Sebevědomí, odvaha i odolnost proti stresu jsou vlastnosti, které jsou vzájemně propojené a které ovlivňují schopnost psa zvládat náročné situace, o které při provádění obrany není nouze.

                     Sebevědomí je jedna z nejdůležitějších vlastností psa obranáře. Sebevědomí je uvědomění si vlastní síly a schopností. Je to důležitá vlastnost pro jeho psychickou pohodu a chování. Sebevědomý pes je klidný, vyrovnaný a dobře odolný vůči stresu. Nemá sklony k přehnané bázlivosti nebo agresi. Zároveň snadno zvládá nové situace. Sebevědomí a odolnost psa proti stresu  spolu úzce souvisí.

       Tato vlastnost je životními zkušenostmi výrazně ovlivnitelná. Chceme-li ze psa vychovat psa obranáře, je třeba sebevědomí neustále a cíleně posilovat a upevňovat. Nebude-li pes mít dostatečné sebevědomí, při větším fyzickém nebo psychickém zatížení jeho výkon nebude přesvědčivý. V krajním případě pes může i selhat. Chceme-li mít sebevědomého psa, nikdy nesmíme dopustit, aby pes s figurantem prohrál! Už vůbec se nesmí stát, aby figurant nebo jiný člověk psa zahnal nebo pes před ním couvnul (to platí jak pro cvičiště, tak i mimo něj). Na výraznou prohru si pes může vzpomenout zejména v podobných situacích, a to i po několika letech. Výsledkem může být opětovné selhání psa.

       Ke zvyšování sebevědomí může výrazným způsobem přispět také psovod. Jednak tím, že před psa nebude stavět úkoly, které pes nemůže splnit. Dalším důležitým faktorem ke zvyšování sebevědomí může přispět psovod svoji blízkostí, povzbuzením, pochvalou a odměnou ve správný okamžik. Blízkost psovoda pes vnímá i v případech, kdy psovod má psa na vodítku. Je logické, že vodítko sice nesmí být napnuté, aby psovi bránilo v možnosti uskutečnit  kvalitní zákus, ale přesto by jej pes měl vnímat - viz obr.1.

        Pes s figurantem prohrává tehdy, kdy figurant ovládne situaci a stává se dominantním (nadřazený), zatímco pes zaujímá postavení submisivní (podřízené)! Příkladem jsou např. situace, které běžně vídáme na našich cvičištích a kdy figurant např.:

  -  při vyštěkání vytlačuje psa z makety,

  -  při střežení nutí psa před ním couvat,

  -  mechanicky koriguje chování psa, např. násilím nutí psa k pouštění na povel.

                  

         Ke snižování sebevědomí  může  přispět  i  psovod  křikem,  fyzickými  tresty nebo  nebo hrubým nespravedlivým zacházením. Nejhorší jsou samozřejmě situace, kdy důsledkem práce figuranta dojde k úplnému selhání - pes nekousne v situaci, kdy má kousat nebo sice kousne, ale pustí v boji a pod.

 

Odvaha

Odvaha je schopnost překonat strach z nepříjemných fyzických či psychických vjemů nebo z neznámého. Odvaha je úzce spojena se sebevědomím (sebejistotou). Odvahu je potřeba neustále cíleně a promyšleně zvyšovat. Při zvyšování odvahy hraje velkou roli psovod a vzájemný vztah se psem - viz předchozí odstavec.

       V obraně je to např. v situaci, kdy pes je nejistý a váhá, zda má na figuranta zaútočit nebo má raději couvnout. V podobné situaci musí pomoci jednak figurant včasným předstíráním strachu případně útěkem a jednak psovod povzbuzováním psa atd. Abychom zvyšovali a upevňovali odvahu, musí být pes při střetu s figurantem vždy vítězem – viz obr. 2. Zároveň se psovi nesmí stát nic natolik nepříjemného nebo bolestivého, co by ho příště odradilo od opětovného razantního zákroku nebo aktivity.

       Reakce nervové soustavy psa na zvýšenou míru zátěže se říká stres. Zvýšená zátěž může být způsobena mnoha faktory, jako jsou změny prostředí, neznámí lidé, hlasité zvuky (např. bouřky, ohňostroje),  nevhodné sociální prostředí, odloučení od majitele atd. Pro výcvik je důležité vědět, že stres může u psa způsobit nejen křik a trestání psa za chování, kterému pes nerozumí (když jsme psa požadované chování dobře nenaučili), hrubé zacházení ale i velký fyzický nebo psychický tlak ze strany figuranta.

       Možná se podivujete, proč píšu o stresu, když ve ZŘ IGP, platném do 31.12.2024 o něm není žádná zmínka? Zakopaný pes spočívá v tom, zda se díváme do anglického originálu nebo do českého překladu z pera ČKS. V anglickém originálu, minulém i platném od 1.1.2025 se uvádí:

        

"Assessing the instinctive behaviour, self-confidence, ability to cope with stress, grip performance and obedience is done over the entire protection phase..."

           

Uvedený text v překladu znamená (neoficiální překlad):

                       

"Posuzuje se instinktivní chování, sebevědomí, schopnost zvládat stres, kvalita zákusu a poslušnost v průběhu celé obrany..."

         

Oficiální překlad tohoto řádu z pera ČKS dosud není k dispozici. Ve ZŘ IGP, který je platný do 31.12.2024 se místo "schopnost zvládat stres" použita formulace "schopnost vyrovnat se s tlakem" .

