chování), útok na psa nebo ohrožení jeho zájmu (hrozící ztráta kořisti apod.). Jako nepřátelské chování pes vnímá výhružný postoj, bezprostřední blízkost figuranta, upřený pohled do očí psa, zvláště je-li doprovázen skloněním hlavy nad psa, nápřah a další.

To vše samozřejmě za předpokladu, že pes pracuje samostatně. U cvičeného psa může být skutečným spouštěčem chování psa povel psovoda nebo odpoutání z vodítka.

Důležitost použití správné stimulace

Stimulaci k obraně považuji za jedno z velmi důležitých témat, kterému bychom se měli věnovat podrobněji. Správnou volbou stimulace můžeme ze psa průměrné povahy vychovat výborného obranáře. Při nesprávné volbě a provádění stimulace vychováme ze psa výborných povahových vlastností průměrného až podprůměrného nervózního a nejistého obranáře, majícího z figuranta větší či menší respekt – viz obr. 10.

Vím, že teorie, byť i se jedná o obranu, není snadno uchopitelná a pro některé čtenáře pustá teorie nemusí být „jejich šálkem kávy“. Proto se pokusím nezáživnou teorii omezit na nezbytné minimum a spíš se věnovat praktické aplikaci a názorným příkladům.

Určitě se řada z vás podiví nad mým konstatováním o důležitosti volby stimulace psa k obraně. Zřejmě budete argumentovat tím, že o stimulaci k obraně se dosud nikdy nehovořilo ani nepsalo. Do jisté míry budete mít pravdu, ale … O nácviku obrany se nikdy moc nepsalo, natož v teoretické rovině. Valná většina aktivních kynologů se učí „řemeslo“ pouze sledováním a kopírováním práce ostatních, a to bez teoretického vzdělávání se v problematice. Jen málo psovodů nebo figurantů se zamýšlí nad tím, proč se výcvik v obraně dělá zrovna tak a ne jinak a jestli to co vidí, je pro konkrétního psa ten nejlepší a nejvhodnější způsob nácviku... Zvláště začínající psovodi a zejména méně zkušení figuranti slepě kopírují své zkušenější kolegy bez toho, aniž by zvážily všechny důvody, proč to dotyčný vzor dělá tak jak to dělá. Nezřídka se stává, že nám slepým kopírováním práce jiného může uniknout zdánlivý detail, který však může hrát zásadní roli v tom, zda metoda bude úspěšná či nikoli. Sama skutečnost, že např. náš figurantský vzor je držitelem průkazu Figurant 1. třídy nebo dokonce Svazový figurant automaticky neznamená, že musí být i výborným tréninkovým figurantem a všechny jím praktikované metody musí být už z principu správné a vhodné na všechny psy!

Dráždění

Jak jsme si v úvodu tohoto článku řekli, jedním z řady prostředků (podnětů) ke stimulaci (naladění, podněcování) psa k obraně je dráždění. Jak jsem v úvodu uvedl, při začátku provádění obrany je nezbytné nervovou soustavu nejprve vybudit a psa připravit (naladit) na obranu – stimulovat jej.

Možností jak stimulovat psa k obraně je celá řada – viz obr. 11. V posledních letech se stimulace psa k obraně však bohužel zúžila prakticky jen na jeden jediný způsob, a tím je dráždění psa bičem. V současnosti se jen zcela výjimečně setkáme s figurantem, který k dráždění nepoužívá bič. Drtivá většina figurantů se totiž mj. domnívá, že jedině maximálně vydrážděný pes může dobře kousat. Proto se snaží práskáním biče a šleháním bičem přes tělo nebo nohy psa vydráždit co možná nejvíce.

Mezi figuranty je totiž rozšířen mýtus, že pes, který na figuranta intenzivně a agresivně neštěká, necení zuby a intenzivně se nevzpíná, není dobře připraven na obranu - není připraven na to, aby mohl provádět kvalitní kousání. Pokud jste četli článek Jak ze štěněte vychovat psa obranáře, tak již víte, že tak to samozřejmě není. Trochu zjednodušeně bych to shrnul takto:

Kvalitní obrana není výsledkem intenzivního dráždění a ataku psa bičem, ale dobrými povahovými vlastnostmi a vhodně zvolené stimulace!

Bič se k výcviku začal používat někdy v devadesátých letech. Do té doby se dráždění psů provádělo klasicky, a to především aktivitou figuranta v kruhovce. A přesto psi byli výborně připraveni na obranu. Jen pro úplnost připomenu, že před zavedením ZŘ IPO jako řádu, podle kterého se koná mistrovství republiky, byly nároky na kvalitu psů výrazně větší. Důraz se kladl zejména na jejich psychickou i fyzickou odolnost. Jen pro představu uvedu, že např. u zkoušky ZVV 3 se prováděl kontrolák na 200 m s úderem před zákusem! K úderu se používal prut z lísky nebo rákoska 0,8 až 1 m dlouhá, jejíž tloušťka byla cca 10 mm. Je logické, že psi museli mít dobrou povahu. Aby psi byli schopni tento cvik s úspěchem absolvovat, figuranti a psovodi museli psy nechat dozrát a předčasně je psychicky nezatěžovat, tak se to v současnosti často děje!

Podstata dráždění šviháním biče tkví v tom, že figurant bičem rychle pohybuje tak, aby došlo k charakteristickému zvuku – prásknutí. K tomu dochází pouze v okamžiku, kdy koneček biče (tzv. práskačka) překonává rychlost zvuku. Při překonávání rychlosti zvuku dochází k vyvolání rázové vlny – k akustickému třesku. Jen pro úplnost a představu uvedu, že rychlost zvuku je za běžných podmínek 343 m/s, tj. 1.235 km/hod.

