Pouštění a střežení

Pouštění

Až dosud jsme se zabývali tím, jak psa naučit kvalitně kousat. Pes, který jen kouše, byť i výborně, ale nepouští na povel, nemůže v žádném případě uspět nejen na soutěži, ale ani na zkoušce – bude diskvalifikován. Aby tomu tak nebylo, musíme psa naučit nejen dobře kousat – viz obr. 1, ale i na povel pouštět – viz obr. 2. Zároveň bychom měli naučit psa, aby figuranta pozorně střežil.

     Jestli si vzpomínáte, pouštění jsme začali nacvičovat již s malým štěnětem; při domácích hrách, při kterých jsme rozvíjeli lovecký a kořistnický pud – viz článek Jak ze štěněte vychovat psa obranáře.

Pro osvěžení připomenu důležité okamžiky. Stejným postupem můžete postupovat i s v mladým psem s tím, že zvolíte vhodnou velikost plochého peška.  

      Začneme tím, že štěněti nabídneme plyšáka - spolu s povelem „Drž“ - k uchopení. Plyšáka však stále (i po uchopení štěnětem) držíme v ruce. Poté, co se štěně do plyšáka zakousne, lehce a krátce za něj zatáhneme. Pro začátek bude úspěchem, když štěně plyšáka uchopí a - i přes naše krátké a lehké zatažení - jej bude stále držet.      

       Zpočátku ihned i po nepatrném zabojování (zatažení) plyšáka štěněti pustíme a necháme ho si kořist užít. Pokud se štěně s plyšákem vzdálilo, přivoláme jej. Poté plyšáka znovu uchopíme a opět jej krátce zatáhneme. Po několikerém opakování plyšáka jednou rukou uchopíme a přestaneme se o něj tahat. Zároveň zavelíme „Pusť“. Vzápětí štěněti druhou rukou nabídneme pamlsek.      

      Pokud nám štěně nechce kořist pustit ani po nabídnutí pamlsku, musíme najít jiným způsob, jak štěně přimět kořist pustit. Buď mu nabídneme jiný - lahodnější pamlsek, případně jinou - druhou kořist. Po puštění štěně pochválíme a hru s uchopení, potaháním a následným pouštěním několikrát opakujeme. Samozřejmě, že hru ukončíme dřív, než hra štěně přestane bavit.

       Při hrách s plyšákem nebo plochým peškem (dále jen „pešek“) najednou přestaneme se štěnětem o něj „bojovat“ a necháme peška v klidové poloze a zavelíme „Pusť“. Po puštění štěně pochválíme a opětovným pohybem peška naznačíme únik kořisti. Současně s pohybem peška zavelíme “Drž!“ a štěně necháme zakousnout se do peška. Přitom dbáme na to, aby štěně o peška zabojovalo. Po krátkém boji peška zklidníme a zavelíme „Pusť“. Až štěně peška pustí, následuje pochvala a opět štěně necháme zakousnout a následně peška štěněti pustíme, aby si získanou kořist mohlo užít.

      Nechce-li štěně peška na povel pustit, použijeme k puštění např. podání pamlsku, který má pes opravdu rád a který běžně nedostává. Abychom naučili psa pouštět na povel, VŽDY nejprve zavelíme „Pusť“ a teprve poté vytáhneme pamlsek a ten štěněti nabídneme. Pokud si viditelně připravujeme pamlsek a teprve potom zavelíme „Pusť“, nácvik pouštění na povel se nám nebude dařit, tak jak by mělo. Štěně sice bude pouštět, ale podnětem k puštění nebude náš povel, ale spatření pamlsku. To samozřejmě není dobře. Neuvidí-li štěně pamlsek, nebude na povel pouštět, natož rychle a čistě.

        Po pouštění štěně emotivně pochválíme a necháme jej opět zakousnout do pohybujícího se peška - kořisti. Čas mezi puštěním a opětovným zákusem musíme postupně nepravidelně měnit – od 1 do cca 10 vteřin. Aby štěně pochopilo, že opětovné kousnutí je odměnou za puštění "kořisti", zpočátku volíme kratší intervaly mezi pouštěním a opětovným kousáním. Postupným nepravidelným měněním času mezi puštěním peška a opětovným zákusem štěně pozvolna připravujeme na další důležitou fázi, kterou je střežení.

       Štěně brzy zjistí, že po puštění „mrtvé (nepohybující se) kořisti“ bude následovat opět únik (pohyb) kořisti, její dostižení, zákus a opětovné puštění atd. a na závěr její stržení a odnesení. Budeme-li popsanou techniku dělat správně, hra se štěněti bude líbit. Bude ochotně pouštět, střežit a opět kvalitně zakusovat.  

       Máme-li doma velkého kořistníka, který v začátku nácviku kořist nechce pustit ani při nabízení pamlsku, musíme si poradit jinak. Jednou rukou podržíme kořist a druhou rukou po povelu „Pusť“ štěněti přimáčkneme pysk na zuby. Při správné aplikaci štěně okamžitě pustí, aniž by poznalo, že nepříjemný pocit pochází od nás. Po tomto „násilném“ puštění dáme štěněti opět příležitost k zákusu s následným opětovným pouštěním. Tento postup (s opětovným zákusem a pouštěním) několikrát zopakujeme, aby štěně poznalo, že pouštění neznamená ukončení hry, ale jen nutnost k tomu, aby hra mohla dále pokračovat.

      Samozřejmě, že pouštění neprovádíme vždy při každém zákusu. Pouští-li štěně příliš ochotně nebo nemá-li kvalitní (plný, silný a klidný) zákus, nebo při snížené chuti o kořist bojovat, po určitou dobu nácvik pouštění omezíme. K pouštění se vrátíme až v okamžiku, kdy štěně má opět o kořist velký zájem - aby existoval předpoklad, že kořist bude pevně držet a bojovat o ni.

      Se štěnětem v rámci těchto her na jedné straně procvičujeme a upevňujeme lovecké chování, bojovnost a na straně druhé ochotné pouštění. Promeškáme-li možnost naučit ochotné pouštění na povel v rámci cílených her, může se snadno stát, že v pozdějším věku nám pouštění může činit potíže a my budeme muset použít k pouštění jinou, pro psa méně příjemnou techniku.

      V období, kdy začínáme kousat na figuranta, dbáme především na to, aby pes prováděl kvalitní zákusy - plné , pevné, klidné, a v neposlední řadě bojovné. Bez toho, aniž by pes stabilně měl kvalitní zákusy, nácvik nebo provádění pouštění nedoporučuji. Prováděním pouštění, zvláště pokud jej nemáme dobře nacvičené z "domova", má velice často za následek zhoršení kvality zákusu.

       A nyní si řekněme, jak na pouštění při kousání s figurantem. Samozřejmě, že se figurantem musíme předem a podrobně domluvit, jak nácvik pouštění bude probíhat. Není nic horšího, než když např. v okamžiku, kdy budeme dávat povel k pouštění, figurant se psem zabojuje.

       Ve vhodný okamžik se figurant zastaví - viz obr. 3 a my zavelíme "Pusť". Pes by měl ochotně a také čistě pustit - viz obr. 4. Cca po  2 vteřinách figurant naznačí pohyb peška dozadu. V ten okamžik zavelíme "Drž".  Pes by měl bez váhání provést kvalitní zákus  - viz obr. 5. Bezprostředně po zabojování, resp. ještě v boji figurant pouští peška a odchází.

      Pouštění, zvláště pokud je kvalitně provedené - okamžité, ochotné a bez překusů, provádíme jen velmi zřídka. U častého provádění pouštění je velké riziko snížení kvality zákusu nebo se projeví snaha předčasného pouštění.

       Někteří z vás si určitě klade otázku: A co mám dělat když štěně nechce ochotně pouštět? Samozřejmě, že ne všechna štěňata nebo mladí psi (dále jen "pes") ochotně pouštějí. K tomu, aby pes ochotně a čistě pouštěl je třeba několik základních předpokladů:

a) důslednost,

b) volba správné metody.

 ad a) Základním předpokladem spolehlivého pouštění na povel je naše důslednost. Pokud chceme mít dobře vycvičeného psa, a to nejen v obraně, důslednost by měla být jednou z našich základních vlastností. Potřebujeme, aby pes spolehlivě pouštěl na povel i situaci, kdy jeho pozornost je výrazně soustředěna na figuranta. To znamená, že:

 pokud vydáme povel k pouštění, pes musí vždy pustit!