           

       Když se podíváte na definici stresu,  na první pohled se to může jevit identické, jenomže ... Jenomže většina psovodů, figurantů a v neposlední řadě i rozhodčích, si tuto formulaci vykládají jen jako odolnost proti fyzickému tlaku ze strany figuranta a nikoli jako odolnost proti fyzickému nebo psychickému tlaku! Pokud by rozhodčí posuzovali i "schopnost vyrovnat se s psychickým tlakem",  na zkouškách a zejména na soutěžích by nemohly prakticky bez povšimnutí (bez penalizace) procházet projevy nadměrného stresu, a to jak např. neklid, vrčení v zákusu a pod. V neposlední řadě by nemohli přehlížet tzv. vyhýbavou reakci, která mj. také signalizuje respekt k figurantovi! Pes mající respekt z figuranta se logicky nemůže chovat k figurantovi dominantně, jak požaduje ZŘ IGP - viz čl. Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance.

      Stres může mít různou intenzitu - úroveň. Přiměřená úroveň stresu (nazývá se eustres) může, pro dobře trénovaného psa, mít i pozitivní dopad na jeho výkon. V průběhu obrany je každý pes, resp. jeho nervová soustava vystavena menšímu či většímu stresu. Stres je naprosto normální a přirozená reakce na zátěžovou situaci, kterou provádění obrany bezesporu je. Některé psy přiměřená úroveň stresu dokonce motivuje k větší bojovnosti a agresivitě.

      V případě přiměřené úrovně stresu se do krve vyplaví hormony adrenalin a kortizol, které nejen sníží vnímání fyzické bolesti, ale především aktivují organismus natolik, že pes je schopen podat nadstandardní výkon – viz obr. 3.

      Pokud stres trvá delší dobu, nebo se jeho úroveň zvýší nad únosnou míru, výkon psa klesá a organismus psa začne negativně reagovat na přetížení nervové soustavy. Nadměrným stresem (nazývá se distres) jsou ohroženi zejména psi:

       

a)  u nichž od mládí často provádíme kousání, při kterém figurant útočí na psa – pes kouše z obranného pudu,

b)  kteří jsou často a intenzivně drážděni, zejména práskáním biče,

c)  u kterých cíleně nezvyšujeme sebevědomí a odvahu,

d)  u nichž figurant volí metody a praktiky, při kterých pes často prohrává - dostává se vůči figurantovi do submisivního     postavení - viz předchozí články,

e)  u kterých se provádí zvyšování bojovnosti a agresivity „moderními metodami“; např. dráždění s kousáním na „stole“, častými ataky na psa bičem nebo el. bičem (poháněč dobytka) atd.,

f)   se kterými psovod hrubě zachází, nebo jej nepřiměřeným způsobem trestá - zejména za chování, kterému pes nerozumí (psa jsme nenaučili chování, které od něj vyžadujeme a za jehož nesplnění ho trestáme).

g)  kteří jsou cvičeni nesprávným nebo dokonce absurdním způsobem.

 

Nadměrný stres je u psa vyvolán také situacemi nebo událostmi, kterým byl nebo je v tréninku vystavován, a které byly nebo jsou pro něj natolik nepříjemné, že se mu hluboko vryly do paměti. Situacím nebo událostem, které u psa vyvolávají stres, říkáme stresory - spouštěče stresu.

       Pro úspěšný výcvik je kromě sebevědomí, odvahy a dalších předpokladů důležitá vlastnost, a tou je odolnost vůči stresu. Odolnost proti stresu je schopnost psa zvládat stresové situace, přizpůsobovat se změnám a zotavit se z nepříznivých událostí. Odolnost proti stresu je komplexní vlastnost, kterou ovlivňuje mj.:

     

-   pevnost nervové soustavy - genetická predispozici - je  rozdílná  nejen u jednotlivých  plemen,  ale i u každého jedince. Pes

       s pevnou nervovou soustavou  dokáže zvládat stresovou situaci bez výrazného  narušení svého chování. Například se 

     nebojí náhlých intenzivních zvuků, nečekaných situací, změn prostředí nebo  vyššího tlaku  figuranta, který pes

        se slabší nervovou soustavou jen těžko zvládá.

-   socializace - správná socializace na lidi a  jiné  psy  během  prvních  měsíců  života  psa  má zásadní vliv na jeho schopnost

     adaptace a zvládání nových situací  - psi bývají psychicky odolnější (odolnější proti stresu).

-   životní zkušenosti - silné negativní zážitky mohou snížit schopnost psa zvládat stres v podobných situacích v  

       budoucnosti. Pozitivní i negativní zkušenosti formují psychiku psa. Pes, který byl vystaven různorodým  podnětům a naučil 

       se  s  nimi  dobře vypořádat, bývá lépe připraven zvládat nečekané události, které mohou způsobovat stres.

-   fyzická kondice a zdraví - pes, který je zdravý a ve  fyzické  kondici,  má  větší  předpoklady  být  psychicky odolný. Bolest

     nebo zdravotní problémy mohou zvyšovat úzkost a zhoršovat jeho schopnost zvládat stres.

-   výchova a výcviku - důležité je postupné zvyšování fyzické a hlavně psychické zátěže. Příliš přísný nebo nekonzistentní 

     výcvik  může naopak stres zvyšovat. Psi potřebují určitou rutinu  a  jasná pravidla, která jim pomáhají cítit se bezpečně

     a být  v  duševní pohodě.

-    vztah s psovodem - důvěra v majitele - psovoda a pocit bezpečí jsou zásadní pro to, aby pes zvládal stresující situace.

     Empatický  a klidný majitel může pozitivně ovlivnit psychickou odolnost psa.

-    prostředí -  stabilní  a  bezpečné  prostředí  s  jasnými  pravidly  může minimalizovat stres. Naopak časté  změny,  chaos 

        nebo nedostatek interakce (vzájemný vztah) s majitelem mohou stres zvyšovat.