Prásknutím biče dochází k silnému zvukovému efektu. Pes má podstatně lepší a citlivější sluch než člověk, a to nejen z hlediska vnímání síly zvuku, ale i z hlediska frekvence, kterou slyší. Proto se nemůžeme divit, že prásknutí biče v blízkosti psa je pro něj hodně nepříjemné. Na prásknutí nervová soustava psa reaguje silným vzruchem, který je doprovázen především projevem agrese!

Dráždění práskáním bičem se však většině figurantů jeví jako nedostatečné. Proto se před nebo po zákusu psa do rukávu, ještě snaží zvýšit agresi a bojovnost nejen práskáním biče, ale i šleháním přes tělo nebo nohy, pícháním bičem do těla, spodní čelisti, taháním za chlupy na boku či hlavě atd.

Někdy se i psovod snaží svého psa ještě více vydráždit a zvýšit jeho agresi a bojovnost. Způsobů, jak to někteří psovodi provádějí je několik. Např. druhým vodítkem, připnutým na ostnatém obojku, psovod psa přicukává případně ho tahá za slabiny atp. Tím mu způsobuje diskomfort (nepříjemný pocit až bolest). Pes většinou nevnímá, že diskomfort mu způsobuje psovod. Viníka vidí především ve figurantovi.

Jen tak mimochodem - pokud figurant navíc nemá na sobě rukáv, ale jen za zády drží polorukáv nebo peška (i to se stává), nelze se pak divit tomu, že pes může mít v běžném životě problémy s chováním - agresí vůči lidem.

Vynucování podobného chování psa bičem (intenzivní agresivní štěkání doplněné vzpínáním se nebo dokonce vyskakováním všemi čtyřmi do vzduchu) jako podmínku předcházející kousání nejen nepovažuji za racionální, ale považuji ho přímo za kontraproduktivní! U psa, který agresivně štěká a na vodítku se intenzivně vzpíná nebo dokonce vyskakuje, je připravenost ke kvalitnímu zákusu do jisté míry snížena. Pokud figurant na psa zaútočí v nevhodný okamžik (pes se nadechuje, padá z výskoku nebo hlava psa je výš než hrana rukávu apod.), pes může jen stěží provést kvalitní - plný zákus. A to nemluvím o výrazném zatěžování až přetěžování nervové soustavy nadměrným stresem. Všichni víme, že při velkém nervovém vypětí - stresu - nejsme schopni se plně soustředit a bez chyb provádět činnost, kterou jinak zvládáme bez problému. Stejné je to samozřejmě i u psů.

Pokud pes v blízkosti figuranta štěká sám od sebe, tak psovi štěkání logicky nebudeme zakazovat a násilím se snažit ho to odnaučit. Neměli bychom jej v tom však podporovat např. chválením. Mohli bychom nadělat víc škody než užitku. Vzpínání nebo výrazné poskakování by se následně mohlo objevit na zkoušce či soutěži v situacích, kdy je to vysloveně nežádoucí; např. při vyštěkání, po pouštění atp.

U většiny psů, u kterých figurant používá bič k fyzickému ataku psa (šlehání přes nohy nebo tělo, pícháním do těla apod.) se dřív nebo později objeví i příznaky nadměrného stresu! Zároveň může docházet ke snižování sebevědomí, k nejistotě a většímu či menšímu respektu z figuranta, což jsou samozřejmě chyby, které výrazným způsobem snižují kvalitu předváděné obrany.

A to nemluvím o tom, že šleháním psa přes přední nohy docílíme jejich větší citlivosti, což se nám v budoucnu může vymstít. Na soutěži se snadno může stát, že figurant botou zavadí o nohu psa, nebo mu na ní nechtíc šlápne a problém může být na světě. Pes nemusí vysloveně selhat, ale pro bodovou srážku stačí povolit zákus, překousnout, nebo projevit nekli - nervozitu atp.

Jak jsem uvedl, dráždění psa je jedním z řady prostředků nebo technik, jak stimulovat psa k práci v obraně. Protože není žádné jasné pravidlo, kdy se ještě jedná o dráždění a kdy se již jedná o jinou techniku stimulace, pro jednoduchost a lepší chápání budu i nadále používat především pojem „dráždění“. Tato nepřesnost v názvosloví však nemá vliv na podstatu.

Dominance

Účel obrany, bez ohledu na to, podle jakého zkušebního řádu se provádí, spočívá v tom, aby pes měl nad figurantem převahu - byl dominantní!

Při každém střetu s figurantem má pes vykazovat převahu a odhodlání nad figurantem zvítězit - má se k figurantovi chovat dominantně – viz obr. 12.

Možná někteří z vás budou namítat, že ve ZŘ IGP o dominanci není žádná zmínka. Svým způsobem máte pravdu, i když ... Důležité je, zda se díváme do anglického originálu ZŘ IGP nebo do jeho českého překladu. Mezi originálem a českým překladem jsou bohužel disproporce. Některá ustanovení nejsou vůbec uvedena - přeložena! Např. v dosud platném anglickém originálu ZŘ IGP oddíl C - Obrana v čl. Kritéria hodnocení (str. 41) se uvádějí příklady, kdy rozhodčí má snižovat bodového hodnocení. Bodové hodnocení má být sníženo v případě, že: „The dog is not dominant …“. V překladu to znamená „Pes není dominantní …“.