Abychom tuto spolehlivost mohli vždy a všude zajistit, musíme počítat s variantou, že pes nepustí a my musíme jinak než dalším povelem, si pouštění svým způsobem vynutit. Jakým způsobem to zajistit, k tomu se postupně dostaneme v dalším textu.

ad b)  Než se začneme zabývat nácvikem pouštění, měli bychom se nejprve seznámit s požadavky ZŘ IGP na pouštění. Zde je uvedeno:

"Na pokyn rozhodčího zůstává figurant klidně stát a po předvedení přechodové fáze před pouštěním (cca 1 vteřina) jej pes musí na povel nebo samostatně pustit."

           Přestože je na volbě psovoda jaké pouštění zvolí, doporučuji se samostatným pouštěním vůbec nezabývat. S ohledem na to, že ZŘ IGP požaduje "kvalitní zákus až do fáze pouštění" a zároveň požaduje přechodovou fázi, nedokážu si představit psa, který by tyto požadavky dokázal beze zbytku splnit. Proto se v tomto článku budeme zabývat pouze pouštěním na povel.

        V předchozím textu jsme si řekli, jakým způsobem naučit štěně nebo mladého psa kvalitnímu pouštění na povel. Kvalitní pouštění jste možná nacvičili už při tréninku poslušnosti. Při cvičení poslušnosti psa odměňujete balónkem, zákusem do peška nebo provádíte aport. Pes vám logicky musí uvedené pomůcky na povel odevzdat; musí je na povel pouštět. Způsob, jakým jste docílili pouštění balónku nebo činky, můžete použít i při pouštění rukávu. Přestože pouštění v obraně je odlišná disciplína, kvalitní (okamžité a čisté) pouštění z poslušnosti může významně ulehčit a urychlit nácvik pouštění v obraně.

        Někteří z vás sice zjistí, že i když vám balónek nebo činku pouští ochotně, tak při kousání pes na povel k pouštění správně nereaguje - najednou jakoby nevěděl co povel "Pusť" znamená. To se u psů, kteří jsou silně motivováni na obranu - kousání, může snadno stát. Pokud máte psa velkého kořistníka, je víc než záhodné jej co možná nejdříve naučit pouštění na povel. Pokud jste se štěnětem neprováděli výše uvedené hry, doporučuji začít podobným nácvikem "doma"; tedy bez figuranta. Ideální je k tomu použít peška nebo nějakou jinou  vhodnou pomůcku.

        Důležité je soustředit se na první pouštění - pouštění na první povel, kterého je třeba docílit za každou cenu. Říkám za každou cenu, ale určitě ne hrubým násilím nebo bitím; to rozhodně ne. K docílení pouštění i u velkých kořistníků postačí např. přitlačit jeho pysk na zuby. Ale ... aby to dobře fungovalo, je třeba na vhodném místě správně a ve správnou dobu pysk stisknout. Na základě zkušeností vím, že ne všem psovodům se to hned napoprvé podaří. K tomu je potřeba vědět kdy, kde a jak přesně pysk psa stisknout. Proto možná bude lepší nechat si to ukázat od nějakého zkušeného kolegy. I když je to jasné, tak pro jistotu uvedu, že logicky kolega nebude ukazovat na vašem psovi jak mu přitisknout pysk na zuby a tím docílit pouštění.

        Po docílení prvního pouštění, byť i "násilného", je nezbytné psa odměnit hozením peška nebo umožněním opětovného zákusu. Máte-li jinak ovladatelného psa, který k vám přiběhne na přivolání, je vhodnější psovi peška hodit. Lovení kořisti - hození peška znamená pro psa větší odměnu než jen pouhý zákus do něj. Po přinesení peška provedete stejným způsobem další pouštění s následnou odměnou. V počátcích nácviku by hození peška nebo opětovný zákus měly následovat po cca 1 až 2 vteřinách.

        Aby si pes zapamatoval, co po něm chcete, je nezbytné provést v jedné sérii několik pouštění a zákusů nebo hození peška. Sérii je nejlepší zakončit pochvalou a podáním pamlsku. Ideální je, pokud během dne provedeme 3 série nácviku pouštění.

Pouštění "mrtvé" kořisti

Při provádění obrany, kdy figurant již znamená pro psa nepřítele, doporučuji začíst učit pouštění na obraně jednodušší variantou. Při kousání na figuranta s rukávem je, resp. měl by být, pes hodně koncentrovaný na figuranta.  Pokud jsme psa nenaučili pouštění na povel z doby, kdy figurant nebyl pro psa nepřítelem (kousání na peška nebo klínové kousadlo - kousání z loveckého pudu - viz čl. Jak ze štěněte vychovat psa obranáře), je pravděpodobné, že pes na povel k pouštění nebude správně reagovat, případně vůbec nebude reagovat. Proto bychom měli u psů, které jsme dosud nenaučili spolehlivému pouštění, zvolit jednodušší variantu, při které není pes není silně fixován na kousání.

      Jednodušší variantou je pouštění tzv. mrtvé kořisti. Podstata spočívá v tom, že neprovádíme pouštění v situaci, kdy figurant s rukávem na ruce se zastaví, ale psa učíme pouštět rukáv, který figurant psovi po boji již pustil. V této fázi pes není soustředěný na figuranta, ale pouze na kořist - rukáv.

        V praxi to vypadá tak, že figurant psovi přenechá rukáv a poodejde. Pes, pokud jsme ho to naučili - viz čl. Jak ze štěněte vychovat psa obranáře, se pes s rukávem obrátí na nás, abychom se s ním o rukáv potahali. O rukáv se lehce potaháme a po ustání hry s ním zavelíme "Pusť.  Důležité je, abychom v okamžiku pouštění byli s rukávem poněkud vzdáleni od figuranta. Pokud by figurant stál v bezprostřední blízkosti psa, pes by ve figurantovi spatřoval konkurenta a začal by si rukáv - kořist bránit. Tím bychom mohli mít problémy nejen s ochotou k pouštění. Pes by si mohl začít kořist bránit a mohla by se u něj projevit nervozita (větší stres) a mohl by začít rukáv místo pouštění překusovat. Větší ochotu k pouštění můžeme docílit např. i tím, že před povelem k popuštění psa položíme a teprve poté zavelíme "Pusť). Je totiž možné, že pes ve stoje bude i s "mrtvou kořistí" intenzivně bojovat a ochota k pouštění může být snížena.

       Po puštění rukávu psa na vodítku nebo držením za obojek či postroj odtáhneme kousek od rukávu, aby si ho figurant mohl vzít – viz obr. 6. Po navlečení na ruku by figurant měl psa za pouštění odměnit rychlým zákusem a opětovným přenecháním kořisti. Aby si pes zapamatoval, co po něm chceme, je nezbytné provést v jedné sérii několik pouštění "mrtvé kořisti" a zákusů. Sérii zakončíme tím, že figurant psovi pustí rukáv a pes si jej odnese k autu nebo do odkládacího kotce. Odnášení rukávu je pro psa velkou odměnou za předvedený výkon.

Pouštění změnou polohy    

Nejjednodušším a nejméně zatěžujícím řešením jak docílit pouštění (při kousání na figuranta) je vyvést psa z psychické rovnováhy; např. tím, že vydáme povel „Pusť – sedni“. Je velmi nepravděpodobné, že by pes po vyslovení těchto povelů hned napoprvé okamžitě pustil rukáv a sedl si. Abychom docílily pouštění, musíme  k tomu psovi dopomoci nepodmíněným podnětem - mechanicky. V praxi to vypadá následovně:

Figurant dá psovi na vodítku kousnout. V okamžiku, kdy chceme provádět pouštění,  figurant se zastaví a my vydáme povel "Pusť - sedni", doprovázený rychlým tlakem jedné ruky na záď a druhou rukou trhneme vodítkem směrem vzhůru. Postup uvedení psa do polohy "sedni" je prakticky stejný jako při nácviku polohy "sedni" kontrastní metodou. Nebudu se  zmiňovat o tom, že figurant musí psa odměnit dalším kousáním a že je třeba nácvik pouštění provádět v sérii, protože předpokládám, že tento postup již považujete za samozřejmost - viz výše.

