Začínáme cvičit ( nejen ) IPO – 9. díl
-
V předchozím díle jsme si probrali možné způsoby komunikace se psem.
Dle ZŘ IPO se, až na dvě vyjímky (o kterých jsme si řekli v minulém
díle), používají pouze hlasové povely. Proto bude dobré se ke
komunikaci hlasem znovu vrátit a říci si k tomuto tématu ještě pár
slov.
-
Zkušební řád jasně stanoví: „Zvukové
pokyny jsou normálně vyslovované, krátké povely. Mohou být vyslovovány
v jakémkoliv jazyce, pro jednu a tutéž požadovanou činnost musí být
ale stejné.“ Až potud je to jasné, ale… Aby nám pes spolehlivě
prováděl požadované cviky, musíme se naučit vyslovovat povely se
správnou intonací a hlavně pořád konstantním (stejným) způsobem.
Zvláště u některých cviků činí problém právě naše povelová technika.
Psi často chybují u tzv. „odkládaček“ za pohybu. Mimo jiné je to
způsobeno i tím, že ne vždy je jasný rozdíl v intonaci mezi povelem
„sedni“ a „lehni“. Zvláště, pokud dáváme důraz na koncovku; ta zní u
obou povelů úplně stejně. Nezřídka se stane, že při soutěži dá psovod
důraznější povel, a to buď z nervozity a nebo v domnění, že pes zaujme
tu správnou polohu přesvědčivěji a ještě rychleji než obvykle.
Výsledek bývá bohužel většinou zcela jiný, než psovod očekává. Pes
nevnímá náš takto vydaný povel jednoznačně. Jednak nerozumí
významu slov a jednak proto, že s takto vysloveným povelem se
v tréninku obvykle nesetkává. Podle toho potom vypadá i výsledek.
Zaujetí polohy je váhavé a pomalé. A to ještě v tom lepším případě.
Častěji se ale stává, že pes zaujme jinou polohu, než požadujeme nebo
žádnou polohu nezaujme, resp. zůstane stát. Z toho vyplývá, že
povelové technice a ovládání svého hlasu je zapotřebí věnovat
v tréninku velkou pozornost a nepodceňovat jej. Při ovládání psa hraje
velmi důležitou složku našeho hlasového projevu intonace. Kromě
intonace rozkazovací pro povely je zapotřebí umět používat správnou
intonaci i v dalších případech, které při výcviku nastávají. Takže
pojďme si nejprve udělat základní přehled. Při výcviku používáme:
-
1. intonaci
rozkazovací (povely). Psovod pronese povel krátce a pevným
hlasem s příslušným přiměřeným důrazem, obvykle na první slabiku.
2. intonaci
zakazující. Psovod pronese povel, např. „FUJ“ velmi důrazným a
výhružným způsobem. Používáme ji jenom pro přerušení nežádoucí
činnosti; činnosti, kterou pes nesmí dělat nikdy!
3. intonaci
povzbuzující. Psovod svým hlasem povzbuzuje psa v provádění
požadované činnosti. Intonaci volíme takovou, aby psa povzbudila, ale
ne odváděla jeho pozornost od prováděné činnosti. Tuto intonaci
uplatňujeme především na stopě, jinak samozřejmě také v poslušnosti a
u některých činnosti v obraně (vždy pouze v tréninku – na zkoušce či
soutěži není povzbuzování povoleno).
4. intonaci
pro pochvalu. Naše intonace by měla znít až mazlivě. Myslím, že
zde máme ještě obrovské rezervy. Velmi málo využíváme možnosti
hlasovým projevem vyjádřit stupeň
naší spokojenosti s provedeným cvikem nebo činností.