V české verzi však překlad citovaného požadavku na dominanci zcela chybí! Požadavek na dominanci psa není v české verzi ZŘ IGP nikde uveden, a to přesto, že v anglickém originálu je slovo „dominant“ – v překladu „dominantní“ - uvedeno i v několika dalších částech ZŘ IGP; např. u cviku „Vystavení a vyštěkání“!

U cviků, na které navazuje hlídání figuranta je v originálu pro hlídání figuranta dokonce použit termín „confidence with high dominance“, což v překladu znamená „sebevědomí s vysokou dominancí“ - viz obr. 13!

Od 1.1.2025 bude v platnosti nový ZŘ IGP, ve kterém jsou požadavky na dominanci psa vůči figurantovi opět uváděny. Doufejme, že český překlad tohoto nového řádu už bude v souladu s anglickým originálem.

Chceme-li, aby se pes v průběhu celé obrany choval k figurantovi dominantně, nesmíme praktikovat výcvikové metody a způsoby dráždění, které u psa snižují sebevědomí nebo jeho nervovou soustavu zatěžují nadměrným stresem!

V textu článku je často použit výraz "dominance". Obávám se však, že mnoho psovodů, figurantů a bohužel i rozhodčích neví, jak se dominace v obraně projevuje. Myslím, že nebude od věci si nejprve připomenout, co to ta "dominance" je a jak se projevuje. Pohledem do slovníku cizích slov zjistíme, že:

Dominace znamená nadřazenost, nepoddajnost, schopnost prosazovat vlastní vůli.

Jak už je zřejmé z vysvětlení pojmu, o dominaci psa můžeme hovořit jen tehdy, když pes beze zbytku splní skutečnost, že s k figurantovi chová nadřazeně a snaží se prosazovat vůči němu svoji vůli, a to nejen při střetech (boji), ale i při vyštěkání nebo střežení.

A jak to v praxi vypadá? Pojďme si hlavní znaky dominance u některých cviků nebo situací popsat:

a) Vystavení a vyštěkání

Pes by měl za maketu s ukrytým figurantem vběhnou rychle a odhodlaně. Měl by začít okamžitě agresivně a vytrvale na figuranta štěkat. Po zaběhnutí za maketu by měl zároveň okamžitě zaujmout dominantní pozici; tzn. zaujmout pozici přímo proti figurantovi – viz obr. 14. Někdy tomu také říkáme čelní (face to face) či frontální pozice. Měl by být v blízkosti figuranta a nikoli od něj vzdálen.

Zaujetí dominantní pozice vůči figurantovi je přirozené instinktivní chování sebevědomého psa, neovlivněného nesprávným výcvikem!

Pes by měl vyštěkávat figuranta a nikoli jeho rukáv. Z celkového výrazu psa a jeho chování musí být na první pohled zřejmé, že v případě potřeby je pes připraven vůči figurantovi okamžitě a tvrdě zakročit!

Pes se sníženým sebevědomím a respektem z figuranta - což nebývá vzhledem k běžně používaným výcvikovým metodám nic neobvyklého - tuto pozici logicky sám od sebe nezaujímá. Z jeho způsobu a intenzity štěkání a taktéž z jeho výrazu není zřejmé odhodlání v případě potřeby tvrdě a nekompromisně zasáhnout.

Čím větší respekt má pes z figuranta, tím méně agresivní štěkání předvádí a také se více vzdaluje nebo vychyluje z dominantní pozice – zaujímá k figurantovi tzv. vyhýbavou pozici. Zároveň svým výrazem dává najevo větší či menší submisivitu (podřízenost k figurantovi) – viz obr. 10. Někdy se k respektu z figuranta přidá respekt z případné korekce psovoda, který může být dokonce silnější než obrana jako taková – viz obr. 15.

b) Pokus o útěk

Nejdříve se podívejme na některé požadavky ZŘ IGP na tento cvik. V čl. 4.11 se píše" "Pes by měl při pokusu o útěk předvést rychlou a energickou reakci na prchajícího figuranta a jeho útěk zmařit přesvědčivým zadržením s plným, pevným a klidným zákusem, bojovností a výraznou přechodnou fází před pouštěním."

I když to není vysloveně napsané, z citovaného ustanovení je naprosto zřejmé, že se pes má k figurantovi chovat dominantně! Pokud má dokázat "jeho útěk zmařit přesvědčivým zadržením" musí projevit dominanci - nadřazenost, nepoddajnost, schopnost prosazovat vlastní vůli! Navíc již z názvu cviku je zřejmé, že se má jedná o pokus o útěk, kterému by se pes měl snažit aktivně - výrazným bojem - zabránit. To znamená, že i když pes razantně naskočí na rukáv, ale nesnaží se aktivním bojem figuranta zastavit, ale jen pasivně visí na rukávu, nejedná se dominantní chování! Nesplnil požadavek čl. 4.11 - nesnažil se "zmařit útěk přesvědčivým zadržením", a to ani v případě razantního nástupu na rukáv a provádění kvalitního zákusu po celou dobu útěku!

c) Střežení - dohlídání

Při dohlídání - střežení pes projevuje dominanci několika způsoby. Nejviditelnějším znakem dominace je poloha psa vůči figurantovi. Chování dominantního psa, nezkaženého nesprávným výcvikem, je obdobné jako u vystavení a vyštěkání. Ihned po pouštění bez zaváhání a okamžitě zaujme dominantní pozici; tzn. zaujme polohu přímo proti figurantovi - viz obr. 13, 15a. Někdy tomu také říkáme čelní (face to face) či frontální pozice. Samozřejmostí je, že dominantní pes je v těsné blízkosti figuranta. Těsnost je opět instinktivní chování dominantního psa, nehledě k tomu, ZŘ IGP např. v čl. 4.12 požaduje: "Po puštění pes musí pes zůstat těsně u figuranta a velmi pozorně jej střežit.".