      Uvedená metoda může dobře fungovat u psů, kteří jsou dobře ovladatelní a dosud spolehlivě reagovali na povel k pouštění při hrách i při pouštění mrtvé kořisti. U opravdu velkých kořistníků nejspíš budeme muset používat metodu jinou.

      Při nácviku pouštění však doporučuji používat metody, které sice vedou ke spolehlivému pouštění, ale přitom příliš nezatěžují nervovou soustavu psa stresem z vynucování pouštění. Je důležité si uvědomit, že v počátcích nácviku pouštění, kdy psovod používá k pouštění větší tlak na psa, prakticky vždy dochází k většímu či menšímu zhoršení kvality zákusu. Čím silnější a často používaný nepodmíněný podnět k pouštění používáme, tím více hrozí zhoršení kvality zákusu. Při odborném provádění nácviku pouštění může docházet pouze k přechodnému a relativně malému zhoršení kvality zákusu. V opačném případě bude zhoršená kvalita zákusů trvalejší nebo dokonce trvalá!

       Pro úplnost připomenu, že nepodmíněným podnětem se rozumí nejen mechanické působení (tlak rukou, trhnutí vodítkem, úder rukou, působení stahovacího lanka atd.), ale i elektrický impulz od el. obojku apod.

Pouštění trhnutím vodítkem

Další metodou k pouštění, kterou lze použít, je přiměřeně silné trhnutí vodítkem. Pokud pes nezvládá okamžité bezproblémové pouštění „mrtvé kořisti“, nemá smysl se snažit o pouštění rukávu, který má figurant navlečený na své paži. Jak jsme si již několikrát řekli, měli bychom vždy postupovat od jednoduššího ke složitějšímu. Proto pes má nejprve dokonale zvládat pouštění „mrtvé kořisti“. Teprve potom můžeme začít nacvičovat pouštění v situaci, kdy má figurant rukáv navlečený na své paži, případně v ruce drží klínové kousadlo či polorukáv.

        V praxi to vypadá tak, že v domluvený okamžik se figurant zastaví, my zavelíme „Pusť“ a vzápětí vodítkem přiměřeně silně trhneme. Aby trhnutí vodítkem bylo dostatečně silným nepodmíněným podnětem k pouštění, musí být vodítko připnuté na řetízkový obojek a nikoli na široký kožený obojek nebo dokonce na postroj. Karabina musí být připnuta na správné očko –  při trhnutí nesmí docházet ke stahování obojku. Bude-li při trhnutí vodítka docházet ke stahování obojku, trhnutí nebude tak silné, jak bychom potřebovali.

      Je logické, že vodítko musíme již předem držet tak, abychom s ním mohli přiměřeně silně trhnout – viz obr. 7. Trhnutí by mělo směřovat šikmo dolů a nikoli nahoru  – viz obr. 8. Spolehlivějšího a kvalitnějšího výsledku docílíme, pokud k povelu "Pusť  přidáme povel "Sedni". Po puštění musí následovat odměna v podobě opakovaného zákusu atd.

       Pro začátek je lepší, pokud jste v okamžiku pouštění v těsné blízkosti psa - lépe můžete trhnout vodítkem směrem šikmo dolů. Později je třeba, aby vás pes nevnímal v bezprostřední blízkosti, protože by se mohlo stát, že by pouštěl jen pokud budete v jeho bezprostřední blízkosti.

Pár poznámek      

I když pes pouští „mrtvou kořist“ dobře a spolehlivě, není dobré spoléhat na to, že bude stejně ochotně a spolehlivě pouštět v situaci, kdy má figurant rukáv navlečený na ruce. Pokud pes na povel nepustí a vy nemáte možnost okamžitě zasáhnout a puštění si vynutit, do značné míry jste ztratili to, co jste zatím nacvičili. Ztratíte spolehlivost pouštění, což může s velkou pravděpodobností do budoucna znamenat zásadní problém.

       Abychom měli možnost korekce (vynucení pouštění), měli bychom provádět kousání, při kterém máme psa na vodítku. Aby nemohlo dojít k zamotání psa do vodítka, je vhodné použít vodítko, které nemá na konci smyčku pro držení, ale jen volný konec nebo delší vodítko.

      Při této příležitosti bych zdůraznit, několik zásad, které jsou velmi důležité nejen pro spolehlivé nacvičení pouštění, bez ohledu na metodu, kterou jsme zvolili, ale i pro to, abychom minimalizovali snížení kvality zákusu.

1. Pouštění (při kousání na figuranta) začneme nacvičovat až v době, kdy pes spolehlivě provádí kvalitní zákus a jeho kvalita se nesnižuje ani při provádění miniklidů (falešných pouštěček) - viz článek Zákus.

2. Pouštění začínáme nacvičovat až na závěr tréninku kousání.

3. S figurantem se musíme jasně a srozumitelně domluvit na okamžiku, kdy budeme provádět pouštění.

4. S figurantem se musíme také domluvit na tom, jak se má figurant chovat v případě, že pes na povel nepustí nebo popuštění nebude okamžité a bez překusů.

5.  Pouštění na povel provádíme jen občas.

Ad 1)  V případě, že začneme nacvičovat pouštění s figurantem v době, kdy pes nemá kvalitní zákusy nejen v boji, ale také i při provádění přechodové fáze (miniklid) nebo jsme přechodovou fázi ještě nenacvičili – pouštění s figurantem nacvičovat nedoporučuji. V opačném případě se kvalita zákusu nejen zhorší, ale snadno může stát, že pes bude v přechodové fázi překusovat nebo bude předčasně pouštět.

         Některé z vás podmínka zahájení nácviku pouštění na kvalitu zákusu i v přechodové fázi možná překvapuje. Při provádění obrany dle ZŘ IGP se kvalita zákusu hodnotí (tedy měla by se hodnotit) i v tzv. přechodové fázi. Pokud nemáte velké ambice, samozřejmě pouštění můžete začít nacvičovat i při nesplnění uvedených kvalitativních požadavků.

Ad 2)  Pokud jsme v nácviku obrany, resp. kousání postupovali metodicky správně, pes je silně motivován a stimulován ke  kousání. Z tohoto důvodu doporučuji zařadit nácvik pouštění až na závěr tréninku - až se pes nabaží kousání a bude částečně unaven. Za těchto okolností je podstatně větší pravděpodobnost úspěchu v nácviku pouštění, než když pes  obranu začíná. 

                  Zároveň bychom neměli nacvičovat pouštění již při první zastavení figuranta. Budeme-li provádět pouštění již při prvním zastavení figuranta, pes velmi brzy zjistí, že po každém zastavení figuranta bude následovat pouštění. Je logické, že při každém zastavování figuranta se pes bude připravovat na pouštění, což se projeví na kvalitě zákusu (síla, pevnost, klid). V případě použití silnějších nepodmíněných podnětů, používaných při nácviku pouštění, pes bude pouštět předčasně - bez našeho povelu.

ad   Ad 3) Pokud figurant upevňuje zákus intenzivním bojem proloženým několika miniklidy - viz obr. 9, což by měl, je velmi důležité se s figurantem domluvit na tom, kdy přesně budeme provádět pouštění. Ideální je, pokud si s figurantem domluvíme jasný signál, kterým nám figurant naznačí, že provede posledního miniklid, ve kterém bychom měli uskutečnit pouštění na povel. Dopředu nikdy nemůžeme stoprocentně vědět, zda se nejedná o jeden z miniklidů, po kterém nastane další boj. Není nic horšího, než když dáme povel k pouštění právě v okamžiku, kdy figurant opět začne se psem intenzivně bojovat. Psa vystavíme situaci, kdy nebude vědět, zda má pustit nebo bojovat. To je situace, které bychom měli důsledně předcházet.

               Nám se osvědčilo, když mi figurant pokynutím hlavou a letmým pohledem na mě dal signál, že při dalším zastavení boje bude prováděn poslední miniklid, při kterém bude následovat pouštění. Ten signál by měl přicházet v různou dobu před závěrečným miniklidem. Měnit interval mezi signálem figuranta a pouštěním je velmi důležité, protože psi jsou hodně vnímaví a velmi brzy by pochopili, že po určité době, např. po kývnutí hlavou, bude následovat pouštění. To by mohlo mít za následek samostatné pouštění v nevhodnou dobu, což je samozřejmě nežádoucí.