Pes by měl z našeho hlasu cítit míru spokojenosti; měl by okamžitě
poznat, kdy provedl cvik nebo požadované chování dobře, kdy lépe, kdy ještě lépe
a kdy dokonale. Zvláště
pokud
chceme, aby pes pracoval přesně, rychle, ochotně, radostně a maximálně
koncentrovaně, pak správná pochvala ve správný okamžik je jednou
z nezbytných podmínek, která nám může výrazným způsobem zefektivnit a
urychlit výcvik. Pro pochvalu je vhodné volit hlas spíše s vyššími
tóny. Psi si instinktivně spojují vyšší tóny s pochvalou a odměnou. Ve
smečce totiž vyšší tóny znamenají, že druhý pes je neohrožuje a je
klidný. Čím větší je naše spokojenost s předvedeným výkonem, tím vyšší
tóny by měly znít z našeho hlasu. Náš „šťastný hlas“ by měl být také
melodický; jako když zpíváme. Protože psi výborně vnímají naše vnitřní
rozpoložení a emoce, pochvala by měla být navíc upřímná a plná
pozitivních emocí!! Správná pochvala by měla být tedy odrazem našich pocitů
a emocí!! Ve sportovní kynologii si zatím nechceme příliš připouštět,
že pes není „tupý stroj“, ale citlivý tvor, který velmi dobře
vnímá naše emoce a dokáže na ně rychle reagovat, a to ať v pozitivním, tak bohužel i v tom negativním slova smyslu. U většiny psů
– tedy u psů, se kterými trávíme více času a kteří znají víc, než jen
kotec, vozík a cvičák, je vyjádření pozitivních emocí při
výcviku výborný motivační nástroj!! A nyní si položme otázku: Kdo
z nás umí svého psa skutečně správně pochválit a využít našich
pozitivních emocí při výcviku?Proto
doporučuji jako jednu z prvních věcí - dovedností, kterou bychom se
měli naučit, je správné chválení psa. Pokud se vydáte „uvedenou
cestou“ měli byste ale počítat s počátečním nepochopením okolí. Možná
si i někteří budou ťukat na čelo a budou vás odrazovat od tohoto
způsobu pochvaly. Tím byste se ale neměli nechat odradit. Vězte, že
upřímnou pochvalou plnou pozitivních emocí dokážete nejen utužit
pozitivní vztah se psem, ale lze jím i urychlit a zefektivnit výcvik.
Uvedený způsob chválení používám s úspěchem už hodně dlouho a to
přesto, že v počátcích jsem také narážel na nepochopení svého okolí.
-
V předchozích dílech jsme se zabývali motivací a odměnou. Protože
motivaci a odměnu považuji za jeden ze stěžejních pilířů výcviku, pro
osvěžení bych proto znovu připomněl několik důležitých zásad.
Zmiňované zásady platí i pro pochvalu a nebo se k ní bezprostředně
vážou, takže stojí za to si je znovu připomenout. Určitě to nebude
nikomu na škodu.
-
U cviků, kde je požadované chování splněno jednorázově, např. zaujetím
požadované polohy, pak samozřejmě pochvala by měla následovat až po
splnění celého cviku nebo požadovaného chování (dále jen "cvik"). Pochvala však musí
přijít těsně po splnění cviku. Když uvádím „těsně po splnění cviku“,
tak to musí být skutečně ihned po splnění cviku, jinak tato pochvala
ztrácí:
-
-
a) svoji funkci jako prostředku, kterým psovi vyjadřujeme míru naši
spokojenosti.
-
b) svůj motivační efekt jako zpevňující prvek.
- Pokud
bych měl pojem „těsně po splnění cviku“ vyjádřit exaktně, tak v žádném
případě by interval mezi splněním cviku a pochvalou neměl být delší
než 3 vteřiny. Tato hranice je však mezní a i na tuto třívteřinovou
prodlevu musí být pes postupně naučený. Logické je, že čím kratší je
časová prodleva mezi splněním požadovaného chování, např. zaujetím
požadované polohy, a pochvalou, tím je efekt docílený správnou
pochvalou mnohem větší než při časové prodlevě delší.
-
Píši „těsně po splnění cviku“, což je sice pravda, ale… Tento případ
platí beze zbytku pro trénink určitého cviku v počátečních
fázích nácviku. S pokračujícími výsledky našeho snažení bychom měli rozhodně
přikročit k měnění intervalů mezi splněním požadovaného
cviku nebo
polohy a pochvalou. Když mluvím o měnění intervalu, tak mám na mysli
především interval mezi 0 zmiňovanými 3 vteřinami! Měnit intervaly
bychom měli nepravidelně; to znamená, že psa pochválíme např.: při
prvním splnění cviku
za 0,5 vteřiny po splnění cviku, při druhém splnění cviku za 2 vteřiny,
při dalším splnění za 1
vteřinu, pak za necelé 3 vteřiny a pak se opět vrátíme k již zmíněné
např. cca 0,5 vteřině apod. Pokud interval mezi splněním cviku a
pochvalou nebudete nepravidelně měnit, pak v případě, že pochvala
„nepřijde“ v obvyklou dobu, pes znejistí a tato nejistota se zcela
jistě odrazí na předváděném výkonu, a to buď u cviku právě
procvičovaného, případně u cviku následujícího. Pokud pochvalu psovi
vyjádříte po delší době než uvedené 3 vteřiny po splnění cviku, pes si
tuto vaši pochvalu již nespojí se splněním uvedeného cviku, ke kterému
by se měla pochvala vázat, ale s činností, kterou právě vykonává!!
