Vystavení a vyštěkání

       Na závěr cviku „Vyhledání figuranta“ se provádí vystavení a vyštěkání ukrytého figuranta. Nejprve se podívejme na to, jaké požadavky na tento cvik klade anglický originál zkušebního řád IGP, platného od 1.1.2025: 

"The dog must confront the helper confidently, actively, attentively, and dominant with persistent barking. The duration for barking is approx. 20 seconds before the judge signals the handler to approach."     

Uvedený text v neoficielním překladu znamená (oficielní překlad z pera ČKS dosud není k dispozici):

 "Pes musí čelit pomocníkovi sebevědomě, aktivně, pozorně a dominantně s vytrvalým štěkáním. Doba trvání štěkání je přibližně 20 sekund, než rozhodčí dá pokyn psovodovi, aby se přiblížil."                       

       Na první pohled se může zdát, že se jedná o jednoduchý cvik, ale ono to úplně jednoduché není. Neexistuje jediný  nejsprávnější postup, jak tento cvik naučit. Každý psovod nebo figurant má svůj postup, jak tento cvik naučit. Seznámím vás s tím, jak jsme postupovali my. Tak jako i ostatní části obrany jsme začali nacvičovat formou hry již od útlého mládí. Nácvik jsme rozdělili do několika základních etap, které na sebe postupně navazovaly, a to:

a)      štěkání psa na povel,

b)      vyštěkání rodinného příslušníka,

c)      vyštěkání cizího pomocníka – figuranta,

d)      odvolání psa od figuranta,

e)      spojení revíru s vyštěkáním.

Poté, co štěně v rámci různých společných her naučíme, aby nám nosilo odhozenou hračku, nebo kouše-li do měkkého peška, můžeme přistoupit k nácviku vyštěkání. Ideální je, pokud máme k dispozici rodinného příslušníka nebo někoho, koho štěně dobře zná (dále jen pomocník). Zpočátku nácviku vyštěkání nevyžadujeme, aby štěně bylo na pomocníka agresivní.

      Pomocník bez rukávu se postaví do makety a v ruce drží hračku (balónek na šňůrce, hračku, peška – dále jen  „pešek“), se kterými si se štěnětem doma hrajeme. Ruka pomocníka je ve výšce hrudníku a pešek je pro štěně dobře viditelný. Přivedeme štěně na vodítku k úkrytu, zastavíme se krok od pomocníka. Pomocník upozorní štěně na peška a my nebo náš pomocník zavelí „Štěkej“. Na poprvé štěně zřejmě nebude vědět co má dělat, ale tím se nenechte odradit – viz obr. 1. Je věcí pomocníka, aby štěně začalo štěkat nebo aspoň vydalo nějaký zvuk.

         Po zaštěkání nebo vydání nějakého zvuku štěně hodně pochválíme  – viz obr. 2. Používáme-li balónek, psovi ho hodíme buď přímo do mordy nebo do strany. V případě, že používáme peška, postupujeme jinak. Abychom štěně nezvykali v maketě kousat, po vyštěkání jej stáhneme, pomocník vystoupí mimo maketu, a teprve zde pomocník nastaví peška k zákusu – viz obr. 3. Pokud provádíme vyštěkání se štěnětem měnícím zuby, po zákusu peška okamžitě pouštíme.

"Vyštěkání" třikrát až pětkrát opakujeme. Až štěně spolehlivě na pomocníka štěká, resp. vyštěkává, pomocník začne balónek (peška) postupně ukrývat, až si jej nakonec zastrčí „do výstřihu“. Ponechá viditelnou jen šňůrku nebo poutko pro snazší manipulaci s balónkem nebo peškem po zaštěkání.

        Ideální je, aby povel ke štěkání dával štěněti pomocník v maketě. Budeme-li povel ke štěkání vydávat my, může se stát, že se štěně po nás bude otáčet, což samozřejmě nechceme - je to nežádoucí.

       Z počátku je velmi důležité, abychom měli štěně na vodítku. Pokud tomu tak nebude, štěně bude s největší pravděpodobností hned od počátku nácviku na pomocníka skákat. K tomu by však, s ohledem na další postup v tréninku, nikdy nemělo dojít. V počátcích nácviku je taktéž důležitá poloha balónku nebo peška v úrovni hrudníku nebo obličeje. Tím psa učíme, že kouká a štěká na obličej, a nikoli třeba na ruku v úrovni pasu, nebo aby dokonce lezl až za pomocníka (pokud by měl balónek nebo peška schovaný vzadu v kapse nebo za zády). Jen pro úplnost uvedu, že v počátečních fázích nemá náš pomocník žádný rukáv. Z počátku bude vodítko napnuté, ale postupně bychom se měli snažit, aby bylo prověšené. Prověšení vodítka zajistíme mírným cuknutím vodítkem. Po ustání napínání štěně samozřejmě pochválíme.

       Vodítko nám slouží jen jako prostředek k zabránění případnému skákání na pomocníka – k jemné korekci. Zvládneme-li spolehlivě tuto část a pes nemá tendenci na pomocníka skákat, můžeme přistoupit k vyslání psa na vyštěkání z větší vzdálenosti. Samozřejmě musíme použít delší vodítko. Abychom byli schopni zabránit případnému kontaktu s pomocníkem, postavíme se do takové vzdálenosti, aby délka vodítka případnému fyzickému kontaktu s vodítkem zabránila.

      Pro začátek zvolíme vzdálenost, ze které vysíláme štěně, jen jeden krok až dva kroky od úkrytu, resp. od pomocníka. Psa vždy vysíláme přímo k pomocníkovi. Cvičíme-li správně, neměl by být při tomto zvyšování náročnosti žádný problém. Postupně volíme větší vzdálenost od úkrytu, ale… Když vidíme, že štěně běží do úkrytu s velkou energií a nasazením, zastavíme štěně důrazným povelem; povel může dát i pomocník. Zastavuje-li se štěně před pomocníkem naprosto spolehlivě, můžeme jej posílat již bez vodítka – na volno. S vysíláním psa na volno však rozhodně nespěchejte. Důležitá je spolehlivost vyštěkání bez rizika fyzického kontaktu s figurantem.