Ad 4)  Neméně důležité také je se s figurantem předem domluvit na tom, jak má figurant reagovat v případě, že pes na povel nepustí. Chování figuranta je odvislé především od toho, kdo psa „donutí“ k pouštění. Nezřídka můžeme být svědky situací, kdy v případech, že pes na povel nepustí, figurant okamžitě zasáhne a psa donutí pustit.

      Musím říct, že jsem pouštění vždy řešil sám a (až na jednu výjimku - viz níže) nedovolil jsem, aby pouštění řešil figurant. Je nutné si uvědomit, že provádění (vynucování) pouštění figurantem velmi často dochází ke snižování sebevědomí psa a zvyšování respektu z figuranta, což je s ohledem na  požadavek dominance k figurantovi, je pochopitelně nežádoucí.

Ad 5)   Jak jsme si již uvedli, v počátcích nácviku pouštění dochází ke snížení kvality zákusu. Pokud se pouštění provádí odborně, snížení kvality zákusu je minimální a hlavně - je pouze přechodné. Zvolíme-li vhodnou metodu nácviku pouštění, správnou intenzitu nepodmíněného podnětu (mechanického tlaku na psa) a dodržujeme-li výše uvedené zásady – docílíme spolehlivého a korektního pouštění, a to za všech okolností. Proto, z důvodu udržení kvalitního zákusu (bojovný, plný, pevný a klidný) provádíme pouštění jen občas. Ve většině případů kousání figurant ukončí přenechání rukávu psovi - viz obr. 10. Časové určení „občas“ je individuální. Je odvislé především od kvality zákusu a ochoty a korektnosti pouštění.

Pouštění při kousání na vzdálenost      

Teprve až pes korektně a hlavně spolehlivě pouští na povel, pokud je na vodítku, můžeme začít uvažovat o tom, že začneme nacvičovat pouštění na vzdálenost. Není-li tomu tak a přesto chceme-li, aby pes pustil, je-li od nás vzdálen, potom podstupujeme velké riziko neúspěchu - pes nepustí nebo pouštění nebude korektní.

      Má-li pes spolehlivě pouštět za každých okolností, nesmí si uvědomovat, je-li na vodítku či nikoli a jsme-li v bezprostřední blízkosti nebo jsme vzdáleni. Proto je nanejvýš vhodné, abychom často kousali se psem na vodítku, i když nehodláme provádět pouštění. Pes si, pokud ho vodítkem neustále nekorigujeme, na vodítko zvykne a nechová se jinak v závislosti na tom, zda je či není na vodítku. Toho bychom se měli cíleně snažit dosáhnout.

      Sice píšu na vzdálenost, ale zpočátku je třeba provádět pouštění na krátkou vzdálenost – na cca 2 kroky. Teprve s přibývajícími úspěchy můžeme vzdálenost postupně, zvolna a nepravidelně prodlužovat - střídat pouštění na místě a na vzdálenost.

       V úvodu jsem psal, že pokud pes má spolehlivě pouštět, musíme  počítat s variantou, že pes nebude na povel správně reagovat - nebude chtít pouštět vůbec nebo bude reagovat pomalu, případně pouštění bude provádět nečistě (s překusy). V tomto případě musíme okamžitě zareagovat a provést okamžitou korekci chování – pouštění si musíme nepodmíněným podnětem vynutit.

       A právě tady dochází k největším chybám a problémům souvisejícím s pouštěním. Někteří psovodi, pod dojmem korektního pouštění na místě, brzy zkusí pouštění na větší vzdálenost a nejsou připraveni na situaci, že  pes na povel k puštění nebude správně reagovat – nepustí nebo pustí, ale  váhavě nebo s překusy. A právě v této nebo těchto situacích, pokud se vyskytují opakovaně, dochází k tzv. lámání chleba - pes nebude pouštět spolehlivě.

         Místo aby psovod hledal příčinu nepouštění u sebe  v nevhodně zvoleném způsobu nácviku nebo nedůslednosti, vybije si vztek na psovi fyzickým trestáním. Jen pro úplnost uvedu, že jakékoli trestání psa je nejen zbytečné, ale je i kontraproduktivní. Následně takový pes, místo toho, aby se soustředil na figuranta a pozorně jej střežil, bude se z obavy z trestu více či méně soustřeďovat na příchod psovoda - viz obr. 11. S největší pravděpodobností logickým důsledkem může být i snížení kvality zákusu, předčasné nebo nekorektní pouštění.

      Určitě si řada z vás klade otázku: Jak tedy máme nacvičovat pouštění na dálku? Možností je samozřejmě celá řada. Prvním a zásadním předpokladem pro bezproblémový přechod na pouštění na větší vzdálenost je spolehlivé a korektní pouštění při kousání na místě - na vodítku. Pokud váš pes při kousání na místě, kdy máme psa na vodítku, nepouští, resp. nepouští spolehlivě, nelze v žádném případě očekávat, že pouštění v situaci, kdy je pes od nás vzdálen, bude lepší než při kousání na místě!

      Znovu připomenu, že teprve po nácviku spolehlivého a korektního pouštění na vodítku můžeme uvažovat o pouštění v situaci, kdy je pes od psovoda vzdálen. V každém případě je nezbytné si  s figurantem ujasnit, kdo bude provádět případnou korekci v situaci, pokud pes nebude správně reagovat na povel k pouštění. Jen pro úplnost uvedu, že nácvik pouštění při kousání na místě by měl provádět psovod a nikoli figurant!

Korekci při kousání na vzdálenost může provádět:

  a)  psovod nebo

  b)  figurant.

Ad a) Předpokladem úspěchu je nejen dovednost (šikovnost) psovoda, ale i teoretické znalosti z oblasti výcviku. A nyní si ukažme praktický postup. Na řetízkový obojek psa připevníme 2 až 3m dlouhé vodítko. Vodítko musí být rozvinuté, aby se pes v okamžiku pohybu do něj nezamotal. Při nácviku pouštění je vhodné provádět takové kousání, při kterém je velká pravděpodobnost, že se psovi povede kvalitní zákus. Vhodná je podsedačka, probíhačka nebo útěk. Při útěku se figurant, stojící cca 2 m od psa,  dá do pohybu – do útěku. Ve stejném okamžiku se dáme také do pohybu, abychom včas stihnuly zachytit konec vodítka, které leží volně na zemi – viz obr. 12. V domluvený okamžik se figurant zastaví a zaujme pozici na pouštění. Uchopíme vodítko a připravíme se na provedení korekce. Po provedení přechodové fáze vydáme povel „Pust“. Abychom psovi jasně sdělili, že musí pouštět i při kousání na vzdálenost, nečekáme jestli pustí či nikoli. Prakticky hned po vydání povelu (cca za 0,5s) silně cukneme vodítkem šikmo dolů – viz obr. 13.  Po puštění figurant odmění psa opětovným zákusem a

přenecháním rukávu – viz obr. 14.

      Ochotu k okamžitému pouštění poznáme snadno – pes pustí ještě předtím, než stihneme šňůrou cuknout.. V tomto případě logicky již šňůrou necukáme.

      Při kousání na ještě delší vzdálenost postupuje analogicky s uvedeným postupem s tím, že musíme doběhnout ke konci šňůry, kterou musíme stihnout uchopit, ještě před tím, než se figurant zastaví a bude navazovat pouštění.

       V další fázi již neběžíme za psem, abychom mohli provádět případnou korekci. Naši funkci a připravenost provést korekci šňůrou může převzít pomocník – „rozhodčí“, který se pohybuje v blízkosti figuranta, resp. psa.

 Ad b) Případnou korekci chování v případě, že pes na povel nepustí, může v ojedinělých případech za nás provádět šikovný figurant. K využití figuranta k případné korekci lze přistoupit zejména v případě, když psovod není schopen docílit spolehlivého korektního pouštění na vzdálenost, a to ať už z jakéhokoliv důvodu; případně jako absolutně nouzové řešení. Vynucování pouštění resp. korekce chování psa figurantem však může mít negativní dopad na sebevědomí psa a případný respekt k němu. Jestli se psovi sníží sebevědomí a začne mít z figuranta respekt závisí především na:

-  odbornosti provádění korekce a

-  na četnosti prováděné korekce.