- Např.:
Učíme psa sednout na povel. Pes na náš povel zaujme rychle správnou -
požadovanou polohu. Pokud psa pochválíme bezprostředně po zaujetí této
polohy, pes si naši pochvalu spojí právě se zaujetím uvedené polohy.
Pokud však psovod pochválí svého psa až po době delší než za zmiňované
3 vteřiny, pes si spojí naši pochvalu s tím, že zůstal na místě
v poloze vsedě ! Možná, že někteří z vás poněkud zapochybují o mých
slovech a začnou mít výhrady k tomu, co jsem dosud napsal. Abych
rozptýlil případné pochybnosti, tak výše uvedené tvrzení poněkud
zpřesním. Uvedený časový interval do 3 vteřin platí, ale … Pro
jednoduchost a lepší názornost jsem zatím vždy uváděl příklady na
cvicích, kdy jejich splnění bylo na první pohled jasné; pes buď zaujal
nebo nezaujal požadovanou polohu a pod. U složitějších cviků a u
cviků, kdy pro jejich úplné splnění pes musí vykonat řadu dílčích
„úkonů“ se v konečné fázi postupuje poněkud jinak.
- Nyní se
tedy podívejme, jak postupujeme u složitějších cviků.
- Vyberu
si např. cvik odložení za pochodu vsedě. Je to cvik, u kterého pes má
vykonat několik činností, a to:
-
a)
na povel zaujmou polohu
vsedě,
-
b) zůstat na místě v této
poloze, a to přesto, že psovod pokračuje dál v přímém směru,
-
c)
celou dobu, tedy i v době,
kdy je psovod vzdálen, má být pes plně koncentrován na svého psovoda.
- Pokud
cvičíte metodicky správně, pak jednotlivé části – činnosti tohoto
cviku procvičujete samostatně a také samostatně psa za ně chválíte a
odměňujete ho. Až váš pes dokonale zvládne jednotlivé části – fáze
cviku, pak můžete tyto části – fáze spojit v jeden cvik. To znamená,
že na jediný povel pes provádí všechny 3 výše jmenované činnosti. Jen
pro úplnost uvedu, že řazení jednotlivých částí či činností v jeden
celek, které pes provádí na jeden jediný povel, se říká "řetězení". V
minulosti se pro stejný mechanizmus používal termín dynamický
stereotyp. Opravdoví fajnšmekři již z předchozích dílů vědí, že
dynamický stereotyp může být kladný a nebo záporný. Kdo se chce o
rozdílu mezi kladným a záporným dynamickým stereotypem dovědět více,
tak zde je odkaz -
"Začínáme cvičit (nejen) IPO - 5.díl".
- Uvedený cvik z příkladu patří mezi jednoduché případy řetězení. Jen
pro úplnost uvedu, že k těm složitějším způsobům řetězení patří např.
aport přes překážku. Pokud tedy již neprocvičujete jednotlivé části
cviku, ale cvičíte souvisle po určitých celcích nebo provádíte celý
cvik, pak pochvalu na konci uvedeného cviku pes vnímá za celý cvik,
resp. za jeho poslední část - fázi a nikoli za jednotlivé - předchozí
části - fáze cviku !! Určitě si řeknete, že je to jasné. Obávám se
však, že v praxi to mnoha psovodům tak jasné zase není.
-
Na
závěr povídání o pochvale bych chtěl připomenout zásadní věc: Pochvala
má být pro psa signálem - předzvěstí, že v zápětí přijde odměna !!
Pochvala sama o sobě není pro
psa zdaleka tak motivující jako odměna –
viz např.