                        

V neposlední řadě odolnost velice úzce souvisí se sebevědomím, odvahou a motivací  – viz obr. 4.

                

Schopnost psa zvládat stres je důležitá nejen pro jeho pohodu, ale i pro jeho chování a výkon v různých situacích; například při výcviku, v novém prostředí nebo při setkání s neznámými podněty. Odolnost můžeme rozdělit na fyzickou a psychickou.

      Ukažme si příklad jak odolnost souvisí např. s motivací. Za normální situace, kdy pes není vydrážděn a je v klidu, bude špatně snášet úder obuškem. Je-li však hnán loveckou náruživostí nebo obranným pudem, sebevědomím, odvahou a agresivitou do střetu s figurantem, na případné údery obuškem reagovat nebude.

          Organismus psa reaguje na nadměrný stres obrannými mechanismy, kterými se snaží zabránit přetížení nebo dokonce poškození nervové soustavy. Mezi typické obranné mechanismy patří zejména nervozita - neklid, vrčení, poštěkávání, překusování, zvýšená agresivita - napadání bez zjevné příčiny, vyhýbavá reakce nebo různé jiné uvolňovací činnosti. V mezním případě, kdy stres je pro psa příliš velký, dochází k tzv. přeskokovému jednání nebo dokonce k selhání.

                     

Přeskokové jednání  je jev, kdy pes vykazuje chování, které se zdánlivě nehodí do situace, ve které se nachází. Toto chování vzniká jako reakce na stres nebo frustraci, kdy nervová soustava psa není schopna rozhodnout, jaká reakce by byla v daném okamžiku vhodná. Typickým projevem přeskokového jednání v průběhu obrany je zejména otočka kolem své osy, kterou pes provádí převážně při vyštěkávání, odvolávání z vyštěkání nebo po pouštění. Přeskokovým jednání je taktéž odbíhání od figuranta a jeho opětovný návrat k němu. V krajním případě může docházet ke ztrátě zájmu o figuranta. Pes místo zájmu o figuranta bezdůvodně čichá v trávě, močí, chaoticky pobíhá po place, případně odbíhá mimo cvičební prostor (např. při revírování pes „nevidí“ maketu s figurantem) atd.

      

Vyhýbavá reakce - Jak jsme si řekli, pes se snaží nadměrný stres, který zatěžuje jeho nervovou soustavu, uvolnit různou činností nebo chováním. Mezi vyjmenovanými způsoby je zmíněna i vyhýbavá reakce. Vyhýbavá reakce se objevuje u psů, na které figurant opakovaně vyvíjel nepřiměřený psychický, ale zejména fyzický tlak (např. opakovaný fyzický atak bičem do těla nebo přes nohy). Vyhýbavá reakce se u takto trénovaných psů (ataky bičem atp.) nejmarkantněji projevuje v boji, ale také při zastavení pohybu figuranta - v přechodové fázi a po pouštění. Vyhýbavá reakce je instinktivní chování a je projevem pudu sebezáchovy.

                 

Vyhýbavá reakce je přirozená reakce psa jak se vyhnout nadměrnému tlaku ze strany figuranta !

 

a)  U cviku Pokus o útěk figuranta se projevuje tak, že se pes při pohybu figuranta snaží nepřirozeným bojem dostat až na pravou stranu zad figuranta; v případě, že má figurant rukáv na pravé ruce, je to obráceně. Pes v tréninku zjistil, že tímto svým chováním figurantovi znemožní, aby jej bičem píchal do těla, kterým se figurant snaží zvýšit bojovnost psa. Tímto chováním se pes vyhne nepříjemným pocitům a nadměrnému stresu. Pohybující se figurant na takto uhýbajícího se psa již nedosáhne.

 

 b)   V situacích, kdy se figurant zastavuje se vyhýbavá reakce projevuje tak, že ještě před úplným zastavením figuranta pes okamžitě uskočí na opačnou stranu, než je ruka figuranta s obuškem nebo bičem. Zároveň se snaží nepřirozeným bojem dostat až za záda figuranta. Opíráním nohama o tělo figuranta a hektickou bojovností dochází k otáčení figuranta. Aby pes figurantem neustále neotáčel, figurant musí rukáv uchopit oběma rukama a vyvinout velké fyzické úsilí ke své stabilizaci. Za této situace logicky již nemůže psa bičem atakovat. Pes v tréninku zjistil, že tímto svým chováním figurantovi znemožní použití biče k jeho ataku. Tímto chováním se pes vyhne nepříjemným pocitům a nadměrnému stresu.

  

c)  Správně trénovaný pes při zastavování boje  je stále před figurantem a nesnaží se tělem před figurantem uhýbat. Po pouštění pes okamžitě zaujme dominantní pozici – viz obr. 5. V případě, že pes má z chování figuranta (z výše uvedených důvodů) respekt, při zastavování se "intenzivním bojem" snaží preventivně uhýbat tělem do strany, aby ho figurant nemohl bičem atakovat. Po násilném přemístění psa před figuranta a po pouštění se vyhýbavá reakce projeví tak, že pes mj. nezaujme dominantní (čelní) pozici, ale:

         

  - zaujme k figurantovi boční pozici  – viz obr. 6.

   -  pes není v těsné blízkosti figuranta, ale je od něho vzdálen – viz obr. 7. 

   -  pes není v ose figuranta, ale je vychýlen – viz obr. 8.

   

Čím více se pes vychyluje  z požadované dominantní pozice vůči figurantovi, tím nám ukazuje, jakou míru respektu z něj má. Vyhýbavá reakce je samozřejmě nežádoucí chování psa - je v rozporu s požadavkem ZŘ IGP na dominanci psa vůči figurantovi - je opakem dominance.