Jak už jsem uváděl, řada figurantů si vynucuje pouštění, a to zejména úderem konce biče do spodní čelisti. Tento způsob bývá sice relativně spolehlivý, ale v žádném případě vám ho nedoporučuji používat. Místo toho lze v krajním případě použít následující způsob:

       Při kousání necháme psovi na řetízkovém obojku připnuté kratší vodítko. Ještě v boji se psem figurant uchopí vodítko a po povelu „Pusť“ silně zatáhne směrem k sobě – viz obr. 15. Na první pohled se táhnutí vodítkem směrem k figurantovi může jevit jako nelogické, ale funguje dobře. Tuto metodu by však měl provádět jen šikovný figurant, který to musí provádět tak, aby pes nepoznal, že vodítko si bere do ruky a způsobuje mu diskomfort. V opačném případě bychom u psa snižovali sebevědomí a zvyšovali respekt k figurantovi.

       Z toho logicky vyplývá, že podobný způsob nácviku pouštění nebo provádění korekcí figurantem, zvláště pokud máme ambice, nedoporučuji. Ale abych jen neuváděl, jak se to nemá dělat, uvedu i způsob, který jsme s úspěchem používali. Při jeho správně načasované a odborné aplikaci, rychle a spolehlivě docílíme korektního pouštění. Znovu však upozorňuji, že i následující metoda slouží jen jako taková pojistka pro případ, že pes na povel zcela výjimečně nepustí a nikoli k prvotnímu učení pouštění, kdy je pes v naší blízkosti.

      My jsme praktikovali jištění vodou. Před zastavením boje  figurant odhodil obušek, vzal si do ruky malou lahvičku s vodou a zaujal polohu pro pouštění; tzv. pevný klid – viz obr. 16. Zároveň byl připraven, pro případ, že pes nebude rychle a správně reagovat na povel k pouštění, silně stisknout lahvičku a tím stříknout psovi vodu do nosu .

      Pokud figurant správně zvládne manipulaci s lahvičkou, pes nepozná, že proud vody do nosu souvisí s figurantem. Pro psa je nečekané krátké a intenzivní stříknutí do vody natolik překvapující, že rukáv zcela jistě pustí – viz obr. 17. Po pouštění figurant psa odmění zákusem do rukávu, krátkým bojem a puštěním rukávu – viz obr. 18.

U valné většiny psů se už po první odborně provedené aplikaci vytvoří spojitost mezi nepouštěním na povel a nepříjemným pocitem – stříknutím vody do nosu. Je to ve skutečnosti tzv. šoková metoda.  Pro psa je to natolik silný zážitek, že si zapamatuje, že aby se vyhnul tomuto zážitku, musí na povel rychle pustit. Má-li být stříknutí vody do nosu odborně provedeno - pes nesmí vidět pohyb ruky s lahvičkou.

       Některé z vás určitě napadne, kde figurant bude mít lahvičku s vodou, když na jedné ruce má navlečený rukáv a v druhé ruce má obušek. Řešení samozřejmě existuje. My jsme používali opasek, na kterém byl pružný (gumový) držák na lahvičku. Proto nebyl problém, po puštění obušku, lahvičku s vodou rychle uchopit a připravit se na její použití. Jen pro úplnost uvedu, že lahvička musí mít na víčku přiměřeně velkou dírku provedenou tak, aby figurant mohl proud vody přesně zacílit.

Pár slov k pouštění 

        Ať už jsme docílili puštění rukávu jakýmkoliv způsobem, je nezbytné dát po pouštění psovi za odměnu opětovně kousnout. Pes velmi brzy pochopí, že pouštění je jen nezbytný prostředek k tomu, aby mohl opět provést zákus do rukávu  a mohl si následně užít boj s figurantem, který však by měl být, až na výjimky, zakončen "prohrou figuranta" s následným pouštěním rukávu – viz obr. 19. Nebude-li pes při nácviku pouštění na závěr odměňován kousáním a puštěním kořisti - rukávu, jeho ochota k pouštění se bude postupně snižovat.

      Sice jsem napsal: „Ať už jsme docílili puštění rukávu jakýmkoliv způsobem…“, ale tak úplně jedno to samozřejmě není. Při volbě metody, jak docílit spolehlivého a korektního pouštění, bychom měli postupovat s rozmyslem. Měli bychom volit metody, které nejen fungují, ale aby po jejich aplikaci nedošlo ke zhoršení kvality zákusů,  poklesu sebevědomí nebo většímu či menšímu respektu z figuranta či psovoda.

      Na cvičácích se používá řada dalších metod, které z valné většiny nemají s odborným výcvikem mnoho společného a které považuji za kontraproduktivní. K těmto metodám řadím např. metodu, kdy psovodi ve snaze docílit pouštění, vytahují psa za obojek směrem vzhůru – psa vyvěšují. A to ani nemluvím o tom, že při této „metodě“ psovodi často používají pomůcku, kterou prodejci nazývají stahovacím lankem. Správně by se tato pomůcka však měla nazývat škrtícím obojkem. Předpokládám, že už z uvedeného názvu je naprosto jasné, k čemu toto lanko slouží.

      Pes při vyvěšování vnímá, že kořist se nejen nevzdává, ale snaží se psovi uniknout. Proto bude s ještě větší urputnosti o kořist (rukáv) bojovat! Pokud při vyvěšování pes neomdlévá z nedostatku kyslíku, tak stejně nebude chtít pouštět. Nejsem žádný sluníčkář a ani nechci moralizovat, ale ... Před použitím podobných metod doporučuji každému si zamýšlenou metodu vyzkoušet na sobě nebo si aspoň představit její důsledky na psa - co pes cítí a jaký stres prožívá. Jsem přesvědčen, že potom by podobné metody z našich cvičáků rychle zmizely.

      Častá, byť i naprosto nepřijatelná metoda, jak docílit pouštění, je i „sklepání“ psa z rukávu údery obuškem, rukou nebo kopanci do hrudníku, koncem biče do spodní čelisti, el. bičem apod., tak jak to občas vidíme u některých "figurantů". Někdy se psovod snaží docílit pouštění údery vodítkem, házením klíčů, taháním za slabiny apod. Podobné způsoby nácviku pouštění v žádném případě nedoporučuji. Možná docílíte pouštění, ale za jakou cenu?!

      Pes se v podobných situacích začne bát figuranta nebo psovoda, případně bude „jen“ nejistý. Záleží na tom, kdo a jak si pouštění násilným a necitlivým způsobem vynutil. Pes se v podobných případech nemůže na kousání dostatečně soustředit, protože bude mít obavu z násilí a bolesti ze strany figuranta nebo psovoda. Těmito a podobnými způsoby ze psa neohroženého, tvrdého, a přitom ovladatelného obranáře, který se k figurantovi chová dominantně rozhodně neučiníte.

      Z počátku nacvičujeme pouštění na stejného figuranta, a teprve poté, co jsme dosáhli spolehlivého a korektního pouštění při neklesající kvalitě zákusu, můžeme nácvik pouštění začít nacvičovat i na další figuranty. Samozřejmě, že postupujeme obdobným způsobem, jako předtím, kdy jsme nacvičovali kousání a pouštění s „naším dvorním“ figurantem. Pokud tuto zásadu nebudeme respektovat, jen obtížně naučíme psa dobré pouštění, které nebude mít negativní vliv také na kvalitu zákusů – neochotné pouštění, překusy, nepevné držení, vrčení a další možné nectnosti.

      Psal jsem, že pouštění nacvičujeme několikrát za sebou. Ano, to platí v samotném začátku nácviku pouštění, ale … Nesmíme však zapomínat to, co jsme si řekli v předchozích článcích. Pokud chceme, aby pes měl kvalitní zákus (plný, silný, klidný a bojovný) nejen při boji, ale i v přechodové fázi, měli bychom dodržovat důležitou zásadu.

Pouštění, a to ani v počátcích nácviku, bychom neměli nacvičovat hned při prvním zastavení figuranta!