"Začínáme
cvičit (nejen) IPO - 7.
díl" . Pokud postupujete ve výcviku správně, pak
v pozdější fázi výcviku sice může mít pochvala po určitou dobu stejnou
sílu motivace jako odměna – viz např. 2. díl tohoto seriálu (pojednání
o podmíněných reflexech), ale… V případě, že podmíněné reflexy nejsou
upevňovány, s postupujícím časem se oslabují, až mohou i vyhasnout. To
samé se děje i v případě, že za pochvalou nenásleduje patřičná odměna.
Pochvala je pro psa vlastně podmíněný reflex; je pro psa signálem, že
v zápětí bude odměněn pamlskem, hrou apod. Pokud některým z vás nejsou
předchozí řádky dostatečně srozumitelné, tak doporučuji si znovu
prostudovat. /Nestačí však čl.
„Začínáme cvičit (nejen) IPO – 2. díl"
jen přečíst, ale je zapotřebí uvedená konstatování a fakta pochopit;
pochopit co to jsou podmíněné reflexy, jak vznikají a jaké jsou
podmínky pro jejich vybodování a udržení./ Pokud tedy po pochvale psa
přestaneme po určitou dobu psa odměňovat, musíme počítat s tím, že
samotná pochvala postupně ztratí onen motivační efekt – motivační sílu
jako zpevňující prvek. A co to znamená v praxi? V praxi to znamená, že
pes už nemusí provádět jednotlivé cviku rychle, radostně a ochotně.
V krajním případě přestane některé cviky provádět úplně, a to proto,
že nedochází ke zpevňování naučeného! Proto bychom neměli zapomínat,
že i vycvičený pes by měl být v tréninku nejen chválen, ale i
dostatečně, a pokud možno často, odměňován!
-
Pochvala
spojená s odměnou představuje tu správnou hnací sílu pro to, aby nám
pes cvičil ochotně, rychle a přitom radostně!! Navíc je vědecky
prokázáno, že pes odměňovaný za „správné chování“ se učí významně
rychleji a lépe si pamatuje naučené „správné chování“, než pes, pro
kterého je jedinou motivací pro „správného chování“ snaha vyhnout se
trestu za „nesprávné chování“ – vyhnout se nepříjemnému psychickému a
fyzickému tlaku! Pes se snadněji učí z úspěchů, kdy je chválen a
odměňován za „správné chování“ než z neúspěchů, kdy je za „nesprávné
chování“ trestán!! Proto cvičte tak, aby váš pes byl neustále schopen
plnit vaše požadavky a tím mohl být chválen a odměňován. Pokud se
stane, že pes neprovede „správné chování“, měli byste okamžitě snížit
vaši laťku náročnosti, aby váš pes v následném „opravném pokusu“ mohl
bez problému uspět a mohl být opět chválen a odměňován. Náročnost
zvyšujte pozvolna, a to v závislosti na momentální výkonnosti psa, příliš nespěchejte
s náročností – neklaďte na psa požadavky, které není schopen splnit.
Opravdový výcvikář se pozná právě podle toho, že na psa neklade
požadavky, které nemůže splnit.
-
Někteří z vás, kteří pochopili základy a princip výcviku, možná trochu
zapochybují o tom, že je zapotřebí psa neustále chválit a odměňovat.
Svým způsobem zapochybují i oprávněně. Samozřejmě, že když pes provede
cvik a nebo požadované chování (tento termín jsem použil proto, abych
zachoval kontinuitu s dříve používanými výrazy a termíny) bezchybně
mnohokrát za sebou, můžeme občas pochvalu nebo odměnu, případně obojí,
vynechat. Někdy může být tento postup dokonce prospěšný a může vést i
ke zrychlení a zpřesnění práce psa. Pokud cvičíte především metodou
pozitivního posilování – viz
„Začínáme cvičit (nejen) IPO – 6. díl“ –
pak absence pochvaly a odměny je pro psa
signálem, že cvik neprovedl
tak jak měl a může to vést k jeho větší soustředěnosti a snaze
zavděčit se svému pánečkovi. Znovu zdůrazňuji, že tento posilovací
efekt občasné absence (vynechání) pochvaly a odměny může fungovat
pouze u psů, kteří cvičí metodou pozitivního posilování. U psů, kteří
cvičí „pro radost svého pána“ je tento efekt samozřejmě větší než u
psů, kteří jsou výrazně sebevědomí a hodně dominantní, jejichž
motivací ke cvičení rozhodně není vedena snahou zavděčit se svému
pánovi.