        Má-li štěně velký zájem o pomocníka, pak bude lepší, když štěně bez vodítka neposíláme na přímo, ale z osy postupu. Při zabíhání za úkryt štěně musí výrazně zpomalit, a tak nebezpečí nežádoucího kontaktu s pomocníkem je podstatně menší než při vyslání přímo do úkrytu. Postupně zvyšujeme vzdálenost pro vyslání. Po přiběhnutí do úkrytu by měl náš pomocník zavelet „Sedni“ a „Štěkej“.

      Při štěkání by měl pomocník štěně pochválit. Je logické, že pes, který sedí, nemůže tak snadno figuranta napadat. Pro zajištění nenapadání si zpočátku můžeme pomoci i nějakou mechanickou zábranou (např. pletivem apod.), která štěněti zabrání ve fyzickém kontaktu s pomocníkem.

        Samozřejmě, že po přechodu na vyštěkání cizího pomocníka si pes již nebude chtít sedat, protože vsedě se psovi hůř štěká než ve stoje. Pokud bude vyštěkávat tak, jak požaduje ZŘ IGP (aktivně, pozorně a dominantně s vytrvalým štěkáním), potom dokonce ani sedět nemůže –  více v následujícím textu. Důležité je, aby si štěně v počátcích nácviku osvojilo některé návyky, jakými jsou třeba okamžité štěkání, a hlavně nenapadání pomocníka. Vzhledem k tomu, že našeho pomocníka štěně dobře zná, pomocník nemá rukáv a zároveň dostává kousat mimo maketu, štěně by nemělo mít snahu pomocníka napadat.

         Štěně necháváme štěkat jen velmi krátce. Postupně štěkání sice nepravidelně prodlužujeme, ale jen nepatrně. Záměrně píšu „nepatrně“, protože vím, že mezi pejskaři je zažitý názor, že má-li pes dobře vyštěkávat, musí štěkat co možná nejdéle. Razím však naprosto opačnou zásadu. Psa necháváme štěkat krátce. Je to proto, aby si pes zvykl, že odměna (z počátku např. ve formě balónku nebo peška, později v podobě rukávu apod.) přijde velmi brzy po začátku zaštěkání. Až jednou za čas (klidně jednou za měsíc) nechávám psa štěkat déle, pes je „naštvaný“, že odměna pořád nepřichází a odměnu (balónek, pešek nebo rukáv) si začne vynucovat intenzivnějším a agresivnějším způsobem štěkáním. U většiny psů, dlouhé štěkání sníží intenzitu, dynamiku a není-li pes stimulován bičem, při štěkání se postupně snižuje i agresivita štěkotu. Sice se zmiňuji o "stimulaci bičem", ale pokud jste četli předchozí články, např. Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance , tak víte, že jsem proti používání biče v obraně.

        Postupně může náš pomocník mít na ruce polorukáv. Odměnu (balónek nebo peška) bude ukrývat pod tímto polorukávem. Polorukáv má na ruce jen proto, aby si štěně na něj zvyklo a pochopilo, že na něj se (zatím) nekouše. Pro nácvik vyštěkání je možné použít třeba dětský plyšový balón nebo podobnou hračku.

Při počátečním nácviku vyštěkání má většina psů tendenci vyskakovat. Pro diváky to může být i zajímavé, ale ve skutečnosti je to nežádoucí. Nejeden rozhodčí výrazné vyskakování všema čtyřma nohama penalizuje - viz obr. 4. Abychom co možná nejvíce eliminovali nežádoucí kontakt štěněte s pomocníkem a zároveň aby se nenaučilo při vyštěkání vyskakovat, je vhodné v počátcích nácviku psa v maketě posadit. Protože v maketě máme jako pomocníka někoho z blízkých, je ideální, aby povel ke štěkání, a případně k usednutí, dával především náš pomocník .

       Provádí-li štěně vyštěkání našeho pomocníka (rodinný příslušník nebo kamarád) bez problému a spolehlivě, přejdeme na vyštěkání cizího pomocníka – figuranta. Než však k tomu přistoupíme, je třeba si uvědomit, že je zapotřebí se metodicky vrátit prakticky až na začátek nácviku. Tzn., že štěně připneme  na vodítko a předstoupíme před nového pomocníka – figuranta a provedeme vyštěkání podle již dříve zmíněného postupu. Pro začátek nedoporučuji, aby figurant měl na ruce rukáv, ale v ruce držel pešek nebo balón či jinou pomůcku, na kterou jsme dosud prováděli vyštěkání. Tuto pomůcku může mít také částečně zastrčenou "ve výstřihu". Zpočátku je výhodné, když psa před figuranta posadíme – viz obr. 5.

          Pro úplnost uvedu, že zatím provádíme vyštěkání samostatně a nespojujeme revírování s vyštěkáním! V případě, že chcete nacvičit pravidelné revírování (podle obr. 5 z článku Vyhledání figuranta - revír) je víc než vhodné měnit makety, ve kterých budete provádět nácvik vyštěkávání. Tzn., že jednou bude figurant v maketě na levé straně, zatímco příště bude v maketě na straně pravé a pod.

       Dalším způsobem, jak přimět psa ke štěkávání, je nestandardní oblečení (např. velký kabát přehozený přes hlavu) nebo zaujetí nestandardní polohy těla. Po vyštěkání figurant psa odmění hozením balónku na šňůrce, případně nastavením peška či kousadla k provedení zákusu (doporučuji však kousat mimo maketu – viz dále) – viz obr. 7. Po provedení zákusu figurant psovi přenechá kořist.

         Pro zvýšení drivu dává většina figurantů po provedeném vyštěkání kousat na rukáv přímo v maketě. V principu nic proti tomu, ale ... Při kousání přímo v maketě však může být problém s případným svévolným napadáním figuranta. Samozřejmě, že se dá naučit, aby pes figuranta v maketě nenapadal, ale musí se to dělat odborně. V opačném případě si zaděláváme na zbytečné problémy související s odnaučováním napadání. U psa se může ztrácet sebevědomí a spolehlivost, že pes nikdy nenapadne a pod., nehledě k tomu, že kvalita štěkání se může více či méně zhoršit.

         Místo odměňování psa za vyštěkání kousáním v maketě doporučuji psa odměnit sice kousáním, ale zásadně mimo maketu. Pokud pes nikdy nedostane kousnout v maketě a figurant postupuje v nácviku vyštěkání odborně, nebude v budoucnu docházet k napadání figuranta.  V praxi to vypadá tak, že po vyštěkání (pes je na vodítku) psa stáhnete o dva kroky dozadu, aby figurant mohl z makety vystoupit bez nebezpečí, že jej pes napadne. Po vystoupení mimo maketu dá figurant psovi kousnout a vzápětí mu pouští peška nebo rukáv –  viz obr. 8.