To znamená, že pouštění provádíme až po několikerém miniklidu (přechodové fázi). Je logické, že počty miniklidů, předcházející pouštění, nepravidelně měníme. Jen tak můžeme zajistit, aby pes při každém zastavení figuranta neočekával pouštění, což by zajisté mělo za následek snížení kvality zákusu. Taktéž nepravidelně měníme dobu od zastavení figuranta a povelu k pouštění - přechodová fáze.

     Pokud pes již pouštění umí, bude zapotřebí od provádění pouštění na čas upustit a intenzivněji se věnovat upevňování kvality zákusu. Je víc než pravděpodobné, že častější nácvik pouštění by negativně ovlivnil kvalitu zákusu a nejspíš i bojovnost. Je zapotřebí tzv. vybalancovat pouštění a upevňování kvality zákusu přenecháváním - pouštění rukávu psovi.

Elektronický obojek

Je docela možné, že už jen při přečtení tohoto titulku a pomyšlení na použití el. obojku k výcviku někteří čtenáři omdlévají, zatímco jiní tuto stránku rychle zavřou a dají si panáka. Jsem si vědom, že psaní o používání el. obojku je hodně „výživné téma“. Nebylo by však správné, abych při psaní o pouštění téma používání el. obojku vynechal a tvářil se, že se k výcviku nepoužívá.

      Vím, že ne vždy se el. obojek používá správně. Také vím, že se nezřídka zbytečně nadužívá. Je logické, že pokud se el. obojek nepoužívá správně – odborně a k tomu se ještě nadužívá, nevede to k ničemu dobrému. El. obojek, pokud se používá správně – odborně, a je-li ovladač v ruce citlivého psovoda, může pomoci zkvalitnit výcvik, resp. pomoci se zajištěním spolehlivosti pouštění při kousání na dálku. Všimněte si, že záměrně jsem použil slůvko „může“. Jeho neodborné použití ale může být i kontraproduktivní. Nejen, že nám nemusí pomoci zkvalitnit výcvik, ale může nám výcvik psa i nevratně zhatit.  Při této příležitosti bych parafrázoval rčení: Oheň je dobrý sluha, ale špatný pán! na:

El. obojek je dobrý pomocník, ale špatný pán!

Nebudu podrobně popisovat práci s el. obojkem, protože toto téma není předmětem tohoto článku. Než začnete používat el. obojek, uvedu několik důležitých zásad, které nám pomohou se v problematice zorientovat:

a)  Před prvním použití by měl pes el. obojek nosit na krku delší dobu - minimálně několik tréninků – viz obr. 20. Pokud byste hned při prvním nasazení el. obojku jej začali používat, pes by velice brzy pochopil, že diskomfort, způsobený elektrickým impulsem, pochází od tohoto obojku. Po nasazení by mohl i správně reagovat. Pokud by ale pocítil, že tento obojek na krku nemá, nemusel by reagovat správně, případně by nereagoval vůbec.

b)  Představa, že použitím el. obojku psa lze něco naučit a ještě k tomu rychleji než jinými klasickými metodami, je naprosto lichá. Pokud někdo takovou představu má, neměl by si el. obojek kupovat. Impuls z el. obojku by měl být pro nás jen jakousi prodlouženou rukou, kterou se snažíme psa korigovat v chování, kdy ho nemůžeme mít na vodítku, a přesto ho měli neustále pod kontrolou. Slovo "korigovat" bych chtěl zdůraznit. El. impulz bychom měli používat pouze v případech, kdy chceme, aby pes ustal v činnosti, kterou právě dělá. V našem případě chceme, aby na povel ustal v kousání a pustil rukáv, a to v případech, kdy je od nás vzdálen. Kdybych to měl shrnout do jednoduchého konstatování:

El. obojkem psa pouštět na povel neučíme!

c)  Některé el. obojky mají možnost použít zvukový signál, vibracie nebo el. impulz. Samozřejmě, že ideální je, pokud to ke korekci chování psa stačí, použít jen zvukový signál nebo vibraci. V případě, že na tyto způsoby korekce pes správně nereaguje, nezbude nic jiného než přistoupit k el. impulsu. El. impuls by měl být trvat krátce - měl by být jednotlivý. Opakovaně vysílané impulsy již hraničí s týráním. Taktéž bychom neměli použít el. impuls v případě, že pes již ustal v nežádoucím chování - v našem případě poté, co na povel pustit. I takové případy se stávají. Někteří "psovodi" si na psovi prostě "jen" vybíjejí svůj vztek a nespokojenost.

d)  Před prvním použití el. obojku, resp. el. impulsu, doporučuji vyzkoušet si účinek a síly jednotlivých stupňů na sobě. Ideální je si dát el. obojek na krk a postupně zvyšovat sílu jednotlivých stupňů. K tomu je třeba dodat a zdůraznit, že pes je na el. impulzy citlivější než člověk! Tohle bychom měli mít vždy na paměti, když se rozhodujeme, který stupeň na ovladači zvolíme.

       Při volbě stupně na ovladači se velmi často chybuje. Ovšem nikoli, že by psovodi volili menší stupeň než by měli, ale volí výrazně vyšší stupeň, než by měli. Že došlo k volbě nepřiměřeně  velkého stupně poznáte poměrně snadno. Pokud vidíte nebo slyšíte reakci psa na vyslaný impuls - kromě toho, že pes rychle pustí - zvolili jste příliš vysoký stupeň. Mnohokrát můžeme být svědky, jak pes po vyslání impulsu doslova zařve. To je jasná a neklamná známka toho, že byl použit příliš silný impuls. V tomto případě nemůžeme hovořit o odborném výcviku, ale o týrání psa!

       Je mi jasné, že někteří z vás mají na jazyku otázku: Jak poznám, že jsem zvolil správný stupeň? Odpověď je poměrně  jednoduchá.

Správný stupeň je takový, při jehož použití (vyslání impulsu) pes správně reaguje, ale přitom nikdo z přítomných nepozná, že jste impuls vyslali!

Kromě toho, že na sobě vyzkoušíte účinek jednotlivých stupňů, doporučuji začít od nejnižších stupňů. Podle reakce psa následně zvolíte stupeň, který budete používat, resp. který budete mít nastavený a připravený k použití. Vždy je lepší příště stupeň přidat než mít ze psa uzlíček nervů jenom proto, že jste nastavili neúnosně vysoký stupeň impulsu.

e)  Důležité také je, aby byl zajištěn kontakt mezi el. obojkem a kůží psa. Ne vždy tomu tak je. Někdy se stane, když nutně potřebujeme vyslat impuls, ale elektrody nemají dobrý kontakt s kůží psa. Pokud el. obojek jako celek nebude spolehlivě pracovat, moc nám nepomůže.

       Teoretickým řešením sice může být, že el. obojek na krku pevně utáhneme. To však nedoporučuji. Jednak pes el. obojek bude nejen silně vnímat a jednak může při kousání cítit určitý diskomfort, který mu může bránit v uskutečnění kvalitního zákusu. Nejjednodušším způsobem, kterým lze vyřešit spolehlivost, je plastový obojek zcela nebo částečně nahradit širší gumou z galanterie. Samozřejmě lze si pomoci tak, že atrapu el. obojku, resp. jeho přijímače navléknete na plastový řemínek tak, aby byl na druhé straně krku psa. Tuto atrapu spojíte slabým vodičem (dvoužilová šňůra) s funkčním přijímačem. Tím docílíte zdvojení kontaktů a zajistíte spolehlivost fungování el. obojku.

Jak odstranit chyby

Na povel nereaguje - nepouští

Nereagování na povel k pouštění je chybou, která vede k celkové diskvalifikaci - psovod nepokračuje ve zkoušce ani v soutěži a všechny dosažené body (i z ostatních oddílů) se anulují. Příčin může být několik:

a) při nácviku nejsme důslední,

b) zvolily jsme nesprávnou metodu,

c) pouštění jsme prováděli jen na jednoho figuranta,

  ad a) Důslednost by měla být základní vlastností psovoda, a to nejen v obraně. Při nácviku pouštění to platí dvojnásob. Pokud nejsme při nácviku pouštění důslední, snadno se stane, že v situaci, kdy to nejméně čekáme, pes na povel nebude reagovat - nepustí. Vždy když cvičíme, měli bychom předpokládat, že se může stát chyba a pes nebude správně reagovat - v našem případě nebude na první povel pouštět. S touto možností bychom měli počítat a měli bychom být připraveni provést okamžitou korekci.