Pokud tedy pes není v těsné blízkosti figuranta, jen těžko můžeme hovořit o tom, že se pes chová dominantně. Figuranta by měl pes po celou dobu pozorně střežit. Z výrazu a chování psa musí být zřejmé, že v případě potřeby je připraven vůči figurantovi okamžitě a tvrdě zakročit - viz obr. 15b!

Někteří zkušení figuranti nebo vyspělí výcvikáři se snaží nedominantní chování vůči figurantovi, způsobené zejména nevhodnými výcvikovými metodami nebo špatně zvolenou stimulací, zamaskovat - zastřít. Uvědomují si, že okamžitě po puštění rukávu má vůči figurantovi okamžitě zaujmout dominantní (někdy nazývané frontální nebo také čelní) pozici. Jak jsme si již uvedli, vychází se z toho, že zaujetí dominantní pozice vůči figurantovi je přirozené instinktivní chování psa.

Proto se figuranti a někdy i psovodi snaží naučit psy, kteří v důsledku nesprávně vedeného výcviku, se k figurantovi nechovají dominantně a mají z něj respekt, aby po zastavení boje, násilném přemístění před figuranta a pouštění, přesto zaujali vůči figurantovi čelní pozici. Nezřídka k tomu používají techniky, při jejichž spatření „laik žasne a odborník se diví“. Např. nejmenovaný špičkový německý výcvikář učil psa zaujímat čelní (rádoby dominantní) pozici následujícím způsobem. Pes byl připoután na dvě dlouhá vodítka. Každé vodítko držel jeden asistent na opačné straně psa. Po pouštění rukávu se asistenti snažili těmito vodítky psa upravit do čelní pozice vůči figurantovi. Práce těchto asistentů však nepřipomínala odborný nácvik obrany, ale vodění marionety - loutky na provázcích.

Skutečnost, že pes po pouštění zůstane v čelní pozici v blízkosti figuranta, však ještě automaticky neznamená, že pes projevuje vůči figurantovi dominanci. Jak jsem již uvedl dominace psa se projevuje současně několika způsoby. Nesplňuje-li všechny uvedené znaky dominance, nemůžeme hovořit o dominaci. Nezřídka se stává, že posuzovaný pes je povahově velice kvalitní a pokud by nebyl vystaven nesprávnému výcviku, zcela určitě by předváděl dominantní obranu, ale... ZŘ IGP v čl. 1 (str. 24) uvádí: "Rozhodčí v průběhu zkoušek může objektivně posoudit to, co sluchem nebo zrakem zjistí." Rozhodčí posuzuje jen to co vidí nebo slyší a nemůže přihlížet k tomu, že i když je přesvědčen o tom, že pes by předváděl kvalitnější výkon, pokud by jeho výkon nebyl ovlivněn nesprávným výcvikem. Rozhodující je co pes nebo jeho psovod v daný okamžik předvádí.

Ale vraťme se k meritu věci. Odborně zdatný rozhodčí pozná, zda zaujetí čelní pozice vůči figurantovi, jeho chování a výraz je projev skutečné dominance nebo se jedná jen o výsledek výcviku, resp. snahy o zastření nedominantního chování – viz obr. 16.

d) Boj - boční přesun

Boj figuranta se psem je součástí cviků Obrana psa při hlídání, Přepad při zadním doprovodu a Útok na psa z pohybu. ZŘ IGP popisuje boj takto: "Jakmile se pes zakousne, je za pohybu přemístěn figurantem bočně a v přímém směru pak začíná zátěžová fáze. "

Podobně jako u cviku Pokus o útěk by měl dominantní pes bránit figurantovi v pohybu - měl by mu bránit v tom, aby se s ním figurant přemísťoval – viz obr. 17! Specielně u této fáze obrany velmi často dochází k mylné představě o chování psa. Pro lepší ilustraci popíšu svoji zkušenost. Než jsem se rozhodl s Kačenkou vyjet na soutěž, zajel jsem si zakousat na v té době uznávaného svazového figuranta. Kačenku jsem posadil pod figuranta s tím, že provede útok a přesun - čili obdobu cviku Obrana psa při hlídání.

Figurant provedl přepad a protože v nástupu na boj a boční přesun nebyl dostatečně rychlý a energický (tak jak to v tréninku bohužel obvykle bývá), Kačenka na nic nečekala a zcela ovládla situaci - projevila naprostou dominanci. Bezprostředně po energickém zákusu předníma nohama objala nohu figuranta a bojem celým tělem figurantovi bránila v pohybu. Figurant s Kačenkou už nebyl schopen provést boj - boční přesun. Na tom by ještě nebylo nic až tak překvapujícího. Notně mě však zaskočil komentář figuranta, který prohlásil, že jestli chci závodit, musím ji naučit "chodit"; tzn. při přesunu ji naučit spolupracovat s figurantem!

Nejhorší na tom je, že obdobný názor není ojedinělý. Obdobné chování psa (velká dominance vůči figurantovi) je víc než žádoucí – viz obr. 18! Někteří figuranti nebo psovodi se však ve skutečnosti snaží spíš o opak. Např. pokud se pes snaží v boji figurantovi uchopit nohu a tím si zlepšit možnost bránit mu v pohybu, figurant okamžitě zasáhne. Údery bičem nebo obuškem se mu v tom snaží zabránit. Někteří figuranti ani nedovolí psovi, aby se předníma nohama o ně opřel! Tím psovi ve skutečnosti výrazně omezí možnost bojovat - bránit figurantovi v pohybu.