-
A když už jsme zabrousili na téma odměny, tak považuji za dobré se
zmínit o mimořádné odměně, tzv. jackpotu. Pokud náš pes předvede u
nového cviku naprosto mimořádný výkon, je dobré naši maximální
spokojenost sdělit psovi nejen upřímnou a bouřlivou pochvalou plnou
pozitivních emocí, ale i mimořádnou odměnou. Mimořádná odměna musí pro
psa znamenat něco, co pro něho není běžné a co mu udělá obzvlášť
velkou radost. Může to být např. nějaká vhodná delikatesa, hodně
oblíbená hračka nebo spíš mimořádně oblíbená hra se psem, při které se
oba (psovod i pes) doslova vyblbnou a tento okamžik se stane pro psa
nezapomenutelným zážitkem. To co jsme si řekli u pochvaly - že by měla
být odrazem naši spokojenosti s předvedeným výkonem, tak i druh a
forma odměny by měla být v přímé závislosti na předvedeném výkonu; za
průměrný výkon průměrná odměna, za kvalitní výkon lepší odměna a za
špičkový výkon špičková odměna – jackpot!
-
A teď si řekněme něco o pochvale a odměně psovi, který je od nás
vzdálen a kdy nejsme schopni psa odměnit v uvedeném čase zmíněných 3
vteřin. Na první pohled se leckomu
může zdát, že tohle může neřešitelný problém. Vezměme si např.
situaci, kdy psa zastavíme na dálku povelem „lehni“. Pokud dojdeme
nebo doběhneme ke psovi za delší dobu než zmiňované 3 vteřiny, pak náš
pes pochvalu a následnou odměnu bude spojovat se svoji poslední
činností, tedy s tím, že zůstal ležet na místě. To samozřejmě za
předpokladu, že zůstane ležet na místě do doby, než se k němu
přiblížíme. V případě, že chceme psa odměnit opravdu jen za zastavení
a zalehnutí, pak řešením je okamžitá pochvala, která bude delší, než
jsme zvyklí. Chválení psa musí být bez přestávky po celou dobu, než se
k němu přiblížíme a než ho odměníme; třeba i jackpotem, zaslouží-li si
to. Na tento způsob chválení a odměňování musíme psa ale naučit. To
z toho důvodu, aby po slovech chvály se nezvedl a neopustil svoje
místo. Pokud bychom v tomto případě (pes se zvedl a šel nám naproti či
se vzdálil) pokračovali v pochvale, tak touto pochvalou bychom psovi
sdělovali, že je správné, že se zvedl a opustil místo, kde jsme ho
zastavili. Chce to citlivě si pohrát s pochvalou a případným
upevňovacím povelem „zůstaň“, který se může mezi chválením i
několikrát opakovat.
-
V předchozím textu jsme hovořili o
pochvale jako o našem verbálním (slovním) projevu. Pochvala – jako
určitý způsob komunikace se psem se může samozřejmě vyjádřit i
dotykem
(viz předchozí díl) nebo může být použito slovního projevu a dotyku.
Pochvala dotykem může být vyjádřena pohlazením, poplácáním a nebo jen
přiložením ruky na tělo psa. Pochvalu slovní ve spojení s dotykem –
pohlazením nebo poplácáním pes vnímá intenzivněji. Pohlazení po hlavě
nebo krku vnímá pes jako příjemnou od útlého mládí, protože každá fena
olizuje svoje štěňata na zmíněných místech a tímto způsobem štěňata
chlácholí a nebo tím vyjadřuje svoji lásku. Při poplácávání bychom
však neměli překračovat hranici, kdy je toto poplácávání psovi spíš
nepříjemné. Nejednou jsem totiž viděl psovoda poplácávat svého psa
takovým způsobem, že bylo evidentní, že to poplácávání bylo psovi
nepříjemné.
-
Ale vraťme se k našemu původnímu tématu,
a to k povelové technice.Tak jako v jiných oblastech výcviku, tak i
v povelové technice se chybuje. Mezi nejčastější chyby patří zejména:
-
a) nestejnost intonace a síly
povelu pro konkrétní cvik.
-
b) nesrozumitelnost a nejednoznačnost
povelů; pes nemůže jednoznačně rozeznat, o jaký cvik se jedná, zda se
jedná např. o povel sedni či lehni.
-
c) špatná intonace, takže pes
těžko rozeznává, zda psovod vyslovil povel, zákaz nebo zda jde o
povzbuzení, pochvalu a nebo dokonce o vyjádření nespokojenosti
psovoda!