        Pokud se přece jenom stane, že pes má snahu jít do kontaktu s figurantem nebo jeho rukávem, nezbude nic jiného než provést vodítkem korekci. Vydáme povel „Revír“ a v okamžiku, kdy chce pes figuranta napadnout, trhneme vodítkem dozadu. Zanechá-li pes snahy o kontakt (vodítko zůstane prověšené), výrazně ho pochválíme a odměníme výše popsaným způsobem.

        Provádí-li pes spolehlivě a s plným nasazením vyštěkání a nenapadá-li figuranta, neposíláme psa do úkrytu přímo, ale začneme jej posílat z osy postupu  – viz obr. 9. Jak jsme si již řekli, pes při zabíhání za maketu nemá takovou rychlost, jako při vysílání napřímo, takže nebezpečí napadení figuranta je menší než při posílání psa k vyštěkání na přímo – z čelní strany figuranta. Na druhou stranu už nemáme možnost zabránit případnému napadení figuranta vodítkem. Proto není dobré pospíchat v postupu a posílat psa z osy postupu do doby, kdy jsme si naprosto jisti, že pes figuranta nenapadne.

ad d)  Odvolání psa od figuranta

Odvoláním psa od figuranta končí cvik Vystavení a vyštěkání. ZŘ IGP v čl. 4.10 pro IGP 2 a IGP 3 uvádí: „Po pokynu rozhodčího jde psovod na vyznačené místo ve vzdálenosti 5 kroků od úkrytu. Na další pokyn rozhodčího si psovod psa přivolá k noze a postaví se s ním do základního postoje na vyznačené místo".  Na první pohled opět celkem jednoduchá záležitost, ale… Ale ono tomu tak obvykle nebývá. Předpokladem pro nácvik odvolání je, že se náš pes umí rychle a korektně přiřadit k noze ze všech možných úhlů a vzdáleností.

        Než však začneme s nácvikem odvolání od figuranta, je zapotřebí předchozí průprava. Ta by nám především měla zajistit, aby pes:

-     při našem příchodu za maketu na nás nereagoval – viz obr. 12. To 

      znamená, že pes musí být plně soustředěný na figuranta a nesmí se ani na 

         okamžik se podívat na psovoda, který jej míjí, změnit plynulost nebo

           intenzitu štěkání.

-     se bez našeho povelu přiřazoval k naší noze.

       Aby pes při našem příchodu na nás nereagoval, nesmíme mj. při příchodu za maketu psa jakkoli korigovat. V době, kdy provádíme vysílání na vyštěkání z osy postupu, pes by měl figuranta již spolehlivě vyštěkávat a nenapadat jej. Za předpokladu, že jsme v nácviku obrany psa postupovali odborně, nepřiváděli jej do nadměrného stresu a nejistoty, nemáme zároveň ani nejmenší důvod, proč bychom případnou korekci měli provádět. Ne všichni psovodi nebo figuranti však postupují odborně a výsledkem je, že pes při přiběhnutí za maketu chybuje - dochází ke kontaktu s rukávem nebo zaujímá dominantní pozici atd. Následně se snaží psovodi chyby napravit korekcí. Výsledkem může být očekávání korekce a tím neúplná a dlouhodobá soustředěnost na figuranta.

           Pokud bychom při každém příchodu za maketu psa přivolávali, snadno by se mohlo stát, že by pes mohl reagovat na náš příchod ztrátou koncentrace na figuranta nebo by, v důsledku očekávání odvolání, přestával intenzivně štěkat, případně by se chtěl bez povelu přiřazovat k naší noze. Podobným nežádoucím reakcím a chování psa bychom měli předcházet. Možností, jak toho dosáhnout je několik. Ukažme si osvědčený způsob, jak toho dosáhnout.

          Dojdeme na místo pro odvolání. Zde několik vteřin posečkáme. Poté přistoupíme ke psovi, ale slovně ani jiným způsobem a na něj nepůsobíme. Poté opět odejdeme na místo pro odvolání. Toto přistoupení a odchod na místo pro odvolání dva až třikrát opakujeme.

   Pokud psa odměňujeme za vyštěkání kousáním mimo maketu, přijdeme ke psovi, připneme jej na vodítko a lehce jej stáhneme dozadu, aby figurant mohl vystoupit z makety bez nebezpečí napadení - viz obr. 13. Figurant následně vystoupí mimo maketu a psa odmění kousnutím do peška nebo rukávu (dále jen "rukáv"), který mu následně pustí - viz obr. 14. 

         Pokud se stane, že se pes na nás, byť i jen úkosem podívá, figurant by měl v ten okamžik psovi hodit odměnu (balón,  peška apod.) nebo mu dát kousnout. Lepší  je však postupovat ve zvyšování nároku na psa pozvolněji, abychom k tomuto řešení nemuseli přistupovat. Pokud bychom takto postupovali často, pes by si hození odměny nebo kousání do rukávu mohl vynucovat záměrnou orientací na psovoda.

          V následném dalším vyštěkání by figurant měl psa odměnit těsně předtím, než pes po nás „mrkne okem“. Pokud figurant bude provádět hození odměny nebo kousnutí do rukávu ve správný okamžik, pes bude očekávat odměnu a přestane na nás reagovat.

         Při dalších vyštěkání již ke psovi hned nepřistupuje, ale obejdeme maketu se štěkajícím psem - viz obr. 15 a teprve následně k němu přistoupíme. Následně jej připneme na vodítku a výše popsaným způsobem mu sdáme kousnout. 

       Teprve po dokonalém procvičení obcházení makety s vyštěkávajícím psem můžeme přistoupit k nácviku odvolání psa. Pro začátek si pro jistotu psa připneme na delší vodítko a postavíme se na místo pro odvolání. Než však budeme psa přivolávat, doporučuji provést výše popsané přicházení a odcházení od psa. Teprve poté se postavme na místo pro odvolání, uchopme dlouhé vodítko  a po několika vteřinách zavelme „K noze“. Pokud pes okamžitě nezareaguje a nepřiřadí se naší k noze, použijeme ke korekci vodítko. Měl-li pes snahu se k nám přiřadit, ale „nenašel“ správnou pozici u nohy, pomůžeme mu dalším povelem „K noze“ a tahem vodítka jej dostaneme do správné pozice u nohy – viz obr. 16. Zároveň dbáme na to, aby pes ihned usedl. K usednutí můžeme použít kontrastní metodu. Po usednutí k noze psa samozřejmě pochválíme.