Je pravdou, že boj figuranta s opravdu dominantním psem, který se mu intenzivně snaží bránit v pohybu, je podstatně fyzicky náročnější než se psem, který se nesnaží prosadit svoji vůli a s figurantem spolupracuje! Měli bychom si ale ujasnit, jestli chceme ze psů vychovat dominantní psy nebo jen jakési "hopsálky na rukáv", kteří s figurantem spolupracují.

Pes, který je vůči figurantovi dominantní, má být dominantní po celou dobu obrany, tedy při vyštěkání, v boji i při hlídání. Správně cvičený pes v žádné části obrany neprojevuje menší sebevědomí nebo dokonce vyhýbavou reakci, ale v každé situaci se snaží ovládnout situaci a figuranta „přeprat“. Čeští rozhodčí dominanci, až na ojedinělý případ, nevyžadují, resp. neposuzují, a to přesto že:

Dominance vůči figurantovi by měla být jedním z důležitých kritérií pro posuzování psa v obraně, a to bez ohledu na to, podle kterého řádu se obrana provádí a je-li to v řádu vysloveně uvedeno!

Občas můžeme slýchat o psech, kteří sice razantně koušou, ale přitom nezaujímají k figurantovi při vyštěkání nebo dohlídání dominantní pozici, ale zaujímají vůči figurantovi tzv. vyhýbavou reakci – viz obr. 18a, že jsou dominantní. Jedná se však o nepochopení podstaty dominance. Je možné, že tento pes, pokud by nebyl ovlivněn nesprávným výcvikem, by byl dominantní, ale ...

Rozhodčí však musí posuzovat předvedený výkon a nemůže brát zřetel na to, že chyby nebo nesplnění požadavků ZŘ je způsobeno nesprávným výcvikem!

Pojďme si současný běžně prováděný výcvik za použití „moderních metod“ lehce zrekapitulovat. Obrana se začíná nacvičovat metodami a způsoby, kterými se nervová soustava psa zatěžuje víc, než je zdrávo. Valná většina figurantů začíná nacvičovat obranu tak, že od počátku útočí na psa. Při tomto útoku nezřídka používají bič nejen k dráždění, ale i k fyzickému ataku atp. Obvyklým výsledkem tak bývá snížené sebevědomí doprovázeným větším či menším respektem k figurantovi a nezřídka doprovázené také projevem nadměrného stresu. Poté se figuranti, případně i psovodi, následně snaží jinými, někdy až bizarními způsoby a metodami, upravovat chování psa tak, aby pes budil zdání dominance. Nepřijde vám tento postup nácviku obrany přinejmenším zvláštní a nelogický?!

Nejprve v honbě za agresivitou a bojovností figuranti - většinou nevědomky - snižují psovi sebevědomí a poté se snaží různými, někdy až absurdními metodami tuto skutečnost zakamuflovat. Zřejmě si neuvědomují, že:

a) zvyšování sníženého sebevědomí bývá velmi obtížné,

b) takový pes sice možná bude zaujímat čelní pozici, ale to ještě automaticky neznamená, že se chová dominantně! Odborně zdatný rozhodčí rozdíl mezi opravdovou dominancí a předstíranou dominancí dokáže rozeznat!

Vraťme se ale ke stimulaci

Je řada jiných technik dráždění, kterými lze psa dobře stimulovat k provádění obrany, při kterých nejen nehrozí přetížení nervové soustavy, ale ani snížení sebevědomí nebo odvahy. O některých způsobech dráždění a stimulace jsem se článku Jak ze štěněte vychovat psa obranáře již zmiňoval.

K podráždění nervové soustavy a stimulaci k provádění obrany dochází i v situacích, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Pokud jste postupovali způsobem, který jsem v článku Jak vychovat ze štěněte psa obranáře nastínil, docílili jste velkého posílení povahových vlastností, a to zejména:

· sebevědomí,

· odvahy,

· agresivity,

· bojovnosti,

· loveckého a kořistnického pudu,

· obranného pudu.

Tím, že jsme uvedené praktiky kousání mnohokrát prováděli a pes z nich navíc vždy vyšel jako vítěz, je motivován a silně stimulován k tomu, aby na střety s figurantem byl nejen víc než dobře připraven, ale aby se na střet s figurantem enormně těšil! Už jenom tím, že figurant vyběhne ze zástěny, je nervová soustava správně trénovaného psa skvěle připravena – stimulována k okamžitému důraznému kousání doplněnému velkou bojovností a dominancí, a to bez jakéhokoliv dráždění!

Možná si řeknete, že každý pes pozná, že začíná obrana. Ne vždy tomu však bývá. Stačilo se podívat např. na prováděné obrany na MČR IGP CMC 2024. Několik psů nebylo schopných na povel psovoda cíleně a rychle vyběhnout k první maketě a zahájit obranu. Např. jeden pes sice z výchozího bodu sice vyběhnul, ale s úmyslem si jen tak radostně a chaoticky pobíhat a hrát si s psovodem, jiní psi "běželi" na první případně i další makety, jako by šli na procházku atp.

Protože stimulace psa k obraně je velmi důležité téma, pojďme si zrekapitulovat, jakými způsoby jsme psa stimulovali (dále jen většinou zjednodušeně „dráždili“) – viz také článek Jak vychovat ze štěněte psa obranáře.