       Často se však může setkat s tím, že pes na povel nepustí a psovod na tuto situaci není připraven - není schopen provést okamžitou korekci chování - přimět psa pustit. V případě, že na tuto situaci nejsme připraveni a neprovedeme okamžitou korekci - psa přimět okamžitě pustit - pes postupně zjistí, že nemusí bezpodmínečně reagovat na povel - nemusí pouštět. To je situace, do které bychom se neměli dostat.

ad b) Zvolení správné metody je základním předpokladem úspěchu. Výše jsme si uvedli některé možné způsoby nácviku pouštění, které - při správné aplikaci - nesnižují sebevědomí a nemají za následek vznik nebo zvyšování respektu k figurantovi. V předchozím odstavci jsem psal o tom, že musíme mít připraveni na to, že pes nepustí a my bychom měli provést korekci - mít tzv. plán B. Pokud provádíme pouštění v naší blízkosti, tak korekci můžeme provést prakticky stejným způsobem jako jsme učili pouštění.

          Při pouštění na dálku (jsme od psa více či méně vzdáleni) je situace trochu komplikovanější. K dispozici máme v podstatě dvě možnosti, a to:

1)  Pouštíme psa s vodítkem délky cca 3m. Po zákusu do rukávu podrobně poučený pomocník uchopí konec vodítka a bude připraven v případě nutnosti provést korekci - silně cuknout vodítkem. I když je to zřejmé, raději podotknu, že vodítko nesmí být po celou kousání napnuté - aby pes nepoznal, že bude provedena korekce. Než přistoupíme k pouštění, pes musí být zvyklý na to, že kouše s připnutou šňůrou a neprovádí pouštění. Pokud bychom připínali šňůru vždy, když budeme provádět pouštění, pes by mohl na povel sice reagovat správně, ale v případě, že by necítil připnutou šňůru by nemusel reagovat.

2)  Další možností jak provést případnou korekci je použití el. obojku. Jak jsem uvedl výše, ke správnému používání el. obojku je třeba jistá míra odbornosti a citu. Pokud nesplňujete požadované předpoklady, el. obojek nepoužívejte, případně ovladač el. obojku za vás může použít někdo z přítomných kynologů, splňující uvedené předpoklady.

ad c) I když jsem doporučoval provádět nácvik kousání na jednoho tzv. dvorního figuranta, po zvládnutí základních prvků obrany je víc než vhodné nácvik provádět i na jiné figuranty s tím, že zpočátku by jiný figurant měl postupovat obdobně jako "dvorní figurant". Při nácviku  nebo procvičování pouštění to platí dvojnásob. Každý figurant působí na každého psa odlišně. Na některého psa může konkrétní figurant příliš submisivně, zatímco jiný figurant bude na stejného psa působit příliš dominantně. Psi reagují na dominantního figuranta v podstatě dvěma způsoby:

-  Pes nepracuje s nasazením jak bylo dosud běžné, protože má z figuranta respekt. Pes mimo jiné neprojevuje takovou agresivitu, bojovnost a nasazení jako u figuranta, který na něj nepůsobí tak dominantně. Bez problému však pouští.

-  Dominantní figurant ve psovi vybudí větší nasazení, agresivitu a bojovnost než figurant submisivnější. Pokud pouštění nebylo na podobný typ figuranta cíleně trénováno, snadno se stane, že pes na povel nebude chtít pouštět, a to přesto, že na dvorního figuranta pouštěl spolehlivě.

Předčasně pouští

Častou chybou je také předčasné pouštění. Možných příčin je několik:

1)  Nejčastější příčinou je, že psovod s figurantem nezařadili do výcviku přechodovou fázi. To znamená, že psovod vydával povel k pouštění bezprostředně po zastavení figuranta. Další možností je časté provádění pouštění. Důsledkem může být, že pes očekávání pouštění a předčasně pouští. Očekávání pouštění bude častější příčinou v případech, kdy k pouštění psovod používá silné nepodmíněné podněty - velký el. impuls, silné cuknutí vodítkem a pod. Důvodem je snaha se vyhnout bolesti nebo intenzivnímu diskomfortu.

2)  Z figuranta má příliš velký respekt. To obvykle nastává v případech, kdy figurant psa donutí násilím, a to opakovaně,  pouštět.

3)  Ze psovoda má příliš velký respekt. To nastává v případech, kdy psovod používá nevhodné výcvikové metody, nebo je nesprávně používá a které psa přivádějí do velkého stresu. Výsledkem je nejistý pes, který se psovoda bojí nebo nechápe, co po něm psovod chce.

4)  Aby psovod předešel chybám v přechodové fázi, záměrně vydává povel k pouštění předčasně - před prováděním přechodové fáze. Chyby v přechodové fázi pramení především v nesprávném výcviku nebo příliš velkého stresu - více viz článek Zákus.

Střežení

Nejprve se podívejme do dosud platného českého překladu ZŘ IGP, jaké má požadavky na střežení. Např. v čl. 4.12 se uvádí: "Po puštění pes musí pes zůstat těsně u figuranta a velmi pozorně jej střežit."  

       V anglickém originálu ZŘ IGP, který bude platit od 1.1.2025 je uvedeno:

"After the out the dog must guard the helper powerful, attentive, confidence and with high dominance."

V překladu to znamená:

"Po puštění musí pes figuranta střežit energicky, pozorně, sebevědomě a s vysokou dominancí." 

Pro úplnost musím uvést, že oficiální překlad ZŘ IGP z pera ČKS dosud není k dispozici. Z logiky věci bychom však měli předpokládat, že požadavky uvedené v české verzi řádu nebudou odlišné od anglického originálu.

        Okamžitě po pouštění má pes bez zaváhání zaujmou dominantní pozici; tzn. mj. zaujmout polohu přímo proti figurantovi - viz obr. 21. Zároveň musí zůstat těsně u figuranta a velmi pozorně jej střežit. Z výrazu a chování psa musí být zřejmé, že  v případě napadení je připraven vůči figurantovi okamžitě a tvrdě zakročit - viz obr. 22!

       Na první pohled se někomu mohou zdát požadavky na střežení (dohlídání) poměrně jednoduché. Ale splnit všechny požadavky ZŘ IGP pro tento cvik není až tak úplně jednoduché. Stěžejním požadavkem, a to nejen pro střežení, je "vysoká dominance" - viz obr. 23. Jak jsem již několikrát uváděl současné "moderní metody", kterými se provádí výcvik obrany nedávají u valné většiny psů předpoklad dominantního chování k figurantovi, a to nejen u střežení. Jen pro připomenutí uvedu, že stěžejním prvkem "moderních metod" je používání biče k dráždění a fyzickému ataku psa - šlehání přes tělo nebo nohy a píchání do jeho těla. Dalším prvkem "moderních metod" je kousání se štěňaty nebo mladými psy tak, že figurant od samého začátku nácviku stojí před nimi a útočí na ně.

       Výsledkem takto cvičených psů nezřídka bývá snížené sebevědomí, větší či menší respekt z figuranta a v neposlední řadě nadměrný stres.  Takoví psi se logicky - zákonitě - nemohou k figurantovi chovat dominantně, natož "vysoce dominantně".

       V případě, že výcvik v obraně je prováděn odborně - např. nejsou používány "moderní metody" a pod. - s nácvikem střežení, splňujících veškeré požadavky ZŘ IGP, nejsou žádné problémy. Z uvedeného lze učinit jednoduché shrnutí:

Dominantní pes, neovlivněný nesprávným výcvikem, splní všechny požadavky na střežení i bez výcviku - je to jeho přirozené instinktivní chování! 

 Zřejmě se nad uvedeným konstatováním podivujete, ale je to opravdu tak. Kvalitu střežení můžeme pochopitelně negativně ovlivnit, a to i u dominantních jedinců, a to nesprávným výcvikem. Nejčastěji to souvisí s tím, že psovod se snaží psa často korigovat, zejména nepodmíněnými podněty - mechanicky ho upravuje, a to ať už vodítkem nebo rukou. Dalším důvodem může být časté odvádění psa od figuranta, např. při odchodu na boční doprovod nebo kontrolák apod. V těchto případech pes přestává figuranta pozorně střežit a více či méně se soustřeďuje na příchod psovoda – viz obr. 24.