                  V našem případě stresorem (událost, která vyvolala stres) je atak figuranta na psa bičem. Protože k ataku dochází v konkrétních neměnných situacích, stresorem se postupně stává i situace, ve které v minulosti opakovaně docházelo k těmto nepříjemným atakům bičem, a to i v případech, že figurant již v ruce bič nedrží. Obvykle je to u cviku Pokus o útěk figuranta a u každého zastavování boje. Jen pro úplnost uvedu, že v ostatních částech obrany, kde v tréninku nedocházelo k těmto atakům bičem, se pes může jevit jako sebevědomý pes s výborným razantním kousáním.

      Skutečnost, že pes po násilném přemístění před figuranta a pouštění již zůstane k figurantovi v čelní pozici, však nemůže zastřít to, že v boji vykazoval vyhýbavou reakci. Skutečnost, že "bojoval" až za zády figuranta a opakovaně se snažil vyhnout frontální - dominantní pozici, je jasným dokladem menšího sebevědomí a odolnosti při zátěži a tlaku figuranta - stresu. Přitom není podstatné, že vyhýbavá reakce se projevila jen jako důsledek nepochopení instinktivního (přirozeného) chování sebevědomého psa a špatného způsobu výcviku.

      I když se v našem případě může jednat o velice kvalitního psa, jeho výkon by měl být posuzován dle ZŘ IGP, kde je, jak jsme si již výše řekli požadováno:

            

"Posuzuje se instinktivní chování, sebevědomí, schopnost zvládat stres, kvalita zákusu a poslušnost v průběhu celé obrany..."

               

Pro úplnost a pro správné pochopení znovu uvedu, že sebevědomý správně trénovaný pes po zastavení figuranta (přechodová fáze) okamžitě (bez cíleného učení) zaujme dominantní – čelní pozici vůči figurantovi a v této pozici bojuje, a to až do okamžiku pouštění - viz obr. 9. Ihned po pouštění Tuto dominantní – čelní pozici vůči figurantovi zaujímá automaticky bez jakéhokoli učení - viz obr. 10. Je to jeho přirozené – instinktivní chování!

     Na soutěžích někteří figuranti dokáží vyvinout velký psychický tlak, a to jak v boji, tak při dohlídání. V boji zároveň dochází k menšímu či většímu fyzickému kontaktu s tělem figuranta – viz obr. 11, který může pro některé psy znamenat také velkou zátěž.  Každý pes fyzický a zejména psychický tlak od figuranta vnímá jinak. Správně trénovaný pes na něj buď vůbec nereaguje, případně reaguje zvýšeným odhodláním nad figurantem zvítězit. Zvýší svoje nasazení, bojovnost i agresivitu. Psi povahově slabší nebo špatně trénovaní reagují zejména na psychický tlak figuranta různou mírou nejistoty (opak sebevědomí), která může přerůst v nadměrný stres s některými negativními doprovodnými projevy.

      Aby byl pes schopen na soutěžích, zvláště vrcholových, ustát velký tlak ze strany figuranta, musí být na tento tlak (fyzický a především psychický) promyšleným způsobem trénován – viz obr. 12. Odolnost trénujeme postupně, a to pouze u psů, u kterých jsme kvalitním tréninkem dosáhli velkého sebevědomí a odvahy. A nyní se dostáváme k jádru pudla. V dnešní době se mnozí figuranti soustřeďují jen na zvyšování bojovnosti a agresivity, a to už i u štěňat a mladých psů. Již několikrát jsme si řekli, že „moderními metodami“, které k tomu běžně používají, nejen obtížně dosáhnou svého záměru, ale používáním těchto metod neúměrně zatěžují nervovou soustavu psů.

      Nervová soustava štěňat nebo mladých psů není schopna bezproblémově zvládat fyzický a zejména psychický tlak, který je schopen zvládnout již dospělý pes. Proto je třeba u tréninku štěňat a mladých psů postupovat obezřetně a nevystavovat je nepřiměřenému tlaku.  Pokud psa vystavujeme většímu tlaku než je schopen bezproblémově snášet, postupně narůstajícího stresu psa a jeho negativních reakcí si nemusíme včas všimnout. V každém případě nás potom čeká hodně práce s potlačením negativních reakcí na větší zátěž – tlak figuranta a dodáním psovi ztraceného sebevědomí. A to vše za předpokladu, že jsme schopni si s uvedenými problémy poradit.

         Prvním předpokladem nápravy je zásadní změna způsobu výcviku. V závažnějších případech budeme muset přikročit i k výměně tréninkového figuranta. Ani poté si již nikdy nemůžeme být stoprocentně jisti, že se v budoucnu negativní reakce psa na tlak figuranta znovu neobjeví.

       V předchozích článcích jsem několikrát uváděl zásadu, že pokud chci mít psa obranáře, pes nikdy nesmí s figurantem prohrát. Bohužel psi v mnoha případech s figuranty prohrávají. Každá prohra s figurantem více či méně psovi nejen snižuje sebevědomí, ale zároveň více a více zatěžuje nervovou soustavu stresem.

       Pokud psa trénovaného např. některou z „moderních metod“ současně vystavíme dalšímu tlaku, hodnota celkového tlaku na nervovou soustavu - stresu se zvyšuje. Konečným důsledkem může být nadměrná úroveň stresu, který nervová soustava psa již není schopna bez problému zvládnout, a to přesto, že každá jednotlivá stresová situace by neznamenala pro psa nadměrnou zátěž.