Úplně první dráždění a nastartování nervové soustavy na obranu prováděl figurant svým netypickým zjevem (byl přikrčený s kabátem přehozeným přes hlavu), netypickým hlukem, nejistými pohyby atd. – viz obr. 19. Štěně se v prvním okamžiku cítilo v ohrožení. Reagovalo na to velkým vzrušením a náznakem obranného chování. Tím, že figurant okamžitě začal projevovat submisivní chování a bezprostředně po vydráždění se začal vzdalovat, se u štěněte stav ohrožení okamžitě změnil na lovecké chování. Jak již víme, u štěněte je lovecký pud (instinkt) výrazně silnější než pud obranný. Tím, že jsme štěně při pronásledování figuranta (lovení kořisti) povzbuzovali a chválili, tím jsme dalším významným způsobem stimulovali (vybuzovali a podporovali) jeho lovecké chování, odvahu a sebevědomí – viz obr. 20.

Při kousání na kůži, peška či klínové kousadlo a v neposlední řadě i v počátcích kousání na rukáv (dále jen „rukáv“) figurant dráždil psa pohybem zmíněných pomůcek, házením rukávu podél psa, přikrčením, nejistým nepravidelným pohybem, útěkem a dalším svým submisivním chováním (bočním postojem, odvrácenou hlavou, vzdalováním se atd.) – viz obr. 21.

Schopnost k vydráždění není u všech psů stejná. Některý pes se snadno vydráždí, zatímco jiný se vydráždí o poznání obtížněji. Počáteční schopnost k dráždění je odvislá jednak od plemenné příslušnosti a jednak od individuálních rozdílů. Individuální rozdíly jsou patrné i v rámci stejného plemene. Psi s lehčí konstitucí, jako jsou např. belgičáci se v průměru vydráždí snadněji než němečtí ovčáci či dokonce rotvici.

Slovo „počáteční“ bych chtěl zdůraznit, protože správným výcvikem lze dosáhnout optimální stavu, a to téměř bez ohledu na plemennou příslušnost nebo individuální rozdíly. O psovi, který se snadno vydráždí, říkáme, že má nízký práh dráždivosti. O obtížněji vydrážditelném psovi hovoříme jako o psovi s vysokým prahem dráždivosti.

Psa s vysokým prahem dráždivosti (nervová soustava se obtížněji vydráždí a stimuluje na obranu) nebo psa, u kterého teprve začíná nácvik obrany, může figurant dobře vydráždit (stimulovat) např. tzv. sumací podnětů. To znamená, že figurant současně použije několik technik dráždění, případně některou techniku opakovaně. Figurant se např. nejistě a nepravidelně pohybuje kolem psa, upoutaném na vodítku. Následně se otočí, odeběhne a znovu psa vydráždí stejným způsobem, případně pokračuje v dráždění jiným způsobem; např. podél psa hodí rukáv nebo jinou pomůcku, na kterou pes kouše – viz obr. 22. Teprve poté umožní psovi uskutečnit zákus. Těch možností jak provádět sumaci podnětů (stupňování vydráždění) je celá řada. Vždy záleží na reakci psa na zvolené podněty a v neposlední řadě také na šikovnosti a vynalézavosti figuranta.

Poznámka: Téma tohoto článku nebylo uveřejněno v časopisu Pes přítel člověka, ale tématicky na ně navazuje. Proto se občas musím odvolávat na články z časopisu. Postupně se budu snažit téma některých důležitých článků z tohoto časopisu upravit a na tomto webu zveřejňovat. První "vlaštovkou" je článek "Jak ze štěněte vychovat psa obranáře", který si již můžete číst.

Ještě bych se rád zmínil o jednom výborném a osvědčeném způsobu stimulace, kterým je provádění tzv. kruhové obrany. Princip spočívá v tom, že na place je současně několik psů s různým stupněm dráždivosti a výkonnosti. Figurant přiběhne do kruhu, zamává rukama, zakřičí a nejistým pohybem proběhne kolem psů. Už při vběhnutí figuranta do kruhu jsou zkušení psi natolik vydrážděni, že svým projevem vybudí (stimulují - naladí) méně zkušené psy k provádění obrany – kousání. Psovodi mají své psy pochopitelně na vodítku. Aby nemohlo nejen dojít k vzájemnému napadení psů, musí být mezi jednotlivými psy velká mezera. Proto stojí ve velkém kruhu. Je to také důležité i proto, aby figurant nemusel mít obavu, že ho sousední pes, kterému se zrovna nevěnuje, kousne. Je-li psů málo, mohou být v půlkruhu. Figurant dává psům kousnout; jednomu po druhém.

Pokud máme mladého psa, který ještě nikdy nebyl na obraně, hned napoprvé se nezařazujeme do kruhu mezi psy. Agresivní štěkot psů by mohl našeho psa vylekat. Proto je dobré dodržet následující postup. Teprve, až když figurant přiběhne do kruhu, přivádíme psa na plac. Psa bedlivě pozorujeme. Pokud nás táhne ke kruhu, můžeme postupovat blíž. Pokud vidíme určitou nejistotu, zůstáváme na místě a psa uklidňujeme. Za malou chvilku odcházíme pryč. Teprve po uklidnění můžeme příchod ke kruhu opakovat.

Tímto způsobem postupně budeme schopni se zařadit do kruhu. Je-li pes dostatečně vydrážděný a projevuje-li dostatečné sebevědomí a odvahu, můžeme se zapojit do kousání. Vidíme-li, že pes je sice vydrážděný, ale v blízkosti figuranta vodítko silně nenapíná, ještě nenastal vhodný čas ke kousání.

Tato metoda je výborná a pomáhá i psům s vysokým prahem dráždivosti nebo s menším sebevědomím. Kruhovky se za Svazarmu běžně prováděly na každém cvičáku. V současnosti nevím, že by někde tuto techniku stimulace systematicky praktikovali. Běžná praxe je taková, že psi jsou po jednom objednaní na určitý čas a v tomto pořadí začnou provádět obranu. Navíc v dnešní době každý spěchá domů, takže provádět kruhovku v podstatě ani není možné. Je to škoda.