        Pokud při počátku nácviku pes nereaguje na povel „K noze“, protože figurant je pro psa silnější motivací, psa od figuranta odtáhneme. Tento postup několikrát procvičíme. Pokud pes ani po několikerém opakování neprojeví dostatek ochoty k přiřazení k noze, pak musíme použít trhnutí vodítkem – kontrastní metodu. Než však začneme psa tahat na vodítku nebo s ním cukat, musíme v každém případě nejdříve zavelet „K noze“.

         Možná se vám to zdá samozřejmé, ale často psovodi začnou nejprve cukat vodítkem, a teprve poté zavelí „K noze“. Po přiřazení psa a usednutí hodně pochválíme a odměníme. Protože pro většinu psů je figurant velkým lákadlem, odměna by měla být stejná, jakou používá figurant při vyštěkání. Odměňuje-li psa balónkem, měli bychom jej také odměnit balónkem. Je-li námi používaný motivátor slabší, než používá figurant při vyštěkání, pes se nebude chtít rychle a ochotně přiřadit k noze. Použijeme-li naopak silnější motivátor, než používá figurant při vyštěkání, pes se bude snažit přiřadit se k naší noze i bez povelu.

       Důležité je měnit interval mezi příchodem na místo pro odvolání a vlastním odvoláním; interval nepravidelně prodlužujeme. Až se nám podaří, i případně za pomoci vodítka, dostat psa k noze, při naší emotivní pochvale figurant okamžitě vystoupí z makety směrem ke psu a dá mu kousnout – viz obr. 17. Po zákusu rukáv okamžitě pustí, aby si pes „kořist“ mohl užít.

        Tímto jednoduchým způsobem snadno docílíme rychlého a ochotného odvolání. Rizikem častého praktikování tohoto postupu je předčasné (bez povelu) přiřazení k noze psovoda. Proto je třeba pečlivě zvažovat, kdy a jak často můžeme provádět odvolání od figuranta.

        Jen pro ilustraci uvedu, že Oskara jsem po naučení odvolání už odvolával pouze na soutěžích; v tréninku nikoli. Odvolání měl natolik zažité, že při častějším provádění odvolávání v tréninku  docházelo z přemíry chtivosti a ochoty k předčasnému opuštění figuranta nebo aspoň k nesoustředěnému vyštěkání. Důvod byl zřejmý - těšil se na následnou odměnu za přiřazení – kousání. Kačenku jsem mohl odvolávat při každém vyštěkávání, aniž by to mělo vliv na štěkání nebo soustředění na figuranta. Toho bylo dosaženo zejména tím, že jsem ji přivolával prakticky vždy až po několikerém obejití makety s figurantem nebo několikerém přiřazení - viz výše. To jsou samozřejmě extrémní situace. Sami byste měli poznat, jak často můžete provádět odvolání od figuranta, aniž by se to projevilo při vyštěkání a soustředění na figuranta.

        Protože se požaduje plná koncentrace na figuranta, je zapotřebí psa připravit tak, aby vyštěkával v plném nasazení a koncentraci na figuranta i za ztížených podmínek. Na zkouškách bývá rušivým elementem pouze rozhodčí, který se pohybuje v blízkosti vyštěkávací makety. Na soutěžích je situace ale nesrovnatelně obtížnější. V blízkosti vyštěkávací makety a zejména u místa pro odvolání psa, je velký shluk bavících se a pohybujících se lidí, což pro některé psy znamená velkou psychickou zátěž, která negativně ovlivňuje jejich výkon. Proto už v tréninku je zapotřebí, aby se v okolí vyštěkávací makety pohyboval „rozhodčí“, mající v ruce blok apod. Tento „rozhodčí“ nepravidelně přistupuje do blízkosti psa a mává blokem směrem k psovodovi – viz obr. 18. Dále by se u této makety měly pohybovat další osoby, které by také nahlas bavily.

        Existuje a další možný způsob, jak naučit psa odvolání od figuranta, aniž by docházelo ke snížení kvality štěkání a plné pozornosti na figuranta. Psa položíme před maketu (pes nemusí štěkat), ve které je figurant - viz obr. 19. Postavíme se na místo k odvolání a psa odvoláme povelem "K noze". Po přiřazení k noze psa odměníme, případně vyzveme figuranta, aby přišel k přiřazenému psovi a odměnil jej kousáním.

       Při počátečním nácviku přivolání si můžeme pomoci i tím, že při zvolání "K noze" psovi nastavíme peška k zákusu - viz obr. 20. Reaguje-li rychle a spolehlivě, může přistoupit k další fázi, a to je přiřazení psa k noze. Psovi již nenastavujeme peška k zákusu, ale necháme jej přiřadit se k noze. Po přiřazení k noze, jej odměníme opět kousnutím do peška, který jsme dosud měli ukrytý za zády - zasunutý za páskem (případně vyrobeném ze široké gumy) - viz obr. 21.

         Nechce-li se pes přiřadit k noze, můžeme si pomoci tím, že přiřazení k noze nacvičujeme samostatně s tím, že psa připneme na vodítko a tímto vodítkem psa usměrníme k noze. Samozřejmě, že poté musí následovat odměna kousnutím do peška.

        Po dokonalém zvládnutí obou fází je může spojit v jeden celek. Tzn., že po zavolání "K noze" necháme psa přiřadit k noze a teprve poté psa odměníme zákusem do peška. Jak jsem uvedl výše, alternativně jej může odměnit figurant vystoupením z makety a nastavením rukávu k zákusu a jeho přenechání psovi.

ad e)  Spojení revíru s vyštěkáním

V  článku Vyhledání figuranta - revír a výše uvedeném textu jsme si probrali nácvik revírování a také vyštěkání. Dosud jsme každou část nacvičovali samostatně. Nyní již čas začít spojovat oba tyto cviky dohromady. Možností, jak to učinit, je několik.