           Možná, že vše co souvisí s nadměrným zatížením nervové soustavy - stresem, může být pro někoho hůře uchopitelné. Pokusím se vysvětlit. Stres je přirozenou reakcí organismu na zvýšenou míru zátěže a je nedílnou součástí života lidí i psů. V článcích je použit odborný termín stres, který však není totožný s tím, jaký význam tomuto slovu široká veřejnost přikládá, jak ho chápe!         

           Stres každý z nás zažívá mnohokrát denně, aniž bychom si to třeba uvědomovali. Když však o někom řekneme, že je ve stresu, většina z nás to vnímá tak, že se dotyčný doslova nervově hroutí. Přiměřená míra stresu není nejen škodlivá, ale při přiměřené úrovni stresu může pes podávat výraznější výkon, než kdyby takové úrovni stresu vystaven nebyl. Stres je přirozenou reakcí organismu na okolí, které nás obklopuje a podněty na nás působící. Dovolím si ocitovat slova prof. MUDr. Julie Dobrovolné, Ph.D. - vedoucí pracoviště Enviromentální fyziologie Masarykovy univerzity v Brně (zdroj: Český rozhlas - 6.6.2022):

                            

"Stres potřebujeme, abychom se adaptovali a abychom přežili. Člověk bez stresu neexistuje - pokud by existoval, znamenalo by to, že je mrtvý!"

  

Česká vědkyně Mgr. Bc. Lucie Ráčková Ph.D. z Masarykovy univerzity, zabývající se stresem uvádí:

        

"Stres potkává všechny organismy na planetě a zajišťuje jejich přežití"

    

      U psů jsou mechanismy vzniku stresu a faktory, které jej způsobují, do značné míry podobné jako u lidí. Výše jsme si uvedli, že působí-li na organismus (psa nebo člověka) současně několik faktorů, způsobujících stres (několik stresorů), hodnota celkového stresu se zvyšuje. Uveďme si názorný příklad vzniku celkového stresu. Každý z nás v životě zažil zvýšený stres. Např. v situaci, kdy jdeme nepřipraveni na důležitou zkoušku, ujel nám autobus, s partnerem (partnerkou) jsme se pohádali, zmeškali schůzku, na které nám záleželo atp. V těchto a podobných situacích pociťujeme silné vnitřní napětí, jsme nervózní, podráždění, těžko se soustřeďujeme na jiné věci či činnosti atd. Jsme sice ve stresu, ale ještě se dokážeme ovládat. Pokud v této situaci si do nás např. někdo ironicky rýpne, strčí do nás ve frontě, na přechodu nás ohrozí auto apod., už se nedokážeme ovládat a „vybuchneme“. Dáme volný průchod naakumulovanému vnitřnímu napětí - stresu. A to přesto, že každá jednotlivá nepříjemná situace by nás takto nevykolejila. Nejspíš bychom ji přešli jako méně významný problém. Přesně tak je to s nervovou soustavou psa. Při této příležitosti bych použil výstižné a vše vypovídající staré přísloví: Stokrát nic umořilo osla.

      A nyní si ukažme příklad vzniku celkového stresu u psů. Nervová soustava konkrétního psa může být ve stresu např. změnou prostředí, změnou figuranta, intenzivním a dlouhým drážděním. Pokud nastane každá tato událost samostatně, pes stres z těchto změn zvládne bez problému - vnímá ho jako relativně malý. Pokud však nastanou všechny události současně, vyvolají u psa celkový stres, který je větší než stres z jedné této události (z jednoho stresoru).

     Samostatnou kapitolou jsou pak fyzické ataky na psa bičem, el. poháněčem dobytka, tahání za chlupy apod. K častému a zbytečnému zatěžování nervové soustavy, zejména štěňat a mladých psů, dochází nezřídka již při začátku nácviku obrany, resp. kousání. Na obranu se často přivádějí štěňata již ve věku od 4 měsíců. Pokud by provádění obrany odpovídalo věku a stavu nervové soustavy, tak proč ne – viz obr. 13. Ale ono tomu tak mnohdy nebývá. Stalo se pravidlem, že i u takto mladých psů (dále jen „pes“) přiběhne figurant, postaví se před něj a začne chaoticky šermovat rukama. Není neobvyklé, že  u toho několikrát zapráská bičem (o tom, že ho nezřídka tím bičem lehce šlehne, se raději nebudu zmiňovat). Poté následuje vražení peška nebo rukávu do mordy psa...        

       Pokud jste si pozorně přečetli pasáže, kde se píše o loveckém a obranném pudu, tak již víte, že figurant na psa útočil. Pes se cítí počínáním figuranta výrazně ohrožen "na životě". Probudí se v něm pud sebezáchovy, který ho nutí na situaci okamžitě reagovat. Je logické, že stav ohrožení znamená pro psa velkou zátěž pro jeho nervovou soustavu. Pes může projevit buď pasivní obrannou reakci, při které doslova ztuhne a stane se zcela pasivním – je paralyzován, nebo se u něho projeví aktivní obranná reakce, při které, jak jsem již několikrát uvedl, má pes jen dvě možnosti - buď utéci, nebo bojovat.

      Tím, že pes začne bojovat, se zvýšený stres, kterému je vystaven v okamžiku útoku figuranta, sice částečně zmenší, ale přesto je jeho nervová soustava i nadále vystavena velkému tlaku - stresu. Když k tomu přičteme dřívější častou aplikaci již několikrát zmíněných „moderních metod“, tak to logicky, zvláště u belgičáků, nemůže ve značné části případů dobře dopadnout. Proto na soutěžích nezřídka vídáme psy, u kterých se objevují projevy nadměrného stresu.