V předchozích článcích, uveřejněných v časopisu Pes přítel člověka, jste se také mohli dočíst, že nedoporučuji, aby se pes přátelil s figurantem. Pes by také neměl figurantovi nabízet rukáv k opětovnému uchopení a potahání. Přátelský vztah psa s figurantem nejen snižuje agresivitu a bojovnost, ale také dráždivost – stimulaci k obraně. Figurant, mající přátelský vztah s figurantem, tohoto psa obtížněji vydráždí, nehledě k tomu, že pes už z principu nemůže v tomto případě podávat výrazný a přesvědčivý výkon.

K vydráždění (stimulaci) ke kousání může významným způsobem přispět i psovod. Psa, upoutaného na vodítku, nabádavým zabarvením hlasu upozorňuje na blížícího se figuranta. Projeví-li pes aktivitu směrem k figurantovi, psa povzbuzuje. Po provedení zákusu psa chválí a intenzivněji projevuje radost; případně ho může hladit nebo lehce poplácat po těle – viz obr. 23. Po získání kořisti si psovod se psem s kořistí pohraje; potahá se o ní a opět ji psovi pouští.

Psa s nízkým prahem dráždivosti (nervová soustava je při sebemenším podnětu ihned stimulovaná k obraně) nebo psa projevujícího nervozitu by psovod ale nejen neměl povzbuzovat, ale měl by jej spíš uklidňovat. V těchto případech by jakékoliv dráždění a povzbuzování bylo kontraproduktivní. Psovod by dostal svého psa ještě do většího vzrušení – do většího stresu (někdy se hovoří o tom, že pes je "přetočený"), což se může mj. projevit i na kvalitě zákusu. Zákus většinou nebývá úplný – není tzv. až na mandlích. Pes v zákusu bývá neklidný. Buď tzv. pumpuje, překusuje a nezřídka v zákusu vrčí nebo poštěkává.

Při provádění obrany bychom však neměli zapomínat, že nervová soustava štěňat a mladých psů není schopná intenzivní dráždění dlouhodobě snášet. Může se u nich objevit neúměrná úroveň stresu, na který nervová soustava psa může reagovat až tzv. ochranným útlumem. V tomto stavu je nervová soustava psa přetížená natolik, že i kdyby se figurant snažil psa sebevíc dráždit, pes již nebude schopen v obraně pokračovat - dostaví se tzv. ochranný útlum. Do této situace by však figurant žádného psa neměl dostat.

Figurant by měl při už zahájení prvního tréninku poznat, jaký stupeň dráždivosti má dotyčný pes. Podle toho by měl při dráždění (stimulaci) postupovat. Pokud figurant postupuje technicky i metodicky správně, poměrně brzy se pes dostane do stavu, kdy již není třeba psa cíleně dráždit. Do tohoto stavu se správně trénovaný pes dostane nejpozději po přechodu na rukáv a po mnoha významných vítězství nad figurantem - ale jen pokud jste postupovali podle. čl. 5 až 11/2024. Chtěl bych zdůraznit konstatování „po mnoha významných vítězstvích nad figurantem.“

Někteří psi jsou tak soustředění na figuranta, resp. na kousání, že neštěkají ani při bezprostředním dráždění – viz obr. 24. Když se na obrázek pozorně podíváte, tak vidíte, že pes sice neštěká, ale z jeho výrazu a chování je zřejmé, že ačkoli neštěká, je přesto silně vydrážděn a stimulován rukáv (kořist) si účinně bránit.

Okamžitá stimulace – připravenost k agresivnímu chování a ke kousání bez předchozího dráždění byla jedním z cílů uvedených technik způsobů kousání a chování figuranta, se kterými jste se mohli seznámit v předchozích článcích – viz také článek Jak vychovat ze štěněte psa obranáře.

V pokročilejším tréninku bychom měli v neposlední řadě vycházet z toho, že na zkoušce nebo soutěži figurant psa ničím nedráždí; pokud za klasické dráždění nepovažujeme u cviku Útok na psa z pohybu chování figuranta před vypuštěním psa. Proto s přibývajícími zkušenostmi a úspěchy v tréninku postupně ustupujeme od dráždění, ať už jsme ho praktikovali jakýmkoli způsobem.

Jak už jsem uvedl, správně trénovaný pes dráždění již nebude potřebovat – viz obr. 25, nehledě k tomu, že pokud by figurant při každém tréninku psa nejprve intenzivně vydráždil, na zkoušce nebo soutěži bychom se mohli dočkat nepříjemného překvapení. Pes by nemusel, bez předchozího dráždění, na figuranta správně reagovat. Jeho výkon (vyštěkání, kousání) by mohl být významně horší než v tréninku.

Pokud chceme ze psa vychovat skutečného obranáře, musíme u něj neustále posilovat zejména sebevědomí a dominanci vůči figurantovi – viz obr. 26. Řada psovodů i figurantů si myslí, že k posilování sebevědomí stačí, že figurant psovi pustí rukáv – kořist. Chceme-li výrazně posílit nejen sebevědomí, ale i dominanci psa vůči figurantovi, s pouhým pouštěním rukávu si, hlavně v počátcích výcviku, většinou nevystačíme. K tomu je také třeba, aby pes zažil „mnoho významných vítězství nad figurantem.“ Někteří z vás možná namítnou, že psi vítězí nad figurantem tehdy, když mu figurant pustí rukáv. To je sice pravdou, ale jen částečnou. Pes sice vítězí, ale to nejsou již mnohokrát zmíněná „významná vítězství“.