Varianta 1 - Provedeme revírování, kdy do všech 6 maket standardně umístíme motivátory (balónky, pešky, pamlsky apod.). Po skončení revírování (oběhnutí všech šesti maket) jdeme ihned na začátek revíru, na úroveň první makety. Než se přemístíme na tuto úroveň, měl by se figurant s rukávem nepozorovaně (nepozorovaně pro psa) ukrýt v první maketě. Psa znovu vysíláme na první maketu spolu s povelem „Revír“. Protože pes neviděl vcházet figuranta do makety a očekává za maketou balónek či jiný motivátor, je po přiběhnutí do makety notně překvapen, když najednou zjistí, že místo motivátoru je v maketě figurant. Překvapením začne intenzivně štěkat.

       Pokud by se tak náhodou nestalo, figurant psa rozštěká povelem „Štěkej“ nebo "Revír". Figurant štěkajícího psa chválí a my rychle běžíme za maketu. Důležité je však neotálet, psa okamžitě chytit za obojek, a teprve následně jej připnout na vodítko.

       Častou chybou je, že se pes, při snaze psovoda o připnutí vodítka, vytrhne z jeho ruky a figuranta, resp. jeho rukáv, napadne. Je to logický důsledek toho, že pes má v blízkosti psovoda větší sebevědomí, než když je u figuranta sám. Jakmile se dotkneme psa nebo obojku, nesmí se nám v žádném případě vytrhnout a dostat se do kontaktu s figurantem. Figurant by měl následně psa odměnit balónkem nebo peškem, který tak jako vždy „vylovil z výstřihu“ případně z pod rukávu – viz obr. 22.

        V další fázi umístíme figuranta do druhé makety a provádíme vyslání psa nejprve do první makety, kde je umístěn motivátor. Po oběhnutí makety psa přivoláme k sobě a odměníme jej. Následně psa vyšleme do druhé makety, kde je ukrytý figurant. Jde-li všechno podle předpokladů (pes nám neutíká od makety, do které jej posíláme), můžeme postupně, již bez obav, spojit revír s vyštěkáním. Úkryt figuranta nepravidelně měníme, aby pes nevěděl, ve které maketě je figurant ukrytý. Samozřejmě, že pes postupně spolehlivě zjistí, ve které maketě je figurant ukrytý, ale protože již máme psa dobře ovladatelného a motivovaného k přiběhnutí k nám, nemělo by se stát, že by utekl přímo za figurantem.

Varianta 2 – Postup je podobný jako ve variantě 1 s tím rozdílem, že figurant je hned od počátku ukryt v 6. maketě. Tzn., že v maketách jsou umístěny motivátory a pes plynule provádí obíhání všech maket. V poslední – 6. maketě narazí na ukrytého figuranta. Protože že jej tam napoprvé nečeká, překvapením začne štěkat. Pokud náhodou nezačne, figurant jej výše popsaným způsobem rozštěká. Vyštěkání již probíhá standardním způsobem vč. odměny za štěkání.

         Postup podle varianty 2 je rychlejší, ale … Psi hned při dalším opakování budou vědět, že figurant je umístěn až v poslední maketě. Proto tuto variantu lze aplikovat jen u psů ovladatelných, kteří absolvovali mnoho revíru jen s motivátory v maketách.

Jen pro ilustraci:

U svých psů jsem vždy volil variantu 2. Oskara nikdy ani nenapadlo, že by mi některou maketu vynechal a utekl za figurantem, a to ani v tréninku. Neutekl za figurantem přesto, že věděl že figurant, že je vždy ukryt v 6. maketě. Kačenku jsem cvičil stejným způsobem jako Oskara s tím, že měla naběháno dva až možná třikrát tolik revírů než Oskar. Při druhém provádění revíru, při kterém byl figurant ukryt v 6. maketě, se však zachoval jinak. Do 4.makety v pořádku revírovala, ale ze 4. makety mi utekla rovnou do 6. makety - za figurantem. O tom, jak jsme odstranili tento problém, se dozvíte v následujícím textu.

Nejčastější chyby 

        Uvedený postup nápravy nepovažuji za správný, i když nechci tvrdit, že v ojedinělých případech může být i úspěšný. Ale za jakou cenu?! Podobné řešení problému tedy rozhodně nedoporučuji. Pes si jen obtížně může spojit útěk za figurantem s trestem. Pes bude zkoušet různé chování systémem pokus - omyl. Pokud se mu náhodně podaří se zachovat správně a není potrestán, můžete možná docílit toho, aby pes již za figurantem neutíkal.

        Pokud pes na správné řešení problému brzy sám nepřijde, máte problém. Sice si na psovi zchladíte žáhu a vybijete svoji frustraci, ale podobná praktika bude mít zároveň za následek narušení vztahu pes – psovod. Případně u psa vybudujete obavu běžet do makety s figurantem nebo nechuť k revírování.

Varianta 1) Zvyšte na nejvyšší možnou míru motivaci v maketách a taktéž zájem psa k vám přiběhnout. Při přivolání od makety můžete používat například zákus do peška. Aby pes nepoznal, zda máte či nemáte u sebe peška, je vhodné jej mít ukrytý, např. za zády, a teprve při přibíhání psa jej nastavit a psa odměnit – viz obr. 23. Zároveň cvičte podle dříve uvedeného postupu, kdy nacvičujete revírování samostatně (jako poslušnost) a vyštěkání na určitou dobu vynechejte. Později použijte lidi pohybující se za maketami. Nejprve bez rukávu a později i s rukávem. Pokud budete důslední a nároční, pes časem pochopí, že k figurantovi se dostane až poté, co oběhne všechny makety.

      I když postupujete v nácviku revírování metodicky správně, přesto se může stát, že některý pes stejně uteče za figurantem, ukrytým v 6. maketě. V těchto případech spolehlivě funguje varianta 2).

Varianta 2)   Uváděný postup jsme praktikovali u Kačenky a dalších psů, na kterých jsme se nějakým způsobem podílel na jejich přípravě v obraně.

        Figuranta s rukávem si umístěte do druhé makety. Psa pošlete do 1. makety, ale z menší vzdálenosti než obvykle. Vzdálenost od 1. makety volte raději menší než větší. V každém případě je nutné docílit toho, aby pes 1. maketu oběhl a vrátil se k vám. Po přiběhnutí si psa dejte na vodítko. V okamžiku připnutí psa k vám přiběhne figurant, do té doby ukrytý v 2. maketě, a dá psovi kousnout. Po zákusu psovi přenechá rukáv. Poté se figurant přemístí do 3. makety a vy psa pošlete do 2. makety. Po oběhnutí této makety následuje stejný postup u dalších zbývajících maket, jako u makety první; tzn. přivolání, připoutání na vodítko, přiběhnutí figuranta a odměna kousnutím do rukávu a jeho přenecháním psovi.