       Při neodborné práci tréninkových figurantů i z povahově výborného psa lze brzy učinit psa, projevujícího známky nadměrného stresu. Zatímco při kvalitním a promyšleném tréninku můžeme i z průměrného psa vychovat skvělého sebevědomého obranáře, chovajícího se k figurantovi po celou obranu dominantně!

       V předchozích článcích jsem několikrát zdůrazňoval, že mladí psi by měli začínat a co možná nejdéle kousat jen z loveckého a kořistnického pudu (dále jen „lovecký pud“) - viz obr. 14. Při tomto způsobu obrany (figurant nebo kořist se vzdaluje od psa), na rozdíl od kousání z obranného pudu (figurant přímo útočí na psa), je nervová soustava psa jen minimálně vystavena tlaku ze strany figuranta. Tímto způsobem (lovením kořisti) mohou s úspěchem dobře kousat nejen psi mladí, ale i psi, kteří dosud nemají velké sebevědomí nebo psi zkažení nevhodnými metodami výcviku. Při správném provádění tohoto způsobu kousání psům postupně roste jejich sebevědomí, odvaha, bojovnost i agresivita.

      Na soutěži je psychická zátěž a tlak na nervovou soustavu psa obvykle významně větší, než jakému je vystavena v trénincích. Kritickou částí obrany z hlediska zatížení nervové soustavy psa je také okamžik pouštění a střežení - dohlídání, a to zejména pokud v tréninku figurant fyzickým násilím nutí psa pouštět na povel, což není úplně neobvyklé. Je logické, že nervová soustava takto trénovaného psa je při provádění obrany výrazně zatížena.

       V předchozím textu jsme si probrali některé typické situace, při kterých u psů dochází k různě intenzivnímu zatížení nervové soustavy - stresu. Jeden stresor (situace nebo okolnost, která u psa vyvolá stres) jsem si nechal na konec, a to přesto, že u některých psů se může jednat o stresor významný, který může nervovou soustavu psa výrazně zatěžovat. Tímto stresorem může být psovod!

 

 Psovod a stres

Aniž bychom si to možná uvědomovali, psovod při tréninku obrany výkon psa výrazným způsobem ovlivňuje a působí na jeho nervovou soustavu. Psovod může:

a)      významným způsobem zatěžovat nervovou soustavu svého psa a znejišťovat jej, nebo

b)      psovi výrazně pomáhat zvyšovat sebevědomí, odvahu a bojovnost.

                

Ad a) V průběhu provádění obrany pes musí mj. vykazovat výbornou ovladatelnost. Pes, který předvádí na poslušnosti výbornou ovladatelnost, tuto ovladatelnost na obraně nemusí v počátcích nácviku obrany bez problémů provádět. Motivace k respektování povelů psovoda může být významně snížena přítomností figuranta a snahou psa, aby co možná nejdříve došlo ke konfrontaci s figurantem.  Čím je pes lepší obranář, tím méně vnímá povely psovoda a tím méně se stává ovladatelným. Aby byl i výborný obranář při obraně ovladatelný, musí se z počátku poměrně často provádět korekce jeho chování.     

     Dříve k nácviku ovladatelnosti stačil řetízkový obojek, vodítko a v některých případech ještě ostnatý obojek. V současnosti se ke korekci používá několik dalších pomůcek. Mezi další nejčastěji používané pomůcky patří tušírka (bičík na koně), el. obojek, různé druhy ostnatých obojků a další.

       Při používání klasické pomůcky – vodítka psa usměrňujeme tahem, případně cuknutím. Kterým směrem tah nebo cuknutí vodítka působí, tímto směrem psa usměrňujeme – viz obr. 15. Pokud dodržujeme principy učení (na obraně platí stejné principy a zákonitosti výcviku jako pro cvičení poslušnosti), nervovou soustavu psa používáním vodítka zatěžujeme jen minimálně.     

         Pokud psovod psa víc než dobře nenaučil požadovanému chování bez přítomnosti figuranta, při používaní tušírky nebo el. obojku pes jen těžko pochopí, proč a za co jej psovod koriguje, resp. trestá. Tyto a podobné situace mohou pro psa znamenat výraznou zátěž – mohou se stát stresorem. Používání stahovacího - škrtícího lanka, používaného zejména k nácviku pouštění na povel, považuji za naprosto absurdní. Tato „pomůcka“, resp. psovod (někdy dokonce i figurant!!), který tuto "pomůcku" používá, výrazným způsobem zatěžuje nervovou soustavu – psa logicky přivádí do nadměrného stresu. Podívejme se na to čistě technicky. Při jejím použití dojde k uzavření dýchacích cest a pes se dusí; resp.je dušen! To samozřejmě u něj probudí pud sebezáchovy a intenzivní strach o život - nervová soustava psa je zatížena velmi vysokou úrovní stresu.!

      Jak jsem uvedl, samotné provádění obrany znamená i pro správně cvičené psy - obranáře, zátěž pro jejich nervovou soustavu, kterou však organismus těchto psů bez větších problémů zvládne. Pokud ale psovod provádí nepřiměřeně silné nebo časté korekce, případně na něj křičí či jej trestá, hodnota celkového zatížení nervové soustavy psa -  stresu se logicky významně zvyšuje.  Když k tomu přidáme další tlak, který v tréninku způsobuje figurant např. již mnohokrát zmíněným bičem, jaký může být konečný výsledek?!   

       Pes, který byl často, nebo nepřiměřeně korigován, je logicky ve velkém vnitřním napětí (stresu) a figuranta logicky soustředěně nestřeží. Čím dál tím víc se s obavou soustřeďuje především na příchod psovoda – viz obr. 16. Nezřídka se také od přicházejícího psovoda odtahuje. V krajním případě z obavy z následující korekce ze strany psovoda od něj odskočí či dokonce odeběhne.