-
d) vyslovování povelu vícekrát za
sebou.
-
e) měnění povelu nebo spojování
povelu s kratším či delším slovním doprovodem. Např. psovod vydá povel
„sedni“. Když si pes nesedne, psovod vydá další povel s dovětkem „no
tak už si konečně sedni“ nebo „lepší“ či „ne“ apod.
-
f) vydávání několik rozdílných
povelů najednou a nebo postupně, ale ještě před tím, než pes splnil
„požadované chování“ na předchozí povel. Pro lepší pochopení si uveďme
názorný (častý) příklad z praxe: Pes přináší aport a ještě než stačí
předsednout před psovoda už mu s povelem „pusť“ doslova „rveme“ aport
z mordy a velíme k noze. Ještě než se stačí přiřadit k noze a
dosednout, tak opět velíme „k noze“ a odcházíme dát činku do stojanu.
Logickým důsledkem podobného počínání je, že se pes i s aportem
okamžitě řadí k naší noze, aniž by předtím předsedl před psovoda a
čekal na další pokyny či povely. Nejhorší na tom všem je, že téměř
všichni vidíme
chybu ve psovi, místo abychom se zamysleli nad svým počínáním a
hledali chybu v sobě, ve způsobu nácviku a v chybné povelové technice.
-
-
Aby náš pes spolehlivě cvičil, pak
bychom měli důsledně dbát na to, aby nám pes okamžitě na náš jeden
jediný povel splnil požadovaný cvik nebo zaujal požadovanou polohu
apod. Valná většina psovodů však bohužel není dostatečně důsledná. To
je velkou chybou, která se nám nejvíc projeví na výkonu psa na zkoušce
nebo soutěži. Naše chyby v důslednosti při tréninku se budou násobit
naší narůstající trémou a nervozitou. Pokud nejsme dostatečně
důslední a nároční, neměli bychom se následně divit, že náš pes
nepředvede výkon, jaký bychom si přáli a jaký možná občas předvede při
tréninku na domácím cvičišti.
-
Sama o sobě max. důslednost je sice
hezká věc, ale … Abychom za každých okolností zajistili bezpodmínečné
splnění požadovaného cviku nebo polohy (dále jen „cviku“) na náš jeden
jediný povel, musíme mít také technickou možnost, jak splnění toho
cviku docílit „náhradním“ způsobem. Musíme být schopni si splnění
našeho povelu prosadit. Pokud nejsme schopni si splnění povelu
prosadit, pak se vlastně nejedná o povel, ale spíše jde z naší strany
o jakýsi návrh - naše přání, který pes buď akceptuje – buď ho splní a
nebo také nesplní. Jakákoli neposlušnost bez okamžitého prosazení naší
vůle vede k oslabení naší autority. Možná, že předchozí řádky nejsou
na první pohled srozumitelné a tak se je pokusím vysvětlit na
příkladu:
-
Provádíme nácvik ovladatelnosti (chůze u
nohy). Po povelu a vyjití ze základního postavení musíme mít
technickou možnost, aby nás pes jednak následoval a jednak abychom
mohli psa usměrnit do požadované pozice u nohy, a to bezprostředně po
té, co pes správně nereaguje na náš povel. Možností, jak toho docílit
je několik. Jednou z možností je mít psa připoutaného na prověšeném
vodítku nebo na šňůrce, kterými v případě nedostatečné reakce našeho
psa (bez dalšího povelu) cukneme a tím docílíme přiřazení psa k noze.
Stejného efektu můžeme docílit např. připraveným pamlskem v ruce,
balónkem, oblíbenou hračkou psa a dalšími motivačními prostředky.