       Tímto způsobem  „proběhnete“ 5 maket. Po odměně kousáním za oběhnutí 5. makety se figurant ukryje v 6. maketě a následuje klasické vyštěkání.

       Vždy je zapotřebí, aby figurant doběhl k psovodovi, dal psovi za odměnu kousnout a pustil mu rukáv. Pes velmi rychle pochopí, že když přiběhne k vám, je nejen chválen, ale dostane velkou odměnu – nejen kousnutí do rukávu, ale i získání kořisti - rukávu, kterou si může s psovodem užít. Velmi brzy pochopí, že je zbytečné utíkat za ukrytým figurantem, když figurant k němu sám doběhne, dá mu kousnout a ještě mu přenechá kořist - rukáv! Samozřejmě, že hned od začátku může být figurant ukrytý rovnou v 6. maketě, ale ... Ale vybíhání ze 6. makety na úroveň 1. makety a následně k dalším maketám oběhnutým maketám může být pro figuranty fyzicky náročné a obávám se, že žádný figurant toto nebude chtít absolvovat. Obávám se, že někteří figuranti se budou ošívat i v případě vybíhání ze sousední makety. Je na vás, zda dokážete figuranta přesvědčit k uvedenému postupu.

       Poté, až pes naprosto spolehlivě absolvuje revír bez toho, že by měl tendenci utéci do 6. makety,  figurant již nevybíhá ke psovi po každé oběhnuté maketě. S přibývajícími úspěchy a ovladatelností psa může figurant vybíhat ke psovi k menšímu počtu oběhnutých maket. Tzn., že přestane odměňovat psa kousáním za oběhnutí 1. makety. Postupem doby neodměňuje psa ani za oběhnutí 2. makety atp.

       S vynecháváním kousání do rukávu za každou oběhnutou makety však zbytečně nepospíchejte. Doporučuji však psa dlouhou dobu odměňovat kousáním za oběhnutí 4. makety. Právě ze 4. makety psi nejčastěji utíkají za figurantem, ukrytým v 6. maketě.

      Čím vícekrát absolvujete dříve popsaný nácvik s kousáním na ose postupu, tím více bude mít váš pes zažito, že se mu nevyplatí utíkat za figurantem do makety, ve které je ukrytý. Navíc se po oběhnutí makety a přivolání bude k vám ochotně vracet, což je jeden z požadavků ZŘ IGP, u kterého psovodi, resp. jejich psi často chybují.

       Musím ale říci, že tato metoda, i když je pro figuranta relativně fyzicky náročná, naprosto spolehlivě fungovala u všech psů, jejichž psovodi tuto metodu použili. Pes rychle zjistil, že je zbytečné utíkat za figurantem do makety, když figurant za ním sám přiběhne a dá mu kousnout a pustí mu jej jako kořist. Pokud máte mladého psa, který na figuranta ještě nekouše, může figurant za odměnu psovi do mordy hodit "dětský plyšový balón" apod.

b) Pes o figuranta jeví malý zájem

Nejčastější příčinou bývají nepřiměřeně silné korekce ze strany figuranta nebo psovoda. Figurant nebo psovod při případném napadení použili proti psovi silnou korekci chování. Silná korekce může u psa vyvolat obavu z figuranta v maketě, která v extrémním případě může přerůst až do přeskokového jednání, kdy pes jakoby „nevidí“ poslední maketu. Pes o figurantovi v maketě obvykle dobře ví, ale z pochopitelných důvodů o něj nejeví zájem. V lepším případě sice přiběhne k figurantovi, ale ztratí o něj zájem – viz obr. 24. Korekce elektrickým poháněčem na dobytek nebo bití a další kontroverzní způsoby jsou samozřejmě schopny zajistit, aby pes v maketě  figuranta nenapadl, ale je pravděpodobné, že řadu psů už psovodi do makety dlouho, nebo dokonce už nikdy, nedostanou!

   Řešením je přehodnotit práci svoji i figuranta a změnit způsob nácviku. Zároveň dejte psovi větší jistotu jasně nastavenými pravidly, kdy je provedení správné, a kdy už ne. Pro začátek provádějte vyštěkání na vodítku napřímo z malé vzdálenosti – cca ze tří kroků – a psovi nedejte příležitost k chybě – napadení figuranta. Tím se vyhnete nutnosti provádět korekci. Figurant by měl psa odměnit kousnutím do rukávu (zpočátku v maketě) a následně jej psovi přenechat, aby si kořist užil. To vše za stálého chválení ze strany psovoda. Rozhodně nespěchejte s pouštěním psa na volno. Náprava může trvat i delší dobu; záleží na míře obavy psa z figuranta a nejistoty.

c) Pes figuranta napadá

Napadání je vždy výsledkem nesprávného tréninkového postupu. Aby pes v maketě nenapadl, někteří figuranti okamžitě použijí proti psovi tvrdé násilí. V „lepším“ případě psovod se psem na ostnáči škube, co mu síly stačí. Výsledek tohoto snažení obvykle nebývá uspokojivý. Pes po podobných neuvážených zásazích obvykle neví, co se po něm vlastně žádá. Nezřídka se začne figuranta nebo psovoda bát, předčasně se k psovodovi přiřazovat apod.

      Ideální je zvolit již v počátcích takový způsob nácviku, aby k této situaci vůbec nedošlo. Určitě se někteří z vás zeptají: Co ale máme dělat, když už napadá? Napadání je většinou výsledkem toho, že jsme psovi dostatečně nevysvětlili, co po něm vlastně chceme. Nehledejme chybu u psa, ale především u sebe. Vím, že pro většinu z nás je to hodně těžké, ale jen tak se můžeme výkonnostně posunout vzhůru. Proto je potřeba se nejprve soustředit na to, abychom psovi vysvětlili, že v maketě má jen štěkat, a ne napadat figuranta.