  

ad b) Hned v úvodu je třeba konstatovat, že na trénink obrany nenastupuje jen pes, ale spolu s ním i jeho psovod. Můžeme si tedy uvést a zároveň zdůraznit další důležitou zásadu:

           

Na obranu nastupuje dvojice (pes a psovod), jejímž společným úkolem je přemoci nepřítele – figuranta a získat kořist.

             

Funkcí psovoda je psa podporovat, řídit, usměrňovat a specifickou formou psovi sdělovat co je dobře a co špatně. V neposlední řadě mu pomáhat získávat co možná největší sebevědomí a odvahu.

       A nyní si ukažme, jak má tato zásada vypadat v praxi. V počátcích nácviku obrany má mít psovod psa na vodítku. Zvláště při provádění obrany s mladým psem to považuji velice důležité. Doporučuji mít psa na vodítku i v situaci, když přijedeme do cizího prostředí a koušeme na psovi neznámého figuranta – viz obr. 17. Vodítko by měl pes cítit, ale nemělo by mu bránit provádět kvalitní zákus a pod.

      Abychom lépe pochopili, jak důležité je mít mladého psa na vodítku, uveďme si příklad. Představte si, že jste dítě a rodiče vás samotného pošlou temným lesem. Jak se asi budete cítit? Ale pokud půjdete stejným lesem s jedním z rodičů za ruku, vaše pocity se výrazně změní. Pokud zároveň na vás rodič bude mluvit klidným hlasem, určitě se budete cítit bezpečně a sebevědomě. Přesně tak to funguje u štěňat a mladých psů. Vodítko pes vnímá jako spojnici s námi; jako ruku podanou vůdcem smečky. Cítí, že jsme mu nablízku a že jsme mu oporou, na kterou se může spolehnout.

       Povzbuzování a chválení psovi dodává sebevědomí (sebejistotu) a odvahu. Tímto způsobem psovi zároveň jasně a jemu srozumitelným způsobem sdělujeme, co je správné a žádoucí. Po výhře nad figurantem a získání kořisti psa emotivně chválíme a případně se s ním  se s ním o o získanou kořist radostně potaháme. Pes velmi dobře vnímá, že máme radost z toho, že zvítězil nad nepřítelem a zároveň získal kořist. Protože pes chce nejen uspokojit svoje instinkty - pudy, ale i se nám zavděčit, o to více se bude snažit nad figurantem zvítězit.

     Ne všichni si však důležitou roli psovoda při tréninku obrany uvědomují. Nezřídka figurant říká psovodovi: „Jen stůj, drž vodítko a nic neříkej.“ To samozřejmě nepovažuji za správné.

       Při obraně bychom se měli snažit cvičit psa takovým způsobem a takovými metodami, abychom nemuseli provádět prakticky žádnou korekci jeho chování. A pokud korekci musíme provádět, tak volme takový způsob, abychom psa nejen nepřiváděli do výraznějšího stresu, ale aby co možná nejrychleji pochopil, co po něm chceme.  Častým nebo výrazným korigováním psa nejen odvádíme jeho pozornost od figuranta, ale zároveň ho přivádíme do nadměrného stresu – viz obr. 18.

      Předpokladem pro volbu správných výcvikových metod a minimalizaci korekcí chování psa je schopnost vžít se do role psa (poznat co a jak pes vnímá a to nám umožní s velkou mírou pravděpodobnosti odhadnout jeho reakce) dostatečná empatie k němu. Pokud se nám toto podaří, s velkou pravděpodobností nejen už dopředu odhadneme reakci psa na způsob a metody výcviku jednotlivých prvků obrany, které chceme praktikovat, ale zároveň nebudeme muset psa často korigovat jeho chování a přecvičovat jej. Tím nejen minimalizujeme případný stres, ale zároveň nebudeme používat metody, které by, jak by se později ukázalo, nevedly k zamýšlenému cíli. Zároveň by nebylo od věci představit si, jak bychom např. snášeli a reagovali na metody, které chceme k nácviku použít.  Jsem přesvědčen, že bychom od některých používaných kontroverzních metod a způsobů výcviku rychle ustoupili.

 

Výkon psa v závislosti na úrovni stresu

Výkon psa v obraně mj. ovlivňuje zátěž nebo tlak, kterému je jeho organismus vystaven; čili hodnota stresu. Na obr. 19 je znázorněna závislost výkonu psa na úrovni stresu, kterému je organismus psa vystaven.

      Z obrázku vidíte, že při malém stresu pes podává menší výkon než při normálním stresu, který odpovídá tlaku nebo zátěži, kterým je každý správně cvičený pes při obraně vystaven.      

          Při přiměřené úrovní stresu je některý pes schopen podat výraznější (nadstandardní) výkon. Pokud je organismus psa vystaven nadměrnému tlaku nebo zátěži -nadměrnému stresu - výkon psa nejen klesá, ale navenek se začnou objevovat projevy nadměrného stresu, jakými jsou nervozita – neklid, vyhýbavá reakce nebo různé další uvolňovací činnosti jako jsou vrčení, poštěkávání, překusování, napadení figuranta apod.

      Při vysoké úrovni stresu dochází k přeskokovému jednání. Pes před figurantem provádí např. otočku, odbíhá od figuranta a opět se vrací apod. Při extrémním stresu nervová soustav přechází do ochranného útlumu, při kterém pes přestává reagovat na vnější podněty. Jak jsme si řekli v předchozím článku, měli bychom trénovat tak, aby se nervová soustava psa byla vystavena  tlaku, který odpovídá úrovni eustresu – viz obr. 19.