-
V každém případě už dopředu musíme vždy
počítat se situací, že pes náš povel nesplní nebo nebude reagovat
správně a my musíme být vždy připraveni patřičně a bezprostředně
zasáhnout a prosadit si svoji vůli; tzn. „dotáhnout“ cvik nebo jeho
část do správné podoby – do splnění požadavku. To slůvku „vždy“ bych
chtěl zdůraznit. Zapamatujme si takovou jednoduchou poučku: „Na jeden
povel - jeden cvik“ a tu mějme neustále na vědomí po celou dobu
výcviku. Rozhodně nedoporučuji vydávat další a další povely, aby náš
pes provedl požadovaný cvik. Tím psovi vysíláme signál, že naše povely
nemusí plnit bezpodmínečně a na první povel. Dle mého názoru velmi
častým nešvarem se stalo také používání slůvka „NE“. Tímto slůvkem
sice dáváme psovi najevo, že nenaplnil naši představu o "požadovaném
chování", ale ... V tomto případě dáváme psovi najevo nejen naši
nespokojenost, ale také to, že až tak netrváme na splnění našeho
příkazu a že budeme povel, po vyslovení slůvka „NE“, znovu opakovat. Místo
"kouzelného" slůvka "NE"bychom si měli okamžitě prosadili splnění námi požadovaného cviku nebo zaujetí
požadované polohy
- splnění "požadovaného chování". Z toho plyne další závěr: když víme, že nejsme
schopni učinit taková opatření, abychom byli schopni prosadit svoji
vůli (v žádném případě ale nemyslím brutálním násilím) a zajistit splnění
našeho požadavku, tak žádný povel zásadně nevydáváme !! To platí nejen
v poslušnosti, ale i v obraně. Důležité je to všude, tzn. jak při
vyhledání figuranta, vyštěkání, pouštění, doprovodech, dohlídání a
dalších činnostech. Než začneme vlastní trénink, měli bychom tedy
počítat i s alternativou, že pes nebude reagovat správně na naše
povely či nastalé situace a my bychom měli být připraveni na tyto
situace a mělo by nám být naprosto jasné, jak budeme postupovat,
abychom docílili splnění našich pokynů (prosazení naší vůle) a správné
reakce psa.
-
Samozřejmě, že v běžném životě nastává
řada situací, kdy potřebujeme, aby pes něco vykonal (přišel k nám,
sedl si a podobně) a přitom my nejsme schopni zabezpečit prosazení své
vůle a nebo není možné psa patřičně odměnit apod. Důvodem může být i
to, že nám připadá zbytečné psa neustále „buzerovat“. Pro tyto případy
doporučuji naučit psa na tzv. druhou řadu povelů, které jsou naprosto
odlišné od povelů, používáme při výcviku. Z vlastní zkušeností mohu
toto doporučit. Termín „druhá řada povelů“ je ale poněkud nadsazený.
Spíš by byl výstižný termín „pokyny“, protože netrvám na jejich
okamžitém splnění a jsem v tomto ohledu k Oskarovi hodně benevolentní.
V „běžném životě“ používám povely - pokyny „hačni si“, „hajni si“ a
nebo „pocem“ apod. Oskar samozřejmě na tyto povely - pokyny, dá-li se
to tak vůbec nazvat, sice reaguje, ale pomalu a s menší ochotou.
Určitě někoho napadne otázka, zda netrvání na rychlém a přesném
splnění „druhé řady povelů“ se neodrazí na výkonu psa při tréninku
nebo soutěži. Pokud na cvičišti používáte jen „první řadu povelů“,
jste důslední a v případě neposlušnosti si vždy okamžitě prosadíte
svoji vůli, pak výše zmíněná benevolence s „druhou řadou povelů“ v
„běžném životě“ nebude mít žádný vliv na předváděný výkon na soutěži
či zkoušce!
-
Často se setkáváme s tvrzením
psovoda, že jeho pes
určitý cvik umí, a to přesto, že cvik v rozhodující okamžik,
obvykle na zkoušce nebo soutěži, nepředvede. Podívejme se tedy, kdy
můžeme tvrdit, že pes určitý cvik umí (pro lepší názornost a
srozumitelnost si to ukažme na
cviku odložení za pochodu vsedě):
-
1. pes
vždy sedá bezprostředně (okamžitě) po vyslovení povelu „sedni“.
-
2. pes
nikdy nesedá po vydání jiného povelu; např. po povelu „lehni“ nebo
„stůj“.
-
3. pes
po povelu „sedni“ nikdy nezaujme jinou polohu; např. polohu vleže nebo
ve stoje.
-
4. Pes
cvičí spolehlivě i v neznámém prostředí, plném rušivých vnějších
vlivů.
- Jak sami
vidíte, splnění všech čtyř výše uvedených podmínek není až tak
jednoduchou záležitostí a vyžaduje od psovoda nejen hodně úsilí, ale
také určitou míru odbornosti, náročnosti, ale také důslednosti.
-
Ladislav Mach
|