      Psa na vodítku přivedeme k figurantovi v maketě (vzdálenost asi půl metru od figuranta), zavelíme „Sedni“ a hned „Štěkej“ – viz obr. 25. Když pes sedí, nemůže figuranta napadat. V případě, že pes sedí a štěká, psa intenzivně chválíme. Poté psa stáhneme o krok či dva dozadu, figurant vyjde z makety a dá psovi kousnout do rukávu a rukáv mu ihned pustí.

        Tuto techniku několikrát opakujeme. Je hrozně důležité za žádoucí chování psa emotivně chválit a odměňovat ho kousnutím do rukávu a tuto kořist přenechat psovi, aby si jí dostatečně užil. U tohoto postupu je zapotřebí jistou dobu vydržet. Pes brzy pochopí, že když štěká, je chválen, a zároveň dostane kousnout do rukávu (kořisti), který mu figurant přenechá. Postupně musíme docílit toho, aby vodítko při vyštěkání nebylo napnuté. Pokud bude vodítko stále napnuté, pes se cítí sebevědoměji a bude mít tendenci se stále pohybovat dopředu. Po odepnutí vodítka poté nezřídka dojde ke kontaktu s figurantem, resp. jeho rukávem. Pokud k tomu dojde jsme opět na začátku problému.

       Postupně můžeme vzdálenost, na kterou provádíme vyštěkání, resp. na kterou psa vysíláme, prodlužovat. U některých psů tento postup zabere natolik, že již není zapotřebí provádět nějakou další korekci chování.

       U části psů jen s tímto postupem nevystačíme. Pes může mít pořád tendenci figuranta napadat. V těchto případech musíme použít výraznější korekci, ale takovou, aby výsledkem nebyla obava z figuranta, nebo dokonce strach běžet do makety. Můžeme např. použít korekci trhnutím vodítkem. Jak již víme, pro zdárný výsledek je nezbytné umět nejen škubnout vodítkem, ale také psa pochválit a odměnit v přesně daný okamžik – tedy ani brzy, ani pozdě. Jinak se kýžený výsledek nedostaví.

       V případě neustálého napadání figuranta můžeme zvolit tzv. šokovou metodu, kdy stačí korekci použít většinou jen jednou a je po problému. Mojí oblíbenou metodou, která splňuje účel a nemá za následek ztrátu sebevědomí nebo strach z figuranta, je použití vody. Používáme malou plastovou lahvičku, např. od Ironu nebo podobnou. Ve víčku uděláme přiměřenou dírku, která zaručí, že při stisknutí lahvičky dojde k proudu vody. Lahvičku naplníme čistou vodou. Figurant lahvičku ukryje nad rukáv tak, aby osa lahvičky směřovala k hlavě psa. Když přiběhne pes, o kterém víme, že napadá, figurant stlačením lahvičky mocným, ale časově krátkým proudem zasáhne psa přímo do čenichu – viz obr. 26. Pes je z toho tak překvapen, že figuranta nejen nenapadne, ale začne okamžitě a silně štěkat.

         V ten okamžik musí přiběhnout psovod, upoutat psa na vodítko, stáhnout ho o dva kroky dozadu a emotivně jej chválit. Figurant vystoupí mimo maketu, dá psovi kousnout a za odměnu mu pustí rukáv. Ideální samozřejmě je, pokud by ho figurant nejprve odměnil zákusem do peška nebo balónku, a teprve potom by dostal kousnout na rukáv – viz obr. 27. Vyštěkání znovu opakujeme. Pokud se tato praktika provádí správně, psi již figuranti nenapadají. V každém případě musí být figurant připraven použít vodu opakovaně. Úspěšnost zmiňované techniky je vysoká.

       Další možností je provádět vyštěkání tzv. napřímo na dlouhém vodítku a v okamžiku, kdy pes je odhodlán napadnout figuranta, s ním intenzivně cuknout. Pokud nemáte dostatečnou sílu, může vám vodítkem cuknout kolega. Je logické, že nemá smysl vodítkem jen lehce cukat, ale raději cuknout jednou poněkud větší silou než cukat málo a mnohokrát.

      Další důvod, proč pes figuranta napadá, je spíše technický. To se stane v případě, že vyštěkávací maketa je mělká (figurant v ní není dostatečně schován) a pes je dobrý obranář. Pokud je pes dobrý obranář, nabíhá do makety rychle a velmi těsně kolem krajní tyče – viz obr. 28. Tímto těsným naběhnutím do makety se dostane do bezprostřední blízkosti figuranta. Tím se figurant objeví v jeho tzv. bezpečné zóně (analogie jako u lidí, kde zóna se jmenuje osobní) a psovi vlastně „nezbude nic jiného“ než figuranta napadnout.

       Abychom zabránili případném napadení figuranta a přitom nemuseli provádět případnou korekci chování psa, je vhodné učinit opatření, kterým  zabráníme psovi se dostávat do bezprostřední blízkosti figuranta. Aby se pes při náběhu do makety nemohl dostat do bezprostřední blízkosti figuranta, umístíme na náběhovou stranu makety vymezovač, který toto spolehlivě zaručí  – viz obr. 29. Jako vymezovač můžeme použít jakoukoli mechanickou překážku, např. tyčku ohradníku a pod.

d) Pes vykukuje z makety

Vykukující pes z makety nebo otáčející se po psovodovi je obvykle výsledkem přílišné snahy psovoda o korigování jeho chování – viz obr. 30.

Pes se stává nesamostatným a „potřebuje“ neustálou nápovědu psovoda. Někdy je to z důvodu, že má obavu z reakce psovoda, a tak místo figuranta spíš sleduje přicházejícího psovoda. Dalším, někdy i souběžným důvodem, je malý zájem o figuranta, resp. o odměnu za štěkání, pokud je vůbec nějaká. Doporučuji, abyste přestali psa neustále opravovat a ponechali mu větší samostatnost. Soustředěnost psa při vyštěkání byste měli nechat na figurantovi. Zároveň by figurant měl psovi za odměnu dát kousnout do rukávu, který mu vzápětí pustí, aby si jej užil. Je však pravděpodobné, že na problém je zaděláno již při nácviku kousání; zvláště pokud figurant používá k rozvoji bojovnosti šlehání nebo píchání psa bičem apod.

e) Pes se předčasně přiřazuje k noze psovoda

V článku jsme si popsali, jakým způsobem trénovat odvolání od figuranta, aby nedocházelo k předčasnému přiřazení k noze psovoda. Pravděpodobnou příčinou bude časté odvolávání od figuranta nebo odvolávání stále ve stejném časovém intervalu od příchodu na určené místo.