     Pozornější čtenáři určitě hledají odpověď na to, proč při přiměřené úrovni stresu jsou jen někteří psi schopni podat výraznější (nadstandardní) výkon. Odpověď hledejme v celkové úrovni stresu, resp. v jeho složení. Jak jsem uvedl, pes je vystaven tlaku souvisejícím s prováděním obrany. V některých případech současně i tlaku ze strany psovoda. Pokud v celkovém stresu hraje významnou roli tlak ze strany psovoda, pes pochopitelně nemůže podat nadstandardní výkon. Plně se nesoustředí pouze na činnosti související s figurantem, protože „řeší“ i psovoda, jeho chování a reakce. Jak vidíte, tak vzájemná provázanost hodnoty celkového stresu a výkonu psa, tak jak uvedená na obr. 19 platí jen v případě, že psovod nezvyšuje svým chováním celkovou hodnotu jeho stresu.

 

Pár slov na závěr

Je docela možné a pravděpodobné, že si někteří z vás myslí, že té teorie bylo zbytečně moc! To si však nemyslím! Snažil jsem se uvést jen nezbytné minimum, na základě kterého je ještě možné pochopit základy a principy úspěšného nácviku obrany. Zároveň jsem se snažil uvádět praktické aplikace uváděné teorie. Pouze pochopením těchto základů je možné se vyvarovat chyb, které se nezřídka obtížně napravují. Abychom mohli úspěšně odstranit případnou chybu ve výcviku, musíme nejdříve vědět, kde a proč se chyba stala.

      

V článcích uváděná teorie a fakta by nám měly pomoci nejen pochopit, kde se chyba stala, ale zároveň by nám měla umožnit najít správnou cestu k nápravě.

 

      Bez poznání a pochopení příčin můžeme chyby ve výcviku napravovat pouze systémem pokus – omyl. Uvedená teorie a fakta by nám zároveň měly pomoci trénovat efektivně a dosahovat na zkouškách i na soutěžích výraznějších úspěchů. Záleží na každém, jak témata, kterými jsme se v seriálu článků dosud zabývali, uchopí a případně zda je využije při tréninku.

        Když se na nácvik obrany podíváte čistě racionálně, figurant v obraně zastává práci pomocníka. To znamená, že by měl svoji práci provádět podle pokynů buď instruktora (trenéra) nebo psovoda. Protože dnes instruktoři (trenéři) v podstatě žádní nejsou, figuranti automaticky převzali funkci instruktorů - trenérů. Oni rozhodují o tom, co pes bude dělat a jak bude postupovat nácvik obrany. Vycházejí z toho, že jsou kvalifikovaní a že psovod obraně vesměs nerozumí. Z toho důvodu psovod, až na ojedinělé výjimky, zastává práci jen jakéhosi držáku psa.

        Psovod by si v první řadě měl vybrat vhodného figuranta, kterému bude důvěřovat, že svoji práci bude provádět správně a kvalitně. Protože se jedná o jeho psa a figuranta si navíc platí, měl by výsledky či důsledky práce figuranta kontrolovat, a to přesto, že k němu má důvěru. Měl by především kontrolovat vliv práce figuranta na psychiku svého psa. Předpokládám, že psovod (majitel psa) je se psem v častém a těsném kontaktu, takže by měl dobře znát reakce a duševní rozpoložení svého psa lépe než figurant. Ale aby psovod mohl figuranta kontrolovat, měl by se snažit pochopit princip obrany, její nácvik a další aspekty, které výcvik ovlivňují. Zároveň by měl pozorovat a znát reakce svého psa. V případě prvního náznaku nadměrného stresu (např. vrčení v zákusu, vyhýbavá reakce atd.) by měl na toto téma s figurantem pohovořit.

      Výsledek komunikace s figurantem na toto téma však bude hodně nejistý. Rozumný figurant si nejen psovoda vyslechne, ale v případě, že uzná argumenty psovoda za opodstatněné, upraví výcvik tak, aby pes v nadměrném stresu nebyl. Takto by to mělo dopadnout v ideálním případě, ale ... Existuje však reálné riziko, že se některý figurant bude iniciativou psovoda cítit notně dotčen. Je ego mu nedovolí se nad připomínkou psovoda ani zamyslet, natož si přiznat případné pochybení.  A místo zamyšlením se a případnou změnou postupu tréninku, figurant prohlásí: "Když se ti to nelíbí, vyber si jiného figuranta."

        S podobnou reakcí figuranta musíte počítat. Je na vás, abyste zvážili všechna pro a proti a podle toho se rozhodli. Máte na výběr. Buď i nadále budete trpně akceptovat práci figuranta, i když vidíte, že vašemu psovi  úplně neprospívá a smířit se s tím, nebo zkusit se s figurantem domluvit o případné změně způsobu výcviku. Musíte však počítat s možností, že vás může poslat, a to v tom lepším případě, za jiným figurantem.

        Ideální je, pokud by si figurant sám od sebe uvědomil, že něco je špatně a že vrčení v zákusu je důsledkem  používaných metod. Poznání je možný začátek cesty k nápravě. Pokud figurant sám, nebo za našeho více či méně taktního upozornění, nedojde k závěru, že vrčení je důsledek používaných metod a způsobu jeho práce, náprava  v podstatě není možná.     

        Hlavně nevěřte případným řečem o tom, že pes z toho vyroste nebo že si časem zvykne. Můžu vás ubezpečit, že si pes nejen nezvykne ani z toho nevyroste. Projevy stresu mohou být s přibývajícím časem jenom horší - budou se stupňovat.