         Střežení figuranta můžeme začít nacvičovat ještě před tím, než máme zvládnuté pouštění. Začínáme jej nacvičovat u cviku Obrana psa při hlídání (dále jen „podsedačka“). Psa posadíme před figuranta. V první fázi necháme psa před figurantem sedět a my zůstaneme u sedícího psa. Po chvíli figurant dá psovi kousnout. Ideální je, pokud se psem provede krátký, ale intenzivní boj a teprve poté psovi pustí za odměnu rukáv. 

Stejným způsobem provádíme střežení s tím, že nepravidelně měníme dobu mezi zaujetím polohy před figurantem a kousáním. Postupně můžeme odstoupit od psa dozadu několik kroků a opět k němu přistoupit s tím, že se jej nesnažíme jakýmkoli způsobem ovlivnit; ani jej nechválíme. Tím, že psa ničím neovlivňujeme ani na něj nijak nepůsobíme, pes si zvykne se plně soustředit jen na figuranta. Figurant dává psovi kousnout nezávisle na tom, zda jsme ke psovi přistoupili nebo jak dlouho u něj stojíme.

       V další fázi necháme psa sedět před figurantem a figuranta obejdeme – viz obr. 25. Figurant by měl v okamžiku, pokud pes poleví v pozornosti k němu, dát psovi kousnout. Postup opakujeme s tím, že figurant by měl dát psovi kousnout opět při polevení pozornosti. Důležité však je, aby   figurant

nedával psovi kousat vždy ve stejný okamžik - hned při polevení pozornosti. Snadno by se mohlo stát, že by došlo k tzv. nežádoucí spojitosti. Pes by ve stejné fázi našeho obcházení figuranta napadl i bez zjevné příčiny nebo by si tímto způsobem (polevováním pozornosti) vynucoval kousání.

      Možná se podivujete, proč máte nacvičovat střežení a zároveň figuranta obcházet. Pokud máme velké ambice, měli bychom v tréninku nacvičovat náročnější situace než běžně nastávají. Jak říkal ruský vojevůdce Suvorov: "Těžko na cvičišti lehko na bojišti." Běžná praxe na soutěžích je taková, že figurant zastaví boj v takové pozici, aby pes byl zády k psovodovi, ale ... Ale může se vám stát, že figurant se zastaví tak, že pes vás může vidět přicházet. Přesto by v soustředěném střežení neměl polevovat – viz obr. 26.

    Abychom se vyvarovali chyb při střežení, zejména nenadálého bezdůvodného napadení, je nezbytné, abychom, hlavně zpočátku nácviku, stále sledovali psa a případným povelem nebo vodítkem mu zabránili figuranta bezdůvodně napadnout.    

       Pokud chceme na podsedačku navázat např. boční doprovod nebo odvést psa na kontrolák, činíme tak po pouštění naprosto výjimečně a jen tehdy, když si chceme ověřit, že pes je ovladatelný. 

      Některý rozhodčí si pod pojmem dominantní střežení představuje a někdy také vyžaduje, aby pes na figuranta štěkal. Tento požadavek na štěkání nemá s dominancí ani s požadavky ZŘ IGP nic společného - nesouvisí s ní! Cennější a náročnější je naopak soustředěné dominantní střežení bez štěkání – viz obr. 27. U sebevědomých natož dominantních psů střežení klade velké nároky na jejich nervovou soustavu, na její odolnost proti stresu - více o stresu se dočtete v některém s dalších článků.

         Nervová soustava psa je vystavena stresu, což u obrany je naprosto běžné a přirozené. Nápor na nervovou soustavu psa je tím větší, čím je sebevědomější nebo naopak čím větší nejistotu (respekt) má z figuranta v důsledků nesprávného výcviku. Pokud nápor na nervovou soustavu psa je příliš velký, že to nadále pes není schopen bez problému snášet, dochází ke snížení vnitřního napětí tzv. uvolňovací činností. Je to stejné, jako když vypouštíme páru z přehřátého parního kotle. Uvolňovací činností může být štěkání, vyskakování, vyhýbavá reakce a další.  Uvolňovací činností může být i napadení figuranta, resp. rukávu figuranta. Těmto situacím bychom se měli snažit předcházet. U psů v příliš velké stresu může dojít i k tzv. k přeskokové reakci, při které pes místo střežení provede jednu nebo více otoček, případně odebíhá od figuranta apod.

        Pevnost nervové soustavy a odolnost proti stresu je individuální - u každého psa je jiná. Jenom pro ilustraci - u Oskara jsme postupem času museli přikročit k tomu, aby při druhém střežení štěkal, zatímco Kačenka zvládla obě střežení bez uvolnění štěkáním bez problému.

        Když vidíme, že pro psa je velmi obtížně pozorně střežit figuranta a hrozilo by např. riziko napadení figuranta, je vhodnější psovi pomoci uvolnit vnitřní napětí tím, že ho při střežení naučíme štěkat – viz obr. 28. Štěkat po pouštění psa naučíme snadno. Stačí hned po pouštěčce zavelet "Štěkej". Pokud pes neumí štěkat na povel, pomůžeme si povelem „Revír“. Uvedený povel může vydat i figurant. Nervová soustava je natolik napnutá, že i když pes na povel jiných lidí nereaguje, v tom to případě prakticky všichni psi ochotně reagují - štěkají. Pes velice rychle pozná, že štěkáním se mu sníží vnitřní napětí a bude velice brzy, někdy už po prvním opakování, sám po pouštění štěkat.

       K štěkání po pouštění se v současnosti uchylují prakticky všichni psovodi. Pes je zvyklý vyštěkávat figuranta v maketě, takže psovodi mají v podstatě s malým úsilím nacvičené střežení figuranta. To však ale ještě neznamená, že v tomto případě pes automaticky splňuje všechny požadavky ZŘ IGP kladené na střežení -  sebevědomé s vysokou dominancí atd.

       Štěkání po pouštěčce má však svá úskalí. Pokud pes štěká ihned po každém pouštění a navazují-li na sebe dva cviky s kousáním (Pokus o útěk a Obrana psa při hlídání nebo Útok na psa z pohybu a Obrana psa při hlídání), může se snadno stát, že figurant zaútočí na psa v nevhodný okamžiku, pes nemá velkou šanci provést kvalitní zákus. To může nastat v okamžiku  kdy pes zrovna při štěkání nemá ideální pozici pro zákus (většina štěkajících psů klidně nesedí, ale tzv. pumpuje – při štěkání poskakují nebo se zrovna nadechuje) – viz obr. 29.

      Z tohoto důvodu je ideální naučit psa, aby při první střežení neštěkal a štěkat začal pouze při druhém střežení, po kterém se již další kousání neprovádí. Doba prvního střežení je krátká a valná většina psů by měla toto střežení zvládnout bez štěkání. Na zkouškách i soutěžích se totiž nedodržuje čas mezi puštěním a útokem na psa, který je ve ZŘ IGP stanoven na "cca 5 vteřin" - je výrazně kratší.

       Tím, že pes nebude při prvním střežení, po kterém následuje další kousání, štěkat, výrazně snížíme riziko nekvalitního zákusu. Nácvik je poměrně jednoduchý. Zpočátku je třeba, aby pes po pouštění vždy prováděl další kousání s tím, že mu figurant pustí rukáv. Štěkání při druhém střežení naučíme tak, že provádíme druhou pouštěčku, při které psovod nebo figurant dá povel ke štěkáni, např. povel "Revír". Aby pes pokračoval v soustředěném střežení, je nanejvýš vhodné dát psovi znovu kousnout a pustit rukáv.

        Druhé střežení by mělo, a to ať už se štěkáním nebo bez něj,  trvat nepoměrně delší dobu. Důvod je zřejmý. V době trvání druhého střežení přichází psovod ke psovi z větší vzdálenosti. Doba než psovod přijde ke psovi může být v případě kontroláku (Útok na psa z pohybu) poměrně dlouhá - 30 až 40 vteřin.