Pes zažívá „významná vítězství“ v případech, kdy má ve figurantovi rovnocenného soupeře, nad kterým, po vynaložení velkého úsilí, nakonec zvítězí! To znamená, že se figurant v počátku chová nejen dominantně, ale především se psem bojuje s velkým nasazením. Boj a tlak figuranta musí být takový, aby pes musel, pokud chce nad figurantem zvítězit, také vyvinout velké nasazení, agresi a bojovnost – viz obr. 27.

Každý z nás určitě zažil situace, kdy musel vynaložit velké úsilí, aby dosáhl úspěchu. Podobných úspěchů si vážíme daleko víc než úspěchů, kterých jsme dosáhli příliš snadno. Obdobně to samozřejmě vnímá a cítí i pes.

Má to ale jedno velké ale! Ještě než se pes při střetu s figurantem dostane k vrcholu svých schopností a odolnosti, musí figurant výrazně a hlavně včas prohrát. To znamená, že figurant v čase, kdy pes ještě předvádí výkon, který je před vrcholem jeho schopností, a to nejen fyzických, ale především psychických, prohraje. Přestane se psem bojovat. Z dominantního figuranta se najednou stane figurant submisivní, který svým chováním dává psovi jasně najevo, že v boji s ním prohrál – viz obr. 28.

Pokud figurant dosud stál ke psovi čelně, postaví se k němu bokem, přikrčí se. Díval-li se psovi přímo do očí (upřený pohled do očí pes vnímá jako projev nepřátelství a výzvu k boji), uhne pohledem (nejlépe celou hlavou) mimo něj. Následně psovi pustí kořist – rukáv, ustoupí dozadu či se otočí a vzdálí se.

Jak jsem již dříve napsal, uvedenému chování figuranta psi velice dobře rozumí. Podobným chováním vyjadřují psi své sociální a hodnostní postavení nejen ve smečce, ale i při náhodném setkání dvou psů.

Jak vidíte, tak možností, jak psa stimulovat nebo dráždit je celá řada. Jsem toho názoru, že bychom i v obraně měli vycházet především z přirozeného instinktivního chování psů ve smečce, a to zejména v otázce dominance (nadřazenosti) a submisivity (podřízenosti). V tréninku bychom měli respektovat instinktivní chování psů a nikoli je neodborným výcvikem potlačovat a poté se snažit dalšími metodami přirozené instinktivní chování psů napravit nebo dokonce je jen předstírat.

Možná, že některým z vás se může zdát, že některé popisované techniky a způsoby jsou naprosto zbytečné a nefunkční. Jen pro úplnost uvedu, že všechny způsoby stimulace a dráždění jsme aktivně prováděli a jsou ověřené praxí, a to nejen u mých psů.

Právě zdánlivé detaily rozhodují o tom, zda budeme předvádět „běžnou“ obranu, nebo obranu, při které lidi, jak říkal jeden kamarád, „přestanou žrát párek“. V této souvislosti si dovolím parafrázovat známé rčení „Ďábel se skrývá v detailu“ na „Úspěch se skrývá v detailu“. Toto upravené rčení přesně vystihuje podstatu.

Jak jste mohli z tohoto i z článku, který zde začínám uveřejňovat, poznat, že ze psa lze udělat výborného obranáře i bez intenzivního dráždění bičem a šleháním přes tělo či používání jiných praktik, které psovi způsobují diskomfort - tahat psa za chlupy atd.

Po přečtení článku některé z vás určitě napadne otázka: Proč figuranti k dráždění používají jen bič a neprovádějí dráždění nebo stimulaci jinými způsoby? Je logické, že tato otázka by měla spíš směřovat přímo na figuranty. Pokud přesto mám vyjádřit svůj názor, mám za to, že:

1. Valná většina figurantů jen nekriticky kopíruje jiné figuranty bez toho, aniž by si uvědomovala jaký dopad to může, a to i budoucnosti, na psa mít - jaká pozitiva, ale i negativa v sobě odkoukaný způsob figurovaní v sobě skrývá.

2. Používáním biče se figuranti snaží ušetřit fyzickou námahu a zrychlit výcvik. Dráždění např. pohybem po place je fyzicky rozhodně namáhavější než švihání bičem a šťouchání do psa.

Pro efektivnější a kvalitnější výsledky své nelehké práce by měli figuranti, a nejen oni, projevit cílenou snahu o získávání většího přehledu a znalostí, a to zejména:

- o všech požadavcích zkušebního řádu na jednotlivé cviky,

- o způsobech učení,

- o výcvikových metodách a způsobech figurování,

- a v neposlední řadě o přirozeném instinktivním chování psů.

Dovětek

V anglické verzi ZŘ IGP, uveřejněném na oficielních stránkách FCI, který vstoupí v platnost 1.1.2025 jsou mj. uvedeny Základní požadavky na práci psa v obraně. Zde je uvedeno:

"Assessing the instinctive behaviour, self-confidence, ability to cope with stress, grip performance and obedience is done over the entire protection phase. The dog must be self-confident and dominate to the helper during the entire protection routine..."

Uvedený text v překladu znamená:

"Posuzuje se instinktivní chování, sebevědomí, schopnost zvládat stres, kvalita zákusu a poslušnost v průběhu celé obrany. Pes musí být sebevědomý a dominantní vůči pomocníkovi po celou dobu obrany..."

Doufejme, že překlad do češtiny z pera ČKS bude v souladu s anglickým originálem.