       Další příčinou může být obava psa z nás, z naší korekce. Buď je pro psa očekávaná korekce nepříjemná případně nechápe, co po něm chceme. Výsledkem je nejistota psa. Proto se pes raději hned přiřazuje k noze a tím dává zároveň najevo svoji podřízenost - submisivitu.

       Doporučuji se v nácviku vrátit metodicky zpět, a to po předchozí analýze příčin, proč se tak stává. Bez poznání příčiny se bude těžko hledat náprava. V každém případě doporučuji postupovat podle výše uvedeného textu a nejdříve se zaměřit na spolehlivé vyštěkání a soustředěnost na figuranta. Teprve poté je možné výše popsaným způsobem nacvičovat odvolání od figuranta.

f) Pes se přiřazuje k noze rozhodčího

Možná se někomu může zdát, že něco podobného není možné, ale musím říci, že i tohle se stává; občas dokonce i na vrcholových soutěžích. Příčinou bývá nejistota psa, možná až strach z psovoda. Pes je natolik „vynervován“ (je v nadměrném stresu), že se záměrně přiřadí k člověku, který je poblíž (na soutěži nebo zkoušce je to jen rozhodčí). Buď je v takovém stresu, že si neuvědomuje, že noha rozhodčího není noha psovoda a nebo, což je nejpravděpodobnější, se snaží vyhnout případné nepřiměřené korekci ze strany psovoda.

      Doporučuji přehodnotit své výcvikové metody a snížit tlak (psychický či fyzický) na psa. Psovi je potřeba dodat více sebevědomí a jistoty. Po přivolání je také třeba psa dlouhodobě odměňovat kousáním od vystoupivšího figuranta – viz obr. 31.

    g) Přiřazení k noze je pomalé nebo je nepřímé

Jedním z důvodů může být to, že figurant je pro psa větším motivací než psovod. Proto pes reaguje pomalu a váhavě. Dalším důvodem mohou být neúměrné korekce ze strany psovoda.

        Řešením je, tak jako v předchozích případech, aby se pes nejen nebál přijít k vaší noze, ale aby se tam přímo těšil. Aby se tak stalo, je třeba místo neustálých korekcí používat velké odměny; např. již několikrát zmiňované kousání po přivolání psa k noze – viz obr. 31.

Pro začátek je také třeba snížit nárok na perfektní odvolání a psa  odměňovat za každý příchod, byť i pomalejší. Pes postupně získá jistotu a bude postupně chodit k noze rychleji a přímočařeji.

h) Pes nezaujímá dominantní pozici

V české verzi ZŘ IGP, které ČKS uveřejnilo na svých stránkách 4.2.2025 je uvedeno: "Pes musí figuranta sebevědomě, aktivně, pozorně a dominantně vystavit s vytrvalým štěkáním." - viz obr. 32. Kromě chyb ve vyštěkání je nejčastější chybou nezaujímaní dominantní pozice, ale tzv. pozice vyhýbavé. Tzn., že pes není v ose makety, resp. v ose figuranta, ale na kraji makety, případně je  daleko od figuranta - viz obr. 33. Jak už jsem několikrát uvedl, vyhýbavá reakce je projev méně sebevědomého psa, majícího respekt z figuranta. Je to důsledek nesprávného postupu při výcviku, kdy figurant na psa vyvíjel příliš velký fyzický nebo psychický tlak a přiváděl tak psa do nadměrného stresu - více se dočtete v čl. Odolnost a stres a také Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance.

     Psovodi i figuranti již vědí, že pozice psa mimo osu makety není správná. Proto se snaží psa přimět k tomu, aby místo šikmé pozice vůči figurantovi zaujímal pozici čelní, která by budila zdání, že pes se chová k figurantovi dominantně.

      Aby se pes nevychyloval z čelní pozice (face to face), figuranti případně psovodi umísťují u vyštěkávací makety různé zábrany, které psovi neumožní zaujmout jinou pozici než čelní. Používají k tomu různé předměty. Nejčastěji se používají tyčky ohradníků. Nejsou však výjimkou ani umístěné židle a další předměty. Někteří figuranti se snaží psa dokonce rovnat nohou. Tato varianta je jedna z těch hodně špatných, jak "srovnat" psa do dominantní pozice. Pes začne vnímat nohu jako předmět, který ho ohrožuje. Potom se stávají i případy, že psi místo toho, aby se orientovali na obličej figuranta, soustředí se na jeho nohu. Byli i případy, že pes figuranta do té nohy kousnul. Pokud se pes naučí "jít po noze", již nikdy si nemůžete být stoprocentně jisti, že figuranta do nohy v budoucnu nekousne. Proto připomenu, že ve sportovní kynologii se zásadně noha k jakékoli korekci, z výše uvedeného důvodu zásadně nepoužívá!!

        Ale vraťme se k meritu věci. Při používání těchto zábran pes logicky zaujímá čelní pozici, ale pokud figurant zároveň nesníží tlak na psa, nelze  očekávat, že na nadcházející zkoušce nebo soutěži, kde již u makety nebudou žádné zábrany, pes bude zaujímat dominantní pozici; resp. čelní pozici k figurantovi (face to face). Taktéž to nelze očekávat v případě, kdy předchozí tlak figuranta na psa byl příliš velký. Pes si tyto zkušenosti silně vryje do paměti a nelze očekávat, že by v dohledné době na to zapomněl a začal se chovat žádoucím způsobem.

        Chybou je taktéž netěsná vzdálenost od figuranta, i když poloha psa je v ose makety, resp. figuranta - viz obr. 34. Příčina nezaujímání těsné polohy vůči figurantovi je stejná jako v předchozím případě - příliš velký psychický nebo fyzický tlak ze strany figuranta a respekt vůči figurantovi.

         Zásadním a nezbytným způsobem možným způsobem, odstranění zaujímání nedominantní pozice - tedy zaujímání vyhýbavé pozice - je nejen radikálním snížení tlaku figuranta, ale i cílené zvyšování sebevědomí - více viz předchozí články; zejména čl. Motivace, stimulace, spouštěč chování a dominance . V tomto případě si lze při začátku nápravy také pomoci i oněmi zmíněnými zábranami, umístěnými na kraji makety.